Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá 8

04.02.2011 (17:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1737×

Zapomenutá 8

Hudba utichla. Ruce se Santiagovi snesly na kolena a jeho oči provrtávaly bělostné klapky. Atmosféra ve vzduchu se změnila.

„Wendy…“ zašeptal do ticha. Měla jsem zvláštní pocit mrazení v zápěstí. Chtěla jsem mu být blíž. Navždy. Cítila jsem k němu něco, co jsem ve svém neživotě ještě k nikomu necítila. Jak je možné, že jsem za takovou dobu nepotkala nikoho, s kým bych chtěla strávit věčnost, kterou mi daroval neznámý anděl? A teď, na místě, kam mě přivedla touha po spravedlnosti, najdu muže, kterému patří mé srdce. Pokud o něj bude stát. Je to přece samotář… Nebo ne? Se mnou přece tráví spoustu času. Mohlo by to něco znamenat?

„Nic neříkej…“ zašeptala jsem nazpět a šla pomalu k němu. Musela jsem mu to říct. Ukázat své city… Měl na to právo a já nechtěla být ta, co tajně miluje a stejně je sama. Bylo to buď a nebo. Nic mezi tím. Buď mám šanci, že ke mně cítí totéž, nebo mé city neopětuje a já budu vědět, na čem jsem. Zvláštní, jak upíři řeší tytéž problémy jako obyčejní lidé.

„Já ale-“ Přitiskla jsem mu prst na rty a tím ho utišila.

„Musím ti něco říct…“ Zahleděla jsem se mu do očí.

„Taky bych ti rád něco řekl,“ odpověděl tiše.

„Ale já jsem dáma, dámy mají přednost,“ zamračila jsem se. Tiše se zasmál.

„Tak dobře…“ rezignoval a mě najednou opustila odvaha. Připadalo mi, že mám v krku knedlík, jenom srdce mi nebušilo jako splašené. To jsem si ale dokázala představit ve své hlavě a ještě víc mě to znervózňovalo. Zhluboka jsem se nadechla.

„Víš,“ na poslední chvíli jsem si to rozmyslela, ale už jsem nemohla couvnout, tak jsem to vzala oklikou. „Chelsea mi říkala, že jsi samotář…“

„To je pravda,“ usmál se.

„Že se ostatních straníš…“ Přikývl. „Že jsem první, koho sis pustil takhle blízko…“ Zarazil se. Možná tušil, kam mířím a možná taky ne. Musela jsem pokračovat, než mi skočí do řeči. „Nezdálo se mi to, ale opravdu tě s nikým nevídám… Přemýšlela jsem, proč právě já? Když jsi rád sám a nikoho u sebe nechceš, proč ses mě ujal? A postupem času jsem zjistila, že ani nechci znát odpověď, protože bych mohla být zklamaná. Je mi jedno z jakého důvodu mám možnost s tebou trávit tolik času… Jsem za to ráda. Ranilo by mě, kdyby se ti má společnost omrzela. Zjistila jsem totiž, že je něco jinak. Jinak, než když jsem přišla do Volterry. Když jsem s tebou… Cítím se jinak. Nepřipadám si jako chladný kámen. Prázdno, které cítím, když jsem o samotě, se s tebou rozplyne a je mi krásně. Já,“ zadrhla jsem se a sklopila oči, „tě miluju.“ Nevzhlédla jsem. Netušila jsem, jak bude reagovat. Místností se roznesla ozvěna jeho překvapeného zalapání po dechu – proč to děláme, když nemusíme dýchat?

„Wendy…“

„Já vím, je to bláznivý, neznáme se, jsi o spoustu let starší, což je u nás upírů asi jedno, ale stejně, a taky…“ drmolila jsem a najednou jsem na tváři ucítila jeho sametovou dlaň. Donutilo mě to vzhlédnout. Shlížel mi do očí, jako by v nich hledal… Ani nevím, co v nich mohl hledat. Mohla jsem se v jeho očích utápět roky a nezjistila bych to. Čas nic neznamenal. Hleděl mi do očí s takovou něhou a láskou, jakou jsem si ani nedokázala představit. Jako by na tuhle chvíli čekal stovky let… Jako by celý svůj život čekal na mě. Jeho silné paže mě objaly a já nemohla být šťastnější. Tahle chvíle byla naprosto dokonalá.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do vlasů. Při jeho slovech mě zamrazilo po celé páteři – nebo to způsobily jeho ruce? Pak se trochu odtáhl, aby mi znovu viděl do očí, a než jsem se nadála, naše rty se dotýkaly v jemném polibku. Po nikom jiném jsem netoužila, nic jiného jsem si nepřála, jen být s ním. Navždy.

Touha, která se nás obou zmocnila, byla v místnosti téměř hmatatelná. Mé tělo prahlo po jeho rukou, po jeho dotecích. Jeho rty se lačně otíraly o ty mé. Na ničem nezáleželo. Já, on – my. Nic víc. Jeho dlaně bloudily po celém mém těle. Než jsem se nadála, nesl mě v náruči k posteli a stále mě nepřestával líbat. Jeho černá košile byla během vteřiny roztrhaná a její kousky ležely na zemi. Z mého oblečení toho taky moc nezbylo. Ovládal nás chtíč… Proč se mu nepoddat?

Byla to dlouhá a nádherná noc. Nikdy jsem nic takového nezažila… Ležela jsem zády k Santiagovi a on mi prsty kreslil kroužky na bocích.

„Na co myslíš?“ zeptala jsem se.

„Na léta, kdy jsem na tebe čekal…“ zašeptal mi do vlasů. Chvilku bylo ticho. Nad obzor se vyškrábalo jasné slunce a skrz vysoká okna svítilo na nás. Už nikdy nebude žádné já. Jenom my. Nenechám si ho nikým vzít. Po chodbě se ke dveřím blížily kroky. Poznala jsem v nich Chelsea.

„Aro pro tebe poslal, Santiago,“ řekla za dveřmi a zase mířila pryč. Určitě věděla, že tu jsem.

„No, povinnost volá,“ zasmál se a já s ním. Ovšem za pár minut mi do smíchu nebylo.

„Je mi líto, drahá, ale Santiago musí jít sám. Neměj strach, za dva týdny se vrátí…“ odmítl Aro mou žádost, abych mohla Santiaga doprovodit na misi do Bulharska. Byli jsme spolu tak krátce a už mě od něj odloučila povinnost. Mohli bychom z gardy odejít, ale k čemu? Bylo snadné tu žít. Na lov jsem sice většinou chodila ven, daleko za Volterrské hranice, protože krmení mě tady nebavilo. Byla jsem lovec.

S Chelsea jsem se bavila nejvíc – byla milá. Povídala mi o Volteře, o upírech, kteří tu žili… Zmínila i Nerrisu…

„Když se tu objevila Mellany, byly pořád někde spolu. A po jejím odchodu… No, vlastně vůbec nevím, co se stalo. Byla jiná. Chovala se jinak, prostě ji něco změnilo a pak – z ničeho nic – odešla.“ Odešla… Hm, o tomhle asi Mellany neví. Nebo už ano? Rozhodla se Nerrisa jít za ní? Co by ji mohlo přimět opustit Volterru? Ale Chelsea se mnou nemohla trávit každou volnou minutu, takže jsem se musela zabavit jinak. Díky jejímu vyprávění jsem se o Santiaga bála o poznání méně, ale vymazat ten strach nedokážu. Po čtyřech dnech jsem potřebovala pořádné rozptýlení. Lov… Lov s opravdu velkým L. Ne večeři servírovanou pod nos…

Ve Volteře jsem lovit nesměla, tak jsem se rozběhla na sever, kde byla nejbližší hranice zakázaného území Volterry. Nezastavila jsem, abych se pokochala západem slunce. Běžela jsem a užívala si ten pocit absolutní volnosti. Svět ztmavl a já neměla potřebu se schovávat za svou lidskou maskou. Dala jsem volnost svým instinktům, které mě za pár vteřin vedly na západ.

Víte, Itálie začíná ožívat po setmění, kdy lidé vyjdou ven bez obavy, že se na slunci uškvaří. Mezi stromy přede mnou prosvítalo světlo pouličních lamp. Neslo se ke mně nepřeberné množství zvuků a vůní. Své rudé oči jsem skryla pod blankytnou modř a vyrazila jsem po lesní pěšince, která vedla kolem jednoho z domů na ulici. Právě tudy procházel hlouček mladých kluků…

„Ahoj!“ houkl na mě jeden z nich. Osvojit si italštinu pro můj dokonalý upíří mozek nebyl problém. Zatímco jsem hrála, že zvažuju odpověď, odpojil se od nich a šel ke mně přes ulici.

„Ahoj,“ pípla jsem tiše.

„Jak se jmenujete, krásná slečno?“ Italština je pro poklony jako stvořená…

„Lucia.“

„Překrásné jméno – stejně jako ty… Hodí se k tobě,“ usmál se. Byl milý a voněl tak sladce, jako mluvil… „Jdeme se pobavit, nepůjdeš s námi?“ Hlouček, od kterého odešel, za pár vteřin zmizel za rohem a to byla moje chvíle. Za okamžik jsem s ním stála na okraji lesa – nejspíš si to ani nestihl uvědomit.

„Mi dispiace, amico mio…“ zašeptala jsem…

Tohle byla ta nudnější část lovu. Když jsem po své večeři uklidila, dala jsem se znovu do běhu. Slyšela jsem někoho v lese… Byl to mladý pár na nedaleké mýtině – teď teprve začala ta správná hra. Lov hodný šelmy.

Chvíli jsem je pozorovala z nedalekého keře… Když jsem se přiblížila, jak mi stíny dovolily, potichu jsem zavrčela. Oba zbystřeli a znepokojeně se rozhlíželi kolem. Mýtina nebyla moc velká… Oni seděli uprostřed, koukali na jasnou oblohu, které vévodil téměř kulatý měsíc. Potichu jsem se kradla po okraji lesa a dávala si záležet, aby pode mnou sem tam praskla nějaká větvička. Ti dva byli čím dál nervóznější. Moje vrčení se stupňovalo…  Oba se zvedli a otáčeli se dokola, aby se ujistili, že jsou sami – jakoby v té tmě mohli něco vidět… Na to jsem čekala… Rychlostí blesku jsem vyběhla ze stínů stromů, odtrhla jsem od sebe jejich slabé ruce a toho mladíka zatáhla do lesa. Nekřičel dlouho…

Když jsem skončila s ním, dívka byla stále na mýtině. Třásla se strachy, v očích čirou hrůzu z křiku svého milého, který náhle ustal. S přátelsky modrýma očima jsem vyšla z lesa. Úlevou, že tu není sama, se ke mně rozběhla, ale pár kroků přede mnou se zastavila, když se mé oči změnily na temně rudé a rty se mi roztáhly v nemilosrdném úsměvu. Dala se na útěk – komické. Copak neví, že upírce neuteče? Hm, asi neví…

Tyhle lovecké hry pro mě byly dostatečným rozptýlením, ale sotva jsem se vrátila mezi chladné zdi hradu, padla na mě úzkost.

„Bianco… Vyřiďte Arovi, že bych s ním ráda mluvila.“

„Ano, madam,“ odpověděla s profesionálním úsměvem a chopila se telefonu. „Čeká vás v pracovně.“

„Díky,“ řekla jsem stroze a mířila do Arovy pracovny.

„Co bys ráda, Wendy?“ zeptal se, kdy jsem vešla. Stál u okna, nedíval se na mě.

„Chtěla jsem vás požádat o svolení,“ nervózně jsem polkla, „jet za Santiagem do Bulharska.“

„Vaše pouto mému bratrovi neuniklo… Chápu tvé obavy, ale není to možné, drahá. Nemusíš se o něj bát. V mých službách je už dlouhou řadu let.“

„Vím, pane, ale přesto… Copak nevěříte v ženskou intuici? Opravdu bych ohrozila výsledek jeho práce, kdybych se za ním vydala?“ zeptala jsem se. Hlas jsem měla zbarvený obavami.

„Skutečně by to nebylo rozumné, milá Wendy. Za pár dní bude zpátky. Pro tvůj klid mohu zvážit tvůj podíl na Santiagových příštích výpravách,“ usmál se. Nemohla jsem dělat nic, jen čekat. Rezignovaně jsem svěsila ramena a přikývla.

„Děkuji, pane.“ S pohledem zabodnutým v podlaze jsem mířila do Santiagova pokoje, který byl v podstatě naším a v hlavě se mi možná už v tu chvíli podvědomě rodil tajný plán…

To jsem to zase zamotala, co? Nic se nevyřešilo... Teda, _skoro_ nic. =D

7. díl ______ 9. díl

Předchozí bonusový díl

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá 8: