Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabudnutie - 7. kapitola

19.07.2010 (11:45) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1634×

7. kapitola

Podívala se na mě s nadějí v očích.

„Ty mi řekneš, co se stalo s tebou a potom ti já zase připomenu tvůj život. Souhlasíš?“ Přikývla jsem na její dohodu a začala s vyprávěním, ale byla jsem hrozně zvědavá, o čem bude příběh Cullenových.

„Chceš slyšet úplně od začátku. Od příběhu Carlislea?“ ptala se a já horlivě přikyvovala.

„Fajn. Carlisle se narodil roku 1630 jako syn anglického pastora. Jeho otec pořádal hony na čarodějnice, upíry, vlkodlaky… Když byl jeho otec starý, pověřil Carlislea, aby pořádal hony místo něj. Carlisle samozřejmě souhlasil. Našli upíra, ale ten jej pokousal. Carlisle se ještě stihl odplazit do nějakého sklepa, kde ležel v hnijících bramborách. Po třech dnech se probudil a snažil se zabít. No, upíra nelze zabít, jedině tak, že ho roztrháš a spálíš. Utekl do lesa a tam narazil na stádo losů. Okamžitě se na ně vrhl a ukojil svoji žízeň.

Odjel do Volterry, kde sídlí královská rodina. Studoval zde a později se stal doktorem. V roce 1918 byl doktorem v Chicagu, kde umíral na Španělskou chřipku Edward. Jeho otec už dávno podlehl, ale jeho matka se ještě držela. Prosila Carlislea, aby se postaral o Edwarda a nakonec skonala. Carlisle proměnil Edwarda a ten se stal jeho synem.

V roce 1921 našel Esme, která chtěla spáchat sebevraždu, když jí zemřel novorozený syn. Zamiloval se do ní už před 10 lety, ale to musel odejít. Později se vrátil a odnesl si sebou manželku.“ Na chvíli se odmlčela a podívala se na mě. Koukala jsem na ni a vyčkávala dalšího vyprávění. Usmála se a pokračovala.

„Teď je můj příběh. Narodila jsem se v roce 1915 v Rochesteru. Byla jsem ještě mladá. No bylo mi jako tobě, 18 let. Můj otec pracoval v bance. Jeho nadřízený měl syna. Royce King. Byl to můj snoubenec. No, jednoho večera jsem se vracela do mojí kamarádky Very, když jsem jej potkala. Byl opilý a společně s jeho přáteli mě znásilnil. Nechal mě tam, myslel si, že jsem mrtvá. Potom mě našel Carlisle. Bylo to v roce 1933. Chtěl mě jako družku pro Edwarda.“ Při poslední větě mě bolestně bodlo u srdce. Nechápala jsem to, ale dál jsem poslouchala jejich příběh. „V roce 1935 jsem našla Emmetta, kterého jsem donesla Carlisleovi, aby ho přeměnil. Napadl ho medvěd. Po přeměně jsem si ho vzala a někdy kolem roku 1950 si nás našla Alice a Jasper. Její příběh dodnes nikdo nezná. Alice si nic nepamatuje. A Jasper by ti jej měl říci sám.“ Rosalie se nadechla a usmála se.

„Páni. Máte opravdu perný život.“ Uznale jsem kývala hlavou a usmála se zpět.

„Bello, došlo ti snad, že my nejsme lidé?“ zeptala se. Nechápavě jsem ji měřila pohledem, ale pak jsem kývla.

„Jste upíři.“

„Ano, ale živíme se zvířecí krví.“

„A kde máš zbytek rodiny? Jsi tu sama,“ konstatovala jsem.

„Ano… No, je to na delší vyprávění.“

„Já mám čas,“ odpověděla jsem a vyčkávala, až začne mluvit. Povzdechla si a začala.

„Totiž, když jsi ztratila paměť, byla s tebou Alice a Edward. Alice byla tvá nejlepší kamarádka a Edward byl tvůj...“ Polkla. „Tvůj přítel. Chodili jste spolu půl roku, potom tě opustil, ale zase se vrátil. Od jeho odchodu jste spolu byli 2 měsíce. Měli jste se brzy brát a navíc, Edward tě potom měl proměnit. To jsi chtěla.“ Vykulila jsem oči a samovolně mi začaly téci slzy. Rose je utřela a podala mi kapesníček. „No. Byli jste nakupovat. Alicina mánie... Nejraději nakupovala. No zpět k příběhu. Edward a Alice byli s tebou, když začalo zničehonic zemětřesení. Alice to nečekala. Víš, ona má dar. Vidí do budoucnosti a Edward čte myšlenky. No Alice nic neviděla, takže to nečekala. Ty jsi byla nejspíš zavalená nějakým kamenem. Spíš kusem zdi. Nenašli tě. Ani Edwarda nebo Alici. Ztratili jste se. Tvůj otec, Charlie, byl policejní náčelník. Hledal tě celou dobu, dokud se nezbláznil a nespáchal sebevraždu.“ Zase mi začaly téci slzy. Sakra, to je můj život tak smutný?

„Esme se naprosto zhroutila z náhlé ztráty 3 členů rodiny. Představ si, jak se asi má Jasper, Alicin manžel. Pořád jen sedí v rohu pokoje a nechce odejít. Prostě je z něj troska. A k tomu, proč jsem tu jen já. Protože nikdo z nás nechtěl jít, ale já šla, abychom je neurazili... Teď pojď, Bells, pojedeme do hotelu pro věci a pojedeš k nám. Esme bude šťastná, že ses našla alespoň ty.“ Rose vstala a čekala na mě.

Nasedly jsme do červeného BMW a vydaly se k hotelu. Doběhla jsem do pokoje, popadla tašku a utíkala dolů.

„Prosím, chtěla bych se odhlásit a vrátit vám klíč,“ prosila jsem na recepci.

„Jistě. Nashledanou.“ Recepční vzala klíč a já utíkala za Rose. Rose se rozjela a uháněla jako o život.

„Rose, musíš jet tak rychle?“ ptala jsem se, křečovitě svírajíc držátko na boku dveří.

„Ne, ale my upíři milujeme rychlou jízdu. Ale že jsi to ty, zpomalím,“ odpověděla a zpomalila.

„Díky.“ V tu chvíli nastalo ticho. Ani jedna nevěděla, o čem mluvit, tak Rose pustila rádio. Zrovna z něj hrála písnička, kterou jsem si oblíbila, takže jsem začala společně s Rose zpívat.

(Rihanna – Take a bow)

Jakmile jsme zastavily před honosným domem, zůstala jsem zírat s otevřenou pusou.

„Ať ti tam nevletí moucha,“ zasmála se Rose a pusu mi zavřela.

„Máte dokonalý dům.“

„Jo, to už jsem od tebe slyšela.“ Mrkla na mě. „Ale tohle spíše řekni Esme.“

„Jsem doma,“ řekla Rose prostým hlasem. Nemusela křičet. Upíři slyší všechno. Do obýváku přišla žena s medovými vlasy a vypadala smutně. Jakmile zvedla hlavu a všimla si mě, přiskočila ke mně a objímala mě.

„Bello...,“ šeptala pořád dokola.

„Ehm... Paní Cullenová, nemůžu dýchat,“ zaskřípěla jsem. Ihned mě pustila a šokovaně na mě zírala.

„Mami, Bella ztratila paměť. Už jsem jí všechno řekla.“

„Říkej mi Esme, zlatíčko. Jsem tak ráda, že ses našla alespoň ty,“ zavzlykala.

„Dobře, Esme. Je mi líto Alice i Edwarda,“ řekla jsem a soucitně se usmála. Jen zakývala hlavou a zavolala na Carlislea.

„Co se děje, zlatí – Bello?“ vypadlo z něj. Přikývla jsem já, Rose i Esme zároveň.

„Jsem tak rád, že nejsi mrtvá. Hledali jsme tě opravdu dlouho. A nejen tebe,“ hlesl a objal mě.

„Co se tady děje?“ Do obýváku přišel hromotluk, který se tvářil zničeně. „Bello?“ Přiběhl ke mně, vzal mě do náručí a zatočil se semnou.

„Emmett,“ vypadlo ze mě. Všichni se zastavili a Rose na mě jen zírala.

„Bells, ty sis vzpomněla na Emmetta,“ usmála se a objala mě.

„Co? Jak vzpomněla?“ zeptal se Emm.

BellaCullenSwan | Mellanie

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabudnutie - 7. kapitola :