Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 65. kapitola

27.07.2016 (11:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2058×

65. kapitola

Znovu přešel nějaký ten čas a já jsem se opět vrátila na Manhattan mezi své. Lana byla stále protivná a snažila se na mě vymýšlet pořád nové a nové fígle, jak by mě dostala na kolena, ale já ji vždycky prokoukla. Ona je průhledná jak sklo.

Škola byla ještě zábavnější než v prváku, protože nám ještě přibyla jedna činnost. Nevím, kdo to vymyslel, ale mně se to začalo líbit. Měli jsme se rozdělit do několika skupin a jednou nebo dvakrát týdně odpoledne udělat hodinu výuky pro děti do patnácti let a učit je tančit.

V každé skupině musí být někdo, kdo se zaměřuje na balet, na společenské tance a někdo na takový volný styl a street dance. Já byla ve skupině s Brianem, Norou a jejím partnerem Robbym, Christine a jejím partnerem Alexanderem a Kerou a jejím partnerem Lucasem.

Nora, Christine a Kera jsou nejlepší kamarádky od školky a teď mezi ně patřím i já. Mezi ně mě tehdy Nora přivedla, a tak jsem se začala kamarádit pomalu se všemi. Jsou velice fajn a milé a je s nimi zábava, s nimi se jeden nenudí.

Kera s Lucasem chodila od léta po základce, byl to její kamarád od dětství, vesměs spolu vyrůstali a kamarádství přerostlo v lásku dřív, než se naděli. Pořád byli spolu, skoro se od sebe nehli a nemohli snést pomyšlení, že by se měli rozdělit. Znám ten pocit.

Christine s Alexanderem se poznali v maturitním ročníku na minulé škole. Alex se přestěhoval z Londýna a učitelem byl přidělen ke Chris, která byla jedna z nejlepších studentů, aby mu ukázala školu a pomáhala mu. A tak začal jejich románek.

No, a Nora s Robbym, ti se poznali až minulý rok v prváku, kdy se společně sešli v jedné lavici jako partneři. Měli to jako já a Brian. Začali jako kamarádi a nakonec spolu začala chodit, protože zjistili, že mají plno společných zájmů a že si rozumí. A kdo ví, třeba to nakonec dopadne dobře a skončí to jako u mě a Edwarda - manželstvím.

S nimi je veliká zábava a častokrát pořádáme nějaké akce, ale kvůli mně jen o všedních dnech. Všichni chápou, že rodina je rodina, ale nemůžu jim říct pravdu. Už to, že to věděl Brian, bylo víc než dost, ale věřím mu. Nejde o to, že bych jim ostatním nevěřila, ale je to prostě takový pud ujištění, který je hluboko ve mně.

No, a nás osm spolupracuje na výuce a učíme děti tančit, co si zachtějí. Nora s Robbym se zaměřili na balet, takže balet vedou oni, Chris s Alexem zase na společenské tance, Kera s Lucasem street dance a já s Brianem jsme všestranní, nás dva baví všechno, takže většinou pomáháme s provozem hodiny.

Tato činnost je povinná od druháku až do maturity nebo vlastně k závěrečným zkouškám. Naši skupinu si rodiče dětí, které učíme, nemůžou vynachválit a posílají nám je s radostí a s úsměvem se zase jejich děti vrací domů.

Je to zábava a mě to baví. Mám ráda děti, mezi nimi si připadám jako v jiném světě, a jejich úsměvy mě vždycky hřejí u srdce. Snažím se být všem dobrou kamarádkou, a když mají nějaké problémy, snažím se jim i pomoct.

Cr! Crr! Crrr! Crrrr! vytrhl mě z přemýšlení zvuk mého vibrujicího telefonu. Kdo mi píše? Je úterý večer, dobře, sedm hodin, to vlastně není ještě tak hrozné a já stejně tuto noc spát nebudu. Nějak se mi nechce.

Sáhla jsem po svém telefonu, který se válel na stolečku přede mnou. Sedím v obýváku, rozvaluju se na gauči a přemýšlím, vlastně jsem přemýšlela, než mě vyrušil ten mobil. Takže, kdo píše?

Zapni si televizi. E.

Edward? Děje se něco? Sice jsem to nechápala, ale poslechla jsem a zapla si televizi. Hned mi na ní naskočil kanál, ve kterém byla zrovna talk show živě s významným hostem, a hádejte, kdo to byl? Edward Masen!

„Edwarde, mám otázku, na kterou se ptá hodně tvých fanoušků, tak jsem se rozhodla jim vyhovět. Máš přítelkyni?“ ozval se hlas Patricie Sotkomsové, dneska asi nejúspěšnější a nejpopulárnější moderátorky. Já ji znám, ne osobně, ale hrozně ráda jsem na ni dřív koukala, protože u ní jsou rozhovory s těmi největšími hvězdami v showbyznyse. Ten, kdo u ní nebyl, se nedá považovat za hvězdu. Edward už u ní byl… pětkrát? Jo, asi jo. Já nevím, možná. Tak to mě zaujalo. Jsem zvědavá, jak odpoví.

„Ne, nemám přítelkyni. Ale jsem zamilovaný až potud.“ Rukou ukázal až nad svou hlavu. Vytřeštila jsem oči. To myslí vážně? A já jsem jako co? Měla jsem chuť mu okamžitě zavolat a začít na něj ječet, co to má znamenat, a to, že měl zrovna živé vysílání, mi bylo úplně jedno.

„A šťastně, nebo nešťastně? Cítí to stejně?“ zeptala se ho znovu Patricie a zatvářila se zaujatě. Nemohla jsem si nevšimnout, že v publiku bylo ticho jako na hřbitově a všichni čekali na jeho odpověď.

„Nevím. Do hlavy ani do srdce jí nevidím, takže doufám, že ano. Ale i kdyby mě nemilovala, já ji miluji celým svým srdcem a i teď myslím jen na ni a věřím, že to ví,“ řekl a já si mohla povšimnout, jak rukou, kterou si položil na srdce, stiskl v pěst a, i když velice blbě, jsem viděla obrys řetízku.

A co tím jako myslel? To pochybuje o mojí lásce? Ano, já vím, že mě miluje a myslí na mě, což dokazují jeho nálety telefonátů, zpráv a mailů skoro pořád, ale on si myslí, že je to jen jednostranné? Tak to si rozmyslím, jestli o víkendu za ním pojedu, protože tohle jako ne.

„A teď, jestli dovolíte, přijde to překvapení, které jsem vám slíbil na začátku,“ řekl a postavil se. Všichni se netrpělivě napjali a byli plní očekávání. Co se to chystá udělat? Vůbec nic jsem nechápala.

Na pódiu se najednou objevil Jasper a přinesl Edwardovi mikrofon. Edward mu něco zašeptal do ucha, Jasper přikývl a znovu odešel. Edward přiložil mikrofon k ústům, z čehož jsem usoudila, že ten, co měl připnutý na hrudi, museli vypnout.

„Lásko, doufám, že se koukáš, protože tohle je pro tebe,“ řekl do mikrofonu a já zpozorněla. Cože? Pro mě? Najednou všechno zhaslo a vzadu za Edwardem se rozsvítil jediný reflektor, který ozařoval jen jeho siluetu. A hned na to se ozvala jemná hudba. Reflektor zhasl a rozsvítil se jiný nad ním, který ho už ozářil celého, a ve stejnou chvíli přiložil mikrofon k ústům a začal zpívat.

Asi bych ti říci měl,
jak rád se úst tvých dotýkám.
Taky bych ti slíbit chtěl, 
že spát už nikdy nechci sám.

Ještěže tě, lásko, mám.
S tebou mířím k výšinám.
Ještěže tě, lásko, mám.
Na mou duši přísahám.
Máš chuť stejnou, zůstaň se mnou.

Ty jsi pro mě poušť i déšť,
jsi vším, co zrovna prožívám.
Lepší přístav nenajdeš,
to vím a často nepřiznám.

Kombinace slov je kód, od mýho srdce klíč,
říct si o něj, ty se nestydíš.

Ještěže tě, lásko, mám,
s tebou mířím k výšinám,
Ještěže tě, lásko, mám,
na mou duši přísahám.

Ještěže tě, lásko, mám,
s tebou mířím k výšinám.

Ještěže tě, lásko, mám,
díky tobě nejsem sám. 
Máš chuť stejnou, zůstaň se mnou.

„Všechno nejlepší k narozeninám, miláčku,“ řekl ještě, než písnička skončila. Vyjeveně jsem koukala na televizi a přemýšlela, jestli nespím. Pohledem jsem šlehla ke kalendáři, který visel na stěně. Třináctého září. Opravdu, dneska mám narozeniny.

Pohledem jsem se znovu vrátila k televizi, kde se ozval bouřlivý potlesk, a viděla jsem tam i pár slz. To se se mnou nedá srovnávat. Moje slzy padaly jako déšť proudem na deku, kterou jsem měla přikryté nohy, a už začínala být mokrá.

„To bylo nádherné, Edwarde. Takový dárek, navíc v živém vysílání, které sleduje skoro celá Amerika… Šťastná to dívka. Přeji ti, aby ti to s ní vyšlo. Loučí se s vámi Patricie Sotkomsová s dnešním hostem Edwardem Masenem,“ řekla a hned se tam objevily titulky a už jel další pořad.

Ještě chvíli jsem seděla a strnule zírala na tu televizi, která už byla vyplá. Přehrávala jsem si v hlavě, co jsem právě viděla v televizi. Edward zpíval písničku, kterou pro mě napsal, s věnováním k narozeninám, skoro před celým světem. To je tak romantické.

Ale v koutě mysli jsme měla i to, co řekl předtím. A to myslím to, že nemá přítelkyni a že si není jistý mými city. Co to mělo znamenat?

Z mého hlubokého přemýšlení mě vytrhlo zazvonění zvonku. Kdo to může být? Je skoro deset v noci. Nechápavě jsem se zvedla a šla ke dveřím. Ani jsem se neobtěžovala se koukat do kukátka, rovnou jsem otevřela dveře.

„Překvapení! Všechno nejlepší, Bello!“ ozvalo se křikem sborově a hned na to na mě začaly padat konfety. Nechápavě jsem koukala na tu scénu před sebou. Přede dveřmi stála celá rodina v čele s Edwardem a Alicí. Nebyl ještě před chvílí v televizi v LA?

„Co tady děláte? Nebyl jsi ještě před chvílí v LA v talk show Patricie Sotkomsový, Edwarde?“ zeptala jsem se jich nechápavě, ale mou pozornost si získal jen Edward, zlobila jsem se na něj za to, co řekl, ale na druhou stranu jsem byla naměkko z té písně s věnováním.

„Zaplatil jsem si cestu nejrychlejším tryskáčem. Cesta sem trvala patnáct minut. Takže ses koukala? Co jsi říkala na můj dárek?“ zeptal se mě a nahrnul se do dveří až těsně ke mně. O krok jsem ustoupila, aby mohli všichni dovnitř.

„To vyřešíme pak. Teď chci, abys mi vysvětlil, cos myslel tím, že nemáš přítelkyni a že si nejsi jistý o mých citech k tobě. No tak, čekám,“ řekla jsem, založila ruce naštvaně na hrudi a netrpělivě si podupávala nohou. Edward vytřeštil oči, ale pak se zdálo, že mu došlo, o čem se bavíme. Usmál se způsobem, který jsme velmi dobře znala.

„Říkal jsem pravdu. Já nemám přítelkyni, ale manželku, a manželka není přítelkyně. A pokud si dobře vzpomínám, přála si, abych se o ní nezmiňoval na veřejnosti. A kdybych řekl, že se milujeme navzájem, hned bych byl bombardován dalšími otázkami, které by nakonec odhalily pravdu, čemuž jsem musel zabránit. A že jsem trochu lhal… Ve jménu lásky to není hřích, protože je to pro mou lásku. V lásce a válce je povoleno vše, ne?“ řekl sebejistě a takovým způsobem, že jsem věděla, že jsem prohrála. Pravda, chtěla jsem, aby nic neříkal, a kdyby se ho někdo na něco ptal, musí zalhat, jinak by na to přišli.

„Prohrála jsem,“ povzdechla jsem si a hned na to se zářivě usmála a vzala všechny do bytu, aby nemuseli čekat venku.

„Oh, jo… Co tady vůbec všichni děláte? A jak jste se sem dostali?“ zeptala jsem se jich, když už jsme byli v klidu v obýváku a Carlisle otevíral šampaňské, abychom si mohli připít na mé zdraví.

„Přece jsme nemohli sedět doma, když má nejmladší člen rodiny narozeniny. Plánovali jsme to už dlouho a dalo to pěknou práci to před tebou utajit. My jsme přijeli už odpoledne, ale museli jsme čekat na ostatní a Edwardovi jsme dohodli ten tryskáč, jinak by tu nebyl tak rychle,“ řekl Emmett a já na něj koukala jako z jara. Oni to plánovali už delší dobu? Jak to, že jsem si nevšimla? To jsem až tak blbá, nebo jsou oni až tak dobří, že jsem si nevšimla?

„Nemrač se, sestřičko! Z mračení budeš mít vrásky. Tuto noc budeme oslavovat. Všechno nejlepší k dvacátým třetím narozeninám!“ zvolala Alice, a tak začala moje narozeninová oslava. Doufám, že je jim jasné, že ráno musím do školy.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 65. kapitola: