Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá duše 15. kapitola

26.03.2010 (09:45) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3737×

15. kapitola

Bella:

Usmál se a položil mě na postel, rukama mi přejížděl po zádech.

V mysli se mi objevila Edwardova tvář, ztuhla jsem a odstrčila Adrease od sebe.

Nechápavě se na mě podíval, v očích se mu objevili jiskřičky a přitáhl si mě zase k sobě.

Rukama jsem se mu zapřela o hrud. „Nemůžu, nech mě." Šeptla jsem.

„Co se stalo?" nechápal. „Nic." Odbyla jsem ho.

A odsunula se od něj, jemu se to nelíbilo, lehl si vedle mě a rukou mě hladil po vlasech.

„Možná, se mi tu bude líbit," lehla jsem si vedle něj a položila si hlavu na jeho hrud.

Líbal mě na krku, slastně jsem přivřela oči, on se usmál a ruku mi dal kolem pasu.

Rty se mi otřel o ušní lalůček, zasténala jsem, Andreas se ještě víc usmál a překulil si mě pod sebe.

Líbal mě, ale ne hrubě, jemně a vášnivě, polibky jsem mu oplácela.

Rukou jsem mu zajela do vlasu a přitáhla si ho blíž.

Do pokoje vstoupila duše, rychle jsem z Andrease shodila ze sebe.

Duše zamumlala něco, jako omluvu a odešla, olízla jsem si rty.

Měla jsem na nich ještě chuť Andreasovích rtů.

Panebože, já málem podvedla Edwarda, co to plácám, vždyť s ním nic nemám.

„Sakra Bello! nepřivlastňuj si ho!" okřikla jsem se v duchu.

„Já, už asi půjdu," zamumlala jsem a vstala.

„Nechoď," svůdně se usmál.

„Zatřepala jsem hlavou, abych na něj přestala myslet.

„Ne, půjdu."

Vylezla jsem ven, „kam které dveře patří," přemýšlela jsem nahlas.

Vlezla jsem dovnitř, ale tam byla tma.

„Tady byste neměla být!" ozvalo se za mnou, „omlouvám se," provinile jsem se usmála a zavřela dveře.

Zvědavě si mě prohlížel, zářivě jsem se usmála a luskla prsty, chtěla jsem se objevit někde jinde.

Co bych dala za to, kdybych mohla spát.

Ponořit se do říše snů a nevnímat svoje okolí, ráno se probudit svěží a plná energie.

Objevila jsem se v místnosti, byly tam velké hodiny, šla jsem k nim blíž.

„Bello, tady nemáš co dělat!" otočila jsem se a tam stál Bůh.

„Tak proč jste mě sem vzal?" osočila jsem se na něj.

„Takhle jsem to nemyslel," zamručel, „chci zpátky na zem!" zašeptala jsem.

„Bello, nemůžu tě tam poslat!" šel ke mě blíž.

„Co naše dohoda!" křikla jsem na něj.

„Ta už neplatí!" řekl a zmizel.

„Já tu nebudu!" řvala jsem jako šílená a běžela pryč.

Zavřela jsem se do nějaké místnosti a začala to tam demolovat.

Ležela jsem na lavici, která tam byla a přemýšlela.

Bylo mi smutno po Edwardovi a ostatních.

Vstala jsem a šla pryč, po cestě jsem „omylem" shodila velkou čínskou vázu a loučí zapálila perský koberec.

No co, nemají to tady mít, vlezla jsem do nějakých dveří.

Byla to Bohova pracovna, rychle jsem zavřela dveře a chtěla zdrhnout.

Luskla jsem prsty a objevila jsem se v knihovně, byly tu tisíce knih. Fascinovaně jsem jedním prstem přejela po hřbetu knih.

Už vím kde strávím zbytek času, tady.

Přečetla jsme nejmíň pět knih, když se otevřely dveře a v nich stál Bůh. Netvářil se zrovna mile.

„Isabello!" zahřměl, v pekle musely padat netopýři ze stropu. Nebo se spustila Tsunamy, nebo něco horšího Vybuchla sobka.

„Ano," kuňkla jsem, „posílám tě zpátky na zem."

„Proč?" vypadlo ze mě, vždyť já taková hodná, miloučká a on mě vyhazuje! Až na ten rozflákanej pokoj.

„Svedla si anděla třetí třídy!" třetí, já myslela že už vystudoval, navíc to on uháněl mě, já se mu jen vyhýbala.

„To on, ale sváděl mě!" bránila jsem se, „to on za mnou vlezl do společenské místnosti a líbal mě!"

Rozčilovala jsem se, „je mi jedno, kdo koho sváděl, prostě se vracíš na zem. A nedělej, že ti to vadí."

„Ne nevadí," usmála jsem se, „zapomněl jsem ti říct, že se tam vracíš za trest, jako člověk.

„Člověk!" vykulila jsem na něj oči, "ano, člověk, to je trest za to, že jsi svedla anděla nejvyší kategorie."

„Já ho nesvedla!" křikla jsme na něj, „je mi to jedno," odbyl mě. „Potrestaná budeš ty!"

Rozhodl, „jo jasně, vždycky to odnese ten slabší" křikla jsem na něj.

„Abys neřekla, můžeš si vybrat, buď se vrátíš na zem, jako člověk, nebo vůbec a pošlu tě rovnou do pekla."

„Třetí možnost není?" ptala jsem se, „ano je," usmál se.

„Vrátíš se na zem jako duch, ale k jiné rodině, ke Cullenům ne!"

„Jakou možnost si mám jako vybrat? Všechny jsou na nic."

Shrnutí