Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are my destiny 4. kapitola

10.07.2012 (17:15) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1244×

Moje nedělní rande s Jeremym dopadlo skvěle. Povídali jsme si, smáli se a taky se líbali. V pondělí jsem měla sraz s Lucy a Mary a dohodly jsme se, že se budeme setkávat mnohem častěji, protože nám spolu bylo vážně fajn. Úterní literární kroužek byl jiný, než jsem si představovala. Čtenáři se navzájem překřikovali a dohadovali, neposlouchali lektora. Celá hodina a půl mi nakonec ale utekla docela rychle, hlavně proto, že vedle mě seděl Jeremy a usmíval se na mě. Po hodině šel za lektorem a chvíli se s ním o něčem vybavoval. Když jsme vyšli ven, sdělil mi, že mu bylo řečeno, že takhle vypadají všechny první lekce a pak už to bude jenom lepší. Potěšilo mě to.

Když jsem dorazila k tetě, čekalo mě překvapení. V předsíni stály dva tyrkysově modré kufry mojí tety a boty mých rodičů.

„Mami, tati?!“ vběhla jsem do obývacího pokoje.

„Ahoj, miláčku, jak se máš?“ objala mě máma.

„Dobře a vy?“

„Sophie má kluka!“

„Teto!“

„No co? Jednou bys jim to stejně říct musela,“ usmála se omluvně teta.

„Není to nějak brzo?“ táta se zatvářil trochu nejistě.

„Není, buď zticha! A jakpak se jmenuje, drahoušku?“ máma se na mě sladce usmála.

„Jeremy,“ pípla jsem.

„Jistě chodí na zdejší střední školu, nemám pravdu?“ maminka vyzvídala dál.

„Mhmm, skoro. Je už trochu starší,“ připustila jsem.

„Takže chodí do prváku na vysokou?“ Teď zněla spíš trochu výhružně.

„Mami, on pracuje, na výšku se vybodnul.“

„S kým se to taháš? Propána, nějaký devatenáctiletý kluk, co se vykašlal na vzdělání! Máš vůbec rozum?!“

„Jemu není devatenáct a má pěknou práci. Je místním knihovníkem!“

„Je mi jedno, kde pracuje a jestli mu je devatenáct nebo dvacet! Nemá vysokou školu!“

„Vlastně je mu třiadvacet,“ vyrušila jsem ji.

„Cože? Vždyť ty jsi skoro ještě dítě a on už je muž! Ihned se s ním přestaneš stýkat, rozumíš?!“ vřískala máma.

„No tak, uklidni se, vždyť se tolik nestalo. Je to jenom letní románek, navíc i nás dva od sebe dělí pět let,“ uklidňoval ji táta.

Teta jenom zírala.

„Maminko, je mi úplně jedno, co si myslíš. Já už dítě nejsem, mám právo dělat, co uznám za vhodné, a taky to dělat budu. I kdybych měla utíkat oknem,“ oznámila jsem klidně a pak jsem odešla k sobě do pokoje. Tam jsem se rozbrečela.

Brzy nato jsem se uložila ke spánku, ale neusínalo se mi moc dobře. Provázely mne divoké sny… Náhle jsem se probudila. Před mou postelí stála temná postava.

„Ááááááá!“ rozkřičela jsem se, ale ten člověk ke mně přiskočil a zacpal mi pusu.

„Uklidni se, nechci ti ublížit. Jsem tady, abych ti pomohl. Momentálně se stýkáš s jedním člověkem a on pro tebe není správnou volbou. Ten muž je nebezpečný. Když jsi s ním, můžeš zemřít mnohem rychleji, než by tě napadlo. Dej si na něj velký pozor a raději se od něho drž dál. Věř mi!“ A pak vyskočil z okna.

Zděšeně jsem vyběhla k okenní římse, ale dole na trávníku nikdo nebyl. Jenom bych přísahala, že jsem pod okny zahlédla huňatý psí ocas. Muselo se mi to ale jenom zdát. Vzápětí do pokoje vtrhnul táta.

„Nestalo se ti nic? Křičela jsi.“

„To byl jenom zlý sen, běž si zase lehnout,“ usmála jsem se na něj roztřeseně a sama ulehla do peřin. Dlouho jsem nemohla usnout, a tak jsem si snažila namluvit, že to byl jenom nějaký klam mého mozku.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem si téměř jistá, že se mi celá noční příhoda jenom zdála. U snídaně se mě táta zeptal na mou noční můru.

„Prosím?“

„No, přece jsi v noci ze spaní křičela,“ připomněl mi.

V tu chvíli mi došlo, že to asi sen nebyl. Po zádech mi přejel mráz a na rukou jsem měla husí kůži. Začala jsem se trochu třást. V noci byla v mém pokoji cizí osoba. Byla jsem jí vydána na pospas. Mohla ublížit nejen mně, ale i mé rodině. Přesto to neudělala. A mluvila o nějakém muži. Mám se od něj držet dál, může mi ublížit. Třeba se spletla? Třeba ten člověk vůbec nechtěl mluvit se mnou, ale chtěl varovat někoho úplně jiného? V hloubi duše jsem věděla, že ne. Mluvil o Jeremym, cítila jsem to.

„Haló, posloucháš mě vůbec?“ táta mi zamával novinami před očima.

„O apokalypse,“ vypadlo ze mě. S takovou odpovědí se táta spokojil.

Rozhodla jsem se, že se s tou divnou příhodou svěřím Mary a Lucy. Nebudu jim ale říkat, že se to opravdu stalo. Určitě by chtěly volat policii a já tím nechtěla ohrozit Jeremyho, ať už je zapletený do čehokoliv. Měla jsem ovšem problém dostat se z domu.

„Kam jdeš? Snad ne za tím pacholkem?“ máma se pořád zlobila.

„Ne, jdu za kamarádkami.“

„A jak ti mám věřit, když se taháš s pochybnými existencemi? Co jsou ty holky zač? A říkáš mi vůbec pravdu?“

„Nevím, jak ti mám dokázat, s kým jdu ven – ale jsou to hodný holky.“ 

„Dobře, ale vyfotíš mi je mobilem. A běda, jestli ne!“

Jenom jsem si povzdechla a vyrazila na sraz.

„Ahoj, holky!“ přivítala jsem je, když společně dorazily s pětiminutovým zpožděním.

Chvíli jsme tlachaly a pak jsem to na ně vybalila.

„Zdál se mi divný sen. Někdo byl u mě v pokoji a varoval mě před mužem, se kterým se vídám. Před Jeremym. Tvrdil, že je pro mě… Nebezpečný.“

Holky na to neměly jasný názor. Mary si myslela, že mě varuje moje podvědomí. Prý se obávám našeho vztahu, že by to nemuselo vyjít a já bych byla zraněná. Lucy s ní nesouhlasila, prý naopak cítím hrůzu ze závazku, který tenhle vztah přináší. Ani jedna neměla pravdu, ale neřekla jsem jim to. Pak jsme zase tlachaly a nakonec udělaly pár fotek, aby měla moje máma radost. Když jsem přišla domů, hned se na mě vrhla, aby viděla, co jsme nafotily. Nakonec musela uznat, že ani jedna z nich nevypadá jako drogově závislá nebo děvka.

K večeru jsem měla schůzku s Jeremym. Domluvili jsme se, že mě vyzvedne. Bylo mi jasné, že se to neobejde bez hysterických scén, a tak jsem o tom rodičům vůbec neřekla. Když jsem si obouvala tenisky, načapal mě táta.

„Mně nevadí, že se s tím klukem stýkáš, jestli je hodný. Ale vím, na co jsem myslel já a mí kamarádi v jeho věku. Dávej si na něho pozor!“

Další takový – ach jó.

„Díky, tati, já se o sebe zvládnu postarat,“ vyběhla jsem na ulici. Venku už čekal Jeremy. Na přivítanou jsme se chvíli líbali. Když už jsme chtěli vyjít, vyběhla ven moje matka.

„Sophie! Co to má znamenat?!“ křičela.

„To je moje máma,“ špitla jsem sotva slyšitelně směrem k Jeremymu.

„Dobrý den, moc mě těší, že se konečně setkávám se Sophiinou matkou! Tolik jsem o vás slyšel – musíte být vážně skvělá. Je mi jasné, že se vám zrovna nezamlouvá, že je Sophie o tolik mladší než já a věřte mi, ani mně se to moc nezamlouvá. Přesto ji mám velmi rád a nikdy bych jí neublížil, věřte mi!“

Při každém Jeremyho slově moje matka tála. Ke konci jeho proslovu se už jenom usmívala a hltala každé slovo. Úplně ji okouzlil.

„Samozřejmě, ach ano. Hmm, tak ať je do jedenácti doma. Moc mě těšilo, naschle!“ rozloučila se a odešla.

„Nevím, jak jsi to dokázal, ale byl jsi dokonalý,“ zazubila jsem se.

„To víš, moje osobní kouzlo!“ vlepil mi pusu na líčko a vyšli jsme do večerních ulic Broken Bow.

Děkuji všem, kteří si moje povídky čtou a případně i komentují. Vážně z toho mám radost. A pokud byste mi chtěli pomoct se zlepšit, zanechte mi nějakou radu. Doufám že se vám líbí, jak se milostný příběh Sophie a Jeremyho rozjíždí. Čekají je totiž ještě velké věci. Day

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are my destiny 4. kapitola: