Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 55. kapitola

23.10.2015 (22:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2060×

55. kapitola

Budík na mém nočním stolku začal křičet, když bylo přesně šest hodin. Vzbudila bych se i bez něj, ale byl to zvyk, když musím do školy. Típla jsem ho a vyskočila z postele jako ranní ptáče, které i jsem. Hned jsem šla do kuchyně a koukla do ledničky.

Hmm, tak co bych si tak mohla udělat k snídani první školní den? Jako první mě napadla míchaná vajíčka. Vyndala jsem dvě a vyklepla je na pánev. Ještě jsem si rozehřála jednu a na ní si opekla slaninu. Všechno jsem to snědla s toustovým chlebem.

Mrkla jsem na hodiny, půl sedmé, čas přímo ideální. Přemístila jsem se do koupelny, kde jsem si dala rychlou sprchu a provedla ranní hygienu. V županu jsem přešla do šatny a chvíli se v ní hrabala, dokud jsem nenašla něco hezkého. Hezké je v šatně sice všechno, ale chtěla jsem dobře zapůsobit první den ve škole.

Trvalo dlouho, než jsem k sobě sladila všechny věci. Oblékla jsem se a šla do koupelny, kde jsem si ještě upravila vlasy a lehce, velmi lehce se namalovala, jen řasy a rty, jinak nic. Nechci, aby první dojem říkal, že jsem zmalovaná husa.

Když jsem byla hotová, mrkla jsem na hodiny. Čtvrt na osm, to to uteklo nějak rychle. Máme tam být dřív, protože ředitelka bude mít ještě uvítací řeč pro prváky, aby nás zpravila o tom, jak budou ty roky probíhat.

Já to už věděla, sama ředitelka mně tehdy, když jsem tam ještě v minulém školník roce s Edwardem žádat o studium inkognito, všechno vysvětlila a taky mě ujistila, že jen ona a pár dalších důvěryhodných učitelů bude vědět, kdo skutečně jsem, a všichni se zapřisáhli mlčenlivostí, což, doufám, všichni dodrží.

Popadla jsem kabelku s věcmi a vyšla z bytu, který jsem zamkla, a klíče dala do kabelky. Ještě jsem zkontrolovala, jestli mám všechno. Mobil, klíče, sešit… Dobrý, mám všechno. Nechala jsem si přivolat výtah a jela do garáží.

Skoro hned před výtahem čekalo moje milované autíčko, můj Lotus Elise od Edwarda. Usmála jsem se a pohladila ho po kapotě. Nasedla jsem do něj a nakopla motor, který šťastně zapředl a naskočil, pak jen předl jako kočka.

Sešlápla jsem plyn a vyjela ven z garáží, rovnou na Manhattan. Ulice byly skoro vylidněné, až na několik málo lidí a pár aut, jinak jako by tu chcípl pes. To se mi moc nezdálo na New York.

Když jsem už spatřila Manhattan, pohltila mě mírná nervozita, ale ta zmizela tak rychle, jak se objevila. A hádejte, co mi pomohlo? Sáhla jsem si na krk a zmáčkla andělské křídlo s prstenem. Ještě jsem kolem toho řetízku natáhla štít, aby ho nikdo neviděl. Asi těžko bych vysvětlovala, proč mám u sebe snubní prsten, když mám být svobodná a nezadaná.

Když jsem vjela na parkoviště, bylo tu už docela narváno a většina se otočila za mým autem. Rozhlédla jsem se po parkovišti a hledala volný flek. Našla jsem ho hned vedle vstupu do školy. Ideální.

Zaparkovala jsem a vystoupila. Rozhlédla jsem se po ostatních. Zaslechla jsem několik nafoukaných odfrknutí, což mi jasně řeklo, že je tu několik nafoukaných hus, které si myslí, že ve mně nemají konkurenci. Ještě se uvidí.

Dále jsem slyšela několik obdivných písknutí a okouzlujících vzdechů, což jasně říkalo, že se tu několika klukům líbím. Potěšilo mě to, ale já jsem srdcem, tělem i duší zadaná, takže mají smůlu.

Šla jsem do budovy a rovnou do haly, kde se konal onen obřad, kdy nás ředitelka přivítá ve škole. Našla jsem ho hned, přece jen jsem tu už byla a mám paměť na to, abych si pamatovala celou tuhle školu.

Sedla jsem si zhruba do prostřední řady hned na kraj, abych mohla potom jít rovnou do třídy a nemusela čekat na to, až všichni odejdou, nemám to ráda. A vždycky jsem se raději držela stranou.

Sedla jsem si a rozhlédla se kolem. Zapojila jsem i uši, abych věděla, co se děje kolem mě. To je obrovská výhoda mít citlivý upíří sluch. Tak vždycky všechno víš a nic nikdo před tebou neutají.

Každý, kdo přišel a šel kolem mě, se na mě podíval a vytřeštil oči, bez rozdílů, ať to byl muž nebo žena. Brala jsem to jako lichotku. Ale po chvíli mě to už přestávalo bavit. Ať už začne ten ředitelčin projev.

Přesně o pět minut později se na pódiu před námi objevila ředitelka, se kterou jsem si skoro tykala, a šla k takovému tomu stolku s mikrofonem uprostřed pódia. Všechno ztichlo a pohledy se upřely na ředitelku.

„Dobrý den, jménem všech kantorů bych vás chtěla přivítat na Manhattanské akademii umění. Všichni jste byli obeznámeni s těmi nejdůležitějšími informacemi. Každý byl přiřazen do oboru, který si přál. Nyní vám musím sdělit ještě jednu věc. Každému studentovi byl vybrán student ze stejné třídy, kteří budou po celé čtyři roky jejich studentskými partnery. Budou spolu vypracovávat referáty, předvádět je a v nouzi se na sebe i obracet. Tito partneři jsou vždy jen dva a vždy je tvoří chlapec a dívka. Stížnosti na partnera či partnerku nebudou vyslyšeny. Až přijdete do své třídy, na lavicích budou stát cedulky s vašimi jmény. Každý najde své jméno a sedne si na místo. Vedle každého z vás bude sedět váš partner, a protože jsou všude lavice po dvou, nevzniknou omyly. Děkuji a rozejděte se do tříd,“ dokončila svoji řeč a odešla z pódia.

Ihned jsem vstala a šla do své třídy. Věděla jsem, kde ji mám hledat, v prvním patře hned naproti schodům. Tohle mně ani Edwardovi neřekla, že k nám přiřadí partnera a budeme spolu muset celé čtyři roky pracovat. Snad ke mně nepřiřadili žádné vypatlance nebo někoho, kdo mě bude svádět. Pokud to bude někdo normální, bude to v pořádku.

Ve třídě jsem byla jako první, takže jsem neměla moc práce s hledáním. Trvalo mi, než mi došlo, že mám hledat cedulku se jménem Annabell Haleová. Moje jméno bylo na poslední lavici u okna. Oni vědí, jak mě potěšit. Tam sedím už léta.

Sedla jsem si k oknu a podívala se na jméno mého souseda a partnera. Brian Hileon. Krásné jméno, jen aby byl krásný i jeho majitel. Pohodlně jsem si sedla a čekala. Postupně se sem začali hrnout další a další studenti a hledali svá jména.

Jen jsem je nezaujatě pozorovala a čekala, kdy někdo přistoupí k mé lavici. Když se dlouho nic nedělo, podívala jsem se z okna a pozorovala dění venku. Nic moc se tam nedělo a já stejně slyšela, co se děje tady uvnitř.

Najednou jsem slyšela, jak se někdo blíží k mé lavici. Že by on? Podívala jsem se tím směrem a… Co jsem to chtěla udělat? Přede mnou stál nádherný kluk, typický Švéd, ale on Švéd není. Blonďaté vlasy, modré oči, postava pod tričkem dobrá. Kdybych nebyla vdaná za Edwarda, dala bych si říct.

„Ahoj, já jsem Brian Hileon,“ řekl milým hlasem a natáhl ke mně ruku. Rychle jsem zareagovala a podala mu tu svoji. Potřásli jsme si rukama jako staří známí a on si sedl na židli.

„Annabell Haleová, ale říkej mi Anno nebo Bello, slyším na obojí,“ řekla jsem mu s milým úsměvem. Zdá se fajn. Jen doufám, že se jen tak netváří, že je to opravdové. Usmál se a sedl si tak, aby byl čelem ke mně.

„Asi bychom se měli lépe poznat, když teď budeme čtyři roky partneři,“ řekl a rukou se opřel o stůl. Frajerské gesto. Usmála jsem se a přikývla. Nevěděla jsem, jestli mám začít já nebo mám nechat jeho.

„Máš pravdu. Jestli ti to nevadí, začnu,“ začala jsem a on mi jen pokynul, abych pokračovala. „Narodila jsem se v Beverly Hills, ale rodiče jsou obchodníci, tak často cestují. Teď jsou zrovna v Ottawě a pak jedou do Toronta. Mým snem bylo vždycky stát se tanečnicí, proto jsem tady. Rodiče mě sem pustili pod podmínkou, že za nimi budu jezdit každé prázdniny a víkendy. Ráda hraju na klavír, kytaru, trochu i bicí, procházím se po lese, mám ráda klavírní hudbu, ale líbí se mi skoro všechno, rozhodně se dá na všechno tančit, a mám ráda rudé růže. To je asi to nejzákladnější,“ řekla jsem a usmála se. Jasně, musela jsem si trochu vymýšlet, jinak by komukoli docvaklo, že tady něco nehraje.

„Máš zajímavý život, Anno. Já se narodil tady v New Yorku, bydlím jen kousek odtud, rodiče mi koupili vlastní byt k osmnáctinám. Jsou právníci, oba dva, a velice úspěšní, takže o peníze nemáme nouzi. Tanec mám rád už od dětství, moje babička byla tanečnice, takže to mám asi v krvi. Moje láska k tanci se stále stupňovala, takže jsem se rozhodl se stát tanečníkem a díky tátovi to nebyl problém se sem dostat. Mám rád fotbal, dříve jsem ho hrál, ale nechal jsem ho kvůli tanci a nelituju toho. Mám rád italskou kuchyni a míchané koktejly, nealko mám radši, ale piju alko, abych nebyl za bačkoru. Miluju rychlá auta a téměř ničeho se nebojím, nic pro mě není nemožné, pokud chci,“ řekl a já na něj zůstala zírat. Máme tolik společného, tak s ním si určitě budu rozumět.

„Myslím, že si budeme rozumět, máme tolik společného. Já taky miluju italskou kuchyni, zvláště pizzu, a také miluju rychlá auta. Koktejly moc nemusím, ale čas od času si dám,“ řekla jsem a usmála se na něj.

Rozuměla jsem si s ním naprosto dokonale. Byli jsme jako spřízněné duše. Celou první hodinu, co jsme se měli seznamovat, jsme kecali a kecali a nikdy nám nedošlo téma. Pořád bylo o čem povídat.

Když zazvonilo na druhou hodinu, přišla do třídy jakási mladá a krásná dáma a mně až pak došlo, že je to naše třídní učitelka. Vždyť nemůže být starší než my, tak co tady dělá? Když jsem to řekla Brianovi, zadržovali jsme smích, jinak by to asi nedopadlo dobře.

„Dobrý den, třído, jmenuji se Zara Kliomová a po vaše studium na Manhattanu budu vaše třídní učitelka. Klidně mi říkejte Zaro, nevadí mi to, přece jen jsme skoro všichni stejně staří. S čímkoli se na mě obraťte, kromě stížností na svého spolupracovníka. Tuto hodinu vás seznámím s rozvrhem a jak to na škole chodí. Pak vás nechám jít domů,“ řekla a všichni zajásali. I já, budu moct zavolat Edwardovi.

Jako první nám rozdala rozvrhy. Když jsem to viděla, byla jsem překvapená. Každý den máme jen šest hodin, z toho každý den dvě hodiny tančíme, nebo máme tělák, jak chcete, a ty zbylé se učíme. Naprosto úžasné. Učení mi nevadí, ale tanec mě baví mnohem více.

A co jsem pochopila, tak každou hodinu se budeme věnovat jinému druhu tance. Volný styl, společenské, balet, street dance… Páni, to je naprosto úžasné, a ještě máme dvě hodiny normálního těláku.

Všechno je čím dál tím lepší. Takhle úžasné jsem to fakticky nečekala. Brian z toho tak nadšený nebyl. Z tance se radoval, ale z těch hodin učení ne. To jsem chápala, ani já ho jako člověk neměla ráda, raději jsem uklízela, ale s upírstvím se to změnilo.

„Neboj, s učením ti pomůžu, když budeš chtít,“ slíbila jsem mu a rukou mu prohrábl vlasy. Možná jsem si troufla až moc, ale přišlo mi to, jako bych mluvila se svým bratrem, proto jsem se tak odvážila.

„Díky, Anno, jsem rád, že jsem dostal zrovna tebe,“ řekl s úsměvem a svou ruku položil na tu moji, kterou jsem měla položenou na stole. Zadržela jsem dech, když se mě dotkl. Modlila jsem se, aby to nic neznamenalo.

„Nápodobně,“ řekla jsem mu ještě a pak se už věnovala učitelce, která povídala o rozvrhu, který mám už celý zafixovaný v paměti do posledního detailu. Poslouchala jsem ji, ale jen na ucho. Tím druhým jsem poslouchala hovor v celé místnosti.

Nemohl mi uniknout jeden obzvláště nenávistný pohled. Každou chvíli se na mě otáčela blondýna v první lavici u dveří. Protože to bylo přes celou třídu, nebylo to pro ostatní tak nápadné, ale já si toho všimla. Nechápu, co proti mně má, a je mi to jedno. Ničím a nikým si nenechám zkazit Manhattan.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 55. kapitola: