Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_18. kapitola

20.06.2010 (17:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3459×

18. Sny nebo vize?

„Ano, nejsme lidé,“ odpověděla Rose na mou otázku.

„To je nám jasné. Všichni jste strašně krásní. Jste andělé,“ vypálila jsem hned na ní. Byla to pravda, co jiného by mohli být? Jsou krásní jako andělé. Jsou skvěle finančně zajištění, protože už vidím nějakýho anděla jako žebráka. Jsou studení, nejspíš jim tam nahoře moc fouká…

„I tak se to dá říct,“ ukončila naší konverzaci Rose, všechny jsme se zasmály a dál jsme se vlnily do taneční hudby, přestože to tu bylo narvané k prasknutí.

Bells se po několika minutách odplížila za ploužáku, a ani neřekla, kam jde. Chtěla jsem se vydat za ní, ale kolem mě se omotaly dvě silné a studené paže, které krásně chladily.

„Ahoj krásko,“ zašeptal mi do ucha Jasper a já mu hlavu položila na hruď. Krásně chladil, a tak jsem se k němu ještě víc namáčkla. Bylo mi příjemně, že jsem ani nezpozorovala to, že sedím v autě a Jasper mě někam veze.

„Kam to jedem?“ opáčila jsem se rychle a přesadila jsem se rychle na místo spolujezdce, zapnula jsem si pás a otočila jsem se na Jaspera. I kdyby mě ten unášel někam daleko, bylo by mi to jedno. Byla bych s ním.

„K vám domů. Carlisle mi volal, že Abby zůstane přes noc u nás doma a my můžeme být buď u vás, nebo se máme vrátit domů. Je to na vás, tedy… na tobě,“ vysvětlil mi velmi jízlivě situaci.

„Tak to je fajn, ne? Budete u nás, jinak se to snad ani nedá říct,“ odpověděla jsem a otočila hlavu do té černočerné tmy. Za pár vteřin se mi začaly klížit oční víčka a já upadlo opět do spánku.

Zdál se mi sen. Ne, ledajaký. Byl o andělech. Neměli tvář. Měli křídla. Byli bílí, ale byli jakoby pokryti krví, rudou tekutinou… Pak se něco změnilo. Jejich obličeje získaly postupně ostré rysy. Jejich křídla zmizela. Záře nad jejich hlavami se vmísila do jejich očí a po krvi nebylo ani památky. Jenom v jejich panenkách byla vidět bolest a naprostá apatie.

„Alice, Ally,“ budil mě ten sametový hlas. Zprudka jsem otevřela oči a zírala na mého anděla. Teď když jsem se dívala na něj, tak jsem si uvědomila tu podobnost mezi ním a mým snem, tu spojitost… Ale co je teda zač? Věděla jsem, že mi neublíží, ale teď mě přepadl podivný pocit strachu.

„Co? Co se stalo? Jen jsem spala,“ ptala jsem se vyděšeně.

„Mlela si sebou, křičela si, a proto jsem tě raději vzbudil, ale už jsme u vás doma. Můžeš se prospat,“ usmál se na mě sladce a najednou mě opustil všechen strach. Vše bylo tím jeho úsměvem pryč a mě pouze těšila jeho přítomnost.

„Jo, aha,“ vydechla jsem. Znova se na mě usmál a vystoupil z auta, obešel ho a otevřel mi dveře.

„Račte, má slečno,“ pokynul mi Jasper a já mu podala ruku.

„Díky, můj princi,“ zazubila jsem se na něj, vystoupila jsem z auta a on mi hřbet políbil ruky. Jako z nějakých princeznovských filmů. Takové… romantické, procítěné láskou.

Beze slova jsem s ním došla nahoru a sedla jsem si na svou postel.

„Kdy přijede Bells s Edwardem?“ promluvila jsem po nějaké době toho nesnesitelného ticha, ale taky jsem měla strach o svou milovanou a mnohdy nerozumnou sestřičku.

„Tak já zavolám Edwardovi, abys neměla strach, jo? Zlato, neboj se,“ usmál se na mě už po několikáté a já jsem mu musela ten úsměv opětovat, pak vytáhl telefon a vyťukal číslo.

„Edwarde? Ne, Emmette, dej mi Edwarda… Ne, mám tě rád jako bratra… Chci prostě Edwarda… Ne, nechci s ním mít sex… Proč tě to zajímá? Nebudu ti odpovídat… Jo, jsem heterosexuál… Ne, nejsem na kluky! Dej mi už konečně toho Edwarda!… Jo, ahoj,“ rozčiloval se postupně. Ani nechci vědět, na co se ho Emmett ptal, ale podle odpovědí…

„Edwarde, konečně… Jo, budu tady… Zatím ahoj,“ rozloučil se s ním a mobil si vrátil do kapsy. Trpělivě jsem čekala, než se vymáčkne.

„Přijedou v jednu v noci, nebo možná ve dvě,“ sdělil mi, vstal a chtěl někam odejít, kdybych ho nezastavila.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se. Řekl, že tu bude se mnou, tak kam tedy jde?

„Nechám tě převlíknout,“ řekl s úsměvem, ale stále stál ve dveřích.

„Můžeš tu zůstat, já se nestydím,“ zazubila jsem se na něj, vstala jsem z postele a došla k sedačce, kde se nacházela většina našeho šatníku.

On mezitím zhasnul. Chtěl mi asi dopřát soukromí… Podle sluchu jsem usoudila, že si sedl zpátky na postel, a až když si moje oči zvykly na tmu, tak jsem si byla jistá tím, že je na mé posteli a kouká z okna.

Sedla jsem si na sedačku a svlékla jsem se do spodního prádla. Na sedačce jsem našla svou oblíbenou modrou noční košilku s krajkou a převlíkla jsem se jenom do ní a kalhotek. Pak jsem si šla sednout k Jasperovi.

„Měla bys jít spát,“ zašeptal mi do ucha, když jsem o něj byla jenom opřená.

„Já ještě nechci,“ zaskuhrala jsem.

„Lásko,“ napomenul mě, ale nemyslel to vážně. V jeho hlase se neslo vzrušení. Taky jsem to docela hmatatelně cítila. Byli jsme sami, Bella je fuč… Někdy se ten Edward vážně hodí, aspoň nějak zabaví moji sestřičku.

„Budeme trénovat,“ navrhla jsem nadšeně, nebo jsem se o nadšený tón alespoň snažila, abych se probrala z té nálady na spaní.

Neodporoval, spíš naopak. Na znak souhlasu spojil naše rty v polibku, který se vteřinu od vteřiny stával vášnivější. Moje hlava řvala, že chce ještě, ale moje tělo bylo klidné. No, nevím, jestli by mu bylo příjemné se líbat s kusem ledu.

V podbřišku jsem cítila už známé šimrání od motýlků, ale stejně jsem se toho nemohla nabažit. Bylo to něco, co by mohlo trvat věčnost a já bych ani necekla, že se mi něco nelíbí.

Teď se ale od normálu něco změnilo. Už jsem neseděla vedle něj a neměla své ruce zapletené jenom v jeho vlasech, ale ležela jsem pod ní a mé ruce si samy od sebe jezdily po jeho zádech a břiše, které bylo krásně vypracované.

Nebránila jsem se, příliš dlouho jsem to chtěla, potřebovala. S ním to bylo něco úplně jiného. Byla jsem zamilovaná. Do lásky nepatřil sex, ne… Šlo o úplně něco jiného, ale teď jsem na to neměla sílu, nemohla jsem to v této chvíli řešit, zabývat se tím.

„To… nemůžeme,“ zamumlala jsem v polibku, když mi opět docházel dech, ale nejenom to. Cítila jsem, že chlad útočí na mé tělo. Mohla jsem za chvíli zmrznout.

„Cítím, že jsi v pořádku,“ přemlouval mě. Díval se mi do očí a já jemu. Bylo to něco nepopsatelného. V jeho očích bylo vidět tolik emocí, tolik pocitů, které se tam neuvěřitelně rychle míhaly, ale jeden pocit převažovat. Vzrušení. Nedokázala jsem odporovat dlouho, když jsem si myslela, že to zvládnu, musím…

V tom jeho ruka mířila níž a níž, až k mému podbřišku. Myslela jsem, že se moje hlava odpojí od těla, protože to bylo spokojeno, užívalo si jeho přítomnosti, zatím co hlava neustále křičela, že jí to nestačí a z toho mé srdce mělo úplný záchvat a muselo se vydat na běh, aby zjistilo, která část těla vyhraje.

„Jaspere,“ zasténala jsem mu do úst, když přejel mé citlivé místečko. Moje tělo se proti jeho ruce vypjalo a zase jsem spadla do peřin. V tom jeho další ruce zabloudila na můj hrudník. Opět jsem se proti jeho ruce napnula jako luk.

„Dost!“ zakřičela jsem, když jsem si byla jistá, že toho víc nesnesu, protože jeho ruka tam dole mi způsobovala snad tu největší rozkoš, co jsem kdy mohla cítit. Navíc jeho rty laskající můj ušní lalůček se vážně nedaly snést.

„Miluju tě!“ zašeptal mi do ucha a políbil mě, abych nemohla odpovědět, ale já nevěděla, co mu na to mám říct. Bála jsem se projevit city, nebo mu to říct, vidět jeho reakci, i když by mi neublížila, ale stejně jsem měla hrozný strach. Co kdyby toho nějak využil… Ne, on ne! On je jiný…

Pak se odtáhl a čekal na mou odpověď. Při tom stále hypnotizoval mé oči. Věděla jsem, že ho nechci zklamat jako Bella Edwarda, ale Bells k tomu měla důvod, já ne. Měla bych mu to říct.

„Já tebe taky,“ vydechla jsem a opět ho políbila.

„Vážně bys měla jít spát,“ šeptl a přitáhl si mě k sobě do náruče. Tma si mě téměř okamžitě chytla a já upadla do bezesného spánku v náručí mého anděla.

„Bells, potichu,“ uslyšela jsem vedle sebe. Rozespale jsem chtěla otevřít oči, ale byla jsem zvyklá na tmu a tohle světlo bylo moc ostré. Po chvíli jsem si na to zvykla, sedla jsem si na postel a konečně rozlepila oči, abych viděla, co se děje.

„Alice, nechtěli jsme tě vzbudit,“ omlouval se Edward, který svlíkal Bellu, která byla hrozně opilá.

„Co si jí udělal, že se opila?“ vyjela jsem na něj.

„Bavil se s ,kámoškama‘, debil,“ odpověděla Rose a vešla do místnosti. Kluci radši utekli a já ji pomohla svlíknout Bellu.

„Proč se teda opila?“ zeptala jsem se jí znova.

„Edward je debil a Bella žárlila. On má – měl hodně ,kamarádek‘.“ Bylo slyšet, jak to dala do uvozovek. „Bavil se s nima docela vesele a Bellu odstrčil a ona nepozorovaně zmizela na bar a začala pít. Kdybych si jí nevšimla, tak by tam seděla ještě teď a on by se s nima vesele bavil dál, ani by to nepostřehl,“ vysvětlovala Rosalie.

„To není pravda,“ ozvalo se ode dveří a vešel Edward s kýblem a mokrým kapesníkem. Připlácl jí to na čelo a sedl si k ní.

„Dobrou noc,“ popřála nám Rose a odešla, aniž bych jí řekla to samé.

„Běž spát, lásko,“ řekl mi Jasper ode dveří a zhasl, přišel ke mne a já se opět uvelebila v jeho náručí a propadla spánku.

Zdál se mi sen. Obyčejný sen, ale já cítila, že je něčím zvláštní… Stála jsem před zrcadlem a vybírala jsem si, co si ten den vezmu na sebe. Po velkém dilema s módou jsem se vybrala bílou tuniku, černé uplé džíny a jemný červený svetřík přes to…

„Alice, vstávej, už je ráno… Musíme do školy,“ probouzel mě Jasper a líbal mě na krk, pak na čelist a nakonec mě políbil na rty, což jsem nevydržela a políbila ho taky.

„Nechám tě převlíknout. Bells jsme nechali pro jistotu ležet na sedačce v obýváku, aby měla rychlejší přístup ke vzduchu, lesu a taky do koupelny. Zatím pa,“ oznámil mi ve zkratce a odešel.

Vylezla jsem tedy z postele, došla do koupelny a udělala ranní hygienu. Nalíčila jsem se, abych nevypadala jako strašidlo a šla jsem si ke skříni vybrat oblečení.

Stoupla jsem si jenom ve spodním prádle přes skříň a prohlížela se. Nakonec jsem si vybrala bílou tuniku, jemný červený svetřík a uplé černé kalhoty. Najednou jsem se zamyslela…

Počkat! Vždyť se mi přesně tohle zdálo… Ne, to bude jenom nějaká náhoda. Já nemůžu vidět svou budoucnost. To nejde… Nechala jsem to plavat a šla mezitím za nima dolů.

Hned, jak jsem sešla schody, rozběhla jsem se k Belle, která ležela na sedačce, hlavu položenou v Edwardově klíně a Jasper seděl v křesle naproti nim.

„Tak už je to dobrý?“ zeptala jsem se jí a sedla si k Jasperovi na klín.

„Jo, už to jde, ale nejdu do školy. Budeš to muset beze mě přetrpět… Promiň, zlato,“ začala se mi omlouvat.

„Ne, neomlouvej se! Já to nějak přežiju, hlavně když tam bude Jasper,“ utěšovala jsem jí a vtiskla Jasperovi polibek na tvář.

Po nějaké chvíli a mé snídani jsem se s nima rozloučila. S Jasperem jsem se vydala do školy a uvědomila si, že to nikdo neví. Nevědí, že my spolu chodíme… Co Sherlock a Calvert? Asi se s náma nebudou bavit. Já jsem si je zamilovala jako kamarády a nehodlám o ně přijít.

Naštěstí že s nima mám nějakou tu hodinu, ale to už jsme zastavovali na parkovišti a já stále nechtěla vylézt z toho zatracenýho auta. Měla jsem sto chutí skočit za volant, nastartovat a ujet domů… Momentálně jsem nesnášela pohledy lidí.

Ve Phoenixu to bylo jiné. To já jsem ještě nebyla jiná a nechodila jsem vždycky s nejhezčíma klukama na škole. Ty nejhezčí měly ty vypatlaný fifleny – načančaný blondýny. To mi připomnělo Rose, ale ta byla jiná.

„All, vystupujeme,“ zářivě se na mě usmál Jasper a pomohl mi vystoupit. Cítila jsem na sobě všechny pohledy celého parkoviště. Díky bohu mě vysvobodilo zazvonění a taky Emmett, který začal hulákat. Ani nevím co.

„Kde máme Edíka? Že by se k tomu konečně odhodlal a ty, Alice, si jim dala volnou ruku. Ty seš ale super ségra! Tebe si pořídím domů… Možná bys doma přes noc ani nebyla, protože…“ zasekl se a schytal od Rose pohlavek.

„To je v pohodě,“ zazubila jsem se na ni a vešla do třídy, teda až po polibku od Jaspera. Měla jsem zeměpis a s Calvertem.

„Ahoj, Alice,“ zakřičel na mě přes celou třídu a začal na mě mávat.

Došla jsem ke své lavici, která mimochodem byla přímo před ním, a až když jsem si připravila věci, tak jsem se na něj otočila, aby neřekl, že ho už vážně ignoruju.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Takže ty chodíš s Cullenem?“ ptal se zklamaně.

„Jo, chodím,“ odpověděla jsem mu na otázku. Vyzvídal. Nehodlala jsem mu toho říct tolik. Nepotřeboval to vědět. Nemusel to vědět.

„Tak to je skvělý,“ přitakal smutně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho, protože jsem nepochopila jeho zaraženost.

„Víš… snad všechny holky, co se mi líbily, získali Culleni a vidím, že ani ty nejsi výjimkou, a proto mě to mrzí. Líbíš se mi, Alice,“ řekl bez okolků. Nezmohla jsem se ani na slovo. Byla jsem úplně mimo. Naštěstí přišel učitel a já nemusela odpovídat.

Tato hodina se mi zdála až moc dlouhá. Pořád jsem koukala na hodiny a slibovala jsem jim, že jestli se nepohnou, nakopnu je do zadečku a surově do nich nastrkám silnější baterky, aby rychleji šlapaly, ale pořád se loudaly. Snad ještě naschvál zpomalily.

Když zazvonilo, vyrazila jsem ze třídy, ani jsem se neohlídla. Neměla jsem sílu to s Calvertem řešit. Mrzelo mě to, ale mělo by se to vyřešit.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal mi do ucha můj milovaný a všechen stres a strach byl pryč. Vždycky jsem věděla, že se na něj můžu spolehnout.

Celou školu jsem přetrpěla, a ani jsem nešla na oběd a hnala Jaspera, ať už konečně jde. I když jsem ho připravila o oběd, neprotestoval. Byl snad rád a já taky, abych se vyhnula Calvertovi a Sherlockovi. Určitě by si mě odchytli.

Přijela jsem domů a zjistila, že je vše v pořádku. Abby už byla doma a uklízela. Bella byla zalezlá nahoře a taky uklízela. Skvělý, takže já nemusím uklízet.

Abby se ani nedivila, že Bella nejde do školy. Vymluvila se na to, že jí nebylo dobře, a tak raději zůstala doma. Večer jsme šly trénovat, bez kluků, kteří museli domů. Slíbili nám, že se pro nás ráno staví a pojedeme do školy.

O Calvertovi jsem řekla Belle. Řekla mi, ať si s tím nelámu hlavu, ale já musela. Byl to můj kámoš a musela jsem to nějak vyřešit.

V noci jsem měla opět sen.

Byla jsem ve škole. šla jsem sama na záchody a pak...

„Crrrrrr… Crrrrr,“ ozýval se mi u hlavy debilní budík. Chytla jsem ho a hodila na druhou stranu pokoje.

S Bellou jsem poslední dobou ani moc nemluvila. Nebylo o čem. Pořád jsme se předháněly ve vyprávění zážitků s tím naším, ale ani jednu to nebavilo. Řekla bych, že to já jsem byla nějak odtažitá. Víc jiná než ona.

Ráno proběhlo, tak jak mělo a nastala zase ta otravná škola. První tři hodiny byly v pohodě. Měla jsem je buď s Bellou, Emmettem nebo Edwardem. Docela s nima byla sranda, ale čtvrtou hodinu jsem zase s Calvertem. Nechápu, proč máme dvakrát týdně zemák.

O hodinu jsem to nemohla vydržet, a tak jsem se uvolnila z hodiny. Pořád jsem cítila jeho pohled na zádech. Znervózňovalo mě to. Štvalo mě to a musela jsem si provětrat hlavu.

Vyšla jsem ze třídy a opřela se o stěnu vedle. Po chvíli jsem si uvědomila, že nemůžu stát a šla jsem na záchody, abych se aspoň trochu opláchla.

Šla jsem tedy chodbou na záchody a pak jsem ucítila něčí ruku na mé. Otočila jsem se a byl to Calvert. Zase se mi do paměti zarylo to, že se mi tohle zdálo. Tenhle útržek…

„Co chceš?“ zeptala jsem se normálně. Snažila jsem se o to, aby můj hlas zněl normálně, Nemohla jsem si připustit, že se ho třeba bojím.

„Potřebuju s tebou mluvit. Nedokážu chodit okolo tebe a nic ti neříct. Alice, vážně se mi moc líbíš…“ odmlčel se a znova se nadechl, aby pokračoval.

„Když ti dám pusu, necháš mě být?“ zkusila jsem to. Třeba mu šlo o tohle…

„Ne. Alice, pochop, o tohle vůbec nejde… Já…“ opět se odmlčel.

„Calverte, pochop zase něco ty. Tady na škole je plno hezkých holek, který o tebe stojí, ale-“

„Tady nejde o žádnou jinou. Tady jde o tebe,“ zkoušel to zas.

„Podívej, já mám Jaspera a toho miluju. Prosím, dej mi pokoj. Myslíš, že mi nevadí, když se můj kamarád trápí kvůli mně, ale já tě mám ráda pouze jako kamaráda, a tak to prostě zůstane. Je mi líto,“ řekla jsem mu to na rovinu a utekla na ty záchody, kam jsem měla původně namířeno.

Slyšela jsem zvonění, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem si to trochu promyslet. V tom se mi něco v hlavě objevilo. Obličej Calverta a pak obličej nějaký holky. Nechápala jsem to… Nechápala jsem nic z toho, co se teď děje… Ty dva sny, které se vyplnily… Vidím snad svou budoucnost? Ale proč jsem teď viděla Calverta? Prudce jsem zatřepala hlavou, abych zahnala mé myšlenky.

Takhle to šlo celý týden. Ráno. Vyzvednutí od kluků. Škola. Trénink, ať už vzrušení nebo pohybový. Večerka. Spánek. Vize. Ráno… Vždy se mi vize zobrazovala v noci a vždy to byly nepodstatné věci. Většinou to ale byly písemky, které nedopadly zrovna nejlíp. Nebo to byly určité věci, které se asi měly stát… Pomalu jsem těm vizím, obrazům začínala věřit.

Vždyť i Calvert si našel novou holku a věděla jsem, že je šťastný. Byla jsem ráda, že to tak dopadlo, ale tohle není konec… Tohle je teprve začátek.