Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_8. kapitola

26.04.2010 (07:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4239×

Návštěva Bohů

„Tak už jste tady, super,“ zavýskla teta za námi a chtěla kolem nás projít, ale my jsme stály jako dva zaražené sloupy a nemohly jsme se pohnout.

Ti kluci si nás prohlíželi a my je. Ten nádherný kluk se zlatou hřívou na hlavě se zašklebil na Alici a ten s bronzově hnědými vlasy se na mě usmál tak sladkým úsměvem, až jsem šla skoro do kolen, kdybych se nedržela kliky.

„Holky,“ zamávala nám před očima teta Abby.

„No? Co? Jo? Proč?“ probudila jsem se jako první, ale Alice pořád hypnotizovala toho blonďáka tak moc, že na nic nereagovala, dokonce jsem do ní musela šťouchnout do žeber. Rozrušeně zavrtěla hlavou a podívala se na mě. Nahodila svůj obvyklý úsměv – tedy obvyklý, když chce sbalit kluka.

„Alice, no tak. Jsme tu druhý den, ani na to nemysli!“ řekla jsem jí s úsměvem.

„Víš, zlato, já si vybrat umím. A právě teď jsem si vybrala,“ oznámila mi a vyplázla jazyk.

„Děláš, jakoby ty tvoje volby vydržely bůhví jak dlouho,“ odvětila jsem jí s pobaveným výrazem.

„A co Matt?“

„Dva týdny vážně není moc.“

„Timmy?“

„Dva a půl.“

„Dave?“

„S tím jsem i já vydržela déle.“

„Steve.“

„Tři týdny! Bravo! To je ale tvůj rekord.“ Alice se na chvíli zamyslela. Najednou se jí tvář vyjasnila.

„Oliver!“ vykřikla.

„Dva měsíce, to sice ano, ale to jste chodili do školky. To nebylo chození!“

„Fajn, zase si vyhrála. Ale i tak mám vybráno.“ Věnovala mi poslední úsměv a vzápětí se zarazila, když si uvědomila, že Esme a ti dva to celé slyšeli.

„Takže jedeme, ne?“ zeptala se Esme po chvíli ticha a my jsme uhnuly, aby naše teta mohla projít.

„Holky, nábytek je tady,“ řekla a ukázala venku na krabice, které byly složené na trávníku.

„Nezlobte, vrátím se brzo,“ křičela na nás už od auta, protože Esme ji tam celou dobu táhla. Zamávaly jsme jí a otočily jsme se na ty bohy, kteří nás hypnotizovaly pohledy.

„Takže?“ probrala jsem se první a Alice se opět dívala na toho blonďáka.

„No…“ zkoušel to ten bůh s bronzovými vlasy.

„Halooo?“ zakřičela jsem na Alici a rukou jí zamávala před obličejem. Alice se zamračila a pak od blonďáka odvrátila pohled.

„Jdeme, ne?“ zavýskla šťastně a vrhla se k první „větší“ krabici, kterou by mohla unést, ale hned si z ní ti kluci začali dělat srandu.

„Abys viděla na cestu, prcku,“ začal ten blonďák a ona naštvaně pustila krabici, ale ne tak moc, aby nerozbila vše, co v ní bylo.

„Ty!“ rozčílila se. Už je to tady, řekla jsem si pro sebe a vystřelila jsem k ní jako dělová koule.

„Alice, klid,“ uklidňovala jsem jí. „Nic se nestalo,“ zkoušela jsem to dál a chytla jsem jí za ruce.

Ve svém periferním vidění jsem viděla, jak ten kluk s bronzovými vlasy mrknul na toho blonďáka a on se tak nějak začal soustředit. Neřešila jsem to, teď jsem potřebovala, aby se uklidnila Alice, a aby nebyl žádný další problém, hlavně ne tady!

„Jsem v pohodě,“ řekla tiše a já si oddechla. Ty kluky známe pár minut a dělají potíže. No, to si ještě užijeme.

„Fajn,“ řekla jsem a začala rozdělovat práci. Oni museli natahat z domu všechen starý nábytek, co tam byl a my je s radostí pozorovaly. Stála jsem před Alicí, která seděla na větvi. Bylo vidět, že se jí ten blonďák líbí, ale mě přišli zvláštní. To jak se vždycky po sobě dívali.

V tom se na mě ten bronzovlasý usmál a já šla tentokrát do kolen. U něj to vyvolalo tlumený smích, ale jakmile zapadl do domu, uslyšela jsem, jak se rozchechtal na celé kolo. Bylo mi to fuk a snažila se tím nenervovat. Najednou mě pohltila vlna klidu a i moje teplota rychle klesla.

Ten bůh s bronzovými se na blonďáka zamračil a ten jen záporně zakýval hlavou. Nechápala jsem jejich gesta, ale nechala jsem to být. Třeba se to později dozvím, kdo ví.

S šokem, že jsem se tak rychle uklidnila, jsem se postavila na nohy a jukla směrem k Alici, které se taky cukaly koutky.

„No…“ začala jsem vysvětlovat, ale ona mě s úsměvem zarazila.

„Mě se taky líbí,“ řekla a já na ni zírala. Ten bůh s bronzovými vlasy je můj!

„Co - o?“ vydala jsem se zaskočením.

„Ten blonďák je sexy, co myslíš?“ zeptala se a mohla jsem docela zřetelně slyšet, jak z mého srdce spadl kámen o velikosti Velkého třesku.

„Mě se líbí ten zrzek,“ špitla jsem jí do ucha co nejvíc potichu, když kolem nás procházeli. Myslela jsem, že jsem to řekla dost potichu, aby to neslyšeli, ale oba dva se začali ještě víc uculovat.

„Má hezkej zadek,“ poznamenala jsem a sjela jsem toho blonďáka pohledem. Jen se trochu zadrhl a pak pokračoval v nošení.

„Ten tvůj pěkně vypracovanou hruď,“ zašeptala mi s nakloněním do ucha.

„Jo, jo,“ přitakávala jsem a prohlédla si ho důkladněji. To bílé triko se na něj moc hezky lepilo a ty jeho volnější kalhoty mu dělaly pěkný zadek. Můj zrak upoutal náramek kolem jeho levého zápěstí. Byl celý z kůže na byl tam nějaký lev se zdobením. Líbil se mi.

Ten samý náramek měl i blonďák, ale na rozdíl od něj měl on černé úplné džíny, bíločervenou košili s vyhrnutými rukávy a měl trochu zaraženější výraz než ten můj. Safryš! Já si ho už přivlastňuju, ale co… on bude můj.

Když byl celý obývák prázdný, vrhly jsme se tam s Alicí. Vzala jsem si na ruce rukavice a do rukou špachtličku a začala sundávat ty kýčovité tapety. Po půl hodince byly stěny holé jako nic a otočily jsme se na kluky, které jsme vyrušili v pozorování našich pozadí.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se pro kontrolu. Vím, že to byl Edward a Jasper, ale nevěděla jsem, který je který.

„Edward,“ řekl blonďák.

„Jasper,“ řekl ten s bronzovými vlasy, ale můj vnitřní instinkt říkal, že je to opačně. Jen jsem přikývla.

„A vy?“

„Já jsem Bella, tamto je Alice,“ ukázala jsem na osobu stojící na židli.

Přinesly jsme si s Alicí z předsíně barvičky a tapety a pustily se do našeho společného díla. Jednu stěnu, která byla naprosto holá a neměla ani krb, ani okno, ani dveře, jsme potapetovaly bílo černou abstraktní tapetou.

Moc se nám líbila a my jsme si ji prostě musely vzít. Během naší práce jsme ani nevnímaly pohledy těch kluků, které nám nebyly ani oplzlé, ani příjemné. Byly jsme zvyklé, že si nás kluci všímají víc než jiných.

Zbytek stěn dostal béžový odstín a na podlahu padlo linoleum, jenž bylo v barvě tmavého dubu, a které nám pomáhali kluci pokládat. Byl to zajímavý vzor.

Nejsou tak zkušení a hold si ten bronzovlasý přibouchnul k tomu prst. Hned jsem k němu přišla a koukla se na škody, ale nic tam neměl, i když řval, jakoby mu utrhli to nejcennější, co měl. Měl ho vůbec? Opět jsem ho sjela pohledem a zastavila se v rozkroku.

„Ehm,“ odkašlal si ten zrzek a já se od něj otočila. Doprostřed jsme si nechaly od kluků přinést velký bílý huňatý koberec, který jsme si také nemohly odpustit.

Načež jsme musely během malování přemístit dvě obrovské knihovničky, které tu teta měla a musely jsme trochu poupravit její fasádu, respektivě jsme jí přebarvily na krémově bílou, aby se nám sem hodila.

Později nám kluci nanosili zbytek věcí, což byla světle hnědá čalouněná sedačka do L, světle hnědé křeslo, skleněný stůl a menší pracovní dubový stůl, který teta potřebovala a nakonec složily i kancelářskou židli.

Sedačku jsme daly ze strany k oknům a samodřejmně proti televizi, která tu byla. Křeslo jsme daly do rohu pokoje, aby sedačka s křeslem tvořily oblouk. Skleněný stůl jsme položily na huňatý koberec a přišouply ho k sedačce.

Pracovní stůl s židlí jsem si nechaly odnést do rohu těchto čtyř stěn, aby to vypadalo odděleně. Nakonec jsme k němu přistavěly židli a na stůl položily pár kancelářských potřeb.

Nakonec jsme se otočily na ty holé stěny a úplně holý krb, až se nám chtělo brečet, ale vzpomněly jsme si, že jsme včera pár doplňků koupily a upalovaly do garáže, kde jsme je nechaly. Do domu se je dávat nechtěly a tak na mě zbyla garáž.

Popadla jsem dva obrazy a Alice nějakou malou kytičku a nějakou tašku, která řinčela sklem. Chtěly jsme už vyjít, když nám zatarasili cestu ti kluci a vzali nám všechno z rukou.

„Jsme tu přece na pomoc,“ řekl s úsměvem blonďák a já si všimla, že Alice zapomněla dýchat. Teď jsem se zase smála já.

„Alice, dýchej, je to jenom kluk,“ upozornila jsem jí.

„Pche, snesu všeho, i toho kluka, kterej je tááák sladkej,“ rozplývala se Alice.

„Jo, tak radši jdeme, než si všimnou, že tam nějak nejsme,“ připomněla jsem a došla s Alicí do obýváku. Rozhlížely jsme se, kam co dáme. Obrazy jsme daly na stěny. Kytičku jsme položily k oknu, ať hezky roste, a vázy, svíčky a ostatní sklené doplňky jsme rozmístily po obýváku. Rozhlídly jsme se po tom pokoji, co měl čtyři stěny a usoudily, že je obývák hotov.

S nimi nám šla práce od ruky a pak jsme se musely vrhnout na  kuchyň, ve které nábytek naštěstí byl, jen tak nějak potřeboval upravit. Z černo – bílých skříní jsme udělaly černo – krémově hnědé skříně a ti kluci jenom zírali nad kombinací barev, ale nám se to tak líbilo. Ledničku jsme koupily obrovskou s černou barvou a nerezovým povrchem, takže by mohla něco vydržet, možná i naše menší toky.

Sice nábytek byl hotový, ale potřebovaly jsem se nějak zbavit té úchylné tapety s kytičkami. Jestli tohle dělal táta, tak mi došlo, po kom máme tu úchylku na nákupy. Po mámě!

Kluci rychle odtáhly všechno od stěn a tentokrát nám pomáhaly se sundáváním tapet, protože tady byly více než dvě vrstvy.

„Edwarde?“ zeptala jsem se toho blonďáka, ale otočil se ten bůh.

„Ano?“ řekl a pak střelil pohledem k Jasperovi, byl to Jasper?

„Dobře, mě je jedno, že neznáte svá jména, ale mohl by mi jeden z vás dvou laskavě přinést štafle z obýváku? Prosím,“ zaprosila jsem, ale ten blonďák vraždil pohledem mého boha. Musím zakročit.

„Takže, třeba ty,“ řekla jsem a ukázala na zrzka. Jen se na mě otočil a odešel. Pak jsem se podívala na toho blonďáka, který se culil od ucha k uchu.

Počkala jsem, než mi přinesou štafle a civěla na zrzka, jak elegantně chodí. Byl vysoce sexy! Mrkla jsem na něj a dostal zásek, ale pak se rozešel ke mně a postavil ty štafle.

„Díky…“ Chtěla jsem poděkovat mu jeho jménem, ale neznala jsem ho.

„Edward,“ řekl a ten blonďák vybuchl.

„Ty debile, všechno si zkazil!“ křičel na něj a přitom se smál.

„Sorry, já jsem zapomněl,“ řekl a ťukl si do čela. On se jen zasmál a pokračoval v práci.

Postavila jsem si štafle ke stěně a vrhla se na vrchní část, a když jsme měla všechno kolem sebe hotovo, nechtělo se mi je přesouvat, a tak jsem se nahýbala, až to štafle nevybraly a já spadla na něco tvrdého.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ten bůh. Byla jsem přitisknutá na jeho vypracovanou hruď, která mě začala vzrušovat a posléze jsem se začala topit v jeho zlatých očích. Byly jako cesta do jeho nitra, do jeho duše. Snažila jsem se poznat, co se uvnitř něj odehrávalo, ale nemohla jsem nic rozluštit, byla to jedna velká hádanka.

„Bello?“ zeptala se Alice.

„Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem a on mě postavil na zem.

Bylo mi to líto, že jsem už nemohla být v jeho bezprostřední blízkosti, ale museli jsme dodělat tu kuchyň. Zbytek práce jsme dodělávali mlčky. Jediné, co tu šlo slyšet, bylo zapnuté rádio, ve kterém hráli náš oblíbený song. Začaly jsme si ho s Alicí zpívat a neřešily jsme, že máme publikum.

Momentálně jsme malovaly, takže se to docela hodilo. Hrála jsem si se štětcem, co jsem měla v ruce a kreslila různé obrazce. Konečně je tu nějaká zábava, řekla jsem si a dál se oddávala hudbě.

Po skončení písničky, nám kluci zatleskali a dál se věnovali práci. My jsme se na ně teď dívaly, protože už jsme měly vymalováno a oni ještě lepili tapety. Každý měl svou práci a my jsme si vždycky vzaly tu lehčí.

„Hezký, kluci,“ pochválily jsme je s Alicí. Oni už jenom přišoupli nábytek zpátky ke stěně a my jsme dozapojily velké spotřebiče. Pak jsme s Alicí rozhodly, že by se tu hodil koberec, který dáme před linku. Souhlasila jsem s ní a kluci ho ihned ochotně přinesli. Pak jsme dodělaly pár doplňků a bylo vše hotovo.

Kuchyně byla do černo – světlehnědo – krémově bílé barvy. Dlažbu jsme nechali původní, protože se nám líbila a hodila se sem. Velký dubový jídelní stůl se čtyřmi židličkami byl daný blízko k oknu. Kuchyňský kout se sporákem byl udělaný do L, jako naše sedačka a celé místnosti dominovala obrovská černá lednička, která byla uprostřed dlouhé stěny.

„Skvělá práce,“ zavýskla jsem a dala všem pusu na tvář. Alici, Jasperovi a i Edwardovi, který se nepatrně zachvěl. Projela mnou vlan touhy, i když jsem ho znala sotva pár hodin. Chtěla jsem se opět k němu naklonil a políbit jeho rty, ale zrovna někdo zatroubil a já od něj uskočila, až se všichni přítomní zasmáli, nakonec i já, aby to nebylo divné.

„Asi byste měli jít kluci, Esme na vás čeká,“ vrazila do domu teta, ale my jsme chtěly, aby to měla jako překvapení a tak jsme ji vytlačily zpátky ven.

„Tak jindy holky,“ křikl Japser, když nastupoval…

Strašně moc Vám děkujeme za komentáře k předešlé kapitole. Ani nevíte, jak nás těší, že se Vám líbí zrovna naše kapitola.

Děkujume :*