Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Whitlock brothers - 31. kapitola

17.11.2011 (12:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2706×

Pohled Emmetta

Po zbytek dne jsem přemýšlel nad tím, co mi řekl Jasper. Zkoumal jsem Rose, její chování, její mluvu, ale nic mi neukazovalo, že by byla svatby chtivá. Chtěl jsem jít za Edwardem a podplatit ho, aby mi pověděl, na co Rose myslí, ale můj bráška doma nebyl. Na jeho posteli byl jen vzkaz, že jde pálit mosty, takže o našem stěhování už ví i Izzie. Odhodlal jsem se tedy k jinému zdroji informací.

„Al, musím s tebou mluvit.“ Vpálil jsem do jejich ložnice a bezradně se na ni podíval. Zasmála se a pokynula mi rukou, ať vkročím.

„Kde je Jasper?“ optal jsem se jí.

„Jel do školy, musel dát výpověď, pak volal, že jede vyřešit nové doklady,“ odvětila mi a zaklapla knihu, kterou četla.

„Viděla jsi někdy Rose…“ nadechl jsem se a vydechl, čemuž se zasmála, nervozita ze mě čišela.

„Rose vídám dennodenně, Emme." Slyšel jsem to pobavení v hlase, našpulil jsem rty ve znamení vzteku. Jasně, dobírejte si mě všichni.

„Měla jsi někdy vizi, jak Rose a já se bereme?“ vyklopil jsem ze sebe zbrkle.

„Jistě, ještě než jste byli spolu,“ přiznala a přehodila si nohu přes nohu, jako by se nic nedělo.

„A Rose? Ví to?“

„Co?“

„No, vy ženské jste nehorázně ukecané, řekla jsi jí to?“

„Myslím, že mi pokládáš špatnou otázku, Emme.“

Zavrtěl jsem se na křesle a položil jinou otázku: „Bude mi to ve svatebním smokingu slušet?“

Oba jsme se zasmáli a já ji objal. „Zítra ji požádám o ruku, řekne ano?“

„Jsem snad vědma?“ rýpla si do mě Alice a otevřela znovu knihu.

„To je signál, abych se vypařil?“

„Ne, to je signál, abys jel koupit prstýnek, i když možná počkej do zítřka, je už pozdě a Rose se rozhodla pro romantický večer,“ oznámila mi a já vydal za Rose.

Stála v košilce na prahu koupelny, nahnul jsem se a viděl svíčky, které byly kolem vany.

„Cassie už spí a Rose potřebuje trochu toho mazlení,“ zašeptala a svůdně mě sjela pohledem. Musel jsem si uvolnit kravatu, zdála se mi velice těsná kolem mého krku.

„Medvídek Emmettek je připraven posloužit sexy dračici Rose.“ Popadl jsem ji do náruče a nesl do koupelny.

Další den jsem se chystal požádat o ruku Rose. Jenže jsem nejdříve musil splnit dvě podmínky, abych to mohl provést. Ale úplně předtím se musím obléci, samozřejmě, nebudu po domě létat v trenýrkách a vzbuzovat ve svých bratrech závist. Rose naštěstí odjela s Alice a Edwardem na menší oslavu pro děti, co pořádají. Nebo, jak to říkala? Prostě něco s kamarádkou Edwarda a jejím nenarozeným dítětem, nějaká oslava asi pro toho prcka, no, to je fuk.

Oblečený jsem se vydal za Cassie a Jazzem. Oba byli v jejím pokojíku a Jazz ji oblékal, Cassie měla našpulené rty a nesouhlasný výraz, no jo, strejda Jazz jí oblékal růžové věci. Jakmile mě spatřila, utekla Jazzovi jen s jednou botou, přímo mně do náruče.

„Tati, on mě mučí!“ stěžovala si na Jazze, který mi hodil druhou botu, abych ji obul.

„Přežiješ, Cass, uč se, život je krutý,“ rýpnul si do ní usměvavý Jasper a pohladil ji po vlasech. Cassie jen něco nesmyslného zamumlala a natahovala se po Edoslavovi, podal jsem jí ho a pohlédl na Jaspera.

„Mluvil jsem s Edwardem. Dal jsem mu ještě měsíc, víc to protahovat nebudeme,“ oznámil mi a oba jsme se odebrali z pokoje do obýváku, já nesl Cassie, která něco žvatlala Edoslavovi.

„Myslíš, že ta jeho kamarádka to vzala v pohodě?“ zeptal jsem se ho.

„Nevím, moc tu holku neznám, jen vím, že pro Edwarda hodně znamená,“ podotkl a já mu musel dát za pravdu. Hodně pro něj znamená, ale nemiluje ji, to by se choval náš bratr jinak.

„A co ty s Alice? Rose mi něco zmiňovala o tom, že letíte do Anglie za tři hodiny, ne?“ vyptával jsem se Jaspera a přitom položil Cassie na zem, aby se šla dívat na televizi.

„Ano, vrátíme se až zítra nebo pozítří. Našel jsem tam perfektní dům, včera jsem ti ho ukazoval, pamatuješ?“

„Jo, pamatuju. Jedete ho omrknout?“

„Ano, chci se na něj podívat a taky prozkoumat okolí, pak pokud bude vyhovovat, jak mým požadavkům, tak i požadavkům Alice, koupíme ho a můžeme se pomalu stěhovat. Vzal bych sebou i Rose, ale ta říkala, že její vkus je velice podobný s vkusem Alice a navíc, chceš ji dnes požádat o ruku, že?“ usmál se a žduchl mě do žeber.

„Jo, chci. Což mi připomíná můj důležitý rozhovor s dcerou, mohl bys…“ Taktně jsem mu naznačil, ať vypadne.

„Jdu si sbalit pár věcí,“ řekl pobaveně a vydal se zpátky nahoru.

Sedl jsem si vedle své dcery na pohovku.

„Na co koukáš?“ optal jsem se jí. Aniž by mi věnovala jeden pohled, odpověděla mi: „Oggyho a švábi, tati, kde je máma? Dnes máme jet do kina na Kocoura v botách a já už bych chtěla jít,“ protáhla nedočkavě a vypnula televizi. Vzal jsem jí ovladač a dal ho na stůl. Ji jsem popadl a vzal ji do své náruče.

„Víš, Cassie, mamča a teta Al jsou společně se strejdou Eddiem u jedné paní, která bude mít brzo miminko, a šli jí pogratulovat. Ale to nám nevadí, protože potřebuji něco od tebe, beruško.“ Významně jsem se na ni podíval. Okamžitě se zatetelila štěstím a očekávala, co ze mě vypadne.

„Jakou část v pohádkách máš nejraději, Cassie?“

„Když princezny jdou v překrásných šatech ke svému princi a vezmou se,“ odvětila mi.

„A víš, co tomu předchází?“

„No, princ se jí zeptá, zda s ním chce žít na věky věků, ne?“ ujišťovala se a přitom tahala nervózně Edoslava, neměla ráda tyhle okliky, jednala přímo. Zřejmě rodinný rys, ale nemohl jsem si to odpustit.

„Přesně, srdíčko moje, přesně, a chceš, aby si Rose zahrála na princeznu?“

„Ano! Tati, a ty budeš princ, ano! Co musíme pro to udělat?“ nadšeně seskočila z mého klína a tleskala pěstičkami, až to párkrát dostal Edoslav do svého plastového oka.

„Půjdeme koupit nejkrásnější prstýnek, pak požádáme Rose o ruku, a jestli nás, teda mě, neodmítne, tak uspořádáme svatbu, ano?“

„Ano, ano a ještě jednou ano! Tati, zvedni se a jedeme, stejně už máš na sobě kabát, dělej!“ pobízela mě nedočkavě. Vstal jsem a sjel ji pohledem.

„Mladá dámo, nejdřív se teple oblečeš,“ upozornil jsem ji. Zastavila se a podívala se na sebe.

„Mám růžovou, pojedeme přece v autě ne?“ snažila se vykroutit z dalšího oblékání, doufám, že jí to vydrží až do puberty.

„Ne, takže zajdi si pro tu mikinu, co ti nestačil strejda obléct, a vrať se sem,“ nařídil jsem jí a trochu zpřísnil hlas. Bez reptání poslechla a šla si pro ni. Během dvou minut byla zpátky dole. Na hlavu jsem jí nasadil čepici a nasoukal ji do bundy.

„Je tam zima, nechci, abys nastydla a pojď.“ Podal jsem jí ruku a ona ji přijala. Samozřejmě, nezapomněla na svého medvídka.

V klenotnictví nám jedna prodavačka byla až příliš ochotná pomoci. Teď nevím, jestli to bylo mým šarmem, roztomilými dolíčky, co se mi objeví, když se usměji, nebo andělsky dokonalou dcerou, která byla při vybírání prstýnku naprosto profesionální a vážná. Škoda, že tu není zbytek rodiny, všichni by se smáli nad jejím obličejem, vypadala, jako by řešila světovou krizi ohledně ekonomiky.

„Cassie, co tento?“ Vzal jsem už dvanáctý prsten a ukázal jí ho. Vzala ho do své drobné ručky a pečlivě si ho prohlédla.

„Ne, další.“

S díky jsem ho podal prodavačce, která mi dala jiný prsten, ten byl asi první, co se mi líbil. Byl dokonalý, přímo dělaný pro Rose.

„A co tenhle?“ podal jsem ho Cassie. Zalapala po dechu a zakývala nadšeně hlavou.

„Ano!“ vykřikla vesele a dala mi ho zpátky.

„Bereme ho,“ oznámil jsem prodavačce. Musela být nadšená, tolik peněz tu asi jen tak někdo nenechá a ještě měla menší divadélko. Takže splnil jsem obě podmínky. Má dcera souhlasila a prsten už máme taky.

Pohled Jaspera

Celý let jsme se snažili s Alice mluvit. Nejprve to šlo hodně ztěžka, byla mezi námi nějaká neviditelná bariéra, která nám v tom bránila. Postup času, jak hodina za hodinou plynula, jsme měli k sobě blíž a blíž, vzpomínali jsme na staré časy, plánovali budoucnost a já si uvědomil, že se vracíme do starých kolejí, které mi tolik chyběly. Byl jsem ten starý Jasper a ona tou starou Alice, už žádné hádky, které by ničily náš, v tuto chvíli, stále křehký vztah.

Z letiště jsme se dostali k našemu možná budoucímu domu pomocí rezervovaného taxi, které stálo na parkovišti před letištěm. Oba jsme na dané adrese vystoupili, předtím jsem taxikáře požádal, aby čekal, kývl na souhlas a otevřel nějaký časopis. Alice vystoupila a kráčela po chodníku k domu. Já vzhlédl k nebi, setmělo se, takže bez pouličních lamp by lidé těžko viděli na krok. Jelikož byla polovina listopadu, sníh nebyl žádnou novinkou, vločka po vločce mi dopadala na mé husté vlasy.

Zatřepal jsem hlavou a věnoval svou pozornost Alice. Její hlava vzhlížela k nebi, jako před chvílí ta má, ale na rozdíl ode mě ona sníh milovala. Její ústa se roztáhla do úsměvu, rozpřáhla ruce a točila se dokola. Vypadala v tu chvíli dokonale, kouzelně, perfektně. Neváhal jsem ani na vteřinu, pevným krokem jsem k ní došel, uchopil ji kolem pasu a drsně ji políbil, cítil jsem, jak se její úsměv ještě víc roztáhl.

„Tolik jsi mi chyběla,“ zašeptal jsem a své čelo opřel o její. Silně mě objala a políbila jemně na rty.

„Ty mně taky, Jazzi, ty mně taky,“ špitla a opět se usmála. Kousek jsem se od ní odtáhl, ale stále jsem ji držel kolem pasu, hleděli jsme na dům a musel jsem uznat, že v reálu vypadá líp.

„Jak se ti ten dům líbí?“ optal jsem se jí.

„Z venku je nádherný, zítra se podíváme i dovnitř?“

„Ano, realitka někoho pošle a omrkneme to. Stejně to předěláme, ne?“ mrkl jsem na ni pobaveně, znám ji jako své boty. Štípla mě do boku a zasmála se.

„Jasně, že to předěláme, aspoň se na chvíli zabavím,“ přiznala a stoupla si na špičky, aby si ukradla další polibek. Během líbání jsem si ji vyšvihl do náruče a nesl ji do taxíku, který nás odvezl do hotelu.

Pohled Rose

Seděla jsem v autě, na zadním sedadle seděla Cassie a zpívala si písničku, která se linula z rádia. Celý den byla nadmíru šťastná a spokojená. Ne že by se někdy mračila, ale vůbec si nestěžovala na své růžové oblečení, což je u ní neobvyklé, a spiklenecky s Emmettem něco řešili, bylo to potichu, takže jsem nic neslyšela a k tomu si nevzala sebou ani svého oblíbeného medvídka.

Zajela jsem do garáže, malá si odepnula pásy a vyskočila ze sedačky, jakmile jsem otevřela zadní dveře auta. Společně jsme se vydaly domů, kde byl Emmett s Edwardem a dívali se na zápas v televizi.

„Jak bylo v kině, krasavice?“ vyzvídal Edward. Cassie k němu doběhla a skočila mu do náruče, líbla ho na rty a společně se vydaly nahoru. Bedlivě jsem je pozorovala, tady něco opravdu nehraje.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal Emmett a líbl mě na krk, ani jsem si nevšimla, že ke mně přišel. „Copak, děje se něco?“ ptal se mě a přitom mi pomohl sundat kabát. Sjela jsem ho pátravým pohledem, tenhle chlápek taky něco skrývá, na to dám své nové spodní prádlo od Victoria´s secret.

„Ne, nic se neděje, už volali ti dva?“ Měla jsem na mysli Jazze s Al.

„Ano, Alice se moc líbí dům, aspoň co se týká exteriéru, interiér prozkoumají zítra,“ mluvil na mě, ale já ho sotva vnímala, snažila jsem se vyčíst z jeho chůze nějaký náznak něčeho, marně.

„Mamí! Edoslavovi je špatně! Podívej, co mu provedl strejda Edward!“ křičela z vrchu Cassie a běžela s medvídkem v náručí k nám. Zmateně jsem se na ni podívala, když mi podala plyšového medvěda, který měl červenou nití zašité břicho. Pohlédla jsem na Edwarda, který běžel dolů hned za Cassie.

„Co jsi s tím dělal?“ zeptala jsem se ho mírně naštvaným hlasem.

„Chytl slepáka, asi dostal infekci, mohla by ses na něj mrknout?“ požádal mě nevinným hlasem, tady opravdu něco nehraje.

„Ano, mami, musíš ho znovu otevřít a podívat se na toho slepýše.“

„Na slepáka, slepé střevo, slepák,“ upozornil ji Edward.

„To je fuk,“ odbyla ho Cassie. „Musíš ho zachránit, mami,“ prosila mě a zároveň mě táhla za ruku do kuchyně.

Ze šuplíku jsem vytáhla nůžky a rozstřihla stehy po Edwardově operaci, ruku jsem zasunula do vaty a dělala, že něco hledám, najednou jsem se zarazila, mé prsty se dotkly něčeho tvrdého a hranatého. Vylovila jsem to, byla to krabička, červená krabička. Pohledem jsem střelila k Emmettovi, usmíval se, tak nádherně se usmíval. Periferním viděním jsem viděla, jak Ed s Cass vyklízejí pole. Takže tohle bylo to malé spiknutí. Ucítila jsem Emmettovy rty na mých, jemně je políbil a klekl si přede mnou.

„Teď jsi zachránila chudáka Edoslava, lásko, stejně jako jsi před pár roky zachránila mě. Potřebuji tě ke svému životu, jako lidé potřebují k životu srdce. Ty jsi mé srdce a nechci dál bez tebe žít, protože to nejde. Vezmeš si mě?“

„Ano,“ vyhrkla jsem dojatě. Stoupl si, otevřel krabičku, kde byl nádherný prsten, a navlékl mi ho na prst.

„Miluji tě, Emmette, miluji!“ zakřičela jsem plná štěstí do nitra domů a vyskočila mu do náruče.

Snad se vám žádost o ruku líbíla, snažila jsem se být originální a zapojit do toho dva členy rodiny. Příští díl bude posledním této povídky, kterou mám velice ráda. Snad se vám poslední díl bude líbít a budete komentovat. Děkuji.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Whitlock brothers - 31. kapitola: