Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Wrong generation - 6. kapitola

21.08.2015 (13:00) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1511×

6. kapitola:

Alistair měl svou „kancelář“ nedaleko síně, kde se všichni scházeli. Nebyla to síň v pravém slova smyslu, ale pro ně měla takový význam. Zapáchala, byla mokrá, a kdyby neměli hlad, byly by tam i řady krys. Každý věděl, že označení síně je jen symbolické. Křišťálové lustry, orientální koberce nebo drahé obrazy – takhle se to možná na první poslech jeví. Jdeme do síně. Ano… My vcházíme zpět do naší reality. Reality prolezlé pustou prázdnotou, chladem a nebezpečím. Kde se dokonce i tak kruté stvoření dokáže bát. Kdyby nezabránily kalné vodě, aby pronikala do síně, byli by po pás v kanalizaci. Jeho pomyslná kancelář byla o pár metrů dále. Samozřejmě ji strážilo pár upírů, kdyby chtěl někdo vyzvědět něco, co není určené pro jeho uši. Byla to opět rozšířená „místnost“, kterou si zvelebili. Dveře, nějaké to příslušenství – vypadá to tu celkem nevinně, skoro jak v domě.

Všichni následovali Alistaira, který se pokoušel rozluštit onu hádanku, kdo je mohl zradit. Hannah, Ben? Ti to být nemohli, jsou mi oddaní. Johana? Ne, ta by šla nejraději sama, aby si ho mohla zabít po svém. James, zrzka a ten mlaďoch? Ti mi nejsou loajální, ale nemohou o tom vědět dlouho, navíc pochybuji, že má někdo z těch idiotů takové kamarádíčky. Ale co náš… Než stačil popřemýšlet, ocitli se u dveří do jeho kanceláře.

„Pane,“ spustil jeden z hlídky, která tu stála. Byli celkem dva, černě odění a bez kousku citu ve tvářích.  Na trojici podivně vypadajících upírů se oba dívali podezřívavě.
„Staří známí,“ prohodil poměrně naštvaně Al, když kolem nich procházel dovnitř. „Prosím, posaďte se.“

Měl tu pracovní stůl, křeslo i pohovku pro návštěvy. V celém podzemí je samozřejmě tma, lidé zde nepotřebují pouliční lampy ani lustry, ale upíři nemají problém s viděním ve tmě, ba i tak tu má pár svící, které ozařují bytosti, jenž se zde tu a tam zhmotní. Sem tam se tu válí nějaká ta kniha, špinavá sklenka nebo kus oblečení.

„Tak, jaký máme plán?“ optal se Vincent drze. „Jen tak tam naběhneme a zabijeme pár postradatelných nebo něco složitějšího?“
„My?“ podivila se Hannah. „Žádné my není, to mi můžeš věřit, Prašivče!“
„Ty znáš mou přezdívku, zlatíčko? Jsem slavnej.“
„Jste nechutný. A slavný jen tím, že vypadáte jako opelichaná vačice. A ještě jednou mi řeknete zlatíčko a tentokrát vás nic nezachrání!“ Hannah přešla na vykání, a aby mu hned neutrhla hlavu, raději se opřela o chladnou zeď daleko od něj. Nesnáší tyhle typy chlapů, kteří jsou arogantní a drzí, i když by proti ní neměli sebemenší šanci. A tenhle upír to dokonce zatraceně dobře věděl, přesto zachoval veselou a povýšenou tvář, přestože měl v břiše její kudlu.
„V pořádku, Hannah,“ odbil ji Alistair. Pořád přemýšlel nad zrádcem, i když už měl jisté podezření. „Co vlastně chcete? Přidat se k nám?“
„Nic jednoduššího,“ odvětil Vinc. 
„Kdo vám o tom řekl? Diana?“ zeptal se pobouřeně.
„Věř, Alistaire, že máme i své vlastní zdroje,“ zasyčel Dorian. „Nesledujeme tvoje čmuchaly, stopaře nebo co to vlastně byla.“
„Ale jako hračka nebyla až tak špatná,“ zašeptal Quentin. Alistair sebou nepatrně cuknul.
„Co jste jí, do hajzlu, udělali?!“ zařval a shodil několik knih, co ležely na stole.
„Pustili jsme jí kapánek žilou,“ zamručel Dorian. 
„Zabili jste ji?!“ zašeptal zlověstně Al.
„Cukala se, když jsem nad ní naposled stál,“ zazpíval Quentin se smíchem. „Možná ještě stále trpí někde mezi krysami.“

Alistair se po těchto slovech vrhnul přímo na Quentina. Je starší upír, takže by mu mohl s přesností utrhnout hlavu, kdyby se mu do cesty nepostavil Dorian, který se nedá jen tak obejít. Al ze zastavil asi centimetr před jeho obličejem. Hadí muž na výstrahu prostrčil svůj rozdvojený jazyk štěrbinou a zasyčel nerozpoznatelně od pravého hada. Vincent pořád seděl naprosto v klidu, noha přes nohu, samolibý výraz. Spíš jako by se nemohl dočkat toho, co přijde. Nezaujatý návštěvník psích zápasů, který se jen dívá na boj na život a na smrt. Zbabělý vřed na pozadí, který nehne ani prstem, jenom se lehce vzrušeně dívá na ono představení. Alistair ustoupil o půl kroku, ale pořád jeho oči plály neutuchající zlostí. Diana – jejich stopařka – byla zároveň i jeho milenka. První žena za staletí, kterou snad doopravdy miloval. A měla zemřít pod rukou těchto psychopatů?! Jeho vnitřní boj byl snad ještě silnější než ten, který se zde mohl odehrát. Buď může pomstít svou lásku, nebo zastrčit ocas jako pes a chovat se naprosto negativně. Avšak stalo se něco, co nečekal, a to zrovna když už se rozhodnul ustoupit. Udělal dva pomalé, plíživé kroky nazpět a tím dal příležitost jiným. Ani nestačil s hanbou sklopit oči či se v duchu omluvit Dianě, když se před ním objevila Johana. Upíří rychlostí, kterou by on sám nikdy nevyvinul. Jako by se snad teleportovala, prolétlo mu hlavou v úžasu a zároveň v obavách o to, co se hodlá v následujících sekundách stát.

„Něco se ti nezdá, příteli?“ optala se ho se zákeřným úsměvem. „Ty chráníš vraha, já zas jeho.“
„Neprosil jsem se o to, Johano!“ upozornil Al. „Postarám se o sebe sám.“
„Jak jsem viděla, tak zjevně ne,“ nadhodila. 
„Chceš si zahrávat s hadem, slečinko?“ zasyčel Dorian.
„A ty se smrtí?“ špitla nemilosrdně.

Dorian se ze široka usmál a jediným mžikem jazyka vystřelil několik kapek zářící tekutiny přímo proti ní. Nezdravě zelený sliz dopadl na Johanino pravé rameno. V jejím obličeji byla vidět bolest, ale místo toho, aby se s ní pokusila nějak skoncovat, chytla Doriana pod krkem tak rychle, že i samotný upíří zrak nevěřil. Jeho krk jí přímo usedal do dlaně, stiskla. Pod bradou měl díky svíčkám stín, ze kterého začaly náhle vybíhat pramínky, praskliny. Bylo slyšet křupání jeho hadí kůže, kostí. V jejích očích se zrcadlilo i utrpení z jedu, který jí propaloval rameno, jenomže její touha po odplatě byla silnější. Kdyby ale dostala větší dávku, možná by nebyla tak rychlá.

„Dost, John,“ pípnul Vincent. Vstal a položil jí ruku na rameno, kde nebyl hadí jed. „Dělal si jen legraci, byla to jen hra. Nebude lepší se zase hodit do klidu?“
„Já bych mu tu hlavu urval. Hra má přece končit vítězem a poraženým, takže…“ začal Alex, ale Victoria ho sekla loktem do žeber. 
„Hade,“ zašeptala Johana.

Rychlým pohybem ho hodila přímo do zdi, ta se zatřásla. Dorian se válel na zemi a ochmatával si krk, jestli stále drží na svém místě. Johana si sundala kabát, který měla propálený od jeho jedu. Kůži měla též prožranou, jako by od kyseliny, ale to nějak neřešila. Jen si rány zatavila voskem, aby ji tolik nepálily a opět na sebe nasoukala kabát. Hadí muž se mezitím posbíral ze země a posadil se na stejné místo na pohovce jako předtím. Johana si sedla na stůl a zapálila si cigaretu.

„Už jsme zase v pohodičce?“ zahřměl Vincent. „Nepřišli jsme se prát.“
„Tomu říkáte praní? Vždyť se ani nehýbal,“ ušklíbl se Alex. Dorian po něm okamžitě hodil zlověstný pohled, který Alexovi odehnal úsměv z tváře. 
„Ty vážně nevíš, kdy máš držet pusu,“ pronesla Victoria s trochou lítosti.
„My vás nepotřebujeme, vystačíme si sami,“ řekla Johana rázně. 
„To jsem viděl, jenže proti větší skupině můžete být v nevýhodě. To na Caia chcete jít v tomhle chabým počtu?“ Vincent se uculil. „Chcete je zabít nebo rozesmát?“
„Máme svoje lidi, nepotřebujeme upíry, kterejm se nedá věřit,“ odfrknul James.
„A co takhle upíry, kterých se každý zalekne?“ odvětil Vinc. Johana se rozesmála.
„Snad tím nemyslíš sebe,“ dodala stále s úsměvem. „Dobře. Uznávám, že Hadí chlápek může někoho vyvést z míry. Ale prašivej čokl z podzemí a někdo, kdo skoro nemluví? Na co nám budete?“
„Já umím mluvit, John,“ ozval se Quentin. „Abyste věděli, mám dar, jejž můžete dost dobře užít v bitvě. Jsem stratég.“
„Jo, ale my nejdeme hrát šachy, Lentile.“ Kdo jiný než Alex a jeho pusa, která mluví dřív, než jeho mozek přemýšlí. „Teda Quentine, moje chyba.“ 
„Jdete umírat,“ zašeptal. „A to já dokážu naplánovat nejlépe.“
„A na co nám je Prašivec?“ optal se James. 
„Třeba se může proměnit v komára,“ nadhodil Alex. 
„To už by mohl rovnou zůstat upírem, nemyslíš?“ Ušklíbla se Victoria. „Proč by se měl měnit v komára?!“
„No, je malej, takže se k nim může lehce dostat. A když začne bzučet, tak… No, přece víte, jak je ten jeho bzukot otravnej. Pak budou lovit po pokoji komára a my je můžeme překvapit.“ Lex se do toho povídání opravu vžil, snad jako by to myslel vážně. No, základní myšlenka není úplně špatná.
„Ty asi nebudeš moc starý upír, co?“ optal se pobaveně Quentin. 
„Proč?“
„Protože už bys byl dávno rozčtvrcený, nebo by ses poučil.“ Na to už Alex nic neřekl.
„Skoro ses trefil, Alexi,“ připustil Vincent s úsměvem. „Mohu se proměnit třeba v mouchu nebo myš a zjistit, kolik jich tam vlastně je.“
„Super,“ řekla Hannah sarkasticky.
„A teď ta nejdůležitější otázka – proč byste nám chtěli vlastně pomoct?“ zeptal se Alistair. 
„Volturiovy nenávidíme všichni, tím to začalo a nakonec i skončí. Co víc dodat?“ ozval se opět Vinc. „Sami bychom s nimi nemuseli vyhrát a…“
„… když umřeme my, tak vám to neudělá žádnou škodu, že?“ zavrčela nepříjemně Victoria. 
„V tomhle případě je to snad vzájemné, ne?“ přidal se Dorian, který už se dal dohromady.
„Ale pořád je tu to, že seš podrazáckej hajzl, Vincente!“ zamrčela Johana. „Seš zbabělec, který často raději uteče, než by se postaral o svoje lidi. Navíc bych se ani nedivila, kdybys byl jejich špeh.“
„No tak! Párkrát jsem možná šlápnul vedle, ale poučil jsem se z toho. A věř mi, že potom, co jsem je tak naštval, by se mnou nespolupracovali, ti by mě rovnou roztrhali na kusy!“
„A jak vám můžeme věřit?“ opáčila Victoria. „Jak máme vědět, že to není celý jedna velká past?“
„Se mnou by se nezahazovali, hned by mě nezabili, jen do nekonečna mučili. Tohle je to jediné, co nám můžete doopravdy věřit – Volturiovy nenávidíme a oni zase nás,“ zašeptal Quentin. 
„V tomhle případě se obávám spíš Prašivce, ne vás,“ dodal Alistair. „Také jsem už slyšel, že kolikrát nedodržel dohodu.“ 
„A že nechal zabít i vlastní matku,“ začala Hannah. Vincent se na ni zadíval s vyčítavým výrazem. O tomhle nerad mluvil, jak bylo vidět. Ale jen na pár vteřin, poté hned stočil pohled do země. „Nechal ji umřít, aby se on sám zachránil.“
„Každý dělá různé věci, aby si zachránil krk,“ odvětil Vinc. „Na všechno, co jsem udělal, nejsem hrdý, ale nelituju ničeho. Nebyla to dobrá matka.“ Na chvíli nastalo ticho…
„Co jsme se dozvěděli, že bude ve městě vládce, jsme se od sebe nehnuli. Šli jsme rovnou sem. Neměl šanci se s někým setkat a domlouvat si plán,“ řekl Dorian. „Tohohle se bát nemusíte.“ 
„Dobře,“ pronesla lhostejně Johana. „Ale věř mi, Vincente, jestli nás jakkoliv podrazíš, zabiju tě, i kdyby to byla poslední věc, kterou udělám.“ 
„To beru,“ zaradoval se.

Alistair si vyhrnul rukáv bundy a podíval se na hodinky. Na hodinky, které mu sehnala Diana. Na nepatrnou chvíli mu bylo do breku. Svraštil čelo a přivřel oči. Jestli jsem ji měl vážně rád, to teď nechci zjišťovat. Před nepřítelem musím nahodit kamennou tvář…

„Je čas,“ vydechl.

Zatím poslední kapitola, kterou jsem měla napsanou, takže teď napište, jestli mám pokračovat. :) A snad i nějaký ten názor, co zatím na povídku máte. $↓

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wrong generation - 6. kapitola: