Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zachraň mě! Nebo zemřu. - 8. kapitola

09.11.2010 (16:30) • bellika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1381×

 Pohled Alice

 Nikdo mi nevěří, ale ona fakt někam zmizela. Budu ji sledovat. Zatím se baví jen s tou svou kamarádkou. Asi se k nim připojím. Rozešla jsem se tedy k nim.

Došla jsem k nim a představila se: „Ahoj, já jsem Alice.“

Bella se na mě smutně usmála a řekla: „Ahoj, jsem Bella a tohle je moje kamarádka Lizí.“

„Bello, mohla bych si s tebou promluvit? Prosím. A jestli by to šlo o samotě,“ zeptala jsem se.

Bella se okamžitě podívala na Lizí a měla vyděšený výraz. Lizí jen pokrčila rameny, ale nic neřekla.

Po chvíli mi odpověděla: „Já před Lizí ale žádné tajemství nemám, takže můžeš mluvit i před ní. Myslím, že bych jí to stejně řekla.“ dopověděla Bella a já jen pokrčila rameny.

Chtěla jsem říct: Tak jo, když jí věříš, ale Lizí to vytušila a řekla, „Bell, řekneš mi to pak, bylo by to nápadné. Znáš královnu. Hlídá nás po tom, co jsme jí řekly, že chceme být sestry.“

Pak se Lizí otočila na mě a řekla: „Jestli jí něco nakukáš, máš to spočítaný! Jo a máte jen 5 minut, jinak to zjistí královna a jsme v háji,“ dořekla a já jen pokývala hlavou.

„Bello, nezapomeň, už jsou to skoro 2 hodiny,“ řekla a ukázala si na oči.

Bella jen pokývala hlavou a chytla mě za ruku. „Pojď a neohlížej se.“

Zmizeli jsme chodbou, o které jsem nevěděla, že tu je. Bella nás dovedla do nějakého pokoje a zmizela asi v koupelně. Po nějaké době vyšla.

„Tak co chceš? Nemám na tebe celou věčnost, snářko,“ řekla mi podrážděně.

„Jak jsi mě to nazvala?“ koukala jsem na ni jako na blázna.

„Hele, já o vás všech vím, znám vás do každého puntíku. Ty vidíš do budoucnosti. Tvůj bratr čte myšlenky. Další tvůj bratr je silák. A tvůj přítel si hraje s pocity a taky je cítí. Proto se celou dobu zdržuje mimo lidí, kteří nemají zrovna good náladu. Pak je tu váš otec, doktůrek a vaše matka, ta co se o vás stará, mateřinka. Tak co? Vím o vás dost? Nebo se ti to zdá málo?“ syčela na mě, jako bych byla to nejhorší, co jí potkalo.

„Co jsem ti udělala, že jsi na mě taková?“ zeptala jsem se se strachem.

„Nic, jen jsem smutná,“ rozvzlykala se.

„Bello, prosím, nevzlykej, neplakej, prosím,“ žádala jsem jí, ale ona pořád vzlykala. Pak se začala celá třást a taky začala zářit jako měsíc v úplňku. A začalo se dít něco zvláštního, kolem ní začalo vše poletovat. Nejdřív se do vzduchu vznesly drobné předměty jako tužky a papíry. A po chvíli přestala zářit, ale ty věci kolem ní pořád létaly.

„Alice, prosím, zavolej Lizí. Honem!“ vyřkla najednou a já se rozeběhla hradem a hledala Lizí. Nakonec jsem ji našla a dovedla ji do pokoje Belly.

Lizí na okamžik ztuhla, ale pak se začala nekontrolovaně smát. „Bello, ty máš schopnost! Bello, ty můžeš hýbat s věcmi!“ řekla a pořád se smála.

Za to Bella bouchla: „A jak to můžu, kruci, zastavit? Takhle se tam nemůžu vrátit!“ křičela jako pominutá.

„Bello, zkus si tu tužku představit položenou na stole.“

Bella se soustředila, ale tužka ne a ne na ten stůl, nakonec to dopadlo tak, že místo tužky na stole se začal stůl vznášet pod tužkou.

„Sakra, sakra, a co teď? Hm, co teď poradíš, Cullenová?“ křikla na mě.

„Tak a teď ten stůl je na zemi a ta tužka na stole.“ Viděla jsem, jak se soustředí a pomalu se stalo to, co jsem čekala. Vše bylo tak jak mělo, vůbec nic nelétalo.

„Jupí, já to zvládla. Děkuji, si fakt dobrá, vědmo. Ale teď honem zpátky na tu slavnost,“ řekla a už se rozešla ke dveřím.

„A co moje odpovědi, Bello?“ zeptala jsem se, ale ona otevřela dveře a odešla.

Tak to je vrchol všeho! Takže jsem se nic nedozvěděla. To si snad ze mě dělá srandu! Nezjistila jsem vůbec nic. Stála jsem v místnosti a koukala na zavřené dveře. A nevěděla, co mám dělat. Šla jsem do našich komnat a už nevyšla. Čekala jsem dlouho, než ples skončil a všichni se vrátili.

„Kde jsi byla?“ zeptal se Emmett a sednul si na křeslo.

„Nikde, co je ti po tom! Starej se o sebe!“ zařvala jsem na něj.

„Co je? Vždyť jsem se jen zeptal, ne? To už se nemůžu ani zeptat nebo co?“zuřil Emmett. Ale co jsem mu měla říct? Že je tu holka, která bude chodit s Edem, a že je na ní něco divného? Jen by se mi vysmál. Ach jo, komu to říct? Nikdo mi nebude věřit. Možná Rose, ale to je stejná blbost jako to říct Emmettovi. Teď jako nikdy si přeji, aby tu byl Edward.

Pohled Edwarda

Tak a už jsem tu sám. Aspoň chvíli klid od jejich úzkostlivých myšlenek. Pořád v jejich myšlenkách čtu: „Chudák Edward, pořád si nikoho nenašel.“ Proč mi to dělají? Už tak mám dost těch holek ve škole, jak se na mě pořád lepí a zvou mě na rande. Ach bože! A ty jejich myšlenky! Svlékají mě pohledem a pak se diví. A kluci mě zas vraždí pohledem. Bože můj, už toho mám dost. Kéž by tu byla jedna, jedna jediná normální holka. Já bych skákal sto metrů do vzduchu! Ale to ne, tady je každá jako Jessica. Ach můj bože, snad se jedna najde.

Vlastně jedna tu byla, ale to už je strašně dlouho. Ó Sharlot, kde je ti konec? Je to už 10 let, co jsem ji neviděl. Utekla ode mě. Ani neřekla, proč, prostě utekla a ani se nerozloučila. Vlastně ano, rozloučila, nechala tu dopis, kde stálo: „Musela jsem tě opustit, je to pro tvoje dobro. Nezlob se. Miluji tě. Je to tak lepší pro nás všechny.“

Nechala jen tento lístek a už jsme ji neviděli. Co jsem se ptal známých, říkali něco o Volteře. Když jsem to zjistil, jel jsem tam. Ale ona mi řekla, že tam musí zůstat navěky. Moje láska odešla a já opět zůstal sám. Alice má teď pořád nějaké vize, ale vždy je nějak vycítí a zmizí, než je stihnu přečíst. A pak si přeříkává módní časopisy v jiných jazycích, už mě to začíná unavovat.

Asi bych se utápěl dál ve svých myšlenkách, kdyby se přede mnou neobjevilo to stvoření! Mělo zelené oči, červené, ale ne rudé, vlnité, středně dlouhé vlasy. Na sobě mělo tmavě modré, dlouhé šaty s lehkým střihem a volánky na ramenou. V obličeji měla třpytky, ale ne moc velké, světle modré střevíčky na nohou a modrý ozdobný šátek s bílými kamínky, stříbrné náušnice, přívěšek ve tvaru čtyřlístku a v ruce má nápoj lásky ve skleněné lahvičce. Ačkoliv vypadala obyčejně, tak nebyla obyčejná, ale to jsem se dozvěděl později.

„Ahoj, já jsem Lynn. Je mi 381 let, ale vypadám na 17. Jak vidíš, jsem víla, ne tak obyčejná, ale kouzelná,“ řekla a já jsem z toho byl úplně vedle.

Zíral jsem na ni, mé zlaté oči hořely jako právě roztavené zlato. Byla tak malinká, vešla by se mi do dlaně. Nemohl jsem se na ni přestat dívat, jakoby byla magnet nebo co. Nebo spíše jakoby mě zhypnotizovala.

„Hej, vnímáš? Nebo ne? No tak! Už mi odpověz,“ mluvila na mě jako na blba.

„Co? Na co jsi se ptala?“ vůbec jsem nepostřehl její otázku.

„Jak se jmenuješ? A jestli, jsi si přál vílu štěstí a smutku. Tak co přál?“ ptala se.

„Jsem Edward Antony Cullen. A ne, nevolal jsem vílu smutku ani štěstí. Proč se ptáš?“ pořád jsem to nechápal. Jakou vílu smutku a štěstí?

„A byl jsi teď smutný?“zeptala se a já jen pokýval hlavou na znamení souhlasu. „Aha, tak to se pak vše vysvětluje. Zde máš lahvičku s nápojem lásky, a když jej vypiješ, do roka se objeví dívka, kterou budeš milovat a budeš s ní mít dítě.“

Co? Jaké dítě? Jsem přece upír a ty děti mít nemohou!

„To jsi se spletla, upíři děti mít nemohou. Nebylo to dokázaný, to by musela moje mamka a sestry mít těch dětí požehnaně. Takže je to blbost.“

Jen jsem to dořekl, Lynn úplně zrudla. A začala na mě ječet: „Co si o mě k sakru myslíš? Že si lítám po všech čertech, jen abych ti sehnala holku a ty mi pak řekneš tohle?! Myslíš si, že nevím, že jsi upír? Máte mylný informace! To děcko mít můžeš, když budeš mít lidskou dívku, víš? Už ti to došlo?“ dořekla to a zmizela. Na stolku po ní zbyla jen ta lahvička. 

<< Shrnutí >>

Autor: bellika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zachraň mě! Nebo zemřu. - 8. kapitola: