Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_3. kapitola

28.03.2010 (09:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4191×

Veselka

Bellin pohled

Stále jsem seděla na posteli a dívala se do zdi. Jediné, co si pamatuju je, jak jsme s Alicí vstoupily do laboratoře a vytáhly kámen. A pak… Nic. Černo – černá tma, prázdno, díra. Nemohla jsem si vzpomenout co se stalo. Pak si už pamatuju až pár plamínků na mých rukou, a jak jsem klečela na zemi naproti Alici. A já… Hořela. Stále jsem před očima viděla svou rukou ověnčenou plameny. A Alici, celé její tělo zabalené v ledě. Ovšem hýbat se mohla.

Netušila jsem, co se to stalo, ale chtěla jsem být silná. Alice prožila to samé a já tu sedím na posteli a zírám do blba. Měla bych jí pomoct, měla bych jí říct, že je vše v pořádku. Ale nebylo. Byla jsem zmatená a nezmohla se na sebemenší pohyb.

„Bello?“ zaslechla jsem Alicino tiché, ale za to naléhavé volání, a já se na ni otočila. Seděla na své posteli, celá se třásla, ruce měla položené v klíně a v očích se jí leskly slzy. Okamžitě jsem byla na nohou a sedala si vedle ní. Objala jsem ji kolem pasu a ona si opřela hlavu o mé rameno.

„Co se to stalo? Ty… a já.“ Ani to nedořekla a rozvlykala se.

„Pššt, Alice, to bude v pořádku. Už je to pryč. Zapomeneme na to, ano?“ zeptala jsem se a pohladila po vlasech. Alice se na mě podívala a pokývla hlavou.

„Isabello! Alice! Okamžitě dolů!!!“ Domem se rozlehl rozzlobený hlas našeho táty.

„A sakra,“ uniklo Alici a zděšeně se na mě podívala.

„V tomhle stavu jít dolů nemůžeš. Poznají, žes brečela. Počkej tu a dělej, že spíš,“ řekla jsem jí a šla dolů. Došla jsem do kuchyně, máma seděla na židly a táta přecházel sem a tam. Schválně jsem zívla a promnula si oči.

„Co se děje?“ zeptala jsem se na oko unaveně.

„Kde je Alice?“ zařval táta.

„Neřvi, tati. Obě jsme spaly, dokud si mě neprobudil.“

„Takže chceš říct, že Alice ještě spí?“ Jeho hlas zněl stále naštvaně.

„Ano.“

„Aha, takže jsou v našem domě zloději? Nebo jak mi vysvětlíš, že byl kámen venku?“

„Uklidni se, Charlie,“ řekla máma, vstala a položila jednu ruku na tátovo rameno.

„Já nevím, o čem to mluvíš. Jaký kámen?“ zeptala jsem se.

„Bello, nedělej za mě vola! Včera jsem vás viděl v naší laboratoři, jak se díváte na ten kámen. Dokonce jste se na něj ptaly! Takže?“

„Jo, zalíbil se nám, ale nedává mi smysl, proč bychom tam dnes s Alicí šly, jen abychom ho vytáhly z té krabice!“ Začívala jsem také řvát, i když jsem věděla, že táta má pravdu.

„A kdo jiný by to měl být?“

„Kočka?“ zeptala jsem se nevině, otočila se a šla zpět do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře a v tu chvíli u mě byla Alice.

„Co?“ zeptala se.

„V pohodě,“ odbyla jsem ji a lehla si do postele, jenže za chvíli přišli rodiče.

„Fajn, kámen necháme být. Nic se mu nestalo, takže je všechno v pořádku. Jenom jsme vám přišli říct, že zase odjíždíme. Za hodinku pro nás přijede majitel ústavu, kde pracujeme a zaveze nás na letiště. No to je jedno… Vrátíme se asi za týden,“ řekla máma a sedla si ke mně na postel. Už jsem chtěla začít něco namítat, když jsem si všimla pohledu mé sestry a já jí porozumněla. Našim spolužákům jsme slíbily pořádnou akci.

„Budete mi chybět,“ pronesla jsem smutně a objala mámu a tátu. Rodiče se odešli balit a já s Alicí jsme se každá ponořily do vlastních myšlenek.

Až teď mi doopravdy docházela ta skutečnost. Já hořela. Na mé kůži byly plamínky, ovšem nic mě nebolelo. Uznávám… Moje oblečení se tak nějak rozpadlo, ale vlasům ani pokožce se nic nestalo. Ale hořela jsem… Tím jsem si jistá. Alice mě viděla také. A já viděla Alici. Byla celá zmrzlá a namodralá. Ten chlad jsem cítila i na takovou dálku. I přes mé rozpálené tělo. To pálení se dalo snést, ale nic horšího jsem zatím nezažila.

„Bells, Alice!“ přerušil mé myšlenky mámin hlas. S Alicí jsme vyšly z pokoje a rozloučily se s rodiči. Okamžitě jsem si pak vzala telefon a zavoala Kristen.

„Dneska buď v sedm u nás.“

„Jasně. Koho můžu přivést?“ zeptala se a já se usmála.

„Kohokoliv.“ Zavěsila jsem a podívala se na Alici, která zrovna volala Jimovi.

Jim Warren. Nebezpečný zmetek, který se mě snaží už přes rok sbalit. Je sice hrozně hezký, ale není nic pro mě. Je oblíbený, ovšem v posteli stojí za nic. A navíc je děsný děvkař. Sotva se vyspal se mnou, pokoušel se o Alici, která mu samozřejmě podlehla. Ovšem byl to kamarád, který neodmyslitelně patřil do naší party.

„Jime?“ řekla Alice do telefonu.

„Jo, jasně, že jsi zvaný. Čekala jsem, že se to k tobě donese. V sedm to začíná, tak tě čekáme,“ řekla po krátké pauze. Pak mluvil Jim a Alice po mě šlehla pobaveným pohledem.

„Ano, i Bella se moc těší,“ zasmála se a ukončila hovor.

„Co zase chtěl?“ zeptala jsem se otráveně.

„Ptal se na tebe.“

„To ne, ať už zase nezačíná.“ Alice se rozesmála a já chtě nechtě s ní.

Měly jsme ještě čtyři hodiny na přípravu, což pro nás nebylo moc. Alice měla zařídit menší výzdobu, já jídlo a pití. Sešla jsem dolů do kuchyně, abych zjistila, co máme. Otevřela jsem ledničku a usmála se.

„Alice! Máme erotickou ledničku!“ zařvala jsem.

„Proč?“ ozvala se Alice.

„Protože když ju otevřu, vidím… Dokážeš si to domyslet!“ Chvíli jsem čekala na její smích. Nic. Zavřela jsem ledničku a šla po schodech nahoru, jenže v půlce cesty jsem konečně zaslechla Alicin smích. Páni… Asi jsem jí stála na vedení.

Usmála jsem se, popadla jsem bundu z věšáku a přeplněnou peněženku a nasedla do svého auta. Uháněla jsem asi dvacet metrů do naší samoobsluhy. Bundu jsem nechala na sedadle, protože přes výlohu jsem si všimla mého známého a otravného prodavače. Bylo mu kolem padesáti. Měl na svůj věk hodně šedivé vlasy a tvář měl vrásčitou. Já sama bych mu odhadovala tak sedmdesát.

Vzala jsem peněženku a vešla do krámku. Jako správný zákazník jsem si vzala košík a vyrazila směr alkoholické nápoje. Všimla jsem si zkoumavého pohledu prodavače, a i když mi to bylo hodně proti srsti, stáhla jsem si triko níž, čímž jsem více odhalila mé vnady. Byla to nutnost, protože já ještě nebyla plnoletá.

Do košíku jsem dala hodně flašek. Hlavně piva. Další byl rum, jelzin a zelená. Naše nejoblíbenější pití. K vodce jsem vzala asi tři pomerančové džusy. Pak jsem se zastavila u tabákových výrobků. Nikdo z nás nekouří, ale sranda musí být. Vzala jsem tedy dvě krabičky pro mě zcela neznámých cigaret. Pak jsem zamířila k chipsům, kterých jsem vzala asi deset. A mohla jsem zaplatit. Nejtěžší úkol te všech. Ale musela jsem uznat, že tu nebyla majitelka samoobsluhy, jelikož ta by na mé triky nejspíš neskočila.

„Ahoj, Macku,“ pozdravila jsem starého známého. Usmál se, i když měl pohled zapichnutý na mých ňadrech.

„Mohla bych zaplatit?“ zeptala jsem se svůdným hlasem. Mack se okamžitě vzpamatoval a bral věci z košíků. Zastavil se u cigaret a alkoholu.

„A osmnáct už bylo?“ zeptal se.

„To to mám vyměnit za kofolu? A navíc… džus alkoholický není.“

„Isabello, tohle bych neměl.“ Zavrtěl hlavou, ale já se nevzdávala.

„Macku, zlatíčko, je pravda, že bys neměl, ale tohle mi přeci neuděláš, že?“

„Udělám,“ řekl důrazně. Tak tohle půjde ztěží.

„Víš, vážně nechci být zlá, ale komu asi uvěří, když řeknu, kdo tehdy Jimovi prodal heroin?“ zeptala jsem se s jedním obočím zvednutým. Mack se na mě vyjeveně podíval.

„Co? Tohle… Jaký heroin?“

„Přemýšlej, slovo mladé holky, oblíbené, proti staršímu a zamračenému prodavači v samoobsluze.“

„Dej mi deset dolarů a vypadni!“ procedil skrz zuby. Usmála jsem se na něj, na pult položila dvacet dolarů, vzala si nákup i s košíkem a utíkala do auta.

Rvalo mi srdce být na něj takhle zlá, ale copak můžu být jiná? Lepší? Hodnější? Slušnější? No fuj! Žít jako hodná holčička, skvěle vychvaná svými rodiči, chytrá, milá, roztomilá. Otřásla jsem se při té představě.

Domů jsem dojela za minutu, a i hned jsem vše vyložila v kuchyni. Alkohol a džus jsem dala do ledničky, zbytek schovala do trouby.

V tu chvíli se ozval zvonek. Okamžitě jsem vyletěla ke dveřím a otevřela. K mé radosti tam stál… Jim.

„Ahoj, Jime,“ pozdravila jsem ho se znatelnou ironií.

„Taky tě rád vidím.“ Usmál se a vešel dovnitř. „Jen mě napadlo, jestli s něčím nepotřebujete pomoct.“

„Samozřejmě, můžeš hlídat vzadu na zahradě bazén.“ Taky jsem se na něj usmála a zběžně si ho prohlédla. Vypadal vážně… sexy. Nevím, čím to bylo, ale přišly na mě chutě. Dnešní večer si užiju s panem skoro – dokonalým.

„Víš, že ti to strašně sluší?“ zeptal se a přiblížil se ke mně. Udělala jsem krok vzad a narazila do dveří. Jim toho okamžitě využil a přimáčkl se na mě. Rukou hned zajel pod tričko a položil ji na břicho. Nevadilo mi to, byla jsem zvyklá.

„V teplácích?“ zeptala jsem se, zvedla se na špičky a políbila ho. A opět zazvonil zvonek. Neochotně jsem se odtáhla a otevřela.

„Ahoj, Bells. Jen mě napadlo, jestli necchete s něčím pomoct.“ Dovnitř vlítla Kristen.

„Dobře, že jsi tu. Povídej si s Jimem, já se du převléct. A otevírejte, když někdo zazvoní.“ Než stačili cokoliv namítnout, utíkala jsem do svého pokoje. Alice tam stála s rukama v bok a měřila si mě zvláštním pohledem.

„Ty a Jim? Zase?“ zeptala se.

„Tys nás pozorovala?“

„Ne, jenom se se dívala. Takže?“

„No co by? Prostě na mě přišly chutě. A nediv se… Poslední dobou abstinuju!“ vyštěkla jsem a zamířila ke své skříni. Zatímco jsem si oblékala minisukni a tričko, asi desetkrát někdo zazvonil.

„Panebože, to už je sedm?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Ne, jen všichni chtějí pomoct.“ Alice se zasmála. Když jsme byly obě hotové, chtly jsme se za ruce a šly dolů, jenže na schodech jsme se sekly. V celém přízemí stáli lidi. Hodně lidí. Každý měl v ruce pivo a nahlas se bavili.

„Tohle jsme zvaly?“ zeptala se mě Alice.

„Ehm, ne. Vetšinu ani neznám. Ale to je jedno. Pojď.“ Táhla jsem ji za sebou dolů a všechny pohledy se zaměřili na nás. Každého jsme pozdravily a mířily si to kuchyně. Tedy alespoň já, Alice šla do obýváku zapnout naši hi-fi věž. Já vzala do náruče pět balení chipsů, stoupla si na schody a rozházela je. A já se mohla začít bavit.

Tancovala jsem, bavila se s lidmi, seznamovala se. Pila jsem pivo, jedla chypsy a smála se.

„Jdeme si zapálit!“ vykřikla najednou Alice a já jen pokývala hlavou. Byla jsem unavená a potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Vzala jsem z jedné krabičky dvě cigarety a od Kristen si půjčila zapalovač. S Alicí jsme šly na naši zahradu až k bazénu, kde jsme si sedly a nohy daly do vody. Obě jsme si daly cigaretu mezi rty a zapálily. A samozřejmě obě jsme začaly kašlat.

„Tohle není nic pro mě,“ zašeptala Alice, vstala a odešla. Mě se ale nechtělo. Zůstala jsem tam sedět a opět si potáhla. Cítila jsem, jak se kouř protahuje mým krkem a dráždí ho. Chtělo se mi kašlat, ale udržela jsem to. S nechutným úšklebkem jsem kouř vyfoukla a cigaretu hodila do bazénu.

„Co ty tu tak sama?“ ozval se za mnou klučičí hlas. S úsměvem jsem se otočila a spatřila… nějaké individuum.

„Známe se?“ zeptala jsem se. Přede mnou stál malý kluk. Vypadal sice na dvacet, ale jeho vlasy byli mastné a i v té tmě jsem viděla jeho jebáky.

„Ne, a právě to chci změnit.“

„Ha, tak na to zapomeň,“ odsekla jsem, vstala a chtěla jít dovnitř, ale když jsem šla okolo něj, chytil mě za ruku a strhl na sebe. Okamžitě jsem mu začala bušit pěstmi do hrudníku, ale on se jen usmál. Udělal se mnou pár kroků a já narazila do zdi. Snažila jsem se zakřičet, ale jednou rukou mi zakryl ústa, druhou spoutal mé ruce nad hlavou. Sehnul se ke mně a špičkou jazyka se dotkl méhu krku.

Začínala jsem se bát. Tohle se mi ještě nestalo. Mé srdce bušilo jako o závod. Drtil mé ruce a ústa, ale to mi nevadilo tak moc. Horší bylo, jak se mě dotýkal. Líbal mě na krk a na klíční kosti, jední kolenem přejížděl po vnitřní straně mého stehna.

„Bude se ti to líbit,“ pošeptal mi do ucha, spustil ruku z mých úst a přitiskl ji na mé prso. Okamžitě jsem začla křičet, ovšem bylo to k ničemu. Venku jsem byla jen já a on, vevnitř hrála hudba opravdu nahlas a já neměla jedinou šanci. V tom se něco stalo.

Teplo, horko, žár. Mé tělo začínalo nabírat teplotu, cítila jsem to, a cítil to i on. Odtáhl se ode mě, ale nepomohlo to. Nevěděla jsem, co se děje. Mé tělo se začalo třást a ten žár byl nesnesitelný. Vzpomněla jsem si na dnešní ráno. Ten kámen… Když jsem se ho dotkla, bylo mi stejně. Ale teď tu není Alice.

Můj dech se zryclil a já si všimla vyděšených očí toho kluka přede mnou. A pak mi to došlo… Opět vše vidím s nádechem oranžové.

Alice, pomyslela jsem si. Opět jsem pocítila šílenou únavu. Podívala jsem se na zem a všimla si malých plamínků na nohou. Padla jsem na kolena.

Nevěděla jsem, co se děje. Cítila jsem se unavená, ale zároveň plná energie. Nic mě nebolelo, jen mě tížilo horko.

„Bello!“ zaslechla jsem vyděšený hlas mé sestry. Vzhlédla jsem a viděla ji, jak běží ke mně.

„Ne! Ublížím ti!“ vykřikla jsem stěží a opět sklonila hlavu.

„Sakra, nech toho! Copak si nepamatuješ, co se dělo ráno? Já byla led!“ zakřičela na mě Alice a klekla si přede mě. Podívala jsem se jí do očí a viděla všechnu tu starost a odhodlání.

„Snaž se uklidnit. Zhluboka dýchej,“ radila mi.

„Nemůžu,“ vydechla jsem asi po minutě.

„Počkej, vydrž. Led… Tvoje tělo by zchladila voda nebo led. Máme bazén, ale… Ráno jsem ti pomohla já. Fajn. Nech mě se chvíli soustředit.“ Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Asi po minutě, která mi připadala jako hodina, jsem zaznamenala první změnu. Na čele jí vyrašil pot, jedna kapka sklouzla na špičku nosu a zmrzla. Poté další a další. Měla zmrzlé celé čelo a já mohla vidět, jak jí mrzne každá část její pokožky, každý vlásek a každý záhyb na oblečení. Už valná část jejího těla byla namodralá a já cítila ten chlad, ovšem ten žár a plamínky tu byli stále.

„Podej mi ruku, Bells,“ pošeptala mi Alice a bylo slyšet, jak jí to dělá problémy. Sípala. Neměla jsem sílu na odpověď, tak jsem jen ztěžka zvedla ruku. Alice propletla její prsty s mými. Bylo to šílené.

Z konečků prstů, dlaně, pěstí, a následně celé ruky a těla mizly plamínky stejně, jako mizel led z těla Alice. Centimetr po centimetru, vteřinu po vteřině jsem cítila úlevu, jak se mé tělo ochlazovalo, až nakonec jsem byla osvobozena.

Na kolenou a se svěšenými rameny jsem zklidňovala svůj dech, stejně jako Alice, která klečela pouhý metr ode mě. Nebyla jsem schopna logicky uvažovat.

Když jsem se pořádně vzpamatovala, podívala jsem se na Alici.

„Co to sakra bylo?“

Chtěly bychom každého z našich zlatých čtenářů poprosit o komentář. :) Jsem si jistá, že vás tím už musíme štvát, ale bez komentářů to není ono :( :)

Jinak nevím, kdy přibyde další díl, protože já (Sharlot33) mám menší zdravotní problémy...

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzplanutí_3. kapitola: