Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 18. kapitola - Lásku nezabiješ

24.11.2011 (17:15) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5370×

Budík ukazoval šest hodin ráno a já už nervózně pochodovala po pokoji sem a tam. Se srdcem v krku jsem se sehnula ke klíčové dírce a jedním okem se snažila zachytit sebemenší pohyb v obýváku. Ale nic. Kromě několika prázdných flašek od piva, láhev skotské a sáčků od chipsů tam bylo mrtvo. Kousla jsem se do rtu a pomalu položila ruku na kliku od dveří. Už už jsem se ji chystala zmáčknout směrem dolů, když se celým pokojem rozlehlo hlasité zachrápání.

Leknutím jsem odskočila metr dozadu a vystrašeným pohledem hodila k posteli, kde se Jake převalil na druhý bok. Napjatě jsem čekala, jestli se probudí, nebo bude spát dál. Ten jen ale něco zamumlal ze spaní a pokračoval dál v řezání dřeva. Oddychla jsem si a znovu začala přecházet sem a tam.

Okousala jsem si všechny nehty na rukou, než jsem se opět odhodlala obhlédnout situaci ve vedlejším pokoji. Marně. Zády jsem se opřela o dveře a pozorovala spícího Jacoba. Do postele se dopotácel až kolem půlnoci, značně posilněn alkoholem. Dokonce i teď tu byl ten odér cítit. Chytila jsem se za kořen nosu a pokoušela se zastavit všechny vzpomínky, které se mi rojily před očima.

Nebuď srab, Bello. Pokud toho Edward vypil tolik jako Jacob, určitě je taky ještě v deliriu. Opatrně, tak, abych toho dřevorubce za mnou nevzbudila, jsem otevřela dveře. Nejdříve jsem vystrčila hlavu, zkontrolovala všechny strany a pak konečně vkročila do obýváku. Potichu jako myška jsem bosa a jen v noční košili docupitala do koupelny, kde jsem se pochválila za to, jak jsem tu strašnou cestu zvládla.

Dobrou chvíli jsem jen stála u umyvadla a pozorovala svou tvář v zrcadle. Zevnějšek vypadal pořád stejně, ale ten vnitřek byl úplně jiný. Nesprávně jiný.

Poraženecky jsem sklopila hlavu a zalezla do sprchy. Na okamžik jsem se oprostila od všech problémů a dostatečně se uvolnila. Následně jsem se zabalila do měkkého županu a vyčistila si zuby. Potom, co jsem si vypláchla pusu a umyla obličej, jsem chtěla ještě jednou zkritizovat svůj vzhled, jenže tentokrát mou pozornost v odraze upoutalo něco jiného.

Rukama jsem si automaticky stáhla rozhalený župan u krku a strnule hleděla do Edwardova provinilého obličeje, odrážejícího se v zrcadle. Nehýbal se, nemluvil, jen mi oplácel nešťastný pohled. Byla jsem to já, kdo se rozpohyboval první. Vymotala jsem se z té zlaté pasti a váhavě se k němu otočila čelem. Žaludek jsem měla jako na vodě, srdce mi pomalu, ale jistě vypovídalo službu, v krku se mi usadil obrovský knedlík a celkově jsem začínala pociťovat vztek. Ale proč jsem nevěděla…

Pevně jsem zatnula čelist a rázně vyrazila kupředu. Prohnala jsem se kolem stojícího Edwarda, a aniž bych se na něj ohlédla, pokračovala v cestě do ložnice.

„Takhle to teď bude pořád?“ zeptal se ublíženým hlasem. Zarazila jsem se na místě a se slzami v očích se na něj ohlédla. Popošel kousek blíž a nejistě ke mně vztáhl ruku. Zavrtěla jsem hlavou. Klepala se mi brada a držela jsem se, abych se před ním nerozbrečela naplno. Nemůžu, naznačila jsem rty a udělala další dva kroky pryč od něj.

„Hvězdo,“ zašeptal naléhavě.

„Tak už mi neříkej. Nikdy,“ hlesla jsem zády k němu. „Už nejsme na Barbadosu.“

„Byli bychom, kdybys nezmizela bez rozloučení.“ Ačkoli jsem mu neviděla do obličeje, byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem v tom slyšela osten zlosti. Nebyl sám. Jeho slova pro mě byla jako rána přímo do žaludku.

Zhluboka jsem se nadechla a zabodla do něj zlostný pohled plný nepochopení.

„Ty mi to vyčítáš?“ zasmála jsem se nevěřícně.

„Víš, jak mi bylo, když jsem se vrátil do tvého pokoje a ty jsi tam nebyla? Všechny tvé věci byly pryč a jediné, co mi po tobě zbylo, byla obálka na recepci.“

„Jo? A jak bylo asi mně, když jsem se ráno vzbudila a zjistila jsem, že -“ Zarazila jsem se. Střelila jsem očima ke dveřím ložnice, zda jsou zavřené a Jacob nic z našeho rozhovoru nemůže slyšet. Podívala jsem se zpátky na Edwarda, který už otevíral pusu, ale já ho nenechala. Všechno, co jsem v sobě do téhle doby dusila, muselo ven.

„Bože, jak jsi mi to mohl udělat?“ Rozčíleně jsem rozhodila rukama. „Přiznávám, že na tom mám taky svůj podíl viny, ale stejně. Ty ses neopil, aspoň to tak nevypadalo. Neměl jsi dopustit, aby se to stalo.“ Nevyslovila jsem konkrétně co, ale muselo mu být jasné, o čem tu mluvím.

„Nejsme manželé.“ Zavřel oči a smutně sklopil hlavu.

„Co jsi to říkal?“ kníkla jsem slabě. Celé moje tělo se najednou rozklepalo, jako bych dostala zimnici. Očima jsem vyzývala Edwarda, aby se na mě okamžitě podíval a zopakoval mi, co řekl před chvílí. Nejsme manželé… Věděla jsem, co to znamená, ale netušila jsem, co tím myslel on. Vždyť jsem měla prstýnek…

„Žádná svatba nebyla, ne opravdová.“ Zabodl do mě své karamelové oči. Všechno kolem zčernalo a celá ta černota se mi usadila na srdci. Zalapala jsem po vzduchu. „Byla jsi opilá, hodně opilá.“ Mou poznámku, která se mi drala na jazyk, umlčel zvednutou rukou. „Dožadovala ses jít na útes přání, kde se zrovna konala svatba, a tebe nenapadlo nic jinýho, než že se chceš taky vdát.“

„Chci se vdávat,“ vypálila jsem, když jsem s Edwardem sledovala ženicha a nevěstu, jak si právě vyznávají lásku na celý život. Byl to alkohol, který v tuto chvíli měl nadvládu nad celým mým tělem a vymyslel tuhle hloupost. Ale ta hloupost mě velice lákala.

„Cože?“ zasmál se Edward nad mou poznámkou. „Jednou se vdáš, o tom nepochybuj.“ Vzal mě kolem ramen a chystal se mě odvést pryč. Ucukla jsem.

„Ne. Já se chci vdát teď. Tady.“ Ukázala jsem ukazováčkem na místo pod mýma nohama a pokoušela se zaostřit na Edwardovu tvář, abych se z ní pokusila vyčíst, co si myslí. Bohužel se mi to moc nedařilo.

„Dobře.“ Odmlčel se. „A koho si chceš vzít?“ Pobaveně vyhodil obočí a důležitě se rozhlédl kolem sebe.

„Přece tebe,“ mrkla jsem na něj a místo abych mu ruce omotala kolem krku, zapotácela jsem se dozadu. Edward mě jen tak tak zachytil.

„Jasně, tak pojď, ty moje nevěsto. Sotva už se držíš na nohou.“

„Já to ale myslím vážně.“ Dupla jsem si vzdorovitě. „Je mi jednadvacet. Znám dost holek, které už jsou vdané. Chci patřit k nim,“ prosila jsem ho.

„Nejde to.“ Zavrtěl hlavou „Nemůžeme se jen tak vzít.“

„Ale jo, můžeme.“ Mávla jsem rukou a zašklebila se. „Kolik chcete za jeden rychlý obřad, pane?“ houkla jsem opilecky na oddávajícího. Všichni se otočili a naštvaně si mě prohlíželi. Edward mi svou dlaní zacpal pusu, omluvil se a odtáhl trochu stranou.

„Doma na tebe čeká přítel, který si tě určitě jednou vezme.“

„Kdyby si mě chtěl vzít, tak je tu teď se mnou, nemyslíš? Ale to je mi jedno. Já chci tebe,“ zašeptala jsem mu blízko jeho rtů a provokativně si ty své olízla. Polkl.

„To jsi vážně pořád takovej nudnej srab? Copak jsi nikdy neudělal něco bláznivýho?“ Mlčel.

„Smutný. V tom případě si budu muset najít někoho jiného, cizího.“ Pokrčila jsem ledabyle rameny a vydala se na lov.

„Nejsem srab,“ zavrčel. Jedním rychlým pohybem jsem se ocitla v jeho náručí.

„Nevím, proč jsem to udělal. Měl jsem si tě hodit přes rameno a odnést tě pryč. Jenže když jsi řekla, že si mě chceš vzít, ta vidina se mi zamlouvala. V ten moment se mi líbilo představovat si, že jsi moje. Ale… Měla jsi pravdu, jsem srab. Zfingoval jsem svatební obřad, abych uspokojil tvoje opilecké já,“ šeptl zkroušeně. „Vím, že mi to asi nikdy neodpustíš. Je mi to líto.“

Došlo mi to. Edward není můj manžel. Předtím jsem brečela, protože byl, a teď mi vytryskly slzy proto, že jsem na něj vlastně neměla nárok. Už mi nepatřil. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla.

„A prstýnek? Ten jsi vzal kde?“ vyzvídala jsem dál. Jestliže to byl můj spontánní nápad, jakto, že on měl u sebe ten kroužek s diamanty?

„Ten byl mé matky. Je to víceméně to jediné, co mi po ní zůstalo. Nosím ho stále u sebe.“ Sáhl do pravé kapsy a vytáhl malou, černou krabičku. Pečlivě ji otevřel a mírně se pousmál, když nahlédl dovnitř. Pak ji otočil na mě a já spatřila známý prsten. Teď mi přišel ještě kouzelnější než předtím.

Nic jsem mu na to neřekla, jen jsem zahanbeně sklopila oči k zemi.

Můj mozek usiloval o zpracování jak všech přicházejících vzpomínek, tak toho, co mi tu říkal Edward. Ale bylo tu ještě něco, co mě trápilo a na co jsem nutně potřebovala znát odpověď.

„Co… co se dělo pak? My dva jsme spolu…“ Ztichla jsem a ohlédla se, jestli se Jake náhodou nevzbudil a nestojí ve dveřích. Vzduch byl čistý. Přesto jsem skoro šeptala. „Spali?“ dořekla jsem s červeným obličejem.

„To si o mně vážně myslíš? Že vlezu do postele s každou holkou, která se přede mnou svlékne?“ Bolestě zkřivil tvář.

Neměla jsem sebemenší tušení, o čem to mluví. Ovšem jen do doby, než mi na mysl vstoupila důležitá vzpomínka, která všechno vysvětlovala.

„Hvězdo, co to děláš?“ zamumlal mi do rtů, které jsem přitiskla na jeho, když jsme vstoupili do mého pokoje. Jednu ruku jsem mu zapletla do vlasů a druhou mu postupně rozepínala knoflíčky na košili. Nesouhlasně jsem zamručela, když mě od sebe jemně odtlačil.

„Jako správní novomanželé,“ vrazila jsem mu před nos ruku s prstýnkem, „máme mít svatební noc.“ Zachichotala jsem se a znovu si přivlastnila jeho ústa. Konečně se podvolil a začal mě vášnivě líbat.

„Dost!“ Vysmekl se mi zničehonic a podešel stranou.„Tohle nejde.“

„Ty mě nechceš?“ fňukla jsem.

„Chci,“ vzal můj obličej do dlaní, „chci tě tak moc, že si to ani neumíš představit, ale tohle já nemůžu udělat.“ Nešťastně si povzdechl.

„Nemusíš.“ Opřela jsem se mu do hrudi, a tím ho povalila na postel. „Svléknu se sama i bez tvojí pomoci.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a se zrakem upřeným do jeho potemnělých očí ze sebe sundala všechno oblečení. Když jsem se před ním ocitla úplně nahá, vzpamatoval se a okamžitě si svlékl svou už rozepnutou košili, kterou následně oblékl mně.

„Sakra, já jsem tak blbá.“ Rozbrečela jsem se. Edward byl ve vteřině u mě a schoval mě ve svém chladném náručí. Chytila jsem ho pevně za tričko a čelem se opřela o jeho rameno. Hladil mě rukama po zádech a já si užívala ty poslední chvíle, kdy se mě takto dotýká. Ano, bylo to naposledy…

„Ne, ty nejsi hloupá. To já,“ řekl tvrdě. Odlepila jsem se od něj a zmateně k němu zvedla uslzené oči. Zjihle se na mě usmál a palcem mi setřel mokré cestičky na tvářích. „Už nikdy tě nenechám odejít. Nikdy.“ Sklonil se, aby mě mohl políbit. Uhnula jsem hlavou do strany.

„Ne,“ vzlykla jsem nahlas a pomalu ustupovala dozadu. Zastavila jsem se až o zeď, která dělila obývací pokoj a kuchyň.

„Ne co?“ optal se a rozešel se za mnou.

Natáhla jsem obě ruce před sebe a dala mu tak najevo, že nechci, aby se přiblížil.

„Rozhlédni se okolo, Edwarde. Podívej se, kde jsme, a především se podívej na mě.“ Jeden krok směřující ke mně. „Chodím a žiju s Jacobem. Už jsem mu ublížila dost. Nezaslouží si to,“ dostávala jsem ze sebe trhaně a rukama si přikryla obličej.

„To, co se stalo na Barbadosu, zůstane na Barbadosu. Bude to těžký, ale musíme na všechno zapomenout.“

„Zapomenout?“ zvýšil hlas. Oba dva jsme se ostražitě podívali k ložnici. „Zapomenout?“ zopakoval tišeji. „Chceš po mně, abych zapomněl na nejhezčí chvíle mýho podělanýho života?“ Selhal mu hlas.

„Ale Jake -“

„Nepleť sem pořád Jacoba, tohle se týká jen nás dvou,“ zasyčel. Čelist měl napnutou a z očí mu šlehaly blesky.

„To teda netýká. Měl bys to chápat. Je to tvůj nejlepší přítel,“ připomněla jsem mu.

„Díky za připomenutí. Je vtipné, že místo pro utřídění myšlenek jsem si vybral u svého spolužáka ze střední školy, který je zároveň přítel ženy, kvůli níž jsem odjel.“ Zdlouhavě se mi zadíval do očí, které se mi zaplnily slzami, opět. „Nevzdám se tě,“ řekl s klidnou tváří.

„Budeš muset,“ zašeptala jsem smutně.

„Ne,“ opáčil tvrdě.

„Proč?“ Byla jsem zoufalá. „Na světě je spousta holek. Spousta volných holek, které tě nebudou zbytečně trápit.“ Musela jsem se dočista zbláznit. Právě jsem od sebe odháněla muže, na kterého jsem myslela dnem a nocí.

„Protože tě miluju.“

To, co řekl, mě vyvedlo z už tak poztrácené rovnováhy. Ruce jsem si přitiskla k místu, kde zběsile tlouklo mé srdce. Pusa se mi samovolně otevřela dokořán. Miluje mě? Miluje mě!

„Vy už jste vzhůru?“ ozvalo se kousek od nás rozespalým hlasem. Nevnímala jsem Jakeovu přítomnost. Stále jsem stála jako přikovaná a nevěřícně zírala do Edwardova utrápeného obličeje. Teprve když mu Edward odpověděl, probrala jsem se, osušila mokré oči a rozeběhla se pryč.

17. kapitola - 19. kapitola

A je to venku... :)

Moc vám děkuju za komentáře u minulé kapitoly a doufám, že i tentokrát nezapomenete nějaké zanechat.

Ještě bych chtěla udělat reklamu na novou povídku, do které jsme se společně se zuzkou88 pustily.

Povídka se jmenuje Odsouzený k věčnosti. Budeme moc rády, když si ji přečtete a vyjádříte názor.

Děkujeme. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 18. kapitola - Lásku nezabiješ: