Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 7

30.12.2009 (08:45) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1713×

BELLA
“Edwarde, můžeš mi vysvětlit, co to mělo k sakru znamenat?” vysoptila jsem na něj celá vzteklá.
“Bello, já…” nevěděl jak pokračovat a očima střílel všemi směry jen na tím mým. Stál tam jak spráskaný pes a nic neříkal. Jeho pohled se zabodl do země, kde bylo asi něco co ho hrozně fascinovalo, že mi zapomněl odpovědět na tak jednoduchou otázku.
“No bude to?” vyštěkla jsem na něj, protože mi docházela trpělivost a také čas.
“Co chceš abych ti na to řekl, hmm?!” vrátil mi útočným tónem, nečekala jsem takto výbušnou reakci, zvlášť když do teď hleděl do země, o krok jsem ustoupila a zakopla, než jsem stihla dopadnout na zadek, tak mě zachytil a pomohl mi na nohy. Oba dva jsme se na sebe mračili a ani jeden nic nehodlal říct.
“To mi teď budeš kazit všechny moje plány?” už jsem to ticho nevydržela.
“Jaký plány máš na mysli?” vypadal fakt překvapeně, ostatně chlapi jsou nechápaví.
“Mám na mysli to, že kdykoli si s někým budu chtít něco začít, tak ty budeš u toho, abys to překazil?” jeho obličej v tu chvíli zrudl a obočí se mu stáhlo do přísné přímky a vypadal, že každou chvíli vybuchne vzteky. Raději jsem před ním opatrně o krok ustoupila, abych náhodou jednu neschytala. Momentálně bych se ani nedivila.

Ale nic se nedělo, jen stál a zlostně mě propaloval svým temným pohledem. Když se uklidnil, tak jen tiše odpověděl.
“To si piš!” otočil se na podpatku a odešel. Já tam zůstala stát jak kůl v plotě a hleděla na jeho vzdalující se záda. 
Totálně mě tímto vyvedl z čehokoli, co jsem si o něm dosud myslela. Doufala jsem, že to co teď řekl nemyslel vážně. Ano neříkám, že líbat se s ním nebylo příjemné, ale přece mi nebude kazit cokoli jiného. Kruci, vždyť ani nemá důvod.

EDWARD
Byl jsem šíleně naštvaný. Ne to bylo hodně slabý slovo. Naprosto jsem zuřil. Téměř jsem se neovládal. Byl jsem nasranej nejen na ni, ale i na sebe, na všechny okolo sebe. Jsem pitomec, sám nevím, proč jsem to před tím klukem řekl, ale prostě to ze mě tak nějak vyjelo. Nemohl jsem si pomoct, ale prostě jsem na ni žárlil. Nechápu proč, vždyť jsem ji sotva viděl a to mě skoro pokaždé zabila nebo aspoň přizabila.
Kašlu na ni, prostě si ji nebudu všímat a bude, ale zas na druhou stranu, kazit jí její románky by mohla být docela sranda. Uvidíme jak to bude.

Šel jsem dál po chodbě a ignoroval zvonek oznamující další hodinu, kašlu na to. Nikam se mi nechce, nemám náladu poslouchat nějaký pindy, který jsem slyšel tisíckrát. No tolikrát asi ne, když jsem tu poprvé, ale i tak. Je to pořád to stejný dokola. 

Nasupeně jsem šel po chodbě a kopal do všeho co mi přišlo pod nohu. Sem tam to byl odpaďák, kterej se rozsypal, nebo nějaká plechovka a podobně. A pak jsem uviděl ten zpropadeném balón, rychleji jsem se rozešel, možná to byl takový hodně pomalý běh, napřáhl se a…
… na mokré podlaze mi podjela noha a já ztratil rovnováhu a proletěl skleněným oknem, které se na mě začala sypat jako písek. Malé kousky ze mě padaly, ale dva větší se mi zabodly do ruky, kterou jsem si bránil hlavu. Kurevsky to bolelo, ale to co přišlo bylo horší.

Něco, nebo spíš někdo, mě přišpendlil obrovskou silou k zemi. Pod krkem jsem cítil studené ruce a neviděl nic jiného než temně žhnoucí oči. Z nedostatku kyslíku jsem začínal ztrácet vědomí, ale vím, že jsem viděl, jak se jeho zuby přibližují k mému krku a pak na něj někdo zavoval, po té jsem omdlel. Aspoň myslím…

BELLA
Došla jsem na hodinu a rozmrzele si sedla na své místo. Byla jsem celkem rozhozená z Edwardova chování a prostě tak celkově.
Jak jsem tam byla ve svém světě myšlenek, tak ostatní spolužáci vstávali a sbíhali se k oknu a od okna utíkali ven. Šel i učitel, tak jsem se připojila taky a když jsem došla na ono místo, tak se mi udělalo zle. Všude bylo plno krve a uprostřed té kaluže ležel Edward a nad ním se skláněl nějaký kluk. Opodál stál nehnutě Nicolas a vypadal, že snad ani nedýchá. Vypadal hodně zmučeně.
“Sanitka už jede. Co se mu stalo?” ptal se učitel.
“Nevím, šli jsme s bratrem pro pomůcky na hodinu a slyšeli jak se rozbilo sklo a našli ho tu. Vypadá to, že se mu kus skla zařízl do tepny.” 
Když to dořekl, tak se už ozýval zvuk sirén a přiběhli záchranáři, kteří se ujali své práce. Ujišťovali náš, že bude v pořádku, jen je v bezvědomí. Ulevilo se mi, i když mě naštval, tak tohle bych nikomu nepřála.
Podívala jsem se opět na Nicolase, který sledoval tu spoušť co tu je a pak na jeho bratra, který se ho snažil odtáhnout, ale Nicolas jakoby zapustil kořeny a on s ním nehnul. Najednou oči neznámého střelily ke mně a on jakoby spatřil ducha. 
“Bello?” zeptal se úžasle. Jestli on vypadal překvapeně, jak jsem pak musela vypadat já.
“My se známe?” 
Chvíli na mě hleděl, ale pak zakroutil hlavou, ale odpovědi jsem se dočkala od Nicolase.
“Říkal jsem mu o tobě.” Vyhrkl na jedno nadechnutí.
“Aha,” lepší odpověď mě nenapadla.
“A to je… ?” kývla jsem druhým směrem.
“Já jsem Nicolasův bratr. Jmenuji se Jack.” Pořádně jsem si ho prohlédla a musím uznat byl to fakt kus. Měl blond rozcuchané vlasy do všech směrů, byl hodně bledý, dokonce bledší než já, ostré rysy, hodně vystouplé lícní kosti a úžasný úsměv. Zasekla jsem se na jeho očích, které mi učarovaly. Připadaly mi tak strašně moc povědomé, ale byla jsem si jistá, že jsem ho ještě nikdy neviděla.
Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, zvlášť když se na jeho tváři objevil ten jeho neodolatelný svůdný úsměv a čím déle jsem na něj tak hleděla, tím větší úsměv mu na tváři pohrávala. Ještěže neví co si myslím, to bych se hanbou propadla.
“Hej brácha, měli bychom jít.” Rýpl do Jacka Nicolas a přitom nespouštěl oči z krvavé louže. Jack na něj zavrčel, nebo co to bylo za zvuk a neochotně ho táhnul pryč.
“Uvidíme se Bello!” křikl ještě na mě. Můj úsměv se roztáhl a pokývala jsem mu na rozloučenou. Přitom mi můj pohled sklouzl k jeho zadku a já si pomyslela, že by byl k nakousnutí. V tu chvíli se zasekl v půlce pohybu a podíval se na mě. Já se jen stydlivě usmála a děkovala Bohu, že neexistují lidé, kteří by četli myšlenky. Úsměv mi oplatil něco řekl Nicolasovi a ten se na mě taky usmál a pak oba odkráčeli. Měla jsem z toho, nebo spíš z nich, takový zvláštní pocit.

Šla jsem zpátky do školy, kde mě čekala ještě jedna hodina. Bylo ve vzduchu zvláštní napětí. Podivné ticho, které přerušovalo jen občasné zašeptání sousedů. Všichni byli nervózní a ve chvíli, kdy do třídy vstoupil bledý učitel, tak to moc nepřidalo. 
“Žáci, musím vám říct, že váš spolužák Edward je na tom hodně špatně. Na první pohled to vypadalo, že bude v pořádku, ovšem nastaly prý komplikace a je pozván doktor, který ho prohlédne, ovšem moc velké naděje mu nedávají.” Dořekl tiše svým jindy silným hlasem.
“Žáci mám pro vás ještě jednu zprávu a to, že na nějakou dobu budu mimo stát a tak budete mít nového učitele. Myslím, že se jmenoval Emmett Cullen. Nastoupí zítra. Doufám tedy, že se k němu budete chovat s úctou i když je velmi mladý.”
Všichni začali jásat, ale když si všimli nasupeného výrazu učitele, tak utichli a sedli znovu na svá místa. Bylo to přesně jako když se raduje pes a pán na něj zařve a ten stáhne ocas mezi nohy a odplazí se pryč.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 7: