Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zákazy pro Emmetta - 6. - Frisbee

30.08.2010 (11:45) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3252×

Carlisle:

Emmettovy sliby jste nikdy nemohli brát na lehkou váhu. Nemluvil do větru, obzvlášť pokud vám slíbil pomstu. Trochu nás děsilo, že Bella byla pořád ještě člověk. Uvědomoval si to Emmett?

Dny však ubíhaly, a když se nic nedělo, naše pozornost polevovala. Emmett zřejmě čekal na ten pravý okamžik, anebo ho zatím nenapadlo nic dostatečně „ďábelského“. Jeho čas ale nadešel, když jsem jednoho dne dorazil domů z nemocnice a cestou vyzvedl poštu a letáky jako obvykle.

Emmett se po hromádce vrhl tak rychle, že ani nestačila dopadnout na konferenční stolek. Poslední dobou to tak bylo pokaždé, takže už jsem se tomu ani nedivil a jen jsem se nad svým bláznivým synem usmál.

Odložil jsem aktovku a konečně sevřel v náručí svou úžasnou ženu. Náš polibek přerušil Emmettův nadšený výkřik. Pobaveně jsme se na něj otočili a Emmett se kajícně plácnul přes pusu: „Pardon, už mizím.“

Oči mu zářily, když zabíhal do obýváku k počítači. Zůstal tu po něm jen leták, který před okamžikem studoval. Pustil jsem Esme a zvědavě se pro něj sklonil. Když jsme viděli, co na něm je, vyměnili jsme si překvapené pohledy.

Byla to pozvánka na soutěž ve psím Frisbee, která se měla konat o víkendu (tj. za 2 dny). Nic mi to neříkalo a už vůbec jsem nechápal, z čeho byl Emmett tak nadšený. Začetl jsem se do letáku, který mi aspoň vysvětlil, co to frisbee je: Psí frisbee, neboli házení létajícího talíře psovi. Ve chvíli, kdy disk vyhodíte, by měl pes popoběhnout co nejdále směrem k disku a potom ho ve výskoku chytit.

Hezké, ale absolutně nechápu, co na tom Emmetta tak zaujalo.

Rozhodli jsme se na to zapomenout a věnovat se raději sami sobě. Z tohohle snad nedokáže udělat průšvih ani Emmett.

Že jsme se spletli, jsme si uvědomili ve chvíli, kdy jsme uslyšeli zvýšené hlasy. Alice se v obýváku dohadovala s Emmettem: „Ten nápad je šílenej, Emmette. Žádám tě naposled, abys na něj rychle zapomněl!“

Emmett pořád ještě zářil: „Ani náhodou. Je dokonalej. Tu soutěž vyhraju!“

Alice na nás upřela zoufalý pohled a zkusila to s nekonečně trpělivým tónem: „A uvědomuješ si, že nemáš psa?“

Emmett její (podle mě dost pádný) argument smetl mávnutím rukou: „Nepodstatný detail.“

Alicin trpělivý tón byl v tahu – zavřískla nad tou nelogičností: „Emmette! Posloucháš se? Chceš vyhrát psí soutěž bez psa?“

Emmettova tvář zářil šibalstvím, když pokrčil rameny: „Nestarej se, Al. Mám to vymyšlené.“

Alice se uchýlila k poslednímu zoufalému pokusu voláním po logice: „Ale my jsme přece upíři. Žádný pes k tobě dobrovolně nepůjde.“

Emmettův úsměv zablýskl tak vítězoslavně, že jsem se lekl i já. A jéje. Tak z tohohle kouká mega průšvih.

* * * * *

Ráno nás vyhnalo z postelí děsivé vytí. Nebyli jsme s Esme zdaleka jediní, kteří pátrali po zdroji toho zvuku. Vlastně jsme se před domem sešli všichni až na Edwarda, který trávil noc (jako vlastně každou) u Belly.

Když jsme na louce za domem spatřili původce vytí, byl jsem rád, že musím za chvíli do práce. Emmett držel na vodítku jakéhosi pasteveckého psa, který používal všechnu svou sílu, aby se od něj dostal co nejdál. Emmett se na něj snažil mluvit co nejlaskavěji a nabízel mu pamlsek, ale na psa to nedělalo žádný dojem. Vyl a usilovně se drápal pryč.

Když nás Emmett spatřil, otráveně se zakřenil: „Nechápu, o co tomu psovi jde. Ta ženská v chovné stanici říkala, že tohle jsou jeho oblíbené laskominy.“

Rose protočila oči a zmizela zpátky do domu. Nehodlala se téhle frašky zúčastnit.

Alice si ale chtěla vychutnat svůj triumf: „Říkala jsem ti, že je to blbost. Pes s tebou nikdy nebude spolupracovat. Bojí se tě.“

Jasper se zaujatě zadíval na psa a evidentně zkoušel ovlivnit jeho emoce. Po chvíli se pes skutečně uklidnil. Nechal dokonce Jaspera přistoupit až k sobě. Jasper ho poplácal a otočil se zpátky na Emmetta: „Kde jsi ho vůbec splašil?“

Emmettovi viditelně vadilo, že má Jasper s jeho psem takový úspěch, zatím co on pohořel, a tak odpověď drtil mezi zuby: „Kde asi? V chovné stanici nedaleko Seattlu. Je to border kolie. Specialista na tyhle šílenosti typu agility a frisbee. Vyhrát by pro ni měla být hračka.“

Jasper překvapeně zvedl obočí a otočil se na Alici. Ta mu rychle vysvětlila, že se Emmett rozhodl zúčastnit se a hlavně vyhrát soutěž v psím frisbee, konající se o víkendu.

Jasper zavrtěl hlavou: „To nemůžeš zvládnout.“

Emmett naklonil hlavu na stranu a přemýšlivě si ho měřil: „Sám možná ne, ale kdybys mi pomohl…“

Jasper znovu zavrtěl hlavou – tentokrát rozhodně: „Ani nápad. Nebudu ovlivňovat tohohle chudáka jen kvůli tvému šílenému nápadu.“

Emmett pokrčil rameny: „Tak budu muset vymyslet něco jiného.“

Měl jsem dost. Raději jsem stiskl Esem ruku a zašeptal: „Budu muset do práce. Hodně štěstí při jeho usměrňování.“

Esme mi věnovala zoufalý pohled a já ji chlácholivě objal: „Drž se, miláčku, a kdyby něco, volej o pomoc! Přijdu tě zachránit.“

Tušil jsem, že Emmett se tentokrát do plánu zažral tak, že ho dneska do školy nikdo nedostane ani párem koní. Jeho snaha se ale zřejmě vyplatila, protože když jsem přišel z práce, hrdě mi předvedl dokonalou souhru se psem. Chtě nechtě jsem mu musel zatleskat.

Když jsme později vyrazili s Esme na lov, vyprávěla mi, jak Emmett strávil půlku dopoledne (po té, co ho do školy skutečně nedonutili jít ani pod pohrůžkou, že ho svážou a odvezou proti jeho vůli… a Esme jen tak tak zabránila pořádné pranici) kýváním hodinkami na šňůrce před očima chudáka psa.

Nakonec prý ta hypnóza nějakým zázrakem opravdu zabrala a pes nejenže se uklidnil, ale začal Emmetta poslouchat na slovo. Emmett se dmul pýchou jako krocan.

Když se ostatní vrátili ze školy, Emmett se prý samozřejmě předváděl stejně jako později přede mnou. Všechno vyšlo, jen s Bellou málem seklo, když Emmett volal: „Bello, frisbee!!! … No, hodná holka. Hezký aport, Bello.“

Byl jsem si jist, že v tu chvíli litovala, že se nechala Edwardem přemluvit k dnešní návštěvě. Na druhou stranu – bylo asi lepší, že se jméno toho psa dozvěděla už dnes a ne až zítra na závodech.

Soutěž měla začínat v 10, a tak jsme si chtěli trochu „přispat“. Už v 8 na nás však kdosi ťukal. Nechtělo se mi z postele, zvlášť když můj pohled padl na krásně rozcuchanou Esme. Klepání se však opakovalo, a tak jsem na sebe s povzdechem hodil župan a pootevřel.

Edward se omlouval: „Je mi to moc líto, Carlisle, ale vypadá to, že máme problém. Charliemu začali před chvílí volat snad všichni majitelé psů v okolí – tedy ti, kteří se chystali na soutěž, že se jim jejich mazlíčci záhadně ztratili. Máme s Bellou podezření, jestli v tom nemá prsty Emmett.“

Povzdechl jsem si a přikývl. To by mu bylo docela podobné. Jeho soutěživost byla pověstná, přesto se mi nechtělo věřit, že by se snížil ke kradení konkurentů jen proto, aby vyhrál.

V jejich pokoji byla jen Rosalie a ta jen věděla, že Emmett zmizel hned po svítání. Rozhodli jsme se tedy vyrazit ke Swanovým a zjistit, jak můžeme pomoct.

K našemu překvapení jsme se tam sešli i s Emmettem. Oči mu jiskřily pobavením, když prohlašoval: „Slyšel jsem, že máte nějaké potíže, šerife.“

Charlie se nejistě podrbal na nose: „No, víš… zdá se, že někdo ukradl všechny místní psy, kteří se měli zúčastnit té dnešní soutěže ve Frisbee.“

Emmett ochotně navrhl: „A nemůžete na to nasadit ty vaše – policejní?“

Charlieho rozpaky byly teď už viditelné: „To bych rád, ale bohužel zmizeli i oni.“

Emmett se tvářil tak nevině, že mi zacukaly koutky, zatím co Edward po něm hodil zamračený pohled. Nebylo pochyb o tom, kdo je za tahle zmizení zodpovědný. Pachatel se právě usvědčil. Teď jen zjistit, kde je schovává.

Charlie stále stál na místě, jako by si nebyl jist, kde začít, a tak jsem navrhl: „Můžeme si vzít každý část města a okolí a zkusit je projet. Třeba je někde objevíme.“

Charlie byl evidentně šťastný, že jsem to navrhl a rychle nabídku přijal.

No, co vám budu povídat. Psy jsme nenašli a ani jsme nedonutili Emmetta přiznat se. Chvíli nám i pomáhal s hledáním, ale pak se odporoučel s tím, že se s Bellou musí připravit na vystoupení. Soutěž zachránili účastníci z okolních okresů. Jen díky nim se nemusela zrušit, i když Emmett tvrdil, že kdyby mu tu modrou stuhu s prvním místem dali hned, ušetřila by se tím spousta času. Nakonec ji doopravdy vyhrál, ale Esme s Rose, Alicí a Jasperem tvrdili, že si to opravdu zasloužil. My to posoudit nemohli, protože jsme pořád ještě hledali psy.

Když jsme se ve čtyři odpoledne konečně zase sešli před domem Swanových, museli jsme si přiznat porážku. Ti psi se snad propadli do země. Bella se šla do kuchyně napít, zatím co my čekali venku, než dorazí Charlie. Najednou se k nám doneslo zaječení: „Emmette! Ty zvíře!“

Vmžiku jsme byli uvnitř všichni a nestačili jsme se divit. Kuchyň a přilehlý obývák byly zaplněny spícími psy. Bez pochyby to byli ti kradení. Našli jsme tam  dokonce i ty policejní. Nikdo z nich nepohnul ani brvou. Vypadali jako šípkové Růženky.

V tom se za námi ozval pobavený Emmett: „Copak? Někdo mě snad volal?“

Bella zděšeně ukázala na psy: „Co to má znamenat?“

Emmett nakoukl do místnosti a vykulil oči: „No Bello, to bych do tebe neřekl. Díky, že jsi mi chtěla pomoct vyhrát, ale zvládl bych to i bez téhle sebevražedné akce.“

Bella pěnila: „Nedělej, že o tom nic nevíš. Já bych přece nic takového nikdy neudělala.“

Emmett ji však dál pokoušel – zamyšleně si ťukal na rty: „Pravda, kde by byla lepší skrýš, než v domě policejního ředitele, který celý den po těchhle psech pátrá…“

Bella vypadala, že se na něj brzy vrhne, a tak jsem položil Emmettovi ruku na rameno, abych ho zastavil: „Emmette, myslím, že už by to stačilo. Nechceme, aby se tu někomu něco  stalo. … Co jsi provedl s těmi psy?“

Emmett se rozchechtal: „Dal jsem jim do žrádla uspávadlo. Veterinář říkal, že budou spát 24 hodin. Bože, pohled na vás ale vážně stál za to!!!“

V tom jsme zaslechli další auto na příjezdové cestě. Bella naštvaně odstrčila Emmetta, který jí stál v cestě, a vyběhla ven: „… Tati, tohle musíš vidět.“

Vesele se šklebící Emmett na mě šibalsky zamrkal a já tiše prohodil: „Možná bys měl zmizet, Emme.“

Emmett sebevědomě: „Proč? Vždyť Bella je jen člověk. Nemůže mi ublížit.“

Přikývl jsem: „To ne, ale Charlie má brokovnici. A jestli se ji rozhodne použít (čemuž bych se nedivil, až to tady uvidí), dost těžko bychom mu vysvětlovali, že tu pořád ještě stojíš… a jsi v jednom kuse.“

5.: Emmett kuchařem - 7: Tetování

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zákazy pro Emmetta - 6. - Frisbee: