Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadná kráska - 2. Poslední týden

20.03.2010 (20:45) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6655×

POSLEDNÍ TÝDEN
(Bella)

To snad není pravda! Proč musím mít takovou smůlu zrovna já? Chci si ty poslední tři lidské roky normálně užít bez nadpřirozených bytostí a přímo na mou školu musí začít chodit hned pět vegetariánů. Už dlouho se tu mluvilo o nových studentech, má ji být pět. A jak jsem dnes zjistila, dva z nich jsou upíři. Ostatní určitě taky. Sakra, musím zjistit, jestli mají nějaké dary, jinak bych musela stáhnout štít. Nechci, aby zjistili, že mám potenciál. To bych pak nejspíš byla prokousnutá, než se řekne švec. Sakra, vždyť mám poslední týden lidství!

„Hej, Jessico!“ zastavila jsem na parkovišti holku, se kterou si hraju na kamarádky.
„Jo?“ zeptala se a spěchala k učebně, stejně už nestihne vyučování, tak co.
„Jak se jmenují ti noví?“ zeptala jsem se jí.
„Cullenovi, proč?“ tiše jsem zaúpěla. To ne, největší vegetariánská skupina. Mělo by jich být sedm.
„Jen tak,“ odpověděla jsem. „Když tak mi bylo blbě, jo?“ poprosila jsem ji ještě. Jen přikývla a rozeběhla se na hodinu. Já se klidně vydala ke svému milovanému autu.

Tak tohle přehnali, to určitě udělali ti sadističtí upíři! Tak to teda ne! Nikdo mi nebude parkovat ty jejich plechovky vedle mého autíčka, ani ti drzí upíři! Okamžitě jsem z kabelky vytáhla klíče a nejdřív přejela hrotem klíče celou jeho stranu řidiče a pořádně mu sedřela lak na stříbrném Volvu. Pak jsem přešla na druhou stranu a to samé udělala Jeepem, akorát na druhé straně. Tak aby byli ty rýhy tam, kde stálo moje krásné autíčko. Snad mi s ním nic neudělali. Raději jsem ho zkontrolovala, a když jsem naznala, že utrpěl pouze duševní újmu kvůli přítomnosti těch plechovek, nasedla jsem a smykem vycouvala z místa. Šlápla na plyn a mířila ke své soukromé vilce za městem.

Ještě v autě jsem vytáhla svůj iPhone a zavolala do Volterry.
„Prosím?“ ozval se nesmělý hlas z telefonu.
„Ahoj Marcusi, tady Bella,“ zasmála se, ráda, že zase slyší starého přítele.
„Aho Bello! Jak se máš? A co děláš? Hele, proč voláš? Už ti bude osmnáct, nechceš si to rozmyslet, že? Váš, že bychom ti dali víc času, ale stát se to stejně musí…“ začal mlet šílenou rychlostí a já jen stěží rozeznávala jednotlivá slova.
„Marcusi klid, ano? Na moje narozeniny mě tam máte jako na koni,“ zasmála se. „Volám, protože máme Culleny na škole, chci se zeptat, jestli mají nějaké schopnosti a mám stáhnout štít, aby nepoznali můj dar,“ sdělila jsem mu opatrně.
„Culleni?“ vyjekl. „My to zařídíme, do večera se odstěhují, neboj,“ zasyčel.
„To nebude potřeba, mám jen poslední týden, vzpomínáš? A teď ty dary,“ uklidnila jsem ho.
„Asi máš pravdu, takže jeden z nich čte myšlenky, další ovlivňuje emoce a poslední vidí budoucnost,“ ozvalo se po krátké odmlce.
„Aha, takže štít dolů,“ povzdychla jsem si.
„Asi ano, nechceme riskovat, že by nás o tebe připravili,“ zasmál se.
„Já vím, já bych jim když tak utekla,“ zasmála jsem se taky. „A neodfaxoval bys mi jejich složku, prosím?“
„Samozřejmě, když mě ten pekelnej stroj nepokouše,“ zasmál se. „Moc nám chybíš. A pozdravuje tě Aro,“ řekl ještě smutně.
„Neboj, za týden se uvidíme. Všechny ode mě pozdravuj,“ řekla jsem a ukončila hovor.

To už jsem parkovala na vyštěrkované příjezdové cestě před Volterrským sídlem, který mi zde postavili. Asi mě mají vážně rádi. Dálkovým ovládáním jsem otevřela bránu a vjela na pečlivě upravovanou francouzskou zahradu. Zahradník si rychle posbíral náčiní z příjezdové cesty a ustoupil stranou. Ignorovala jsem ho a přišla až k masivním vchodovým dveřím. Vyťukala jsem kód a nechala si naskenovat oční zorničku. Vše bylo v pořádku a dveře se otevřely. Bezpečnostní systémy a masivní dveře i zdi sice na lupiče a vrahy stačí, ale upíra by to jen trochu zpomalilo. Aro se o mě prostě strašně bojí, dokonce mě tu zezačátku hlídalo sedm upírů, ale nechtěla jsem, aby mi tady svačili spolužáky, takže pěkně mazali zpátky opalovat se do Itálie.

Po cestě do svého pokoje jsem udělala zastávku v lednici a vytáhla si zeleninový salát. Pak jsem vyšlapala schody do druhého patra a zalezla do svého pokoje. Možná snad do svých komnat. Obrovský pokoj a velká postel, šatna plná nejluxusnějšího oblečení a velká koupelna s vířivkou.

Batoh jsem odhodila do kouta pokoje, svlékla jsem si oblečení a ve spodním prádle a s miskou salátu si vlezla do vířivky. Když jsem dorelaxovala a dojedla, vylezla jsem ven a obalila se do župánku. Bosky jsem docupitala dolů do pracovny a vzala si papíry z faxu. Složky všech upírů i moderní techniku, jako jsou faxy, počítače, mobily a ostatní jsem tam zavedla já.

Někdy si říkám, jak bych žila, kdybychom tenkrát s rodiči na tu dovolenou do Itálie nejeli. Byla bych chudší normální holka ze sluncem zalitého Phoenixu. Místo toho jsem vyrůstala mezi bandou upírů, ve vlhkém a plesnivém hradu, kde nikdy nikdo nespí. Ale nemůžu si stěžovat, všechny jsem si zamilovala a všichni si zamilovali mně. Aro je pro mě otcem, Markus a Caius bezvadnými strýčky, Demetri a Heidy nejlepší přátelé, Jane a Alec sourozenci. Celý život si žiju v přepychu a luxusu, mám vše, nač si jen vzpomenu.

Na moje patnácté narozeniny jsem se však začala dostávat do puberty a dávala zabrat i bandě upírů. Nakonec jsem pro sebe vyjednala tři roky normálního života na americké střední. Postavili mi tu dům, dali platinové karty s neomezeným obnosem peněz a cokoli mě jen napadlo.

Tady jsem za tu bohatou, rozmazlenou holčičku, královnu školy a neskutečnou mrchu. Stejně tak jako objekt vzoru a módy pro dívky a objekt tužeb pro kluky. Každý by mě chtěl, nikdo mě nedostane. S nějakým puberťáckým frackem, kterých je škola přeplněná ,se nehodlám zabývat. Možná někdy potkám hezkého upíra, kterému nepůjde jen o sex. Třeba se někdy vážně zamiluju, ale to je zatím daleko.

Holky mi říkají, že jsem strašná mrcha a klukům jen zlomím srdce a odkopnu je. Ale tady o srdci nemůže být řeč, každý chce jen mé tělo. Mám tu veškerou pozornost a využívám jí. Nikdy jsem neodmítla žádnou párty nebo společenskou akci. Musela jsem využít toho, že se ještě dokážu opít a alkohol na mě působí. Prostě si jen chci užít tu trochu lidství, kterou mám. Copak jsem tak špatná? Ale nevadí mě to, za týden odjedu a už nikdy neuvidím své rádoby přátele. Oni si na ně hrají a já také, vědí to obě strany a vzájemně z toho těží. Oni mají díky mně vstupy a alkohol zdarma, ať už okouzlím barmana nebo zaplatím. Mají díky mě pozornost a úctu. Já se díky nim zase dobře bavím a užívám si života.

Tak a dost přemítání a mém životě. Vždyť upírem chci být, tak co. Docela se i těším. Popadla jsem ty papíry o Cullenech a vše si o nich zjistila. Ale za ty auta mě asi nepochválí, ale je to jejich chyba. Neměli tam tak mezi sebou zastínit mé krásné auto. Bylo teprve kolem oběda, tak jsem se oblékla a připravila jsem si pořádný steak, teď už je to jedno. Za chvíli ztloustnout nebudu moct.

Krájela jsem si zeleninu a přemýšlela, jak Carlisle dokáže té krvi tak dobře odolávat a dělat doktora. A co kdybych si to zkusila na vlastní kůži? To je dobrý nápad. Zavýskla jsem si v duchu a nožem na zeleninu jsem si na dlani udělala zářez. Asi jsem to trochu přehnala, protože to bolelo vážně hodně. Na bolest jsem zvyklá, tak trochu jsem trénovala na přeměnu, aby mě to potom nepřekvapilo.

Rychle jsme si krvácející ruku obmotala utěrkou a popadla klíče od Lamborghini. Naskočila jsem do něj a šíleně pomalu jsem dojela do nemocnice. Vlastně jsem ani nepřemýšlela, co kdyby neměl službu? Jenže já mám vždycky, co chci a teď mám dokonce i ošetřujícího doktora Carlisla Cullena.

Krve jsem měla požehnaně, ale on při tom pohledu nehnul ani brvou. Štvalo mě to a snažila jsem se moji vůni dostat k němu, ale nereagoval. Copak voním tak špatně? Vždyť mi celá Volterra říkala, že voním krásně. No co, s fáčem na ruce jsem se vydala zase domů.

Dnes žádný večírek nebyl a mě se nikam ani nechtělo, takže jsem si udělala obyčejné odpoledne. Koukala jsem se na Interwiew s upírem a na pár dílu Buffy, přemožitelky upírů a strašně jsem se u toho smála. Pojídala jsem zmrzlinu a vymýšlela, o čem budu zítra přemýšlet, aby ten upír nic nevyčmuchal. Alici budu muset nejspíš trochu upravit vize. Díky svému štítu dokážu schopnost odrážet a vracet ji tak, jak chci já. Tedy posílat jiné vize, jiné emoce a jiné myšlenky. Rozdíl nepoznají…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadná kráska - 2. Poslední týden: