Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadná kráska - 17. Mise

06.06.2010 (19:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5632×

MISE
(Bella)

Čas plynul jako voda a jediné, co se mi měnilo pod očima, byly moje děti. Uplynuly dva roky od narození dětí a Sofie tvrdí, že kromě zoubků vypadají sotva na roční. Těhotenství bylo třikrát rychlejší a růst asi třikrát pomalejší…

Každý si je zamiloval. Na hradě byste nenašli nikoho, koho by si neomotaly kolem prstu a kdo je nechodil pravidelně navštěvovat. Měla jsem spoustu chův a strýčků na hlídání. Každá matka by za to byla asi vděčná, ale já byla spíš nabroušená. Pořád jsem měla v pokoji nasáčkovanou polovinu hradu, a když jsem je konečně vykopala, nahrnula se sem další.

Nakonec mi z toho pomohl Felix a Alec. Začali se mnou trénovat. Alec štít a Felix boj. Štít jsem uměla vládat už jako člověk, jen mě to tenkrát vyčerpávalo. Za to nyní jsem ho vnímala jako sval a dokázala používat bez mrknutí oka. Neustále jsem držela kus štítu kolem královské rodiny, gardy a dětí. Byla jsem na to zvyklá a nějak zvlášť to nevnímala, pokud na ně tedy někdo neútočil. To jsem zřetelně cítila…

S fyzickým bojem to bylo horší. Nebavil mně a nechtělo se mi ho učit. Doufala jsem, že na misích budu dělat pouze doprovod a ne vlastnoručně bojovat. Chránit rodinu je jedna věc a zabíjet upíry druhá. Nechtěla jsem to být já, čí rukou zemřou a kdo se s tím bude muset vyrovnávat a nést to jako břemeno do konce věčnosti. Možná že byli špatní, ale tenkrát to bývali lidé, kteří měli rodiny a přátele a tenhle život jim je vzal…

Ale Aro byl neústupný a já téměř každou noc trávila několik hodin v tělocvičně a nechávala sebou mlátit o zem. Felix do mě cpal teorii, chmaty a různé údery. Pak mi je názorně ukazoval. Učil mě nové a nové techniky a druhy bojového umění, upozorňoval mě po každém útoku na chyby, které jsem v něm předvedla a pochválil to, co bylo dobré.

Připadala jsem si jako hadr. Vymetal mnou podlahy a smál se mi. A já byla příliš malá a slabá, abych přeprala tu hordu svalů. Ale v poslední době jsem začala objevovat své přednosti. Rychlost a mrštnost…

„Spíš?“ drcnul do mě Colin.

„Ha ha. Jsi fakt vtipnej,“ zašklebila jsem se na něj.

„Tak promiň,“ ohradil se. „Ale je čas. Myslím, že by sis s ní měla promluvit a trochu ji uklidnit.“

Jen jsem přikývla a vešla do jejího pokoje. Seděla na posteli a ohled upírala z ven z okna na měsíc. Osvětloval její tvář a najednou vypadala ještě krásnější než kdy dřív. Její blonďatě vlasy dostaly v měsíčním světle jemný a tajemný odstín a hluboké modré oči zářily jako dvě studánky.

Dosedla jsem si k ní na postel a jednou rukou ji objala kolem ramen. Neodtrhla pohled od okna a tiše zašeptala: „Nikdy jsem ani nedoufala, že ještě někoho potkám a zamiluju se. Připadá mi to jako sen. Ale nejsem si jistá, jestli se kvůli tomu chci změnit.“

„Sof,“ přitáhla jsem si ji blíž. „V lásce ti radit nemůžu, to sama dobře víš. Ale upírství tě změní jen navenek, nikoliv uvnitř. Tam budeš stále stejná.“

„To ty jsi taková. Slyšela jsem příběhy ostatních. Vím, jak vypadá obyčejný novorozený upír. Touží hlavně po krvi a je agres-“

„Ty budeš mnohem lepší než já! Jsi dobrosrdečná, milující a hodná. To vše se po přeměně ještě znásobí. Podle mě budeš nejcitlivější upír na světě. Jsem přesvědčená, že bude mít výčitky svědomí i ze zabíjení zvířat.“ Konečně na mě pohlédla.

„Možná. Co když ne?“

„Sof, nesmíš tolik přemýšlet dopředu. Je to dobré, ale všeho moc škodí. Vždycky je tu nějaké možná. Ale i kdybys zažila klasické novorozenecké období, tak časem přejde. A Colin tě ohlídá, víš, jak tě miluje. Nesnesl by, kdybys z něčeho byla nešťastná. Přestaň konečně myslet na všechny okolo a udělej alespoň jednou něco pro sebe. Zasloužíš si to. Mě i dětem jsi zachránila život, bez tebe bych byla dávno mrtvá a jistě bych je ani nedonosila.“ Podívala se mi do již zlatých očí a usmála se.

„Děkuju,“ zašeptala a z koutku oka ji vytekla slza.

„Nemáš vůbec zač. Můžeme?“ usmála jsem se na ni.

„Jo,“ přikývla odhodlaně. „Uvidíme se za tři dny.“

„Tak zatím ahoj,“ zavolala jsem za ní ve dveřích.

Colin, který samozřejmě slyšel úplně všechno, se na mně vděčně usmál a zmizel za dveřmi pokoje. Bylo mi jasné, že teď potřebují soukromí. Vedle ve svém pokoji jsem vzala Aleca a Jane s dětmi a vyrazili jsme na procházku…

xxx

Trvalo to tři dny. Tři dny jsem slýchávala tlumené projevy bolesti. Byla statečná a nechtěla, abychom o její bolesti věděli. Nechtěla nám to stěžovat. Pevně svírala pomačkané prostěradlo v ochablých rukou, a co chvíli se pod náporem bolesti prohnula v zádech.

Trpěla jsem s ní. A Colin mnohem ví. Dával si to za vinu a proklínal se, že jí to neměl dovolit. Že to neměl udělat. A já ho každou chvílí utěšovala, že udělal správnou věc. Že si protrpí tři dny a pak budou už navždycky spolu a šťastní.

Když její srdce zrychlilo a ona poprvé hlasitě vykřikla, věděli jsme všichni, že se blíží konec a začátek zároveň. Přeměna byla v posledním stádiu a pomalu končila, zatímco její nový život začínal.

A pak když otevřela své rudé oči, všichni jsme si oddychli. Má to za sebou. Ale zároveň se nám zatajil nepotřebný dech a s očekáváním a napětím jsme sledovali, jak vše vezme a jaká bude. V místnosti byl jen Colin, já a Felix. Ostatní hlídali venku. Nutno podotknout, že jsme z ní měli všichni tak trošku vítr. Jako člověk se projevila mimořádným nadáním komandovat a poučovat všechny přítomné, takže pokud se to zesílí, nastávají nám krušné časy. Ale vždycky to myslela jen dobře a každý ji měl rád.

Brala jsem ji jako kamarádku a myslím, že i jako matku. Pečovala o mě a měla mě ráda, jako bych byla její dcera. Bylo jí sice jen pár let přes třicet, ale rozumu a logiky měla víc než leckdo tady. Dokázala všechny vycvičit a sjednat si pořádek. Byla prostě všestranně dokonalá. Nedivím se, že se do ní Colin zamiloval.

Sofie se posadila na posteli a chvíli zmateně zpracovávala ten rychlý pohyb. Pak se podívala na nás, zkoumala nás pohledem a nakonec se nervózně usmála…

xxx

„Bude se mi stýskat,“ povzdechla jsem si.

„To mě taky, zlato,“ usmála se. „Musíte někdy přijet na návštěvu.“

„A vy taky,“ vrhla jsem po obou varovným pohledem. S úsměvem přikývli a nastoupili do auta s černými skly. Objímání a vůbec celé loučení jsme měli za sebou a oni mi mizeli za rohem. Nemohla jsem jim jít ani zamávat, slunce ještě usilovně pražilo a ulice se hemžily lidmi.

Tak rychle jako jejich auto odjíždělo, v mém srdci se roztahoval pocit ztráty a stesku. Oba dva mi přirostli k srdci a jen těžko jsem se loučila a pouštěla je odsud. Jenže ani jeden neměl žádný dar a Aro se tak zbavil hned dvou vegetariánů.

Přesně jak jsem si myslela, Sofie neměla skoro žádné problémy s ovládáním a už po roce byla klidná jako leckterý stoletý upír. A pak mi jednoho dne přišli ruku v ruce oznámit, že se stěhují. Do Norska. Colin tam koupil nějakou chatku v horách uprostřed lesů a nedaleko moře.

Ti dva jsou dokonalý pár. Milují se a chovají k tomu druhému úctu. Mají mírnější a laskavé povahy, takže se snad ještě ani jednou nepohádali. A stejnou vášeň pro přírodu a filmy. Do domku si objednali velké domácí kino a sadu nejlepších filmů z každého desetiletí. Mají štěstí. Skoro bych ho mohla porovnávat s mým vlastním, ale to mé stejně převyšuje…

xxx

Ten den jsem měla zrovna své třetí upírské narozeniny a zároveň děti slavily tři roky života, když si mě bratři zavolali do hlavního sálu. Nechápala jsem to, naposledy jsem s nimi mluvila ráno, když odcházeli od dětí a já se vracela z tréninku.

Jane s Alecem se víc než ochotně nabídli, že se o děti postarají. Vzala jsem si rudé kontaktní čočky, černý plášť a vyrazila. Po cestě jsem dumala, co mi chtějí a proč mi to nepřišli říct sami.

A když jsem otevřela masivní dveře do hlavního sálu, byla jsem zaskočená ještě víc, jelikož tam byla shromážděná celá upírská část Volterry. Až teď jsem si uvědomila, že jsem po cestě nikoho nepotkala. Nervózně jsem přešla až před trůny, kde jsem se zastavila a sundala si kápi z hlavy.

„Má drahá,“ začal obřadně Aro a já se jen stěží ubránila protočení panenek, „štít už zvládáš výtečně a fyzický boj, jak jsem po rozmluvě s Felixem zjistil, také zvládáš nadprůměrně. Ale prý sis stěžovala na nedostatek praxe a zkušeností, takže ti hodláme vyhovět. Dnes dostaneš svoji první misi.“

Hleděla jsem na něj neschopná slova. Nečekala jsem, že by mě pustili na mise tak brzy a já teď už vlastně ani nechtěla. Co děti?

„Dostanu?“ zopakovala jsem po něm.

„Ano, dostaneš. Budeš tam jen ty a jeden nižší člen gardy, kdyby se něco zvrtlo, o čemž pochybuji,“ mluvil nadšeně a usmíval se jak měsíček a hnoji.

„Ale,“ vzdorovala jsem, jenže nevěděla jak. „Ale já myslela, že budu chodit na mise s vámi a pouze vás chránit.“

„To také, ale tohle ber jako zkoušku. Co když bude mít někdo dar paralyzovat moc ostatních a bude to platit i na štít? Jak nás pak budeš chránit, když nemáš žádné zkušenosti a schopnost boje? Proč myslíš, že se to všechno učíš?“

„Ale-“ snažila jsem se protestovat.

„Žádné ale. Prostě zítra vyrazíš třeba s Damonem do Albánie. V jednom státě podle našich zákonů může žít jen jeden vlkodlak a tam jsou nyní dva. Zítra večer je úplněk, takže je vyhledáte, budete sledovat a ráno, až se znovu přemění na člověka, je zabijete. Oba, na Balkánu je jich už víc než dost. Podle pachu je jistě poznáte, jsou cítit na kilometry daleko. Navíc se sdružují a to je zakázané. Budí tam mnohem větší pozornost,“ pronesl Aro nekompromisně.

„Dobře,“ přikývla jsem a sklopila hlavu. Věděla jsem, jací jsou vlkodlaci a kolik lidských životů mají na svědomí. I když za to nemohou a nemají nad sebou za úplňku kontrolu, lepší zabít je, než aby oni pozabíjeli a roztrhali další a další…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadná kráska - 17. Mise: