Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » White Swan - 12. kapitola

31.05.2010 (21:00) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5132×

To nemůže být pravda! Moje tajemství se teď všichni dozví všichni Cullenovi a utečou, budou se mě bát. Upřímně, divím se, že když se to Alice dozvěděla, neutekla. Ale teď někam utekla. Já jsem se pomalu začala proměňovat a ona tady nebyla, aby mi pomohla jim to všechno vysvětlit. Kam zmizela?

Ale najednou se Alice objevila ve dveřích a nesla deku, která v momentě byla přehozená přes mě. Jak to, že je tak rychlá?

To je nějaké divné, vzala mě do náruče a utíkala se mnou pryč, byla neuvěřitelně rychlá, čím to může být?

Najednou jsem pod sebou ucítila něco měkkého, ani ne za 2 minuty byla má přeměna dokončena.

Dostala jsem se zpod deky a zjistila, že jsme v nějakém pokoji.

Rozhlédla jsem se kolem dokola a zjistila, že je to můj pokoj, sakra, jak se sem mohla dostat tak rychle! Vždyť bydlím na druhém konci města!

„Alice? Jak jsi…“

„Promiň, nemohla jsme dopustit, abys se tam přeměnila. Poslouchej mě, Bello, já musím ti říct, my taky nejsme jako normální lidé, vlastně vůbec nejsme lidé,“ řekla a já nechápala.

„Cože?“ vypadlo ze mě.

„Alice, zpomal! Nerozumím ti, vy nejste lidé, tak co jste?“ vyzvídala jsem                .

„Bello, jen mi slib, že neutečeš.“ Přikývla jsem. „My, jsme upíři,“ řekla.

Jasně upíři. A já jsem labuť. Oni jsou upíři… dobře, však, to není nc neobvyklého, já už přece dávno vím, že tyhle… bytosti existují.

„Vy jste upíři!“ prohlásila jsem s… nadšením v hlase?

„Tobě to nevadí? Nebudeš utíkat?“ ptala se Alice s vykulenýma očima.

„Ne. Mělo by? Vždyť já jsme labuť, Alice! A stejně, už jsem potkala i jiné. Upíři mě nezastraší! A teď už před sebou nemáme žádná tajemství! Skočila jsem jí kolem krku.

„Půjdeme nakupovat!“ vypadlo z ní.

„Cože?“ zděsila jsem se, tak do obchodu mě nedostane, minule mi to bohatě stačilo.

„Prosím!“ nasadila takzvaný andělský pohled.

„Alice… ale jestli utrpím doživotní újmu na čemkoliv, bude to na tebe!“ Když jí se nedá odolat.

„Neboj, slibuji, že se vrátíš zdravá a bez jakékoliv újmy, věř mi! Svého života si dost cením,“ tak to poslední jsem moc nepochopila. Nechápavě jsem se na ni podívala se zdviženým obočím.

„No, víš… Kdyby se ti něco stalo a byla by jsi se mnou, Edward by mě zabil, víš, on tě vážně miluje, ani nevíš jak.“ Edward – au – při jeho jméně mě píchlo u srdce.

„Alice, srovnáváš jeden stromeček s obrovským lesem,“ řekla jsem.

„To sotva,“ zamumlala…

Já ji stejně jednu praštím!

„Nepraštíš!“ zasmála se.

„Cože?“ vypadlo ze mě.

„No, že mě nepraštíš,“ zubila se.

„A tohle víš jak?“ vykulila jsem na ní oči.

„Víš co? Vysvětlím ti to cestou jo?“ zasmála se a už mě táhla k šatníku, kde mi hodila oblečení, které jsem si musela povinně obléct. Zanedlouho už jsme seděly bezpečně v mém autě.

„Víš, někteří upíři, mají… dar, je to něco jako schopnost. Chápeš?“ Přikývla jsem.

„Takže, já vidím budoucnost. Když se pro něco rozhodneš, vidím to. Jasper ovlivňuje emoce, takže může třeba docílit toho aby se celá škola smála, nebo naopak brečela zaráz bez důvodu. A poslední v naší rodině, kdo má schopnost, je Edward. Edward čte myšlenky.“ Cože?

„M-myšlenky?“ vykoktala jsem.

„Neboj, tobě je číst nemůže, někdy ti to závidím, ale jeho to štve,“ zasmála se.

„Co se děje, že mi je nemůže číst, jako ty myšlenky,“ nechápala jsem.

„To neví!“ zazubila se na mě.

„Fajn, Edward čte myšlenky,“ opakovala jsem.

Edward – au. Tolik se mi po něm stýskalo. Sice jsem ho dnes už viděla, ale on mě viděl jen jako kachnu. Pardon, labuť. Ještě ho moc dobře neznám, ale jedno vím, miluji ho. A chci se s ním usmířit, omluvit se mu.

„Bello, to mi chceš překazit plány na nákupy?“ Ach jo, viděla to.

„Alice, prosím!“ Tentokrát jsme na ni udělala její osvědčený pohled alá andílek.

„Fajn, ale něco mi slib, přespíš u nás.“

„Dobře, s tím bych mohla souhlasit,“ zazubila jsem se.

Alice prudce strhla volant doprava, vyděšeně jsem se chytla sedačky - je to blázen.

Alice dupla na plyn a zamířila na druhý konec města. Měla výbornou náladu a cestou honorovala, že do západu slunce – než se proměním mi musí stihnout udělat manikúru a další podobné věci, ze kterých šel strach, už když o nich jen mluvila.

„Alice, zadrž, nejdřív si to musím urovnat s Edwardem a nevím, jestli mám dost odvahy, abych mu řekla pravdu a jestli mu ji řeknu, pochybuji, že mi budeš u Vás dělat manikúru, protože stoprocentně proletím dveřmi a už mě nikdy nebude chtít vidět.“

„Neboj, bude to dobry a kdyby něco,  tak ti udělám manikúru u Tebe!“ svítila jako sluníčko, někdy ji tu dobrou náladu závidím. Ale někdy bych ji nejradši zabila.

Alice zabočila na lesní cestu, byly jsme skoro u jejich domu. Alice prudce dupla na brzdu a zastavila.

Stály jsme před jejich domem a mě se zmocnila nervozita. Ne! Já mu to nedokážu říct! Co když už mě opravdu nebude chtít nikdy vidět?

„Alice? Opravdu je to dobrý nápad? Jít k Vám? A říct mu to? Nevím, jestli…“ Začala jsem mlít páté přes deváté a Alice mě přerušila.

„Jo, neboj se, já ty dveře otevřu až poletíš,“ smála se.

„Ha, ha, moc vtipný!“ zavrčela jsem.

„Ale no tak Bello,“ káravě se usmála.

„Ale já vážně nevím, jestli mu to mám říct. Ani nevím, jak bude reagovat!“ Z mého hlasu bylo slyšet čiré zoufalství.

„Fajn,“ vzdychla jsem a velmi pomalu vystoupila, cestou do domu jsem se co nejvíc loudala a snažila se to co nejvíce oddálit.

„Bello! No tak pojď! Vystojím tady důlek!“ volala Alice ode dveří a netrpělivě podupávala nožkou.

Radši jsem přidala do kroku.

Vešla jsem do dveří a z haly bylo vidět do obýváků, kde byla skoro celá rodina – kromě Edwarda.

„Tak pojď, oficiálně ti představím naši rodinu,“ zašeptala Alice a strkala mě před sebou do obýváku.

„Rodino, tohle je Bella, Bello, To je moje matka Esme, otec Carlisle, Rose, Jasper a Emmeta už předpokládám znáš,“ ukazovala na každého člena rodiny.

„Těší mně,“ pípla jsme a cítila, jak rudnu. Ještě štěstí, že tu není Edward. Alice se usmívala od ucha k uchu. Ona věděla, že tu Edward nebude a klidně mě nechala se užírat!

„Nás taky moc těší Bello! Alice i Edward nám o tobě hodně vyprávěli, jsem ráda, že tě konečně poznávám. Jsem Esme.“ Esme se pořád usmívala a vrhla se ke mně, aby mě odejmula, bylo to takové… jako kdybych se objímala s vlastní matkou.

„Těší mě Bello,“ řekl Carlisle, podal mi ruku a políbil mě na tvář.

Najednou se ozvalo zavrčení.

Prudce jsem se otočila a nedopatřením zakopla o koberec.  Než jsem se nadála,držel mě Edward, vypadalo to, jako by mi chtěl něco říct.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek White Swan - 12. kapitola: