Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Whitlock brothers - 11. kapitola

22.02.2011 (07:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3116×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Emmetta

Ráno nastal obvyklý rituál. Obléct malou, donutit ji k ranní hygieně a připravit ji snídani. Když jsme byli dole v kuchyni a ona jedla palačinky, které jsem ji připravil, přiřítil se Edward.

„Čau rodinko!“ zakřičel přes celý dům, i když byl ode mě sotva metr. Měl jsem sto chutí ho praštit pánvicí, kterou jsem právě umýval.

„Ale, bráško, nezapomínej, že já umím číst myšlenky. Takže klídek, ano?“ poplácal mě po rameni a pobaveně mrknul.

„Nezapomínám, nemáš jít náhodou do školy?“ ptal jsem se ho.

„Ne, vždyť už jdu pryč. Cassie, měj se a zlob tatínka, potřebuje to jako sůl,“ poslední slova ji zašeptal do ucha, dal ji pusu na čelo a už si to šinul ven.

„Stejně jsem to slyšel,“ houkl jsem ještě za ním.

„Já vím! Jo, abych nezapomněl, Alice ti nechala vzkaz v obýváku na stole.“ A byl pryč. Přesunul jsem se do obýváku, na stole ležel papírek a náramek.

Emme, mám pro tebe speciální úkol. Tento náramek tu včera ztratila Rose, měl bys jí ho zanést, hledá ho. Bohužel už musíme jet, tak jí ho nestihnu vrátit. Alice.

Nestihnu jí ho vrátit. Lhářka jedna, to mi teda můj starší bratr vybral švagrovou. Pobaveně jsem zakroutil hlavu a otočil se na Cass, která právě přišla z kuchyně.

„Co bys řekla na to, že navštívíme Rose?“

„Že máš dobrý nápad, tati. Kdy půjdeme?“

„Hned, jen pouklízím nepořádek, který jsi natropila.“

„Ale já za to nemůžu.“

„Jak to?“ ptal jsem se zájmem.

„No víš, ty vždycky uděláš tak dobrou snídani, že ji nejde jíst pomalinku a opatrně,“ odpověděla s nevinným výrazem ve tváři.

„Aha, tak to měla být asi poklona, že?“

„Uhodl jsi.“

Až v autě jsem si uvědomil, že vlastně neznám adresu. V ten moment mi přišla sms od Alice a v ní byla samozřejmě přesná adresa. Jde vidět, že se holka nudí, když má čas vypisovat smsky. Musím uznat, že mi tím vytrhla trn z paty. Po půl hodině jsme stáli před domem. Zazvonil jsem a čekal, až se Rose objeví.

„Emmette, co tu děláte?“ ptala se, když nám otvírala.

„Tohle jsi u nás ztratila,“ odvětil jsem a z kapsy vytáhl náramek. Její reakce byla roztomilá. Obdařila mě krásným úsměvem, který jsem u ní viděl tolik rád.

„Oh, děkuji moc. Myslela jsem, že už ho nenajdu, opravdu vám obě moc děkuji.“  Náramek si ode mě vzala a opět se usmála, tentokrát na Cass.

„A jak se máš ty, zlatíčko?“ optala se mojí dcery. Ta se ke mně přitiskla a úsměv Rose opětovala.

„Mám tátu celý den jen pro sebe, takže se mám úplně super!“ odvětila jí. Tomu jsme se s Rose zasmáli. V ten moment přišel z nitra domu muž. Byl to upír a pravděpodobně přítel Rose.

„Rose, kdo to je?“ zeptal se Rose podrážděně muž.

„To je jen má žákyně a její otec, můžeš být v klidu, Ryane,“ vysvětlila mu naprosto v klidu Rose.

„A co tu chtějí?! A odkdy mají upíři děti? Nelži mi! Mazej do domu!“ křičel na ni naštvaně. Opravdu jsem se ovládal, abych mu jednu nevrazil.

„Nemusíte hned vyšilovat. Má dcera je poloupírka a vaší přítelkyni jsem jen donesl náramek, který ztratila,“ mluvil jsem vyrovnaně, ale vevnitř to se mnou vřelo.

„A kdepak ho ztratila? Ve vaší posteli?!“ jeho křik se teď zamířil na mě.

„Ryane,“ klidnila ho Rose.

„Mohl byste se krotit? Mám tu malé dítě, pokud jste si nevšiml.“

„Ooo, pardon, moc se omlouvám. Moc by mě zajímalo, jak může mít upír dítě. To jsi ojel nějakou kurvu a čekal, že otěhotní, nebo co?“

To byla pro mě poslední kapka. Chytil jsem pod krkem do výšky a rozzuřeně na něj vrčel. Rose mě chytila za rameno a Cassie radši kousek odstoupila.

„Prosím, Emmette, nech ho. Vím, že se chová neslušně. Moc se omlouvám, ale nechte ho být. Radši odejděte,“ prosila mě. Pustil jsem ho, vzal Cassie do náruče a odcházel pryč. Má pravdu, ten debil mi za to nestojí.

„Omlouvám se,“ křikla ještě za námi. Neměl jsem náladu odpovídat. Vím, že za to Rose nemůže, ale měla by si uvědomit, že se ten chlap chová, jako naprostý hulvát.

Nechtěl jsem jet rovnou domů. Potřeboval jsem se uklidnit. Dokonce jsem uvažoval o tom, že toho chlapa zaskočím, až tam nebude Rose a pořádně si to s ním vyřídím. Jak se může jen opovážit urážet lidi na potkání? Kdo si myslí, že je? Bůh? Možná, tak král všech volů. Takhle vytočený jsem nebyl už hodně dlouho.

„Nechtěla bys jít do kina? Možná tam dávají nějaký animovaný film?“ navrhl jsem Cassie.

„Jo, to by bylo fajn.“

„Dobře.“

V kině naštěstí hráli pár animáků. Cassie si jeden vybrala a tím jsme zabili pár hodin. Nálada se jí spravila a mě taky. Doma jsem jí udělal oběd, pak jsem odešel do svého pokoje, ověřit si zda mě nikdo nasháněl kvůli práci. V pokoji jsem si všiml kazet, které jsem v noci nechal na stole. Byly na nich nahrané mé společné chvíle se Scarlett. Nenapadlo mě nic jiného, než je vzít dolů a postupně se na ně dívat spolu s Cassie. A tak jsme trávili zbytek dne, sledovali jsme minulost, která mohla být i naší přítomností a budoucností, kdybych v čas přeměnil Scarlett.

Pohled Edwarda

Při vzpomínce na ples jsem se musel usmát. Takhle jsem se hodně dlouho nepobavil. Alice vyhrožovala jedné koketě, Jasper tančil Twist a Izzie. Izzie sama o sobě byla skvělá, s žádnou holkou jsem se tak dobře nepobavil, jako s ní. Dnes jsme byli domluveni na menší procházku parkem. Není to žádné rande, bůh chraň, ale jen si jdeme pokecat. Díky tomu, že tu není Alice a ani Jasper, kteří do mě neustále ryli, se cítím svobodněji. Emmett je plně zaujat Cassie, která dá člověku opravdu zabrat, možná bych s ní zítra mohl vyrazit ven, ať si Emmett na chvíli odpočine. Že bych byl hodný bratr? Uvidíme.

Dnes jsem se doopravdy nedokázal odtrhnout od svého odrazu v obraze, vypadal jsem dokonale. Černá košile vyhrnutá nad lokty a černé trošku uplejší kalhoty, které podtrhovaly můj pevný zadek. Jsem narcista, vím to o sobě a vůbec mi to nevadí. Naposledy jsem si prohrábl vlasy a už jsem si trádoval do kuchyně, kde jsem trochu poškádlil bratra a pak jsem si to zamířil k jednomu ze svých aut. Během cesty mi někdo volal. Jednou rukou jsem zvedl mobil a tou druhou držel volant.

„Haló?“

„Ahoj, Edwarde. Pamatuješ si na mě?“ hlas mi zněl až podezřele povědomě.

„Barbara?“

„Ano.“

„Co po mně chceš?“

„Nic, jen jsem ti chtěla po dlouhé době zavolat.“

„Hm, tak to jsem rád.“

„Jak se máš?“

„Jo dobře, co ty?“

„Mohlo by být líp, ale nestěžuji si.“

„To je fajn, už musím končit. Mám něco na práci, rád jsem tě znovu slyšel. Čau.“

„Ahoj.“

Zaklapl jsem mobil a přemýšlel nad tím, co se před chvílí stalo. Opravdu mi volala Barbara? Zněla nějak klidně. Pamatuji si, že náš rozchod nenesla zrovna lehce, dokonce jsem si myslel, že se zbláznila, myšlenky na to měla dost cáklé. Nebudu to řešit, budu se soustředit na něco příjemnějšího. Zaparkoval jsem před domem Izzie a čekal, až nastoupí.

V parku jsme se procházeli a probírali veškeré blbosti, které nás v tu chvíli napadli. Pak jsme si sedli na lavičku.

„Musím ti něco říct,“ promluvila po chvíli ticha, kdy jsme oba tupě zírali do země.

„Mluv.“

„Možná ti to bude připadat divné, ale beru tě jako mužskou verzi hodně dobré kámošky,“ vyklopila ze sebe rychle. Přestal jsem hledět do země a pohlédl jí přímo do očí.

„Možná bych se měl urazit, ale já to cítím podobně. Vůbec mě nepřitahuješ jako ženská, tím tě nechci urazit, jsi opravdu krásná, ale já tě spíš vidím jako sestru, než případnou oběť.“

Už se neusmívala, byla zaražená. Radši jsem se kousek odsunul, nechtěl jsem riskovat ránu. I když vím, že by mě to nebolelo.

„Izz?“

„Je možné, abychom si rozuměli, vždyť jsme oba, tak rozdílný. Ty jsi playboy a já samotářka.“

„Ne jsi outsider.“

„Nejsem outsider, jsem sama sebou, to je rozdíl.“

„Promiň, paní perfekcionistko.“ Vyplázl jsem na ní jazyk. Tomu se zasmála a rozcuchala mi vlasy. Málem jsem ji za to zapleštil, ale nebudu vraždit svou kámošku.

„Na vlasy mi už nešahej, nikdy!“ varoval jsem jí.

„Promiň, šampónku,“ omluvila se.

Jsem ráda, že vás tato povídka ještě neomrzela a čtete ji. Děkuji vám všem. :)

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Whitlock brothers - 11. kapitola: