Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » What doesn't kill you... - 1. kapitola

25.11.2012 (21:15) • iewauh • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 977×

BELLA

Když jsem se vzbudila, bolelo mě celé tělo. Vážně celé. Jako kdyby mě omylem přejel parní válec a potom po mně ještě zacouval zpět, aby se ujistil, jestli se to vážně stalo.

Rozhodla jsem se, že tu bolest jednoduše zaspím, a otočila se na bok. Při tom pohybu jsem zjistila, že mám na sobě oblečení. Cože? Nepamatuju si, že bych včera s Jacobem byla tak dlouho, že bych neměla sílu na převlečení - nebo aspoň na svlečení.

S námohou jsem se vyškrábala do sedu a přetáhla si tričko přes hlavu. Cože?! Do nosu mě uhodila pronikavá vůně, směsice toho nejkrásnějšího, co se na světě najde. Nasládlá, mužná, jedinečná a návyková. Edwardova vůně.

Společně s vůní se mi vybavilo, proč jsem pořád oblečená. Usnula jsem Edwardovi v náruči a ten mě samozřejmě nepřevlékl, aby neporušil nějaká pravidla. Jak je ale možné, že jsem mu usnula v náruči?

Vždyť už je přes půl roku pryč, přes půl roku se každý den snažím vzpamatovat se, začít fungovat jako normální člověk, neupínat se každou buňkou k myšlence, že se vrátí, že spolu strávíme věčnost přesně tak, jak mi to sliboval.

Tak proč ho cítím ze svého trička? Proč si dokážu naprosto zřetelně vybavit jeho ruce na mém těle, které mě chlácholily?

V hlavě mi evidentně něco chybí. Co se to, krucinál, dělo? Určitě se nemohl vrátit, to by byl přece u mě... Rychle jsem přelétla pohledem pokoj, abych se ujistila, že tu není. Samozřejmě, nebylo po něm ani stopy.

Zjištění, že byl u mě, pokazilo moje plány všechno zaspat. Opatrně jsem protáhla každý sval v těle a pak se zvedla z postele. Málem jsem do ní ale letěla znovu díky šoku způsobeném odrazem v zrcadle. Co se to krucinál dělo?! Holka v zrcadle měla sice moje rysy, ale tím naše podoba končila. Kruhy pod očima sahaly snad až pod obličej, který vypadal jako vyválený ve vápně. S vápnem ostře kontrastovaly šrámy zaschlé krve, od které byly slepené i vlasy, vypadající jako po ráně elektrickým proudem. Mně vážně něco uniká.

Původním plánem bylo sejít dolů za Charliem a nenápadně z něj vysondovat, co jsem včera dělala, ale sprcha se najednou jevila býti naléhavější. 

Ze sprchy jsem vylezla, až když došla teplá voda, a pořád jsem neměla pocit, že bych vypadala líp. Jako jediné plus jsem viděla vlasy, které už nepřipomínaly chaluhy upatlané v blátě, co se zarputile lepí na obličej.

Po dlouhé době jsem vylovila kosmetickou taštičku a pokusila se tunou make-upu zamaskovat šrámy a kruhy pod očima. Sice teď připomínám voskovou figurínu, ale pořád lepší než zombie. V teplákách a vytahaném tričku jsem slezla opatrně dolů. Charlie nebyl nikde ani vidět, ani slyšet, což mě trošku překvapilo, ale na lednici jsem našla vzkaz. 

Jsem s Billym, Jacob tě čeká ve dvě u nějakýho stromu nebo co. C.

Pousmála jsem se formulaci "nějakýho stromu". Charlie samozřejmě nevěděl o druhém nejkrásnějším místě u Forks (na 1. místě se napořád bude slunit moje a Edwardova louka). S Jacobem jsme to místo našli asi před měsícem, když jsme se byli projít celkem daleko od La Push. Měla jsem pocit, že se motáme pořád dokola, a Jakeovi to samozřejmě přišlo ohromně vtipný, ten se svým dokonalým vlčím orientačním smyslem samozřejmě věděl, že nechodíme v kruhu. Ale i on byl překvapený, když se před námi z ničeho nic vyjevil strom spadlý přes řeku. Byl obrovský, mohutný, gigantický! Samozřejmě mě okamžitě zachvátila chuť na něj vylézt a pozorovat řičící vodu, ale neměla jsem k tomu odvahu. Jake patrně uhádl, co se mi honí hlavou, protože si mě lehce přehodil přes rameno a vylezl se mnou na tu nádheru. Několik hodin jsme jen tak bez mluvení pozorovali litry a litry vody, co nám protékaly pod nohama.

Podívala jsem se na hodiny a dneska už potřetí mi vysadilo srdce. Jaktože už je jedna? Co Edward odjel, málokdy naspím víc jak pět hodin v kuse, budí mě noční můry. Někdo by mi měl vážně vysvětlit, co se to dělo, protože já si nepamatuju ještě míň než nic, jen jeho ledovou kůži a pronikavou vůni. Zakroutila jsem nechápavě hlavou a rychle si ohřála lasagne ze včerejška, na vyvařování nemám čas, vlastně už mám skoro zpoždění. Ke stromu je to daleko a s pomocí mého náklaďáčku se dostanu jen asi do půlky cesty. Znovu jsem proklínala Jakea, že si nepořídí mobil - neustále mi trvdí, že ho nepotřebuje, a díky tomu na mě poměrně často nějakou dobu čekává.

Pomalu jsem se vyhrabala do pokoje a převlékla se do sportovního. Když půjdu bez Jakea, určitě někde hodím tlamu. S povzdechem jsem vylovila i mikinu, počasí se zase zbláznilo - uprostřed mimořádně teplého léta se prudce ochlazuje. Vlastně se počasí nezbláznilo, jenom se vrací do normálu. Seběhla jsem ze schodů (opravdu seběhla, už si začínám zvykat, že mě všechno bolí) a rychle naškrábla pod Charlieho vzkaz dodatek, že jedu za Jakem. Nemusela jsem psát, kdy se vrátím, je sobota, takže je to vcelku jedno. Zamykáním jsem se neobtěžovala, kdo bych chtěl vykrást dům policejního náčelníka, a energicky naskočila do náklaďáčku. Doufala jsem, že bude mít podobnou náladu jako já, předvede neuvěřitelný výkon, a zrychlí. Po pár kilometrech mi nezbylo než uznat, že sice jede hezky, ale rychle rozhodně ne. Strašně jsem se těšila na Jakea a už chtěla být na místě klidu, ale to bych toho vážně chtěla moc. Dobře, tak ještě vydržím, zatím můžu přemýšlet nad tím, co se to vlastně dělo, a proč u toho byl Edward...

EDWARD

Ležel jsem ve svém starém pokoji s pohledem zabodnutým do stropu a slastně si v hlavě přemílal vzpomínky na to, že jsem ji zase objímal. Z trika jsem cítil její neodolatelnou vůni, ještě před chvílí byla má žulová kůže ohřátá tou její, lidskou. Zase jsem ji objímal! Celou noc jsem ji k sobě tiskl tak silně, že je div, že je v pořádku, ale nemohl jsem si pomoct. Měl jsem ji u sebe, po takové době, a mohl jsem dělat cokoliv, protože to nevěděla. Nemohla vědět, že jsem u ní, že jsem se slabošsky vrátil, že bez ní nedokážu žít. Pár věcí se mi ale v noci nesplnilo - neslyšel jsem z jejích úst Miluji tě, neviděl jsem záblesk v jejích čokoládových očích... A chtěl jsem vidět její krásný, srdcový obličej bez poskrvnky, s nádechem růžové jako vždycky. Místo toho měla povrchové škrábance od krku až po čelo, kruhy pod očima jí do obličeje asi někdo vytetoval pro moje utrpení. Stále jsem byl ještě trochu překvapený ze včerejších nepředvídatelných událostí.

Chvíli po lovu jsem seděl na kameni a přemítal nad svým budoucím počínáním. Byl jsem kousek od Forks, asi 200 kilometrů, pár minut cesty. Už několik týdnů jsem se pomalu přibližoval a v mysli si nalhával, že za ní nepůjdu, že to vydržím. Teď jsem naopak věděl, že jestli bez ní vydržím ještě jeden den, bude to heroický výkon. Co jsem ji opustil, nedokázal jsem se smát, usmát... Nedokázal jsem předstírat, že jsem člověk. Byl jsem upír, co ztratil svou věčnou lásku.

Teď jsem od ní byl jen kousek a v hlavě vytvářel situace, jak zaklepu, ona otevře a v amoku mě začne mlátit první věcí, co jí přijde pod ruku. Třeba deštníkem, který vždycky býval opřený hned vedle botníku, a jakmile zafoukalo, protáčel se. Nedala si říct, nenechala si koupit nový, tenhle měla ráda. Nebo až otevře a uvidí na zápraží mě, omdlí, jako když jsem ji poprvé políbil, a já ji chytnu těsně nad zemí... 

Byla to myšlenka na její tělo v mém obětí, která mě zvedla a přiměla k pohybu. Nezáleželo na tom, že jsem odešel, abych ji ochránil před mým světem, nezáleželo na nebezpečí, které všude hrozilo. Nic se jí nestane, nic, udělám z ní upírku, to, co si od začátku přála. Jen ať je napořád se mnou, jen ať už nemusím strávit ani minutu bez její přítomnosti.

Běžel jsem rychleji než kdy dřív a stejně mi to přišlo pomalé, chtěl jsem zrychlit, chtěl jsem letět, chtěl jsem se teleportovat! Už jsem cítil povědomé vůně, když mi zazvonil mobil. No to snad ne, teď ne!

„Alice, teď vážně nemám čas!" zavrčel jsem na ni netrpělivě. Věděla, že mi nemá volat, že chci trpět o samotě.

„Já vím že jsi kousek od ní! Ale běžíš špatným směrem a hrozně pomalu, Bella za vteřinu skočí z útesu a utopí se, jestli jí nepomůžeš! Běž!" křičela hystericky. Na kratičký okamžik jsem se zastavil a popadal dech, protože mi neuvěřitelná bolest proběhla celým tělem. 

„Běž, ty blbče!!" zakřičela zase a tím mě probrala z transu. Naštěstí jsem věděl, kam mám běžet, z kterého útesu skočila, bylo to okolím známé místo na adrenalinové plavání, jak tomu ti blbci říkali. Ale odkdy skáče i ona, proboha?

Ve chvíli, kdy jsem ucítil její vůni, přešel jsem do nemožné rychlosti. Hnal jsem se za její pachovou stopou a modlil se, abych nepřišel pozdě, aby nebyla... Když jsem byl kousek od útesu, rozhodl jsem se, že ho zničím hned, jakmile se ujistím, že je v pořádku. Stejně je to jeho vina, kdyby tam nebyl, nikdy by neskočila a nikdy by tudíž nehrozilo, že se už neuvidíme. 

Pod vodu jsem zahučel jako kulka do pudinku a prakticky okamžitě ji uviděl. Její nádherné, křehké tělo bylo bezvládně přehazováno vlnami z jednoho kamenu na druhý a já i přes silný slaný odér cítil její krev. Nebyl čas bojovat s démonem v krku, rychle jsem ji popadl do náruče a vyskočil s ní na břeh. Její srdce jsem slyšel skoro jako z velké dálky, jakoby se vzdalovalo a nemělo se vrátit... Ale bilo! Opatrně jsem ji položil na kamínkovou pláž a začal s oživováním. Tělo zamrzlé šokem vykonávalo úkony, na které si mysl nemohla vzpomenout. 

Stlačovat hruď přiměřenou silou, vdechnout vzduch do plic...

Stlačovat hruď přiměřenou silou, vdechnout vzduch do plic...

Stlačovat hruď přiměřenou silou, vdechnout vzduch do plic...

Po nekonečné době její srdce začalo zrychlovat a bylo slyšet hlasitěji. Zároveň začala vykašlávat vodu, tak jsem ji podepřel, aby jí to šlo líp. Byla tak studená a bledá skoro jako já. Otevřela oči a unaveně na mě pohlédla. Okamžitě jí začaly téct slzy po zrasované tváři, když se skoro rezignovaně zeptala:

„Kde jsi byl tak dlouho?"

Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet, její tón dával na vybranou. Tak jsem ji jen objal a ujišťoval o své lásce, o tom, že s ní zůstanu a že všechno bude dobré. To, že spí, jsem si uvědomil až po dlouhé době. Hned jsem si začal nadávat, ona se skoro utopí, je zmrzlá a promočená, a já si tu vylívám svoje srdce. Opatrně, tak abych ji neprobudil, jsem ji přemístil do své náruče a běžel k ní domů. Charlie byl pryč, v okolí jsem slyšel bít jen Bellino srdce, tak jsem mohl jít dveřmi. Nevěděl jsem, co dělat s jejím oblečením, svléct jsem ji nemohl a v mokrém nechat taky ne. Jestli tohle uvidí Alice a řekne to Emmettovi, tak se umlátí smíchy. Vytáhl jsem z koupelny fén, zapl ho na nejnižší a tudíž nejtišší stupeň a začal trpělivě vysušovat promočené tričko, kalhoty...

Když bylo všechno suché, zabalil jsem Bellu do deky a pořádně ji k sobě přitiskl.

„Miluji tě, Isabello Swanová," zašeptal jsem jí do ucha, ona se spokojeně usmála a ze spánku se mi zavrtala hlouběji do náruče.

Tohle byl okamžitý nápad a vznikal slovo od slova, nepromyšleně. Takže se ptám, jestli mám pokračovat, nebo se radši tvářit, že to nikdy nevzniklo a rozhodně ne mojí rukou. :) Děkuju za názory, Iewauh.

Autor: iewauh, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek What doesn't kill you... - 1. kapitola: