Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vymazání... 4. kapitola

20.03.2011 (14:45) • simca310 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1278×

Bella:

Konečně jsem byla šťastná, našla jsem si tady kamarády a se všemi jsem si rozuměla. Jane se stala mojí nejlepší kamarádkou, s Heidy jsme si také dobře rozuměly. Demetri byl něco jako Emmett, byl pořád samý vtip. Felix byl jako můj starší bráška, kterého jsem nikdy neměla. Svěřila bych se mu skoro se vším. Královská trojice nebyla taková, jak jsem si myslela. Brzo jsem v nich našla zalíbení. Aro byl něco jako můj třetí táta. První byl Charlie, druhý Carlisle a třetí Aro. Vycházela jsem se všemi z Volterry a začínalo se mi tady líbit.

To jsem si ale nechtěla připustit a pořád jsem vzpomínala na můj domov ve Forks a na všechny, kteří tam na mě čekají. Ovšem v přítomnosti mých přátel jsem lehko zapomněla. Nejlehčí zapomenout, bylo v přítomnosti Aleca. Dokázal mě tak uvolnit, že jsem si na žádné Forks nevzpomněla. Potom mě ale přepadly výčitky a já jsem vždy odešla. Nemohla jsem s ním být moc dlouho o samotě, potom mě vždycky přepadaly divné pocity a já nevěděla, co to je. Několikrát se mi zdálo, že mi chce něco říct, ale pak se zastavil a zamluvil to. 

Pak jsem si vzpomněla, že tady jsem už docela dlouho a za celou dobu jsem Edwardovi nezavolala. 
Vyndala jsem z tašky mobil a vytočila jeho číslo. Mobil snad ani nezazvonil a Edward už to vzal. 

„Bello, lásko, jsi v pořádku? Není ti nic?“ Musela jsem se usmát nad jeho starostmi. A najednou jako bych si uvědomila, jak mi vlastně chyběl.
„Ahoj Edwarde, jsem v pořádku, chovají se tady ke mně dobře, ale strašně se mi stýská.“
„Mně se taky stýská, už abych tě měl u sebe. A co tam děláš? Není na tebe Aro, nebo někdo jiný hrubý?“
„Ne, všechno je v pořádku. Aro je na mě docela milý a ostatní jsou fajn. Dokonce jsem si tady našla kamarády.“
„Koho?“ vypadal docela překvapeně. No, ani se mu nedivím, já jsem taky nečekala, že si tady najdu přátele. 
„No, slib mi, že se nebudeš zlobit?“ přeci jenom se ho někteří z nich pokusili zabít.
„Ty máš někoho jinýho?!“ 
„Co? Ne! Jak tě to napadlo,“
„Tak proč bych se měl zlobit.“ To každého chlapa hned napadne, že ho žena podvádí, nebo to platí jen pro upíry?

„No, skamarádila jsem se s Jane. Ona opravdu není zlá, jen byla osamocená. Skvěle si rozumíme, je to moje nejlepší kamarádka.“
„Ještěže to neslyší Alice, ta by ti dala.“ Ou. Na tu jsem trochu zapomněla.
„A s kým ses ještě skamarádila?“
„S Heidy, Demetrim, Felixem a Alecem,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.
„To jsem rád,“ řekl hodně ironicky Edward.
„Edwarde, ty nejsi rád? Proč se zlobíš?“
„Ale já se přeci nezlobím.“ Teď už mluvil zase normálně.
„Jenom, když se ti tam tak líbí, tak se bojím, že tam budeš chtít zůstat.“ Jak ho to jen mohlo napadnout?!
„Edwarde, to, že tady mám přátele, neznamená, že tady budu chtít zůstat. Samozřejmě, že se mi tady bude po někom stýskat, ale můžu je přijet navštívit, ale chci žít věčnost s tebou. Na tom se nic nemění. Miluju tebe a tvou rodinu. Vy jste moje rodina a já chci být s vámi. Miluji tě, Edwarde.“
„Taky tě miluji, Bello. Omlouvám se, že jsem o tobě pochyboval. Strašně moc tě miluji a nikdy o tebe nechci přijít. Už se nemůžu dočkat, až budeš u mě a budeš se moct stát mojí ženou.“ Když se o tom zmínil, uvědomila jsem si, že prsten mám pořád v kapse u kalhot, kam jsem ho dala, aby ho neviděl Jacob.

„Tak já už budu muset jít, ještě si zavoláme, miluju tě.“
„Miluju tě.“ A potom jsem zavěsila. Najednou jsem chtěla jít k Arovi a říct mu, aby mě už přeměnil. Pak jsem si to, ale rozmyslela. Ano, chci být co nejdřív s Edwardem, ale ještě nechci být upírkou. Ještě ne – ještě není ten správný čas.


Alec:

Bella, Bella, Bella, měl jsem jí plnou hlavu. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na ni. Stačilo, abych s ní nebyl chviličku a už mi chyběla. Byl jsem na ní závislý, to přiznávám, ale co jsem měl dělat. Byl jsem do ní strašně zamilovaný. Byla to ta pravá upíří láska, která trvá na věčnost. Nejradši bych jí to řekl, řekl bych jí, jak moc jí miluji, a že bych si jí rád vzal. Ano, kdybych věděl, že moje city opětuje, neváhal bych ani vteřinu a požádal jí o ruku. Ona ale pořád myslela na něj. I když ze spaní volala moje jméno, většinou hned potom volala: Edwarde, miluji tě. Tolik to bolelo.

Zrovna jsem procházel kolem jejího pokoje, a chtěl jí pozdravit, když jsem uslyšel, jak s někým mluví. Telefonovala. To by mi nezabránilo, abych tam šel. Pootevřel jsem dveře a zastavil jsem se v pohybu. Viděl jsem Bellu, jak se usmívá a mluví s Edwardem. Když mu řekla, že ho miluje, nevydržel jsem to. Zavřel jsem dveře tak, aby si nevšimla, že jsem tam byl a utekl jsem pryč. Potřeboval jsem si provětrat hlavu. Potřeboval jsem lov. Naštěstí bylo zataženo, a tak nesvítilo slunce, to bych měl asi pěkný průšvih. Stál jsem na rohu nějaké restaurace a pozoroval jsem mladou dívku uvnitř. Byla hezká, ale na Bellu neměla. Nejspíš ten, na koho čekala, nepřišel, protože se po chvíli zvedla a vyšla ven. Hned jsem zamířil k ní. 
„Ahoj,“ když jsem jí pozdravil, její srdce se roztlouklo rychle jako každému člověku, když o něj projevíme zájem, nebo když si ho chceme dát ke svačině.
„Ahoj, my se známe?“
„Ne, ale říkal jsem si, že takováhle hezká holka by neměla být sama. A tak pokud chceš, tě doprovodím domu.“ A k tomu jsem přihodil úsměv, který, alespoň podle mě, na holky zabírá. A podle jejího tepu a výrazu jsem měl pravdu. Zakoktala něco, co měl být souhlas a jméno, které si stejně nepamatuji. Pořád jsem byl naštvaný a chtěl jsem se co nejrychleji rozptýlit.

Pořád jsem viděl výraz Belly, když mluvila s Edwardem. Vypadala, tak šťastně. Dokonce se usmívala a vyznávala mu lásku. To pro mě byla největší rána. Pořád jsem se nechtěl smířit s tím, že je Bells jeho. 

Ani jsem si nevšiml, že už procházíme kolem lesa. Ta dívka byla zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla, kam jdeme. Nechtěl jsem jí zbytečně trápit, a tak jsem jí rychle zlomil vaz. Nestihla ani vykřiknout. Její krev byla hodně sladká, a tak mi stačila a já se tak mohl vrátit do Volterry, domů, je jedno, jak to nazvu, ale jedno je jisté. Budu tam trpět. Budu trpět, až Bella bude mojí sestře vyprávět, co jí řekl Edward. Vím, že bych nemusel poslouchat, ale já prostě musel. Nešlo to zastavit. Jen jsem doufal, že se nebude chtít svěřit i mě, s tím jak moc miluje Edwarda a jak moc miluje on ji. Ale když bude šťastná, tak proč ne. Pro ni všechno. Zatím mi musí stačit, že jsem její nejlepší kamarád. Nic víc po ní teď chtít nemůžu. Sakra, měl jsem takovou chuť rozbít všechno, co mi přijde pod ruku. Ne, musím se uklidnit a postavit se tomu. 
Já si její srdce získám, i když mi to možná bude chvilku trvat.

Edward:

Už to bylo pár dní, co tady Bella nebyla. Snažil jsem se s tím nějak smířit, ale moc mi to nešlo. Pořád jsem na ní musel myslet. Na její krásné hnědé oči, na její úsměv, na její smích. Měl jsem jí plnou hlavu. Všichni z naší rodiny se trápili a já jim to nechtěl ještě ztěžovat, a tak jsem se snažil chovat normálně. Dál jsem chodil do školy, se všemi jsem se bavil, chodil jsem na lovy, prostě jsem se snažil, aby na mě nepoznali, jak moc mi chybí. Podle jejich myšlenek se mi to ale moc nedařilo.

Dnes měla do školy přijít nová dívka. Všichni ve škole se na nitěšili a bavili se o ní, jen naše rodina ne. Zrovna jsem šel do školy, když přijela. Vystoupila z auta a já si ji prohlédl. Málem jsem si protřel oči, abych se ubezpečil, že vidím dobře. Byla tak moc podobná Belle, že to ani nebylo možný.

„Co tak koukáš, že bys už zapomněl na Bellu,” rýpnul si do mě Emmett, na což jsem jenom zavrčel a on se začal smát, tak až se na nás všichni otočili. Radši jsem si ho dál nevšímal a šel jsem do třídy.

Měl jsem biologii.
A on taky. 

Sedla si vedle mně a usmála se na mě. Všechno, jako by se opakovalo. Bylo to skoro, jako když přišla Bella.
„Ahoj, já jsem Kate.” Zase se mile usmála a natáhla ke mně ruku, kterou jsem přijal.
„Ahoj, já jsem Edward, Edward Cullen.” Taky jsem se na ní usmál, když v tom přišel učitel. Dál už jsme oba poslouchali jeho výklad. V tom jsem si ale uvědomil, jeden rozdíl mezi ní a Bellou, mohl jsem jí číst myšlenky.
A její myšlenky byly...
Nevím, co jsem čekal, snad že nebude jako ostatní, že nebude mít takové myšlenky, jaké měly všechny dívky v mé přítomnosti.

Byl jsem hlupák. Její myšlenky byly stejné, jako všech ostatních dívek. Najednou jsem na ní dostal vztek. Ani jsem pořádně nevěděl proč. Bylo to, jako by ve mně vzbudila pocit, že se Bella vrátila a pak ten pocit zase rychle zahnala. Ani jsem si neuvědomil, že je konec hodiny. 

Ve třídě jsem zůstal jenom já a Kate. Chtěl jsem odejít, když mě zastavila její ruka. Stáli jsme proti sobě a dívali si vzájemně do očí. Měla je stejně hluboké jako Bella. Kate se ke mně naklonila, jakoby mě chtěla políbit. A já? Já jsem se málem nechal. Naštěstí mi, ale zazvonil mobil. Myslel jsem, že je to Alice a chtěl jí poděkovat, že mně chtěla zastavit. Vždyť jsem málem podvedl Bellu! Ovšem Alice mi nevolala.

Byla to Bells. Když jsem uviděl její jméno, po tváři se mi roztáhl úsměv. Vyběhl jsem ze třídy skoro nadpřirozenou rychlostí a vzal to. To, že jsem tam nechal Kate stát, mi v tu chvíli nevadilo.

A když mi Bella řekla, že mně miluje a že se určitě vrátí, pocítil jsem zase tu lásku, kterou k ní cítím. Když jsem se vrátil do školy, už jsem si Kate nevšímal. Dělal jsem, jako kdyby neexistovala. Myslí jsem byl u Belly, z mého snění mě ale probudila vize, kterou dostala Alice.

Omlouvám se, že tahle kapitola tak dlouho trvala, ale nějak nestíhám. Byla bych ráda, kdybyste mi tady zanechali komentář, abych věděla, jestli mám pokračovat.

Autor: simca310 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vymazání... 4. kapitola: