Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za lásku se musí bojovat 2. kapitola

22.04.2011 (11:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1900×

Za lásku se musí bojovat 2. kapitola

Alice

Po této zprávě byla velice neklidná a rozladěná. Měsíce ubíhaly jeden po druhém a já nevnímala, co se kolem mne děje. Jediné, co jsem vnímala, byl fakt, že můj otec umírá, sir Whitlock též a jeho syn odjede ke královskému dvoru k výchově. Už jsem se sama sebe několikrát ptala, co na něm vidím, ale nikdy jsem si nedokázala odpovědět. Jasper mne ve škole ignoroval nebo se do mne z dlouhé chvíle navážel. Bolelo to a moje hrdost začala kolísat. Stačil jeden jeho pohled, i ten sebe ošklivější, a mně se klepala kolena a ztrácela jsem hlas. Škola mě bavila, ale neměla jsem kamarády. Nikdo se mnou nemluvil a všechno se točilo jen kolem Jaspera a jeho společnic. Nebavilo mě jen tak sedět a hrát si s hračkami. Vždycky, když jsem se cítila osamělá, vydala jsem se do stájí a pozorovala ty ušlechtilá majestátná zvířata, která prahla po svobodě a větru v hřívě. Přivezli nové, ještě nezkrotlé koně, kteří se museli podrobit výcviku. Dívala jsem se, jak koně učí chodit podle povelu a jak správně držet hlavu hrdě vzhůru, jak to chtěl jeho pán. Seděla jsem většinou na lavičce u ohrad a pozorovala tato nádherná zvířata a jejich cvičitele. Sama, prázdná, opuštěná. Tak přesně jsem se cítila. Ve škole nebylo nic nového, ale co bylo doma, to mi vyrazilo dech.

„Dceruško, sehnal jsem ti chůvu, důvěrnici, přítelkyni a gardedámu v jednom. Copak nejsi nadšená? Melisa je milá postarší žena vybraných zvyků. Bude ti oporou a přítelkyní,“ řekl a tím rozhodl za mne. Copak on nebere ohled na můj názor?

„Ale tatínku,“ chtěla jsem něco namítnout, ale jeho výraz ve tváři byl neoblomný. Povzdechla jsem si a se skloněnou hlavou jsem se odebrala do svého pokoje.

Nemělo cenu plakat nebo se litovat. Třeba budu s tou ženou vycházet. Potřebuji nějaké přátele. Nikdy jsem nepoznala nějakého kamaráda, jediným přítelem mi byl můj otec.

Otec nechal náš dům celý zrekonstruovat a velmi dobře mě zaopatřil. Můj pokoj už nebyl tak dětinský. Moje malá postýlka zmizela a nahradila ji obrovská dvoulůžková postel s bílým baldachýnem a panensky bílými lůžkovinami. Pokoj byl vytapetovaný v růžovými květinovými vzory. Obrovské skříně stály naproti obrovskému oknu, které po těchto úpravách ještě více vyniklo. Krajkové závěsy, které otec nechal přivézt až z Belgie, byly nádhernou dekorací a doplňkem pokoje. Cítila jsem se tady tak volná. V rohu byly ještě dveře, které po mém zjištění vedly do velké koupelny s velkou vanou a toaletním stolkem s zrcadlem.

Byla jsem spokojená. Za pár dní přijede baronka Lotsenová. Těším se na ni, protože to má být milá postarší žena s německým temperamentním duchem. Podle otce mne vychová v emancipovanou dámu a pomůže mi nalézt vhodného manžela. Manžela nepotřebuji, ale otec si to nenechal vymluvit.

                                                                                            ***

Další den jsem musela opět do školy. Opět jsem musela jít a strpět posměšky ostatních a užírat se nekonečnou samotou. Oblékla jsem si šněrované fialové šaty, vlasy svázala do jednoduchého copu a obula fialové botičky a mohla vyrazit. Nechtělo se mi, ale musela jsem. Jako každý den čekal na mne kočár a náš zahradník, opravář a kočí v jednom. Usmála jsem se na něj, když mi pomáhal do kočáru, a mohli jsme vyjet.

Zastavil mi před zámkem Whitlocků a já vystoupila a kočár se rozjel pryč a mne nechal napospas tomuto místu. V oknu se zavlnila záclona. Jasper. Rozešla jsem na zahradu, protože dnešní vyučování bude venku díky nádhernému počasí.

Když jsem se blížila k místu, kde se bude vyučovat, byla jsem pro všechny vzduch. Jako kdybych nepřišla. Prošla jsem kolem tabule, vychovaně jsem pozdravila naši paní učitelku, a šla jsem si najít místo někde ve stínu, ale tam nebylo místo. Takže jako jediná jsem byla na sluníčku.

„Nemáš místo, viď?“ ozvalo se za mnou posměšný Jasperův hlas.

Otočila jsem se na něj a pokusila jsem se ho zpražit pohledem, ale nestalo se tak, spíše jsem ho tím rozesmála. Smál se jako pominutý a mně se nahrnuly slzy do očí. Otočila jsem se k němu zády, abych mu nedala další záminku ke smíchu.

Když jsem se otočila a pohlédla na zámek, zahlédla jsem mladou krásnou dámu, která šla s komorníkem směrem k nám. Za ní šel nějaký chlapec, hezky vypadající, v mém věku, možná starší. Měl blonďaté vlasy a povýšenecký pohled.

Svůj pohled jsem raději zaměřila na papíry ležící přede mnou.

„Děti, chtěla bych vám představit její lordstvo, lady McKinnovou s jejím synem Joshem. Josh se s námi zde bude učit,“ řekla paní učitelka a já vzhlédla a v tu chvíli jsem se setkala s pohledem výrazně modrých očí. Tyto oči byly Joshe. Jasper měl modré oči, ale tmavšího odstínu, ale tyto oči měly barvu průzračné laguny.

„Joshi, posaďte se třeba k slečně Alex,“ řekla učitelka a ukázala k místu pod stínem stromu. Seděla tam ta holka, která je často ve společnosti Jaspera. Tento typ člověka jako je Josh, tak se připojí k této skupině a já opět budu sama. Jako nebohá gazela proti lvům. Odvrátila jsem oči od toho, co se dělo okolo mne a raději jsem se zaměřila na obrazec, který jsem kreslila na papír. Najednou se nade mnou objevil stín.

„Můžu si k vám sednout, madam?“ oslovil mne někdo a já vzhlédla. V tu chvíli jsem se setkala s milým pohledem modrých očí, které se na mě usmívaly.

„Jistě,“ vysoukala jsem se sebe a shrnula jsem k sobě sukni, která byla roztáhlá kolem mne. Josh si sedl ke mně a stále se na mě díval. Když jsem se rozhlédla po okolí, všechny pohledy spočívaly na nás. Paní učitelka se nejrychleji vzpamatovala.

„Tak, děti, začneme,“ ozvala se učitelka posléze, co se rozloučila s lady McKinnovou.

„Já jsem Josh a ty?“ ozvalo se vedle mne, až jsem málem nadskočila.

„Odkdy si tykáme, pane?“ řekla jsem zdvořile a opět svůj pohled jsem zaměřila na čísla psaná na tabuli.

„Byl bych velmi poctěn, kdybychom si tykali, tak jsem rozhodl za nás oba. Jaké je tedy tvoje jméno?“ řekl a já pocítila jeho dotyk na mé ruce.

„Vy jste teda sebevědomý. Jsem Alice,“ řekla jsem tichým hlasem a pokoušela se vykroutit ruku z jeho sevření.

„Alice. Nádherné jméno. A tykej mi,“ řekl a nepouštěl moji ruku.

„Dobře, Joshi,“ řekla jsem a konečně jsem na něj pohlédla a od srdce se usmála. Konečně mám přítele.

„Co máš ráda?“ šeptal mi do ucha.

„Já? Koně,“ řekla jsem popravdě.

„Koně? Ušlechtilá zvířata. Nechceš se někdy projet?“ položil mi otázku tak nečekanou, že jsem pomalu ani nemohla odpovědět.

„Ehm… Ano,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi do tváří hrne barva.

„Zítra odpoledne ti zařídím vyjížďku,“ řekl a polechtal mne na hřbetu ruky až jsem se musela zasmát. A to přilákalo pozornost učitelky.

„Co se tam děje? Slečno Brandon?“ obořila se na mne.

„Co vám vadí na smíchu, paní učitelko? Proč jste se obořila na Alice, když tady hlavně mluvím já?“ spustil zhurta Josh a všichni jen koukali, a mezi nimi jsem byla i já.

„Pane McKinne…,“ pokusila se ospravedlnit, ale Josh jí to nedovolil.

„Vaší povinností zde je učit a ne se starat o to, co je mezi námi. Teď se, prosím, začněte věnovat tomu, za co vás platí,“ řekl Josh povýšeneckým tónem. Učitelka jen zaklapla ústa a raději se otočila k tabuli, aby zamaskovala rozpaky.

„Ty máš teda odvahu,“ sklonila jsem mu pochvalu.      

„To nic není. Stačí se jen chovat na svůj stav,“ řekl a mrkl na mne.

Hodina skončila překvapivě rychle, protože Josh mě moc dobře bavil. Cítila jsem se po jeho boku tak uvolněná, tak svá. Moje problémy jako by nebyly a proto jsem si užívala každou chvíli v jeho přítomnosti. Byl hezký, ale Jasper byl Jasper.

„Půjdeme?“ oslovil mě Josh a nabídl mi rámě, které jsem ochotně a s úsměvem přijala.

„Kampak?“ ozvalo se za námi.

_________________________________________________________

Děkuji za podporu a zájem, kterou jste o tuto povídku projevili, a pokusím se dát sem další kapitolu o něco rychleji. Zároveň se omlouvám za tak dlouhé zpoždění. Vaše Iva. 

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za lásku se musí bojovat 2. kapitola: