Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 30. kapitola

23.07.2012 (09:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3518×

Tohle bylo... Jako z pohádky.

Alice právě dokončovala úpravy šatů a Kayla, Jess, April, Rosalie, Renée a Esmé jen vyjeveně zíraly společně se mnou na můj odraz ve velkém oválném zrcadle. Měla jsem na sobě šaty. Svatební.

Vypadala jsem tak... prapodivně okázale. Teprve teď mi konečně docvaklo, že tohle je vážné. Nacházela jsem se v situaci, kdy jsem měla už za pár chvil zpěčetit svůj život. Naše životy. Ten Edwardův, můj a v nespolední řadě i ten mrňouskův.

Nemohla jsem se dočkat, nervozita i nedočkavost se plně chopily mého těla a ovládaly ho. V ruce jsem naposledy sežmoulala saténovou bělostnou látku šatů a otočila se na osazenstvo přihlížejících.

„Jsi dokonalá,“ ujala se slova ohromeným zašeptáním Kayla.

„Já vím,“ řekla jsem stejně ohromená a pak se začervenala nad svou odpovědí, která vyzněla domýšlivě. Jenže já se v té chvíli prostě a jednoduše cítila dobře. Dokonce víc než dobře.

„Zlatíčko, pojď ke mně,“ popotáhla už zase máma a já se zasmála.

„Opatrně, ať si nepomačkáš ty šaty!“ napomínala mě hned, jak jsem se k Renée začala přibližovat, abych ji mohla pořádně obejmout, Alice. Protočila jsem sice oči, ale uposlechla jsem, protože nějak si poničit to, co jsem měla na sobě... Stálo by mě to zdraví.

Celé tři týdny jsem sháněla takové šaty. Oběhli jsme miliony studií i malých obchůdků, prolistovali stovky katalogů, snažili se mou představu překreslit na papír, abychom je mohli objednat na míru, jenže ono to nešlo. Jednou se mi líbilo to, podruhé zase ono... Každou minutou se má představa dokonalých šatů měnila.

A pak... Udělaly jsme si s Alice, Kay, Jess a April menší vyjížďku zpátky do L.A., abychom se po vhodných šatech poohlédly i tam. Běhaly jsme po městě celý den, že byla dokonce i Alice viditelně vytočená z mé přebíravosti. Ale já potřebovala něco. Měla to být naše svatba a já se přece nemohla spokojit jen tak s nějakým obyčejným kusem látky.

Světe div se – já je našla! Po úmorných dvaceti čtyřech dnech jsem přesně v sedm hodin čtyřicet dva minut večer objevila šaty, které mne natolik uchvátily, že jsem je bez nějak zvlášť dlouhého rozmyslu okamžitě musela mít.

A teď jsem v nich stála před nimi a cítila se... podivně, ale skvěle.

Když mě Renée pustila ze svého sevření a já si utřela její slzy z krku, abych se nějak zabavila a nerozbrečela se sama, byl největší čas opustit dům a vydat se za Edwardem.

Celou předsvatební noc jsem probděla ve svém starém domově, pod střechou, kde jsem tolikrát v pubertě vlastně až bezdůvodně nadávala i plakala, smála se a prožívala ta největší dorodružství dětství a dospívání. Sice jsem nespala, protože jsem byla samou nervozitou z nadcházejícího dne naprosto vedle, ale i tak jsem si tu noc užila. V hlavě jsem si promítala všechny ty vzpomínky a nemohla se dočkat dalšího dne, kdy se vše ještě o podstatný kus zlepší. 

Nakonec jsme se s Edwardem přece jen rozhodli, že svatbu uspořádáme tady. Ve Forks jsme oba vyrůstali, tady jsme se poprvé spatřili a taky mělo patřičné kouzlo, to stále podmračené nebe. Navíc jsme oba chtěli, aby se jeho rodina mohla obřadu zúčastnit, a tak to byla ta nejlepší volba. Když jsme se konečně dali zase dohromady a s jistotou věděli, že si náš vztah už ničím jen tak nenecháme zpřetrhat, začali jsme plánovat. Vše se vrátilo do starých – dokonce spíš i lepších kolejí – a my s našimi rodinami vycházeli. Rozhodli jsme se, že naše dítě bude vyrůstat tam, kde předtím i jeho rodiče. Forks bylo deštivé, občas až nudné, ale my dva jsme si byli jistí, že pokud budeme pohromadě jako rodina, nikdy nám tak připadat nebude. Pronajatý dům, který měl být náš jen na pár dnů, se nakonec mávnutím kouzelné hůlky – přesněji řečeno díky naditému bankovnímu účtu rodiny Cullenových – stal naším domovem. Esmé trvala na tom, že jako odčinění se bude snažit nám co nejvíce pomáhat a slib dodržuje každý den. Konečně jsem ji měla možnost poznat takovou, jaká byla ve skutečnosti, kdy se nenechala unášet majetnickým pudem ke svému synovi. Byla obětavá a dobrosrdečná.

Náš byt v L.A. jsme si zatím ponechali a pilně spláceli každý měsíc podnájem, jako bychom v něm stále bydleli. Byla jsem odhodlaná žít ve Forks, začínalo se mi tu líbit, ale ještě stále jsem se nemohla smířit s tím, že bych všechno, co jsem si tak pečlivě v L.A. vybudovala, zahodila jen tak mávnutím ruky. Potřebovala jsem nějaké sebemenší spojení s městem andělů a Edward to naštěstí chápal.

Práci jsem si mohla nechat i sem do Forks. Nakladatelství svolilo a já se ve volných chvílích, když jsem potřebovala vypnout a jen relaxovat, vracela ke korekci. Zato s Edwardem to bylo horší... Jeho práce vyžadovala, aby byl právě v L.A. Advokátní kancelář, kterou tam vlastnil, nemohla zůstat bez jeho pevné ruky déle, než bylo nutné. A tak musel udělat kompromis, i když mě stokrát ujistil, že je to jeho rozhodnutí a litovat toho nikdy nebude. Svým dvěma zaměstnancům napsal to nejlepší doporučení do příštího zaměstnání, co dokázal, a pobočku tam zrušil. Místo L.A. si zařídil podnájem v Port Angeles a zatím vše bylo jen ve vyřizovací fázi. Ale snažil se a dával do toho celou svou duši a já si byla jistá, že až s tím skončí, bude to něco.

Obě matky si pomalu ale jistě získaly naši důvěru, a tak všechno klapalo jako po drátcích.

Zatímco jsem si v hlavě rekapituovala všechny ty týdny zpět, abych alespoň trochu zahnala nervozitu, která byla sice zbytečná – toho jsem si byla naprosto vědoma –, ale poroučejte svému tělu, když ono jednoznačně poslouchat nechce, přilibližovali jsme se ke stavbě, které jsem měla možnost říkat domov už asi čtrnáct dní, kdy Esmé plnou požadovanou částku bývalého majitele zaplatila a darovala nám jej.

Všechno okolo bylo ozdobené, každý strom po cestě ovázaný širokou smetanově bílou mašlí. Alice zajela k okraji cesty dřív, než jsme dům mohli zahlédnout, abychom měli jistotu, že nikdo nevidí ani nás. Tam také stal Charlie, který už čekal na tu příležitost, kdy mě bude smět odvézt k oltáři, od mých čtrnácti. Vždycky se smíchem na rtech říkával, že já, takové třeštiprdlo, se vdám, hned co vyjdu střední, jen tak, náhle a z popudu. Doslova se jeho věštba nevyplnila, ale kdo by vůbec dokázal očekávat, že se budu vdávat těhotná?

„Bells, ty... Ty se v-vdáváš,“ vydechl vyjeveně, jako by tomu snad uvěřil až teď, když mě spatřil ve svatebním.

„Už to bude asi pravda, tati,“ pokusila jsem se zavtipkovat a usmát se, ale moc – no dobře, vůbec – mi to nešlo. Cítila jsem, jak se mi po obličeji rozlévá cosi, co mělo být pousmání, ale byla jsem si jistá, že to nakonec vypadalo jen jako nepodařený úšklebek.

„Tak už jí nabídněte rámě, Charlie, a my se s holkama vydáme napřed,“ dávala instrukce má už brzo švagrová a naposledy mě lehce políbila na líčko. „Hlavně buď v klidu, ano? Edward tam na vás už čeká,“ slibovala to, co už jsem dávno věděla. Nebo v to tedy alespoň doufala.

Renée s Esmé se musely vydat na cestu dříve, aby mohly zaujmout důležitá místa na bílých židličkách kolem dokola ověšených květinami a mašlemi a holky mě právě opouštěly, aby jako družičky prošly kolem svatebčanů dřív než nevěsta. Přede mnou.

„Zhluboka se nadechni a pořádně se usměj, trdlo,“ nabádal mě Charlie, když se má tvář zase zakabonila nervozitou. „Už brzo budeš vdaná paní a ne moje malá holčička,“ posteskl si a jeho oči se zaleskly.

„Tati, prosím, jen mě teď nechtěně nedojímej ještě víc, než už jsem,“ úpěnlivě jsem ho prosila, protože můj hlas už přecházel do chrapláku, a to nevěstilo nic dobrého.

„Budu se snažit,“ přikývl, ale ačkoliv se očividně opravdu snažil, mně to tiché popotáhnutí vážně neušlo.

„Ksakru, tati,“ zakňučela jsem dřív, než mi první slzy zkanuly z očí a prorazily si cestičku přes make-up, který tak pečlivě Rose nanášela celé dvě hodiny. Stulila jsem se do jeho náruče a několik minut vdechovala jeho osobitou, tolik známou vůni. Směs tabáku, svěžích mentolek a trochu pepře.

„Už bychom asi měli jít, Bells,“ jemně mě od sebe nakonec odstrčil. „Ještě by si Edward mohl myslet, že už ho nechceš,“ pousmál se.

Přikývla jsem a rukou si utřela slzy. „Mám obličej moc rozmazaný?“ zeptala jsem se ho ustrašeně.

Rosalie s Alice mě přetrhnou.

„Ukaž,“ prohodil a svými prsty párkrát přejel pod očima. Moc jsem sice nevěřila, že by mě zrovna on dokázal dát alespoň do přibližně dobrého stavu, ale nechala jsem ho se o to alespoň pokusit.

Po chvíli jsem se do něj přece jen znovu zavěsila a s mýma rozklepanýma nohama se vydala blíž k domu. Charlie mou ruku naštěstí pevně svíral a díky tomu mě podpíral, a tak jsem se nebála, že bych mohla spadnout před oltářem.

Začali jsme se přibližovat k domu, a tak jsme měli pomalounku výhled i na všechny ostatní. Já však měla oči jen pro Edwarda, který očividně netrpělivě vyhlížel, až se po boku Charlieho objevím.

Táta měl pravdu, asi se vážně bál, že už jsem si to rozmyslela.

Ale jak bych mohla? Tak velký blázen, abych ho znovu nechala za svými zády a vyšoupla ho tak z místa po mém boku jako rovnoceného partnera, jsem nebyla.

On už byl jen můj, a tak k oficiálnosti zbývalo jen náš vztah zpečetit. Pak budu mít právo na něj i pojistku, kdyby se v něm nečekaně probudil mnou zahnaný pud děvkaře, že mu můžu utrhnout, cokoliv v záchvatu vzteku budu chtít.

Jenže takové myšlenky okamžitě zahnal jeho dokonalý úsměv. Oči mu zářily tak jiskřivou zelení, až se mi z toho točila hlava. Moje hlava nedokázala zbytku těla dávat žádné rozkazy, jen se přihlouple usmívat a vnímat pouze jeho přítomnost.

Charlie mě naštěstí doopravdy přivedl až k němu bez jakéhokoliv klopýtnutí a vložil mou ruku do jeho připravené.

„Opatruj ji jako oko v hlavě,“ přikázal mu silným, autoritativním hlasem, já v něm však přesto zaslechla přímo odkapávající dojetí.

Edward odhodlaně přikývl. „Slibuju,“ pronesl vážně sametovým hlasem, přičemž stále hypnotizoval můj obličej.

Otočili jsme se k oddávajícímu a obřad začal.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom zpečetili vztah ženy a muže ve svazek manželský. Isabello Swanová, pokud žádný z přítomných nemá žádnou námitku s tím, abyste oba spustili své sliby před Bohem, můžete začít,“ pobídl mě a já se zhluboka nadechla. Na tu řeč, kterou jsem si každý den alespoň třikrát před zrcadlem nacvičovala, teď konečně nastal čas.

Pootočila jsem se víc k Edwardovi a pohlédla znovu do jeho zářivých smaragdů. „Já, Isabella Swanová, slibuji tobě, Edwarde Cullene, že tě budu vždy milovat i ctít. Jsi první muž, který se mnou vydržel tak dlouho a já se tě nikdy nechci vzdát. Chci s tebou žít šťastně až do smrti, chci s tebou mít děti, dům se zahradou. Protože tě... Protože tě miluj.“ Můj hlas ke konci již přecházel až k šepotu, protože do očí se mi draly slzy, zatímco Edwardův pohled ještě víc zjihl. Byla jsem šťastná za tu chvíli, ve které jsme se nyní nacházeli.

 (Já si prostě neodpustila do této povídky alespoň jednou hodit nějakou písničku od mé oblíbené Rihanny...)

„Edwarde Cullene, teď je řada na vás,“ vyzval tentokrát oddávají jeho.

Na nic nečekal, hned spustil tím nejměkčím sametovým hlasem, jaký jsem kdy slyšela. „Já, Edward Cullen, slibuji tobě, Isabello Swanová, že tě budu vždy milovat i ctít. Bez tebe to nejsem já. Miluju tě celým svým srdcem a jsem přesvědčen, že to tak bude každý den mého života. Ať už v nemoci či ve zdraví. Jsi jediná žena, se kterou chci mít děti i vše, co ke šťastnému životu patří.“ Když odříkával text, co si sám musel napsat, a nazpaměť se i naučit, slzy mi přetekly ven z očí. Byla jsem dojatá a také tou nejšťastnější bytostí pod sluncem. A o to místo jsem se očividně dělila s Edwardem.

„Tak tedy – táži se vás, Isabello Swanová, berete si zde přítomného Edwarda Cullena?“

„Ano,“ odpověděla jsem co nejodhodlanějším hlasem, jaký jsem svedla, přestože z toho nakonec vyšlo jen jakési podivné zachraptění plné mého dojetí z celého tohoto okamžiku.

Oddávající stočil svůj pohled na Edwarda. „Nyní se táži vás, Edwarde Cullene, berete si zde přítomnou Isabellu Swanovou?“

„Ano,“ řekl tak jistě, až se mi srdce rozbušilo přímo v krku.

Nikdy jsem neplánovala tolik romantickou svatbu, která by předčila i jakoukoliv z nějakého romantického filmu. Vždy jsem plánovala, že kdyby přece jen došlo na svatbu, bylo by to nejdříve v mých čtyřiceti pěti a byl by to flám, který by neskončil ani za dva dny. Jenže tohle... Tohle byla sakra dobrá volba.

„Nyní můžete políbit nevěstu,“ dal povolení Edwardovi a ten naštěstí na nic nečekal. Nahnul se ke mně a naše rty se o sebe lehce otřely. Bylo to jako lehký letní vánek, ale to mi nestačilo. Rukou, ve které jsem nedržela kytici lučního kvítí, které jsem si vybojovala místo překýčované svatební kytice, jsem mu položila za krk a přitáhla si ho k sobě blíž. Objal mě okolo pasu a polibek se přece jen konečně prohloubil.

Když jsme se od sebe odtrhli, přestože se nám ani trochu nechtělo, oddávající pronesl poslední formální větu a my byli svoji.

„Vážení svatebčané, představuji vám Isabellu a Edwarda Cullenovy.“ Nato se všichni zvedli ze svých míst a nadšeně začali tleskat.

• • • •

Ten den byl neuvěřitelný. Bezkonkurenční, ten nejlepší, jaký jsem kdy zažila.

„Tak co, jak se vám tančí, paní Cullenová?“ řekl svůdným sametovým hlasem tiše do mého ucha a já se místo odpovědi zasmála.

Většinu večera, kdy jsme nemuseli ze slušnosti tancovat s někým jiným, jsme byli v těsném objetí jen a jen spolu.

„Ale sluší jim to spolu, co?“ poukázala jsem po očku na April s Jacobem, kteří se k sobě tiskli opodál. Byli spolu od té doby, co jsem ji poznala. Jake se do kavárny, kde jsem ji tenkrát nechala samotnou po bitce s Edwardem, vrátil, chtěl své rány zapít sklenkou whiskey. A co se nestalo – otiskl se přímo do April. Bylo to nečekané jako rána blesku.

Jejich vztah se však očividně vyvíjel víc než dobře a oba dva nám s Edwardem přirostli k srdci. Často jsme společně s Mikem a Jess, Henrym a Kaylou a s Jakem a April něco podnikali. S jeho sourozenci jsme se museli setkávat zvlášť, protože riziko, že by si naši přátelé všimli, že nejsou úplně v pořádku, bylo až přespříliš velké.

„To teda,“ přikývl na souhlas a usmál se. „Tobě to sluší ale o dost víc,“ přejel mi po boku a já se zachvěla.

„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala jsem a přitulila se k němu ještě blíž.

„Vždyť já tebe taky, Bell.“ Cítila jsem jeho úsměv na svých rtech, když je spojil v polibku.

Po dlouhé době kapitola, která neskončila žádným šokem. I když... Příští - nepočítaje epilog -, poslední s takovým koncem ještě bude. 

Chtěla bych vám všem, kteří jste vydrželi číst až sem, strašně moc poděkovat. Jste moje síla, která dokáže dál rozvíjet a pobízet moji fantazii. Vážím si každičkého komentáře, který jste mi zanechali. Ještě jednou - díky. 

A protože tu máme kulatiny, rozdávají se i věnování.  To si zaslouží hlavně NatyCullen, Jessy, kikuska, Satu, budiška, DarkFireflies a 77Alex77. Vy, hodné duše, mi pokaždé těmi rozbory celé kapitoly děláte velkou radost. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 30. kapitola: