Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Wedding paradise - 11. kapitola

16.03.2011 (07:00) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2496×

Jsem moc ráda, že se nasbíralo všech 15 komentářů, které jsem chtěla do vydání další kapitoly. Takže mockrát díky.

Dále bych chtěla moc poděkovat těm, kteří opravují tuto povídku, a že tam těch chyb není málo...

A poslední díky patří všem vytrvalým čtenářům. :-)

P.S.: Tuhle kapitolu mě opravdu bavilo psát, a jestli si na další budete muset chvilku počkat, tak se moc omlouvám. eMCullen

11. kapitola

O týden později

Bella:

Čekala jsem, že mi někdo zavolá, někdo z Cullenových. Doufala jsem v to. Ale nic. Ani zpráva od Alice, jestli už se Edward vrátil nebo je pořád pryč od doby, co jsem odjela já. Musela jsem říct, že jsem byla i zvědavá, co Jessica a její dítě. Nepřála jsem jí nic špatného, to ne, ale byla jsem prostě jen zvědavá.

Celý týden, když mě Rachel volala k telefonu, tak jsem vystřelila jak raketa v domnění, že by to mohl být třeba Edward nebo Alice. Spíš Alice, Edward by mi do práce nezavolal. Měl moje číslo a byla jsem si jistá, že by mi určitě zavolal na mobil, i když to bylo nereálné.

Nevím, jestli se všichni zbláznili, ale během týdne jsem dostala asi čtyři nové svatby. Byla jsem ráda, že nemusím pořád myslet na Edwarda, Jessicu, Alice a na všechny z téhle rodiny. Měla jsem moc práce, ale i tak si moje mysl našla chvilku, aby mě potrápila.

Den po příjezdu od Cullenových jsem přišla do práce a pod očima jsem měla velké, ošklivé, tmavé kruhy. Přes noc jsem vůbec nespala a skoro celou jsem ji probrečela jak želva. Snažila jsem se kruhy ráno zamaskovat make-upem, ale bez úspěchu.

A jak jinak, Rachel samozřejmě nic neuniklo. Hned, jak jsem vrazila do kanceláře, tak se mě starostlivě zeptala.

„Bello, jsi v pořádku?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem jí, ani jsem se na ni nepodívala a práskla jsem za sebou dveřmi od své kanceláře.

Na nic jiného se už nezeptala a já jí byla nesmírně vděčná. Nejspíš pochopila, že se o tom nechci bavit a nejspíš doufala, že jí to někdy řeknu sama.

Už jsem přestávala doufat, že by někdo zavolal. A jak se stává při mém ohromném štěstí, opět jsem se zmýlila.

Vešla jsem do kanceláře a Rachel seděla za svým počítačem a něco tam datlovala. Pozdravila jsem ji, ona na mě jen zamávala a psala dál. Už jsem držela kliku od dveří do mé pracovny, když na mě ještě zavolala.

„Bello, volal sem nějaký pán a ptal se na tebe. Podle hlasu byl docela mladý. Řekl jen, že ti mám vyřídit, že volal a ty mu máš zavolat zpátky. Prý budeš vědět, kdo je a je údajně první, na koho si vzpomeneš,“ mrkla na mě.

„Díky.“ Usmála jsem se na ni a hlava mi okamžitě začala pracovat na plné obrátky.

Mladý hlas... Jak dotyčný věděl, že budu volat správně? Že zavolám právě jemu? Prý budeš vědět, kdo je a je údajně první, na koho si vzpomeneš, přehrála jsem si v hlavě to, co mi před chvílí řekla moje sekretářka.

Jako první mi na mysli vytanul samozřejmě Edward. Ovšem toho jsem hned zamítla. Nemohl to být on, prostě nemohl. První, na koho si vzpomeneš...

Vzdala jsem uvažovaní a vytočila číslo prvního, který mě napadl. Edwarda.

Ani ne jednou to zazvonilo a na druhém konci se ozval krásný, sametový hlas. No jistě, upíří rychlost, pomyslela jsem si.

„Ahoj, Bello, už jsem se bál, že se mi neozveš,“ zašeptal.

„Takže jsi to ty, ten záhadný muž,“ odpověděla jsem a na tváři se mi nevědomky vykouzlil úsměv.

„Nevím proč, ale věděl jsem, že budu první, kdo tě napadne,“ smál se.

„To jsem celá já. Co potřebuješ?“ zeptala jsem se.

„Slyšet tě,“ pošeptal a mně naskočila husí kůže. Tváře se mi začaly barvit do růžova.

„A Bello, měla bys asi vědět, že Rachel stojí za dveřmi s uchem přilepeným na dveřích,“ oznámil mi.

„Jak to... No jistě,“ zasmála jsem se.

„Chvilku počkej,“ pověděla jsem. „Zajdu si pro něco k obědu.“ Típla jsem to a vyběhla.

Rachel se tak lekla, až se málem praskla hlavou do stolu a já jsem ji skoro trefila do čela dveřmi. Musela jsem se smát, ale nepřestávala jsem utíkat.

Sjela jsem výtahem do přízemí a utíkala ven. Běžela jsem do nejbližší restaurace, která byla jen o ulici vedle mé kanceláře. Nikdy jsem se na oběd netěšila tak, jako právě teď.

Vtrhla jsem do restaurace jako vichřice a posadila se k nejvzdálenějšímu stolu. Sedělo tam i několik mých spolupracovnic a zvaly mě, abych si sedla za nimi, já je však odmítla. Musela jsem si vyřídit jeden důležitý hovor.

Objednala jsem si zeleninový salát a už vytáčela Edwardovo číslo. Opět to okamžitě zvednul.

„Tak. Můžeš mluvit,“ vybídla jsem ho a nepřestala se usmívat.

„Kam jsi mi tak utekla?“ zeptal se sladce.

„Z doslechu mé sekretářky, ale nevím, jestli jsem vybrala to pravé místo, když kousek ode mě sedí dalších pět kolegyní a vsadím se, že mají uši pořádně nastražené a ještě když se culím jak měsíček na hnoji,“ vysypala jsem ze sebe a až teď mi došlo, že tu poslední větu neměl slyšet. Okamžitě jsem zrudla.

Edward se začal nezkrotně smát.

Najednou mi připadalo, že stojí blíž, než bych čekala. Otočila jsem se ke stolu, kde seděly holky z práce, které se na mě jen škaredě podívaly. Nevěděla jsem, co se děje. Ještě před chvílí chtěly, abych si za nimi přisedla a teď tohle. A asi o sekundu později jsem viděla, jak ke mně kráčí Edward. Zůstala jsem na něj zírat a pomalu jsem zaklapla mobil, který on měl stále u ucha a nepřestal se smát. Civěla jsem na něj neschopná slova. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak ráda a nikdy jsem nebyla tak zaskočená jeho návštěvou.

Okamžitě jsem mu chtěla skočit kolem krku, ale jaksi jsem si uvědomila, že tady nejsme sami. Přistoupil až ke mně a políbil mě na tvář. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

„Hej!“ okřikla jsem ho. „Brzdi!“

„Promiň. Jenže já jsem si nemohl pomoct,“ pošeptal mi do ucha. „A ještě když jsem viděl těch pět tvých kamarádek, jak se dívají a co se jim honí hlavou, prostě jsem neodolal,“ omlouval se.

„Jo? A co se jim honilo hlavou?“ vyptávala jsem se.

„Ve stručnosti... Závidí ti.“

„Opravdu? A co, prosím tě?“

„Mě,“ odpověděl a já se začala smát.

„Nepovídej. A jak si mě vůbec našel?“ ptala jsem se dál.

„Náhodou jsem procházel kolem a vidím tě, tak jsem si řekl, že se přidám k obědu,“ zazubil se.

Dloubla jsem ho do ramene a pořád se smála.

Nevšimla jsem si, že za mnou stojí číšník s mým salátem a jak jsem vracela ruku na své místo, tak jsem ho nechtěně dloubla do žeber. Chvíli chytal rovnováhu, ale ustál to. Byla jsem ráda, že můj salát neskončil v mých vlasech.

Okamžitě jsem se mu začala omlouvat, on jen mávl rukou, položil salát na stůl a odkráčel.

Dlouho jsme si povídali, ale neodvážila jsem se zeptat se na Jessicu ani nic jiného. A až po hodné chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně utekla z práce a musím se vrátit. Začala jsem se Edwardovi omlouvat, ale on jen napodobil číšníkovo gesto, mávl rukou a jako pravý gentleman můj oběd zaplatil. Usmála jsem se na něj a společně jsme vyšli z restaurace. Prošli jsme kolem dam z práce a Edward si dokonce dovolil dát mi ruku kolem pasu. Škaredě jsem se na něj podívala, ale on se jen začal smát.

Doprovodil mě až před vchodové dveře, tam mě opět políbil na tvář, usmál se a zašeptal.

„Brzy se uvidíme, poklade.“ A vzduchem mi poslal poslední polibek.

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wedding paradise - 11. kapitola: