Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When everything collapses - 3. díl

09.11.2010 (09:45) • Ishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1351×

3. díl „Ne! Ano!! Hmm… Ne! A Emmík zachraňuje situaci“

Pohled Emmetta:

„Nechápu, co Edwarda tak vytočilo… Vždyť to byl jen hloupý, ale přesto pro lidi v jeho okolí velmi nebezpečný, kaktus. K-A-K-T-U-S. Je to jen divná a bezvýznamná kytka. No tak spadla… Fajn, tak jinak, no tak jsem jí trošku pomohl. Prostě jsem vyhodil kaktus z okna, to je toho… Ale to by asi nebyl Edward, aby si taky nechtěl něco vyhodit. Jen nechápu, proč si nevyhodil třeba propisku nebo pravítko… Proč si místo toho vybral zrovna mě a to jsem ani nestál nejblíže. I když, jak o tom tak přemýšlím, tak lavice by se asi vyhazovala ještě hůř. Ale proč mě? To mu nedošlo, že tím prozradil naši existenci celé škole?

Možná jsem jeho náladě trošku přidal tím, že mě viděli lovit, no co. Já měl kuklu a nikdo mě nepoznal. Teď do nás budou všichni vrážet kolíky, házet po nás kříže a jako by to nebylo málo, tak možná i prý polévat svěcenou vodou. Jako by to snad pomohlo. To abychom se teď šli zahrabat někam do Volterry.“ přemýšlel jsem při jedné docela nechutné činnosti. Bylo mi hned jasné, že se po škole nemůžu producírovat v kalhotách, na kterých je zezadu divný zelený a ještě k tomu všemu pořádně oslizlý flek. Jen co jsem se dostal na záchody, popadl jsem první věc, která mi přišla pod ruku – škrabku a opravdu jsem vůbec netušil, jak se tam dostala. Nepřemýšlel jsem, jestli je to vhodné pro odstraňování slizu, který byl smíchaný s hlínou z kalhot… jen, aby už tam nebyl.

„Kur…!“ sykl jsem, když jsem si škrabkou udělal do kalhot díru, ovšem nestihl jsem to doříct, jelikož mě jeden dotěrný hlásek přerušil.

„Kur vejce dává,“ ozvalo se.

„Emmette, přestaň týrat ty kalhoty, nebo mi je zabiješ!“ řekl vyděšený hlásek a dveře se pootevřely. Že by duch? Onou škvírou se protáhla drobná ručka ještě drobnějšího člověka, pardon… upíra.

„Vrahu,“ řekla, když zahlédla tu díru a podala mi čisté. Někdy je fajn mít za sestřičku shopaholika, ale pozor, to slovíčko někdy je velmi důležité!

Rychle jsem si převlékl kalhoty a vypochodoval z toalet. Jakmile jsem otevřel dveře, nejen, že jsem na sebe strhnul pozornost všech, ale zahlédl jsem Alici, která netrpělivě stepovala vedle dveří. Snažil jsem se o útěk, ale marně, protože jakmile jsem překročil práh dveří, odchytla mě.

„Ani se nesnaž utéct, nepovedlo by se ti to,“ zasyčela na mě. Tenhle hlas jí neslušel. Už jsem jí chtěl něco říct, ale přerušila mě.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit proč mi většina školy nadává do upírky?“ prskala.

„A nejsi?“ odvětil jsem ještě docela klidně, protože nebýt jí, tak se po škole producíruji s dírou na zadku.

„Ale,“ zadrhla se.

„Tak vidíš,“ zazubil jsem se na ni.

„Ty nic nechápeš, neviděl jsi, co se stane. Celé jsi to zkazil. Oba jste to zkazili,“ řekla naštvaným tónem. Teď už jsem se bál.

„Pan Cullen a ehm… pan Culllen se IHNED dostaví do ředitelny!“ ozval se nepříčetný hlas v rozhlase a naštěstí přerušil můj rozhovor s Alicí.

„Užij si vysvětlování…, bratříčku,“ zašeptala, když kolem mě procházela. Mně nebylo nic jiného, než na ni přihlouple zírat a pokládat si otázku, kdy že mě to začala nenávidět. Takhle jsem ji neznal.

Jen jsem nad tím pokrčil ramena a pomalým, téměř šnečím, tempem jsem se vydal na výlet celou školou s cílem ředitelna. Zdá se, že to, co jsme, se ještě nerozkřiklo celou školu – ukazovala si na mě jen polovina studentů, které jsem míjel. Někdo by jim měl říct, že ukazováním na upíra si zahrávají se životem…, nebo alespoň se svým mentálním stavem. Takové trauma z velice blízkého setkání z upírem by některým zvláště dotěrným lidem prospělo.

U některých jsem se dokonce obával, že po mně snad začnou házet česnekem.

Už zbývalo jen několik metrů… Kdo ví, co na mě za těmi dveřmi čeká? Co když na mě chtějí provádět pokusy? Né, já nechci být pokusný králík… ani myš. Možná ze mě budou chtít vymámit, jak nás jde zabít…

„Emmíkůů, jéště jé čás se vráátit!“ uslyšel jsem hlásek uvnitř mé hlavy, který zněl podivně roztahaně. Ale na druhou stranu i docela chytře. Ne, musím jít vstříc svému osudu.

Opatrně jsem otevřel dveře a dovnitř strčil jen hlavu, jak se to dělá ve filmech. Vzduch byl čistý… Uvítala mě na žluto vymalovaná chodbička, která měla po obou stranách několik židlí a na jedné z nich seděl Edward s hlavou v dlaních. Nevypadal zrovna nadšeně.

Vešel jsem dovnitř a posadil se vedle Edy.

„To nevadí brácha. Stejně se to dřív nebo později muselo provalit,“ řekl jsem a povzbudivě ho poplácal po zádech, ale nereagoval.

Po několik vteřinách se pomalu pootevřely dveře, ale nikdo nevešel. Po dvou sekundách se ve škvíře objevila hlava Jaspera, přesně jako před chvílí ta má. Rozhlédl se a pak vstoupil.

„A ty tu děláš co?“ zeptal Edward. Ó, Šípková růženka se nám probudila.

„Tu Růženku si nech pro Rose, Emme,“ okřikl mě Edward a pak se naše pozornost zaměřila opět na Jaspere.

„No jo. Co tu vlastně děláš?“ zeptal jsem se.

„Eh. No, hlásili Cullen a Cullen, Jak jsem měl asi vědět, koho volá. A proč tu vlastně jsme?“

„To se brzy dozvíš,“ řekl Edward a opět si schoval hlavu do dlaní.

„Tak pojďte,“ ozval se hlas ředitelky, která otevřela dveře své pracovny a pak se tázavě podívala na Jaspera. Pak jsem si všiml obrovského dřeveného kříže, který se jí houpal na krku… To jimi vybavili všechny nebo co?

„A co tu děláte vy? No, to je jedno. Pojďte všichni,“ řekla a mávl k nám rukou.

Všichni jsme napochodovali dovnitř a ředitelka spustila výslech.

„Emmette, můžete mi laskavě vysvětlit, proč jste vyhodil ten nebohý kaktus, který byl starší jak moje matka?“ A já se bál, že byl nový…

„Aby byla zábava,“ řekl jsem prostě a ředitelka nasadila nelítostný výraz.

„Edwarde, vysvětlete mi, proč jste vyhodil svého bratra z okna přímo na onen nebohý kaktus?“

„Ehm, naštval mě…“ odpověděl a pokrčil rameny.

„A to jste ho nemohl vyhodit jinam?! Proč na ten kaktus?“ rozkřičela se a její obličej začal nabírat poněkud fialový odstín. 

„Ehm. Vysvětlí mi někdo, proč se Jasper válí na zemi a směje se mi?“ zeptala se téměř hystericky a já uvažoval, jestli jí nemám dát facku.

„Fajn. Doteď jsem byla klidná a hodná. Měli bychom přejít k tématu, kvůli kterému jsem si vás zavolala,“ nadechla se a pokračovala „je mi jasné, co jste. A myslím, že většině školy také. Já na své škole upíry nestrpím. Tímto vás vyhazuji ze školy.“ Vyhazuje? To jsem jako volný?

„Ne, to nemůžete. To je diskriminace a rasismus!“ oponoval Edward. On to chce zkazit?

„Ale samozřejmě, že můžu. Víte vy vůbec, kdo já jsem?! Já jsem ředitelka a můžu všechno,“ řekla a uhodila pěstí do stolu. „A nepokoušejte se mě sežrat, já vím, jak na vás a mám kříž!“

„My ze školy neodejdeme,“ řekl Edward chladně.

„Ale ano, odejdete. A to dobrovolně,“ odvětila a v rukou svírala kříž. To si vážně myslí, že se toho bojíme?

„Ne, máme to zaplacené. Nikam nejdeme,“ řekl tentokrát Jasper. Zaplacené? Myslel jsem, že chodíme na státní školu...

„Já nebudu vyučovat vrahy!“ rozkřičela se. Moment vrahy? My nezabíjíme lidi. Jo, fajn, každý jsme jich pár zabili, ale lidi taky zabíjejí a ještě k tomu nemůžou udat tak dokonalý důvod jako my.

„Ani se odsud nehneme,“ řekl jsem tentokrát já.

„Ano, hnete,“ řekla a kývala hlavou.

„Ne!“ řekli jsme jednohlasně.

„Hnete.“

„Ne.“ koukl jsem na Jaspera, který se lehce usmál. Věděl jsem, že chce použít svou moc a blažený úsměv, který se vytvořil ředitelce na něčem, co se vzdáleně podobalo obličeji, to dokazoval.

„No?“ zeptal se Jasper.

„Hnéétéé,“ řekla tiše a když Jasper pochopil, že to nepomohlo, tak toho nechal. A přesně v ten moment se nade mnou rozsvítila žárovka… doslova.

„Myslím, že nás tu necháte moc ráda,“ řekl jsem tajemným hlasem a říďa se zamračila.

„A jak jste k tomu dospěl?“ zeptala se.

„Vím, co jste dělala dvacátého třetího dubna… a mám fotky. Myslím, že kdyby se náhodou dostaly k jedné nejmenované osobě, moc by vám to nepomohlo,“ řekl jsem. Já vždy věděl, že se mi takový úžasný materiál na vydírání bude hodit.

„To jste neudělal!“ okřikla mě.

„Ale ano. Udělal,“ zasmál jsem se.

„Eh, no. Tak v tom případě na naší škole zůstaňte jako dlouho budete chtít.“