Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za lásku se musí bojovat 1. kapitola

23.02.2011 (19:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2004×

Za lásku se musí bojovat 1. kapitola

Alice

„Copak děláš, drahoušku?“ zeptal se mě můj otec, pohladil mě po mých havraních vláskách a políbil mě do nich. Můj otec je uznávaný italský lékař Brandon.

„Učím se tatínku, abych byla stejně chytrá jako vy,“ řekla jsem zvesela a dál jsem listovala tlustou koženou knihou o dějinách mé vlasti.

„Hodná holčička,“ poznamenal otec a šel odpočívat ke svým knížkám stejně jako já chodím odpočívat k mým milovaným koním.

Moje jméno Mary Alice Brandon, ale všichni mi říkají Alice. Bydlím v menším sídle mého otce na kraji Neapole. Moje matka zemřela při porodu mé mladší sestry, která je na výchově někde v klášteře. Mně je deset let a jí sedm. Jmenuje se Amanda jako maminka. Tatínek to nesl špatně a nic se na tom nezměnilo. toto sídlo pomalu chátrá a stárne i s duchem mého otce. Upnul se jen na své pacienty a mne se vždy večer zeptá co dělám, když přijde z obchůzky pacientů. Sestru jsem neviděla už dobrých pět let a ani mi to moc nevadí. Je to má sestra, ale za tři roky jsem si k ní žádný vztah nevybudovala. Mám delší havraní vlasy a modré hluboké oči. Jsem drobnější postavy a fyzická zátěž je pro mne problémem. Svého otce na výsost zbožňuji, ale po smrti matky se z něj vytratil život a čím dál více se uzavírá do sebe.

„Alice, zlatíčko učila ses?“ zeptal se mě po chvíli ticha otec, který v ruce držel svazek zápisů o nemocích svých pacientů.

„Ano tatínku, proč se ptáte?“ zeptala jsem se ledabyle a s menším zájmem jsem vzhlédla od knihy.

„Hrabě Whitlock mne pozval na sklenku a musím ho také prohlédnout. Jeho zdravotní stav není nijak dobrý a ty to víš. On po mně chce, abych tak chytrou dceru jako jsi ty dal studovat a protože má osobní učitele a vychovatelku pro svého syna a nějaké děti svých známých, tak mi nabídl, že bys k nim chodila na hodiny,“ vypravil ze sebe tuto větu, která byla na jeho návyky extra dlouhá.

Chvíli jsem zaraženě zírala a potom ze sebe dostala, „dobře,“ a dál jsem četla. Spíše dělala, že čtu.

Následujícího dne jsem se musela zrána obléci do společenských šatů, učesat a připravit na návštěvu u hraběte Whitlocka. Musela jsem být hezká, protože tam jistě bude i jeho syn Jasper. Viděla jsem ho pouze dvakrát a ani nevím, jestli viděl o mne, ale mým přáním bylo vidět jej. Zmínil – li se o něm můj otec anebo stačil pohled na něj a celé tělo bylo v jednom třesu. Ano, asi jej miluji. V mém věku je to zřejmě nesmysl, ale já to cítím jinak.

Oblekla jsem si lehké růžové šaty, které mi výborně ladily s barvou mých vlasů. Do vlasů jsem si vložila růžovou kytičku, která patřila k těmto šatům. Podívala jsem se naposledy do zrcadla a spokojeně jsem se vydala za otcem, který mne čekal u kočáru. Když jsem došla ke kočáru, tak se na mne vlídně usmál.

„Sluší ti to, má milá,“ jen co to dořekl, začal mohutně kašlat. Kašlal už delší dobu a s náznakem zhoršení. Utřel si ústa kapesníkem a pomohl mi nastoupit do kočáru. Cesta uběhla rychle a probíhala v tichosti. Kočár zastavil před honosným sídlem sira Whitlocka. Venku na nás čekal nějaký pán, nejspíše sluha a pomohl mi vystoupit z kočáru. Jemným kývnutím hlavy jsem mu poděkovala a počkala na otce, až si vezme svoji brašnu. Sotva vystoupil z kočáru, opět začal kašlat.

„Sir Whitlock vás očekává,“ uvedl nás do sálu náš průvodce a mně se naskytl pohled na honosnou místnost, které dominoval velký lustr ze skla a zlata. U okna stálo křídlo a u něho seděl ten, komu patřilo mé srdce. Moje srdce se okamžitě zrychlilo, ale on mě nevnímal a přehlížel. Dále jsem se rozhlížela a pohlédla do milých hnědých očí starého pána sira Whitlocka. V jeho pohledu se zračila dobrota a zájem. Jasper mu byl velice podobný. Sir ležel na pohovce a pod hlavou měl polštáře. Vypadal velmi unaveně.

„To je ona? Ten nádherný kvíteček, který zůstal po nebohé paní Brandon? Ať jí Bůh dá věčnou slávu,“ mluvil k otci ten milý pán a pokoušel se o úsměv, ale byl už hodně nemocný.

„Ano sire Whitlocku, nevím jak mám vám vyjádřit dík, že se bude moci učit s ostatními dětmi zde u vás,“ opáčil můj otec, ale já to skoro nevnímala.

„Pojď se maličká a ukaž se mi,“ řekl vlídným hlasem sir Whitlock a já k němu šla a jemně se uklonila. Přesně jak mne to učil otec. Usmál se na mne, pohladil mne po vláskách a opět začal hovořit s mým otcem. Mne však zaujalo něco jiného.

Jasper začal hrát na klavír takovou jemnou a něžnou skladbu. Pomalým a tichým krokem jsem přešla k němu, abych mohla lépe naslouchat.

„Co chceš?“ sykl na mne zlostně a pohrdavě se na mě podíval.

„Nic,“ šeptla jsem a zlomeným srdcem odešla od něj a šla si stoupnout k otci. Ještě dlouho spolu debatovali a potom otec udělal vyšetření sira Whitlocka. Dále se mne ujala nějaká baculatá paní a vedla mě do místnosti plné dětí. Když jsem vstoupila, všechno utichlo a veškerý zájem spočíval na mně.

„Děti, chtěla bych vám představit nový přírůstek Mary Alice Brandon. Alice, jdi si hrát,“ poručila mi paní a přenechala mě osudu. Chvíli jsem tam stála a po té se ke mně přihrnuly dvě dívenky, které ve mně budily dojem, že si se mnou hrát nechtějí.

„Tak ty jsi tady nová? Takové neopeřené pískle. I naše služky jsou hezčí než ona a ty šaty.“ Toto lamentování vycházelo ze všech stran, ale já ho nevnímala, protože do místnosti vešel Jasper.

„Dámy, nechte toto neopeřené pískle, jak ho správně nazýváte, na pokoji a pojďte raději něco zahrát. Ona se chce určitě učit,“ řekl uštěpačně a nabídl těm dívkám rámě a odešel s nimi. Hodil po mně posměšný pohled.

Nechali mne tam o samotě a toto ponížení směřovalo k pláči. V zájmu zachování etikety jsem se ovládla a odebrala do salónku, kde probíhala výuka. Všichni už seděli na svých místech a já se musela posadit do malé lavice vzadu, kde jsem skoro nic neviděla a zakusila trpkou samotu.

„Tak dnes máme historii Francie a protože tu máme nového studenta, tak prozkoumáme jeho znalosti,“ řekl postarší učitel, když vešel do třídy a mě zamrazilo. On se mne bude ptát? A co když budu jen tatínkovi na ostudu?

„Tak slečno Brandon, ve Francii byla v její historii jedna velká královská rodina. V té dynastii si vladaři předávali jedno jméno. Jaké to bylo a jaký královský rod to byl?“ řekl učitel a já s ulehčením věděla, že na to znám odpověď.

„Je to období dynastie Bourbon a předávali si jméno Ludvík. Ludvík XIII. až Ludvík XIV.“ Odpověděla jsem a tetelila se blahem, že jsem se společensky neznemožnila.

„Správně,“ řekl učitel a mírně se na mne usmál.

„To je šprtka,“ lamentoval někdo napravo ode mne. Uviděla jsem jak Jasper sedí s tou dívkou, která na mne neslušně hulákala a něco si šuškali. Znovu mě nesnesitelně píchlo u srdce a raději jsem obrátila pohled od té dvojice a zajímala se raději o látku právě probíranou.

***

Takto to ubíhalo několik měsíců. Stálý program na bázi škola – učení – spánek a mne to začínalo nudit. Bolel mě nezájem Jaspera a všech okolo. Matka mu též umřela a otec čím dál více uvadal. Stále více byl nemocný, ale stejně na tom byl i můj otec. Kašlal neustále a silněji. Největší bolest přišla, když se mi do rukou dostal koš s prádlem a našla jsem tam otcovy kapesníky od krve. Okamžitě jsem věděla, jakou nemocí můj otec trpí a brzy na to zřejmě umře. Tuberkulóza otřásá celým světem, není před ní úniku a osudem je i pro mého otce.

Už se nedivím, proč tolik myslí na moji budoucnost, proč se snaží o velké úspory a dokonce navštívil i pana faráře. Počítá s tím, že jeho život je u konce. Musím to nést hrdě. Smrt čeká na každého z nás a je to ta jediná spravedlnost na celičkém světě.

Jednou jsem přišla od Whitlocků domů s náladou pod psa. Při procházce po domě jsem zaslechla, jak si můj otec povídá s hospodyní.

„Sir Whitlock umírá. Syna odkáže na výchovu králi a myslím, že už ho neuvidíme,“ řekl můj otec. Tato novina byla šípem přímo do mého srdce.

 ____________________________________________________________________________

Chtěla bych vás poprosit o názor na tuto povídku. Snesu úplně v šechno, takže mě můžete klidně ukamenovat... Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za lásku se musí bojovat 1. kapitola: