Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadná kráska - 19. Nevšední podívaná

10.06.2010 (19:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6232×

NEVŠEDNÍ PODÍVANÁ
(Edward)

Holky se vrátily až nad ránem. Všechny v dobré náladě a ověšené taškami. Nevím, jestli našly nějaké non stop otevřené obchody nebo podplatily prodavače, a popravdě mi to bylo jedno. Co už mi jedno nebylo, že mi Alice začala nově nakoupeným oblečením plnit skříň. Doma bych to přešel mávnutím ruky, ale ve Volteře mi to přišlo divné. Plnit skříně, které mi ani nepatří. Ale jako vždy jsem proti ní nic nezmohl a nakonec mi tu po ní zůstala narvaná šatní skříň plná oblečení, které ani ze setiny nevyužiju. Nechal jsem to být…

Hned poté se páry nashromáždily u sebe v pokojích a já zůstal sedět v obýváku a nepřítomně sledoval východ slunce za okny. Zvuky z vedlejších pokojů jsem se snažil ignorovat, a když mé myšlenky opět sklouzly k Belle, povedlo se mi to.

Z pokoje Denalijských se ozýval jen hovor. Holky si povídaly o módě a Eleazar je s potěšením pozoroval. Byly jeho rodina. Mohl jsem jít za nimi, ale cítil jsem, že tam nemám co dělat. Možná jsme přátelé, ale ne rodina. Zavazel bych tam.

A tak jsem sledoval mračna na modré obloze a nechal dopadat sluneční paprsky na svoji pokožku, kde vytvářely zlatou zář. Znak, že nejsme lidé. I slunce si nás označilo…

„Vidím, že nemáš nic důležitého na práci, mohl by ses tedy laskavě dostavit do hlavní síně?“ uslyšel jsem za sebou kousavý hlas a poznal v něm Jane.

„Klepat neumíš?“ zavrčel jsem na ni. Vtrhne sem a bude mi rozkazovat.

„Umím toho i mnohem víc, tak pohni, abys to neokusil,“ zavrčela nazpět. Štvalo mě, že jí nemůžu číst myšlenky. A tak jsem se ji zeptal na otázku, kterou jsme se v noci také zabývali. Zrovna vycházela ze dveří na chodbu.

„Nový talent v gardě?“ zeptal jsem se.

Prudce se otočila, a jakmile na mě spočinul její pohled, zhroutil jsem se v křečích bolesti k zemi. Cítil jsem, jak se uvnitř pomalu rozpadám. Jak její moc rozvibrován mé orgány a pomalu je ničí. A pak to přestalo. Mé tělo se zregenerovalo.

Ještě chvilka a byl bych mrtvý.

„Ty!“ zasyčela. „Raději už na mě nemluv!“ V tom se v pokoji objevila celá rodina a byli připraveni zasáhnout. Ale já jsem prostě potřeboval vědět, co se děje.

„Co jsem vám udělal? Jsem zvyklý na vaše chladné a panovačné jednání, ale nechápu vaši nenávist vůči mně! Jen vůči mně! Nepozvali jste nás na ples, v tom sále jste mě málem nechali popravit a teď mě jen tak pro zábavu mučíš! Chci alespoň znát, za co. Proč to všechno?“ vybalil jsem na ni roztrpčeně a chystal se na další dávku bolesti.

Ale nic se neděl. Její oči mě propalovaly nenávistně a pohoršeně.

„Ještě se ptej!“ zavrčela. „Máš štěstí, že nám zakázáno, zabít tě. A teď pohni!“

A tak jsem ji následoval s ještě více zmateností než předtím. Vážně mě nenáviděla a já neznal jediný důvod. Bylo jediné řešení, jsou špatně informováni. Tohle musí být omyl.

Jane šla vepředu, já za ní a za mnou rodina i s Denalijskými. Jane nevypadala, že by tam být neměli, tak šli se mnou. Aspoň mi pomůžou a případně dosvědčí, že jsem nic neudělal. Jane rozrazila masivní dveře a povýšeně vešla do síně, kde na trůnech seděl jen tři postavy a před nimi klečel nějaký upír. Jeho myšlenky jsem slyšel, ale nedávaly smysl, když se v nich Aro hrabal.

„Počkejte!“ zavrčel na nás Caius a všichni jsme zastavili na boku sálu a dávali jim prostor.

Pak se Aro narovnal a stáhl svoji ruku z té upírovi. Jeho maska byla zase ten tam. Už podruhé za dva dny jsem byl svědkem, když se přestal ovládat. A co vím, ještě nikdy se mu to jinak nestalo. Naštěstí to teď nebylo kvůli mně.

„Tak co?“ zeptal se Marcus úzkostlivě.

„Je velmi nepravděpodobné, že by to přežila. Lesy byly zničené a vše smočené krví. Neviděl ji, ale kdyby to přežila, už by tu byla. On to viděl z letadla. Byl to podraz,“ řekl zmučeně a zhroutil se do trůnu. Vložil si hlavu do dlaní a… vzlykl? Nezdálo se mi to?

Caius i Marcus na něj vytřeštěně hleděli a nevěřícně kroutili hlavami.

Caius se vzpamatoval jako první: „To jsi chtěl, co? Říkal jsem ti, že ji tam nemáš posílat! Vždyť jí byly teprve tři roky! Co sis myslel? Jsi tak slepý! Viděl jsi v ní jen další klenot své sbírky a byl zaslepený pýchou, a co z toho máš?“

Znovu popadl zbytečný dech a chtěl pokračovat ve vyčítání svému bratrovi, který se nebránil, ale prudké rozražení dveří mu v tom zabránilo. Odvrátil jsem pohled od naprosto nevšední podívané ke dveřím.  A strnul hrůzou.

Rudooký tmavovlasý upír v dlouhém černém kabátě svíral v náručí nehybnou upírku. Tedy to, co z ní zbylo. Volně visící ruka k zemi postrádala celou dlaň a v paži měla čtyři hluboké škrábance. Druhou ruku jsem neviděl, ale něco mi říkalo, že ji ani nemá. Kam by ji jinak složila? Nohy na tom byly podstatně líp. Měla je téměř celé, jen ta levá visela na kousku kůže a divil jsem se, že ještě neupadla. Nad kolenem měla další hluboké rány. A v druhé noze jí chybělo kus masa na stehnu. Jasně jsem tam rozeznal otisky zubů - obrovských. A pak si uvědomil, že jsem včera sledoval úplněk.

Vlkodlaci.

Praví, žádní měniči. Nefalšované děti noci.

Pohled mi sklouzl k jejímu obličeji. Neviděl jsem ho, ale bál se, jaké škody ty bestie nadělali tam. Nebo nadělala. Hlavu měla otočenou k upírově hrudi, který ji k sobě pevně tiskl. Jen dlouhé kaštanové vlasy visely dolů. Měla na sobě bílou krátkou košili. Ani jedna rána se nehojila, jak to bylo obvyklé a ona nejevila známky života.

Tohle jsem vidět nemusel. Chtěl jsem odejít, i s rodinou. Nechtěl jsem, aby to Esme nebo Alice viděla. Ani Carmen a Rose, ani ostatní. A když jsem uviděl Esmin vyděšený pohled, věděl jsem, že dělám správně.

„Měli bychom jít,“ špitl jsem jim, když se upír rozešel se svým nákladem před trůny.

„Ne, možná tu budu potřeba. Ale vy klidně jděte,“ odvětil Carlisle tiše.

„Potřebuje krev, tak něco dělejte, ne?“ rozkřikl se neznámý na Volturiovi. V tu chvíli byla Jane pryč. Nechápal jsem, jak si to mohl k vládcům dovolit, ani ten jejich vystrašený výraz. Ta upírka pro ně musela být důležitá. Ne, oni ji měli rádi. Naopak jsem pochopil, že to o ní tady před chvílí mluvili.

„Co jí je?“ rozkřikl se Aro.

„Nevím! Našel jsem ji tak v Albánii! Řekla jen, abych ji donesl do Volterry. Pak … omdlela?“ odvětil ten upír a položil ji na zem doprostřed sálu. Volturiovi v tu chvíli klečeli u ní.

„Máš?“ zeptal se Marcus. Upír přikývl. Sáhl do kapsy a postupně vytáhl všechny její části. Když se k nim přidal Carlisle a přiběhla Jane s lahvemi krve, všichni ji obstoupili a já ještě neměl ani šanci zahlédnout její obličej. Teď už jsem ale neviděl nic.

„Musí žít. Štít pořád funguje,“ řekl nadějně Aro.

Aha.

Tak odtud vítr vane. Ona je štít a chrání je před našimi dary. Proto je pro ně tak důležitá.

„Ven!“ vztyčil se Caius a zařval naším směrem.

Neprotestovali jsme a všichni kromě Carlislea opustili sál. Na chodbě jsme se málem srazili s Demetrim a Felixem, ale oni si nás nevšímali a mířili do sálu.

Odebrali jsme se do pokojů ještě zmatenější než předtím. A zase jsem nevěděl, proč mě bratři tak nenávidí, a co jsem udělal…

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadná kráska - 19. Nevšední podívaná: