Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are my destiny 2. kapitola

26.06.2012 (15:30) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1244×

„Sophie, neposlali jsme tě do Broken Bow, abys celé dny brečela do polštáře. Vzpamatuj se!“ Máma se na mě mračila z obrazovky notebooku.

Byla jsem v Broken Bow už týden a ještě jsem ani nevylezla z domu. Nechtěla jsem. Utápěla jsem se ve vzpomínkách a výčitkách. Mé rozhodnutí nechat Roberta i Valerii za sebou vzalo za své ve chvíli, kdy jsem projela kolem cedule „Vítejte v Broken Bow. Tady začíná západ!“ kterou držela v ruce socha indiána. Cizí město, cizí lidi, proč navazovat nové vztahy, když se budu muset vrátit zpět do Larimoru, kde budou ty samé tváře a minulost se mě zase dotkne?

„Sophie, s tátou tady budeme ještě muset zůstat, snad už jenom týden. Ale teta si o tebe dělá vážné starosti. Je od ní šlechetné, že se rozhodla obětovat a půjčit nám svůj dům na prázdniny a ještě ke všemu zůstat s tebou, dokud nedorazíme. Vyjdi ven, zkus se bavit. Prosím…“ mamka měla v hlase naději.

„Dobře. Najdu si nějakou zábavu. Slibuju,“ povzdechla jsem si.

Ještě to odpoledne jsem se rozhodla, že takhle to dál nepůjde. Musím mamku poslechnout. Určila jsem si za cíl přihlásit se do nějakých letních kurzů. Snad by se tam našel někdo, s kým bych mohla strávit zbytek prázdnin.

„Sophie, kam jdeš? Nechceš si něco udělat, nebo tak, že ne?“ Teta se na mě podezřívavě dívala. Byla úspěšná podnikatelka s velkým domem v maloměstě a prázdninovým sídlem na Floridě. Samozřejmě bez osobního života. Zdálo se, že jí to tak vyhovuje.

„Nedělej si starosti, budu v pohodě. Jdu si najít nějaké kamarády do letních kurzů.“

Vyšla jsem ven do ulic neznámého města a neměla jsem ani tušení, kam mířím. Vyptala jsem se na cestu na náměstí a pak jsem chodila od budovy k budově a četla, co je vevnitř. Měla jsem štěstí a jedna z budov bylo právě centrum volného času. Uvnitř byl příjemný chládek a kancelář byla útulně zařízena.

„Dobrý den, přišla jsem se zeptat na nějaké letní kurzy,“ oslovila jsem příjemně vyhlížející paní středního věku.

„Ale jistě, drahoušku! Už víš, o co bys měla zájem? Určitě ne, to by ses neptala. Kam jsem jenom ty papíry… ááá tady jsou! Podívej, tady máme nějaké brožury, jenom si je pročti, sluníčko, a dej vědět,“ štěbetala.

Sedla jsem si ke stolečku v kanceláři a procházela kurzy.

Fotografování – nemám foťák.

Malování – neumím kreslit.

Péče o květiny – nemám vztah k hlíně.

Vaření – víc než kuchařku nepotřebuju.

Literární kroužek. Literatura byla vždy mou velkou láskou a povídat si o ní s dalšími lidmi mi přišlo jako zajímavá náplň času.

Hra na kytaru – nemám kytaru.

Hodiny stepu – jsem sportovní antitalent.

Keramika. Ta mě bavila na základní škole, když jsme s ní pracovali ve výtvarné výchově. To by mě taky mohlo zajímat.

„Dobrý den, tak jsem tady zase. Myslím, že bych chtěla navštěvovat kurz keramiky a literární kroužek. Mohla byste mi říct, kdy se konají?“

A pak jsem ho uviděla. Stál ve dveřích a pozoroval mě. Jeho kučeravé kaštanové vlasy kontrastovaly s lehce nazlátlýma očima. Rysy jeho tváře byly téměř dokonalé. Trochu větší a zahnutý nos dodával jeho obličeji mužný výraz. Od jeho pokožky se odráželo slunce skoro jako od nějakého štítu. Naše oči se na moment střetly. Mohly to být sotva dvě sekundy, ale mezi námi jakoby se zastavil svět. Viděla jsem snad kus jeho duše. Ten pohled mě přikoval k zemi. Projela mnou elektřina a zatočila se mi hlava. Ne z jeho vzhledu. Byl krásný, to ano, jenže spíš než zvenčí, tak zevnitř. Fascinovalo mě sice, jak vypadá, ale nebyl typickým krasavcem. Měl spíš jakési charizma. Oči o něm prozradily nejvíc. Cítila jsem v nich něco jako něhu, lásku k bližnímu a skrytou vášeň.

„Zlatíčko, posloucháš mě? Říkám, že literatura začíná v úterý ve čtyři a keramika ve čtvrtek v šest!“ rychle jsem cukla hlavou zpátky k paní sedící za stolem.

„Mhmm, samozřejmě. Úterý ve čtyři a ve čtvrtek v šest. Ráda se přihlásím.“ Zatímco ta paní vypisovala přihlašovací papíry, já se po očku dívala po tom neznámém muži. Muselo mu být trochu přes dvacet, bohužel byl mimo moji věkovou kategorii. A i kdyby byl stejně starý, nebyla jsem ten typ dívky, která by ho přitahovala. K němu by se hodila spíš platinová blondýna s rovnými vlasy a modrýma očima. Já jsem byla přesný opak. Se světle hnědými a mírně zvlněnými vlasy a čokoládově hnědýma očima jsem do ideálu nezapadala ani náhodou.

„Tak tady máš ty papíry, doneseš je na první hodinu i se zápisným. Za dveřmi jsou informační tabule, přečti si je, ať víš, kam máš jít. Měj se hezky a užij si prázdniny!“ rozloučila se se mnou paní a pokynula tomu muži.

 Prošli jsme kolem sebe a mnou znovu projel silný záchvěv elektřiny. Cítila jsem jeho vůni, byla tak příjemná! Mužná, ale přitom nasládlá. Z kanceláře jsem se vypotácela jako ve snách a za dveřmi se nejdřív uklidnila. Pak jsem se rozhodla, že si budu číst informační tabule pěkně pomalu, abych se na něj ještě jednou, naposled, mohla podívat. Broken Bow bylo sice město s necelými čtyřmi tisíci obyvateli, přesto byla pravděpodobnost, že potkám zrovna tohohle člověka, dost malá.

Sotva jsem si stihla dočíst svoje informační tabule, otevřely se dveře. Vyšel on a postavil se přímo vedle mě. Podlamovaly se mi z něj kolena.

„Ahoj,“ usmál se na mě.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu a přihlouple se zasmála.

„Kam ses přihlásila?“

„Na literární kroužek a keramiku. Co ty?“

„Taky na literární kroužek. Asi se budeme potkávat pravidelně,“ mrkl na mě.

„To asi ano,“ přikývla jsem a v hlavě měla úplně vymeteno.

„Mimochodem, jmenuji se Jeremy.“

„Těší mě! Já jsem Sophie,“ začervenala jsem se.

„Kam míříš?“

„Ani nevím, asi se budu jenom tak procházet. Moc to tady neznám.“

„Nechtěla by ses procházet se mnou?“ Jeho nabídce nešlo odolat.

„Moc ráda!“ přitakala jsem – nejspíš moc rychle. Zasmál se a pak jsme vyšli do teplého odpoledne.

Ukázalo se, že Jeremymu je dvacet tři, pracuje v místní knihovně a miluje hudbu. Nevadilo mu, že jsem o šest let mladší než on, spíš se zajímal o to, jaká jsem uvnitř. Jeho rodina sice žila v Broken Bow, ale nebydleli v jedné domácnosti. Oni prý byli noční ptáci a Jeremy dával přednost dni. Výborně jsme si spolu rozuměli a já měla pocit, že je mezi námi nějaký náboj. Přitahoval mě jako ještě nikdo předtím. S ním jsem měla pocit, že neexistuje minulost ani budoucnost, bylo jenom tady a teď. Nakonec jsme skončili v parčíku a seděli na lavičce. Ani jsem si nevšimla, že padla tma.

„Už je hodně hodin, asi bys měla být doma!“ Jeremy se podíval na hodinky.

„Páni, už je devět. Ten čas letí.“ Věděla jsem, že tak rychle utíká jenom proto, že jsem byla s ním.

Jelikož jsem netušila, jak se dostat domů, doprovázel mě.

„Podívej na ty krásné hvězdy! V Severní Dakotě sice taky svítí, ale nějak jinak. Tady jsou mnohem krásnější.“

„Vidíš támhle to souhvězdí? To je malý vůz. A to vedle je velký vůz. Hele, tamto je velká medvědice!“ rukou mířil po celé obloze. Když jsme se vynadívali na tu krásu, pokračovali jsme v cestě. Jenom jsem čekala na chvíli, kdy mě chytí za ruku. Ale neudělal to. Ani se mě nepokusil dotknout, obejmout, cokoliv.

„Bylo mi s tebou moc dobře, Sophie, uvidíme se v úterý,“ znova se na mě usmál. Zastavilo se mi srdce. Byla středa. Před pár hodinami jsem tohohle kluka ani neznala a teď mi přišlo šest dnů bez něj nepředstavitelných.

„Taky mi bylo fajn, zatím se měj,“ zatvářila jsem se vesele.

Doufala jsem, že mě políbí. Nepolíbil. Otočila jsem se a odcházela do domu.

„Sophie, počkej!  Vážně se mi to líbilo. Nechceš se sejít v pátek? Třeba na kafe?“

„Proč ne? Na náměstí ve tři?“ souhlasila jsem a snažila se nedat znát, jak mi poskočilo srdce radostí.

„Měj se,“ zamával mi.

Došla jsem do domu a měla jsem co dělat, abych neskákala radostí.

„Bavila ses dobře?“ pozdravila mě teta.

„Docela jo.“ Byla jsem ráda, že mi teta nemůže číst myšlenky, protože by si přečetla dovětek: „A ani nevíš jak!“

Bylo mi líto, že se mě Jeremy ani nedotkl, ale máme před sebou celé léto a co není, může být. Jenom jedna myšlenka mi vrtala hlavou. Proč zrovna já mám takové štěstí?

Děkuji všem, kteří se rozhodli, že si přečtou moji povídku. Pokud máte jakoukoliv kritiku, ráda si ji vyslechnu, jelikož bych se ráda zlepšovala. A pokud mě naopak za něco budete chtít pochválit, samozřejmě si to taky s radostí poslechnu. :) Day

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are my destiny 2. kapitola: