Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 16. kapitola

16.11.2011 (12:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4002×

„Kdo kdy má přijet?“ Nejistě jsem se zeptala, ačkoli mi něco říkalo, že vím, o čem si to ti dva špitali. Došourala jsem se k ledničce a vyndala vychlazenou vodu. Nevšímala jsem si rodičů, kteří si vyměňovali významné pohledy, a začala hltavě pít.

„No přece já, lásko.“

Ten velmi známý hlas byl jako ostrý šíp, který se mi v stokilometrové rychlosti zabodl přímo do srdce.

Láhev s vodou mi vypadla z ruky a podlaha byla rázem celá mokrá. Ale tohle bylo v tu chvíli to nejmenší, co mě trápilo. Pravou ruku jsem si přitiskla na místo, kde se rychle zvětšovala nesmírná bolest. Srdce mi bilo tak nahlas, že ho snad museli slyšet všichni v místnosti.

Druhou rukou jsem chytila okraj linky, abych se tak nějak udržela na nohou, které se pomalu, ale jistě měnily v pouhý rosol… klepající se rosol. Pokoušela jsem se do plic dostat vzduch, ale přišlo mi, jako by mě někdo hodil do nádoby s vodou. Těžké srdce mě tahalo ke dnu a já tak nemohla vyplavat na hladinu a nadechnout se.

Měla jsem pocit, že se tu přede všemi brzy složím, jenže to jsem nemohla dovolit. Ještě nahoře v pokoji jsem byla rozhodnutá vyklopit pravdu, ale stačila jedna věta od člověka, se kterým jsem se obávala setkat, a všechno odhodlání bylo v tahu.

To, co jsem tu právě předváděla, taky nebylo nejlepší, proto jsem zatnula zuby a s vypětím všech sil se váhavě otočila. Mezitím, co jsem rozpohybovala tělo, jsem přemluvila rty ke spolupráci a nepatrně je vyhoupla vzhůru.

Postával vedle skříňky s talíři.

Pobaveně sledoval tu spoušť na zemi, kterou se mamka pokoušela uklidit a přitom si brblala pod vousy. Když si všiml, že už k němu stojím otočená čelem, potěšeně se usmál. Pravděpodobně teď bylo na mně, abych něco řekla, ale místo mluvení jsem sklopila hlavu a toužila se propadnout hodně hluboko, abych tu nemusela být. Cítila jsem ten jeho intenzivní pohled, a než jsem se nadála, byla jsem uvězněna v jeho teplém náručí.

„Bello,“ zašeptal mezi polibky, kterými mi zahrnoval celou tvář. Jako poslední místo si nechal mé rty. Zatímco Jake okupoval má ústa, já stála jako solný sloup a nebyla schopná se k němu přidat. Párkrát jsem mu polibek oplatila, ale nic světoborného v tom nebylo.

Věděla jsem, že někde poblíž jsou naši, tak jsem se to rozhodla uhrát to na stydlivost před rodiči. Jacob moc dobře věděl, jak nerada tohle dělám, když jsou s námi v místnosti.

„Jaku.“ Zapřela jsem se mu dlaněmi do hrudi a malinko se odtáhla.

„Proč jsi nezavolala mně, ať pro tebe přijedu na letiště?“ zeptal se udiveně. Posadil se na židli u jídelního stolu a mě si stáhl na klín.

Chvilku jsem se mu mlčky dívala do tváře a pak jen nepatrně pokrčila rameny. „Chtěla jsem tě překvapit.“ Zasmál se. „Jako ty mě… na Barbadosu.“ Dalo mi hodně práce vyslovit to jméno.

„V tom případě ti tvůj plán vyšel.“ Na tvář mi vtiskl malou pusu a hned na to se na mě vyděšeně podíval. „Ale už se tam nehodláš vrátit, že ne?“ Trochu se zaklonil, aby mi lépe viděl do tváře, a vyčkával na odpověď.

Co jsem mu měla říct? Víš, odjela jsem dřív, protože jsem se po prohýřené noci probudila v pánské košili s prstýnkem na ruce a to byl taky ten důvod, proč jsem raději zavolala otci než tobě? To asi těžko… Zhluboka jsem se nadechla, otevřela pusu a… znovu ji zavřela. Pak už jsem jen zakroutila hlavou.

„To jsem rád. Tak kde máš kufry?“ Postavil mě na zem a rozhlížel se po kuchyni.

„Cože? Kufry? Proč?“ Nechápala jsem, proč je zrovna teď potřebuje.

„Abych je naložil do auta a mohli jsme vyrazit domů.“ Při slově domů střelil spikleneckým pohledem po tátovi, který mu ho s radostí vrátil. Nejistě jsem kmitala očima od jednoho k druhému a zpátky. Tohle nevěstilo nic dobrého.

„Děje se něco?“

Oběma zacukaly koutky, ale jen negativně zavrtěli hlavami. Stejně jsem jim to nevěřila.

„Tak Bell, ty kufry.“ Jacob začínal být nervózní a nebyl sám. Na zádech mi vyběhl studený pot, když jsem si uvědomila, že bych se měla ocitnout sama s Jacobem v autě či bytě. Neměla jsem ponětí, jak se k němu chovat.

„Jeden má nahoře.“ Dolehl ke mně mámin hlas. Zatrnulo mi, když se Jacob rozešel tím směrem.

„Ne!“ vykřikla jsem a všichni se na mě otočili. „Dojdu pro něj sama.“

Rychle jsem vpadla do pokoje, z postele sebrala černou košili a strčila ji hluboko do kufru, který jsem dovírala v okamžiku, kdy se Jacob objevil na prahu.

Bez řečí jsme sešli dolů, rozloučili se s Charliem a Renée a pak už vyjeli domů.

Jacob byl dneska obzvlášť upovídaný. Nebylo divu, neviděli jsme se nějaký ten týden a za jiných okolností bych dychtila dozvědět se, co je kde nového a podobně… Jenže teď jsem jen mlčela, koukala nepřítomně z okna a sem tam ze sebe vypudila nějaké to citoslovce, popřípadě slovo.

Vnímat jsem začala až tehdy, když Jacob zastavil u neznámé budovy. Zmateně jsem se dívala okolo a snažila se zorientovat, ale nic známého jsem tu neobjevila. S pozvednutým obočím jsem se podívala na Jakea, který se usmíval jako měsíček na hnoji.

„Myslela jsem, že jedeme domů?“ řekla jsem sklesle. Nechtělo se mi teď chodit nikam mezi lidi. Neměla jsem náladu se přetvařovat, už takhle jsem toho měla dost. Těšila jsem se, až se zahrabu do postele.

„Správně.“ Správě? Tohle mě zarazilo. Nebyla jsem pryč tak dlouho, abych zapomněla, kde bydlíme. „Vzpomínáš, co jsem ti říkal, když jsem přijel za tebou na Barbados?“ Zamračila jsem se a pokoušela si vzpomenout, ale nic. Nevědomky jsem pokrčila rameny a doufala, že to Jacoba přiměje pokračovat a konečně mi říct, o co se tu snaží.

„Pojď ven.“ Odepnul si pás a vystoupil z auta.

„Jakeu,“ fňukla jsem, i když už mě nemohl slyšet. Udělala jsem to samé co on. Jen s menším nadšením. Jacob čekal, až vystoupím, a poté mě chytil za ramena a natočil čelem k nějakému vysokému domu.

„Nechceš mi doufám říct, že…“

„Že máme nový byt. Ano,“ přerušil mě a dořekl to sám.

Dívala jsem se do jeho vážné tváře, přitom nevěřícně kroutila hlavou a čekala, kdy se mi Jacob vysměje, že tohle celé byla jen sranda. Prosila jsem v duchu, aby to byla pravda. Už dlouhou dobu jsem toužila po větším bytě, ale teď se situace změnila…

„Ty nejsi ráda?“ podivil se.

„Já… jo… Tys nám vážně koupil byt?“ Stále jsem to nemohla pochopit. Nebylo možné, aby se Jake k tomuto kroku odhodlal sám. Na mé stěžování, že byt je malý, jen protáčel oči a ujišťoval mě v tom, že nám dvěma to bohatě stačí. Tak proč najednou taková změna?

„No,“ podrbal se ve vlasech, „tak úplně to nebyl můj nápad.“ Neříkala jsem to? „Tvůj otec mě k tomu dokopal a je to vlastně dobře. Pořád sis stěžovala, že je tam málo místa… Taky bude lepší, když se přestěhujeme už teď, před svatbou.“

Svatbou… V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Rychle jsem se chytla dveří od auta a zhluboka dýchala. Co tím chtěl Jacob říct? Že se mě chystá v brzké době požádat o ruku? To ale přece nemůže, já už jsem vdaná… Jo, jenže tohle Jacob nevěděl.

„Děje se něco?“ strachoval se Jacob.

„Nic.“ Tu zmínku o svatbě jsem se rozhodla ignorovat. „Jen je toho na mě dneska moc,“ pousmála jsem se na něj chabě, „tohle všechno je od tebe hezký, Jakeu. Děkuju.“ Držela jsem se, abych se tu před ním nerozbrečela. On byl naprosto úžasný muž a já největší lhářka pod sluncem.

Pěkně sis podělala život, Isabello Swanová…

Náš nový byt byl sice dvakrát větší než ten předchozí, ale i tak měl jednu docela podstatnou nevýhodou – byl nezařízený. Když jsem s očekáváním vešla do bytu a místo plně vybaveného obýváku, ložnice a kuchyně, spatřila bíle stěny a spousty zadělaných krabic, které k tomu byly ještě bez popisků, měla jsem chuť sednout do auta a vrátit se k našim.

Následující dny už byly o trochu lepší. S Jacobem jsme rozmístili nábytek, který nám dovezli, takže už to tu vypadalo jako doma. Vybalování zbylých věcí už zůstalo na mně, jelikož Jake byl často v práci. Nevadilo mi to. Alespoň jsem nemusela čelit otázkám, co se se mnou děje…

***

„Zlato, neuvěříš tomu, co se dneska stalo,“ vyhrkl nadšeně Jacob, když přišel večer domů z práce. Tašku s bundou odhodil na jednu z krabic a postavil se vedle knihovny, do které jsem se pokoušela urovnat své knížky.

„Dostal jsi v práci volno, abys mi pomohl douklidit tenhle nepořádek?“ zkusila jsem a nezapomněla použít lehce sarkastický tón.

Jacob se zamračeně rozhlédl po celém obýváku. „Ne,“ zakřenil se, „něco mnohem lepšího.“

Nešťastně jsem si povzdychla a natahovala se pro další bichli, ale Jake mě zastavil a prsty mi omotal kolem zápěstí. „Já ti s tím pomůžu, ale teď si musíš něco poslechnout.“

S úsměvem od ucha k uchu mě dotáhl ke gauči a sám si sedl na stůl naproti.

„Budeme mít návštěvu,“ zajásal a vesele si poposedl. To teda musí být návštěva, když je tak natěšený. „Dneska mi zavolal můj kamarád ze školy. V týdnu bude v Seattlu, a tak jsem mu nabídl, že by tu mohl nějakou chvíli zůstat. Neviděli jsme se,“ zamyslel se, „páni, už pět let. No, není to super? Co na to říkáš?“ Očima mi doslova vysel na rtech.

Pravda byla taková, že se mi to moc nezamlouvalo. Nedychtila jsem zrovna po tom, aby se mi tu v bytě rozvaloval cizí chlap a obzvlášť teď, kdy je tu prakticky k nehnutí. Jenže Jakeova rozjařená tvář mi nedovolila říct něco špatného. Vlastně jsem mu to dlužila, i když o tom nevěděl. Proto jsem raději držela hubu a krok.

„Je to skvělý.“ Pousmála jsem se a poplácala ho po kolenou.

„Jsi úžasná.“ Políbil mě na čelo a okamžitě odběhl do pracovny.

„A co bude s tou pomocí?!“

***

Už od brzkého rána jsem zjistila, že čtvrtek rozhodně není můj šťastný den. Probudila jsem na zemi vedle postele celá zpocená a zamotaná do saténové přikrývky. Vyděšeně jsem se rozhlížela po ložnici a zhluboka oddechovala. Znovu mě pronásledoval ten sen. Tak jako poslední týden. Stála jsem uprostřed hotelového pokoje a se slzami v očích sledovala, jak Edward odchází. Pokoušela jsem se ho zastavit, ale z úst mi nevyšla ani hláska a nohy jsem měla jako z kamene.

Ačkoli jsem spala skoro deset hodin, byla jsem unavená. Protřela jsem si oči a postavila se na nohy. Měla jsem štěstí, Jacob už byl pryč a nemusela se mu zpovídat.

S myšlenkami stále u toho snu a především u Edwarda jsem si dala vařit vodu na čaj, a jak se dalo čekat, se jí při zalévání sáčku polila. Okamžitě jsem to strčila pod tekoucí vodu, ale i tak to bolelo jako čert.

Když jsem si šla pro uklidňující mastičku, nakopla jsem palcem roh pohovky. Opřela jsem se čelem o její vršek a snažila se přežít tu bolest, která vycházela jak z palce pravé nohy, tak ze hřbetu levé ruky. Vážné krásný začátek dne. A to jsem ještě netušila, co na mě čeká o pár hodin později.

Zbytek už tak hrozného rána jsem strávila čtením. Nechtěla jsem riskovat další ublížení na mém zdraví.

Někdy kolem oběda jsem se pustila do třídění posledních krabic, jestli se tomu tak dalo říkat. Seděla jsem u otevřené krabice, přehrabovala se v ní, ale očima zírala do zdi přede mnou. Nebyla jsem schopná vnímat okolí. Proto jsem to po hodině nicnedělání vzdala, přesunula si křeslo k oknu a pozorovala déšť venku. Zhnuseně jsem si odfrkla. Chyběl mi Barbados, chyběly mi sluneční paprsky, které se tu po mém návratu zatím ještě neukázaly, chybělo mi moře a jeho uklidňující šumění a především mi chyběl…

„Jsme tady.“

Líně jsem se ohlédla za zvukem Jacobova hlasu, který přicházel od vchodových dveří. Zarazila mě jeho věta a zmateně jsem nakrčila obočí. My?

Bedlivě jsem naslouchala zvukům vycházejícím z vedlejší místnosti. Slyšela jsem těžké kroky, zip bundy a tlumené mužské hlasy. Z ničeho nic se mi srdce rozběhlo na plné obrátky a začala se mě zmocňovat nervozita. Plácla jsem se do čela. Jak jsem mohla zapomenout na tu Jakeovu návštěvu? Vždyť mi to ještě včera večer několikrát připomínal.

Pěstí jsem tiše bouchla do křesla a neochotně se postavila. Udělala jsem krátké dechové cvičení a krok vpřed.

„Bello, jsi tu někde? Chci ti někoho představit,“ ozval se znovu Jacob, ale to už jsem vyšla zpoza rohu. Nevěřícně jsem zamrkala.

Stačil jediný pohled do jeho andělské tváře, které vévodily zlaté oči, a mně vylítlo srdce až do krku. Musela jsem se chytit botníku, abych tohle nečekané překvapení ustála.

„Zlato, chci ti představit Edwarda Cullena, mého přítele ze školy.“

15. kapitola - 17. kapitola

Tak já čekám na vaše reakce. Troufám si říct, že jsem vás asi hodně překvapila. :)

Edward s Bellou to budou mít ještě hodně těžké.

Doufám, že se vám kapitola líbila a necháte mi tu nějaký komentář.

A ještě chci poděkovat za komentíky u minulé kapitoly. Mám z nich velkou radost. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 16. kapitola: