Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 17. kapitola

24.07.2011 (20:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4864×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward:

Pozoroval jsem svou malou holčičku, která sladce oddechovala u mého boku a na čelíčku se jí začaly tvořit kapky potu. Asi bych měl trochu stáhnout topení a vyměnit jí přikrývku za lehčí. Tak úzkostlivě se snažíme, aby Isabellce nebyla zima, až začínám mít obavy, jestli ji zbytečně nepřehříváme. Přece jen už je to příliš dávno, co byl někdo z naší rodiny člověk a cítil na svém těle horkem tvořící se pot či chladem se stahující kůži.

Ten vypelichaný zajíc, kterého k sobě Bella věrně tiskla, jí taky moc nepomáhal, naopak ji jen víc a víc zahříval. Opatrně jsem jí ho vypáčil z ručiček a s radostí, kterou jsem konečně nemusel skrývat, protože maličká spinkala, jej pohodil do nohou postele.

Bella si jen mlaskla a vzdychla, přičemž automaticky zašátrala kolem sebe, aby našla objekt svého zájmu. Stáhl jsem jí přikrývku až do pasu a odkryl lýtka, aby jí nebylo takové horko. Když maličká nenahmatala onu plyšovou potvoru, ve spánku chňapla po mém triku a natlačila se k mému trupu. No vidíš, že to jde, beruško, obejdeme se i bez té zmuchlané mršiny.

Za normálních okolností je její kůže jen o něco málo teplejší než naše, takže člověku se její dotyk bude sice zdát chladný, ale spíš jen jako by měla neustále špatně prokrvené končetiny, nikoli tak chladný jako dotyk upíra. Ve všem byla zkrátka napůl člověk, napůl upír. Ovšem teď snad měla skoro lidskou teplotu.

Nechal jsem Isabellku, aby si našla co nejpohodlnější pozici a přitom ji hladil chladnými dlaněmi po tvářičce a z čelíčka stíral kapičky vody. Ona se po chvíli skutečně přestala vrtět a ochlazovaná mým studeným tělem, na které se celá dychtivě nalepila, opět upadala do hlubokého spánku, v němž klidně setrvávala několik hodin a nabírala síly k dalšímu řádění.

„Proboha, kde je moje holčička!“ ozvalo se bolestné zaúpění z Isabellčina pokoje.

Naši rodiče se vrátili z lovu a Esmé, jako správná a starostlivá matka, šla ihned zkontrolovat svou dcerku. V šoku, že ji nenašla v její posteli, si ani neuvědomila, že její srdíčko slyší hned z vedlejšího pokoje.

Rychle jsem na ni tiše promluvil, ať jde ke mně, ale už bylo pozdě.

Vždy mě naprosto fascinuje, jak se nad ránem Isabellce z ničeho nic začne zrychlovat a sílit tlukot srdce, oči pod víčky se jemně zakmitají, ona se prudčeji nadechne a začne pomalu přicházet k sobě. Vteřinu dvě trvá, než se jí nastartuje mozek a ta chvilka, kdy se rozkoukává, je vždy úchvatná. Zítra si to musím pohlídat a dostatečně užít, když mi ji dnes Esmé polekala a maličká otevřela oči leknutím. Nebylo to nic přirozeného, bylo to násilné vytržení z náruče spánku a sladkého snu.

Bella se neprobouzela pomalu, ospale a s klidem, ale vyděšeně a s ostražitostí. Hledala nebezpečí. Navíc se v první chvíli vystrašila, protože nedržela v náruči svého zajíčka a kolem ní se nenacházelo zařízení jejího pokoje a barevné zdi, které v ní vyvolávají pocity bezpečí ze známého prostředí. U mě spala dnes totiž poprvé.

Cukla sebou a začala nabírat k pláči. Okamžitě jsem si ji vytáhl výš k sobě, abych mohl obejmout své paže kolem toho malého, bezbranného tělíčka a políbit svou princeznu na spánek a poté na jemňounké vlásky.

„Ššššš, maličká, všechno je v pořádku. Jen nejsi u sebe v postýlce, jsi tu se mnou. Hmm, v pořádku? Podívej se na mě,“ přestal jsem ji pusinkovat na temeni hlavy a trošku se od ní odtáhl, položil jí ukazováček pod bradičku a zvednul ji. V očích se jí objevila úleva a radost, když se konečně vzpamatovala a dočista probudila. Usmála se na mě, zapřela maličkýma ručičkama do mého hrudníku a já, přestože šlo jen o slabý dotek, jsem pochopil, že chce, abych ji pustil.

S nelibostí jsem uvolnil své ruce, které ji doposud svíraly na mých prsou a ona se odtáhla. V následujícím okamžiku se mi už ale zavrtávala mezi ruku a žebra a spokojeně si hověla v mém podpaží. Dokonce si začala pohupovat nožičkou, kterou přehodila přes mé koleno.

To už na nás ale zčásti úlevně a zčásti nechápavě zírali Esmé a Carlisle, kteří skoro vyrazili dveře, jak spěchali za pachem své dcery, za jejím bušícím srdcem a mým slovním projevem, který před chvilkou prozradil, že s ní mluvím a ona je tedy u mne.

„Edwarde, co to má znamenat?! Dokážeš si jen představit, jak moc jsme se vyděsili?! A ty sis ji úplně klidně vzal do postele!“ začala mi vyčítat Esmé. Isabellka se poťouchle zachichotala a se záměrem, aby ji nebylo vidět, se mi začala dobývat pod tričko. Když se jí jej podařilo vyhrnout, stáhla jej zpět, ale tentokrát i se sebou pod ním. Spokojeně zavrněla, jako malé kotě u mističky s mlíčkem a ani nedutala.

Já jsem ji jen strnule sledoval. Byl jsem jejím chováním opravdu hodně zaskočený. No, tak tuto hru jsme spolu ještě nehráli. Zajímalo by mě, jaký pro ni má Bella přichystaný název.

„Drahoušku, Bello, co to děláš? Buď hodná holčička a vylez z toho Edwardova trička,“ požádal ji vlídně Carlisle.

„Ne, ne, Bella tu není!“ zafuněla ta malá cácorka do mé kůže. Shovívavě jsme se po sobě s rodiči podívali a Esmé se právě chtěla otázat, kde teda Isabellka je, když ji naše ďáblice předběhla.

„Já jsem čelvík!“

„Maličká, myslím, že pokud nejsi naše Bella, tak potom musíš být kukla. Určitě ne červík. Červ je navíc naprosto špatný biologický pojem. Předtím, než ses zakuklila do Edwardova trička, jsi byla housenka, teď jsi kukla v kokonu a až se vylíhneš, budeš motýlek.“

Bella si jen nespokojně povzdechla a zavrtěla hlavičkou tak zběsile, že to rodiče museli vidět i přes můj oděv. Já jsem to ani vidět nepotřeboval, protože jsem její vlásky na svém těle dokonale cítil. Strašně to šimralo. Představoval jsem si, jak se asi malá mračí na to, co jí její otec sdělil. Nebo se naopak šibalsky směje. Bůh suď.

„Ne! Tati, já jsem pžece čelvík!“

„A ty nechceš být motýlek, princezno? Nějaký pěkný barevný?“ zkoušel s ní dál komunikovat Carlisle.

Isabellka se na chvíli přestala hýbat a přemýšlela. Chvíle jako byla tato, kdy mi byl dopřán náhled do její hlavičky a zběsilého uvažování, mi plně vynahrazuje ty jiné, kdy z různých důvodů proklínám svůj dar čtení myšlenek. Vlákna jejích myšlenkových pochodů byla tak bezelstně spontánní, dětsky kouzelná a přitom promyšleně hluboká, že jsem z ní byl celý na větvi. Pak se Isabellka v duchu nadšeně zaradovala nad tím, jak všechno skvěle vymyslela, vystrčila ručku, zabodla mi prstík mezi žebra a vyhrkla: „Ty budeš motýlek! Já čelvík.“

Jsem zvědavý, jak dlouho ji tato hra na červíka bude bavit. Ale asi budu muset brzo nastavit nějaké hranice a pravidla…

Bellino spokojené pomrmlávání „v kukle“ narušila ještě před svým odchodem Esmé otázkou: „Červíku, myslíš, že by Isabellka uvítala k snídani lívance nebo raději páreček?“

„Lívance, lívance! Čelvíci nepapají maso.“

„No, červíci ne, ale já se ptám, jestli Bella nechce maso.“

„Ne ne, Bella taky nepapá maso.“

Esmé se po mně útrpně podívala a v mysli si posteskla, že Bella to upírské vegetariánství bere nějak moc vážně a že dvojnásobná vegetariánka by doopravdy být nemusela. Dřív přece maso jedla a neměla s tím žádný problém. Maličká nás ale brzy uklidnila, když zahlásila: „Ale Bella chce klev! Bude klev?“

„Bude, zlatíčko, neměj strach,“ odvětila s úsměvem Esmé a podívala se na mě, „nepřehánějte to s těmi kuklami dlouho, Edwarde,“ a s pokroucením hlavy odešla z pokoje, čímž následovala Carlislea.

Bella se kuklila ještě asi dvě minuty, načež jsem chtěl naši hru striktně ukončit, ale nebylo to potřeba, protože to za mě udělala Alice, která vletěla do mého pokoje se slovy: „Ach jo, nemáte pocit, že je to pod vaši úroveň, hrát si na hmyz? Edwarde, to triko okamžitě shoď a vezmi si toto. Máš jej tak vytáhané, že vypadáš jak sežmoulaný bezdomovec po velmi úspěšné odtučňovací kúře. A až se převlečeš, necháš nás tu se slečnou Cullenovou o samotě, musím ji dát do pořádku.“

Isabellka se docela bránila, ale když jsme jí připomněli, že na ni dole čeká čerstvá krev, začala s lehkým mručením spolupracovat.

Já jsem okamžitě seběhl do obýváku a nechal holky o samotě, abych si promluvil s dvojicí věčně nadržených upírů, kterým vděčím za to, že u mě naše malá našla v noci útočiště. Sice mi to vůbec nevadilo, ale nemusí si myslet, že ji můžou jen tak děsit.

„Emmette?! Tak co to v noci bylo? Vana nebo umývadlo?“ Rose po mně loupla rozzuřeným pohledem a myslela si něco o tom, že mi do toho vůbec nic není a ať nestrkám nos tam, kam nemám, zatímco Emmett se pyšně nadmul a chystal se mi odpovědět, že vana. No jistě, jak jsem si myslel…

Já jsem jej ale nenechal mluvit a pokračoval jsem s přísným výrazem: „Představte si, že jsem měl dnes v noci naléhavou návštěvu. Jedna malá, nevinná holčička přicupitala do mého pokoje s očima vytřeštěnýma děsem. Vzbudil a vyděsil ji rámus v horním patře. Nenapadá vás k tomu nic?“

Oba provinilci zůstali šokovaně a strnule stát. Dokonalý výjev doplňovala rozzuřená a znechucená Esmé, pekelně pohoršený Carlisle a nadmíru pobavený Jasper se škubajícími se koutky úst.

Z těch dvou se první probrala Rose. Dala Emmettovi pohlavek a zasyčela: „Já ti dám sex ve vaně! Vyděsils Isabellku! Bůhví, co strašného si teď myslí…“

„Myslí si, že nahoře řádily mocnosti pekelné a bůhví jaké další démonické příšery a že si přišly pro ni,“ původně jsem to nechtěl víc rozebírat, ale Emmettovi ta představa přišla docela vtipná a skutečně mu stouplo ego, takže jsem musel přitvrdit, „byla opravdu strachy bez sebe. Pokud v ní nechcete vyvolat nějaké trauma, měli byste se opravdu krotit, alespoň co se týče vaší hlasitosti. Ono by stačilo mírnit se do takové míry, jako jste to dělali doposud.“

Můj proslov přerušilo tiché ťapkání po chodbě v prvním patře a následné upřímné vypísknutí. Alice pomohla Isabellce seběhnout schody a ta okamžitě skočila Rose do náruče a natahovala se po Emmettovi.

„Vám nic není? Tady to bylo v noci úplně stlašné! Stlašidelné! Byli tu čelti a chtěli nám ublížit. Já jsem tak láda, že jste v požádku,“ brebentila maličká a Rose vlepila pusu na tvář a Emmetta pohladila po paži.

Pokud ty dva můj proslov vystrašil, Isabellčina spontánní reakce tomu nasadila korunu. Oba začali zděšeně přemýšlet, jestli na ten svůj zážitek zapomene, nebo ji to do budoucna nějak poznamená. Emmett se v první chvíli lekl, že bude mít Bella jednou špatný vztah k sexu, ale pak se na ni podíval, přeměřil si ji od hlavičky až po patičky a řekl si, že to bude vlastně jen dobře, protože si ani nechce představit, že by ji mohl nějaký parchant dostat do postele a takto se Bella aspoň nenechá.

Ach, Emmette… i když jsem musel přiznat, že i pro mě je ta představa příliš silná káva, jak říkají lidé.

„No, jo, Belli, nic nám není, neboj se. Pojď k bráškovi,“ soukal ze sebe Emmett, zatímco se úpěnlivě škrábal za uchem. Malá si přelezla k němu do náruče a s vypětím všech sil jej objala kolem krku. Bože, nikdy jsem si nevšiml, že má Emmett šíji jako býk.

„Víš, drobku, to se ti asi něco zdálo. Žádná strašidla tady nebyla, to bychom s Rose slyšeli…“

„Ale, Emme -“ snažila se smlouvat Bella, jenže Emmett se nedal.

„Víš, co jsi možná slyšela? Včera jsme s Rosie uklízeli koupelnu a spadla nám do vany koupelová sůl. Celá se rozbila. Roztříštila se o dno,“ vymýšlel si Emmett co nejvěrohodnější historku a u toho koulel očima a prosil mě v myšlenkách, ať mu pomůžu.

Isabellka se na něj nedůvěřivě dívala a pak se zeptala: „Ploč ločíštila? Co to je?“

Slova se ihned ujala Rosalie: „Roztříštila znamená, že se rozbila na kousíčky. Když ta skleněná dóza dopadla do vany, udělalo to velký hluk, víš? To tě nejspíš polekalo.“

Isabellka se hloubavě zamyslela, přimhouřila očka a jako správný detektiv vznesla další dotaz: „Co to je dóza?“

Když jsme jí vysvětlili i tento detail, začala mezi námi s nadějí v tvářičce těkat pohledem a bezelstně vynesla poslední eso z rukávu: „Ous, ale já slyšela, že jsi kžičela. Bála jsem se, že ti ten čelt něco dělá. Že tě něco bolí,“ natáhla se z Emmettových paží k Rosalii a prstíčkem jí začala uhlazovat vrásku na čele, která se naší blonďaté krásce právě utvořila.

„Ne, miláčku, nic se nestalo,“ snažila se Isabellku uklidnit Rose, načež se Emmett prudce nadechl a potlačil chuť vznést poznámku Jak nic?!, protože si uvědomil, že bude nejlepší přistoupit na Rosaliinu hru.

„Jo, nic se nestalo,“ pronesl Emmett neochotně a s velkým sebezapřením, „a jestli jsi slyšela nějaký křik, tak to možná proto, že jsem si půjčil Rosaliin fén na vlasy a ona se na mě za to nazlobila. Že, miláčku?“

Rosalie jen zběsile přikyvovala a ještě si přisadila: „Moc nás mrzí, že jsme tě vyděsili, broučku, ale představ si, kdyby si někdo půjčil tvého zajíčka Pytlíčka, a navíc bez dovolení. Taky by se ti to nelíbilo. A Emmett se mě ani nezeptal a začal se fénovat. Jenže on si tím fénem nesušil vlasy ale chlupy na nohou,“ snažila se obrátit situaci ve vtip Rose. Jenže maličká už ji vůbec nevnímala a začala se zběsile rozhlížet kolem sebe.

Božééé, už zase hledá toho vypelichance. To nemohla Rose použít jiný příklad, sakra?!

„Pytlíčku! Pytlíčku! Pojď sem! Kde jsi? Edwalde, kde je můj zajíček?“ obrátila ke mně své čokoládové studánky a dychtivě čekala na odpověď.

Odpočívá v míru a pokoji, zastlaný v posteli jako v hrobečku. Kéž by to tak zůstalo navždy. Posteskl jsem si.

„Asi ještě odpočívá nahoře, v mém pokoji. V postýlce, kde s tebou spinkal,“ upravil jsem svou výpověď, aby byla přijatelná pro Belliny city.

Jako mávnutím kouzelného proutku přestali Rose a Emmett maličkou zajímat. Důležitější teď byla ta vycpaná ušatá potvora. Emmettovi ale chvíli trvalo, než pochopil, že malá chce na zem a bez mrknutí oka ji stále pevně držel, zatímco ona se mu v náruči svíjela ve snaze se vykroutit. Ztrácela se v jeho mohutném sevření a on ani nezaregistroval, že sebou škube. Škraněčky měla úplně rudé, pomalu začínala funět a rtíky se jí zkroutily do umanutého, soustředěného výrazu, jak se snažila odstrkat z hrudníku našeho bratra.

„Emme – já – ci – na – zem. Dolů. Polož – mě.“ Vyrážela ze sebe namáhavě. Teprve až její škemrání napovědělo jejímu vězniteli, o co se už hodnou chvíli snaží. Jakmile ji postavil, malá vystrčila bradičku a vrhla na něj zpod řas roztomilý pohled – teda zjevně se snažila napodobit Rosaliin vražedný, ale na rozdíl od své sestry nevypadala jako bohyně pomsty, ale jako panenka k zulíbání.

Během chvilky se ale otočila na patičce a vyběhla do mého pokoje pro tu svou potvoru. Já jsem si jen povzdechl, ale Alice si neodpustila jízlivou poznámku: „Ach jo, s malou bude ještě hromada práce, než ji naučím správnému estetickému cítění.“

„Ploč? A co to je ententické?“ ozvalo se ze schodů.

„Estetické, broučku, a co to slovo znamená, to pochopíš později,“ řekla Alice a pro sebe si dodala: Estetiku pochopíš, až tu svou hnusnou mršinu konečně vyhodíš! „A chceš vědět proč, maličká? Protože jako úžasná malá slečna bys k sobě potřebovala nějakého důstojnějšího a lepšího kamaráda, místo tohoto… tohoto… tohoto.“ Fakt, že pro dotyčného zajíce nenašla naše jindy výřečná sestra slušné pojmenování, prozrazuje, jak moc jej nenávidí.

„Ale já mám ještě Edwalda pžece!“ pronesla naprosto samozřejmě Bella s pokrčením ramínek a s výzvou v očích na mě pohlédla, jako by čekala na potvrzení. Mě její upřímná dětská bezelstnost odzbrojila natolik, že jsem se zmohl jen na přikývnutí. Hmm, to jsi to dopracoval, Edwarde… posteskl jsem si. Teď jsi kamarád číslo dvě hned v závěsu za plyšovou obludou s dlouhýma ušima.

„Isabellko! Pojď, lívance jsou dávno hotové,“ zavolala Esmé na malou od stolu, kde už všechno připravila a tentokrát tam čekal i Carlisle, který si užíval společné rodinné ráno, kdy nemá službu v nemocnici a může se pokochat pohledem na svou dcerku, jak snídá. Momentálně ale nazlobeně sjížděl pohledem Emmetta a Rosalii a v mysli si pro ně plánoval přednášku o tichém a diskrétním sexuálním chování, alespoň pokud je v dosahu malé dítě.

Esmé si vzala dcerku na klín a začala ji krmit. Máme pro ni sice stoličku, ale ona se nejraději tulí k někomu z rodiny. Isabellka baštila lívance s borůvkami a zapíjela je čerstvou pumí krví, kterou jí sehnal náš taťka. Přitom spokojeně hongala nožičkami a žvatlala: „Já ci tu knížečku, jak tam je jezevec a medvídek! Já ci teď pohádku!“

Carlisle se na ni trochu přísně podíval a řekl jí: „Belli, knížečku ti přineseme a pohádku přečteme, ale na něco jsi zapomněla.“

Bella se hluboce zamyslela a přivřela očička a podepřela si bradičku prstíčkem. Než ale stihla vymyslet, co po ní Carlisle asi chce, stáli u stolu Emm s Rose s dotyčnou knihou a Rose se chystala začít předčítat. Carlisle po nich střelil přísným pohledem a nesmlouvavě spustil: „Tak to bylo naposledy! Já a Esmé se ji tu snažíme vychovávat a vy jí plníte každé přání na počkání. Kdyby alespoň na počkání, vždyť ona nemusí ani čekat! Milí, zlatí, tak takto to nepůjde!“ To už Carlisle skoro křičel.

Zuřil hlavně proto, že on je opravdu ten jediný, kdo drží nad Bellou pevnou ruku, zatímco ostatní mu jeho úsilí nevědomky kazí. Vytrhl knížku Rosalii z ruky, zvedl se a s nefalšovaným upířím výskokem ji položil na skříň. Bella začala natahovat k pláči, ale podle jejích myšlenek jí nevadilo, že čtení nebude, ale bála se Carlisleova hněvu.

Ten se jen se důležitě rozhlídl a s myšlenkou: Podívejte, takhle se to dělá, důstojně pokračoval: „Isabellko, pokud chceš tu knížku zpátky, tak co musíš říct?“

Malá sklopila hlavičku, přitulila se k Esmé, opatrně vykukovala zpod jejích vlasů a s respektem se dívala po Carlisleovi. Ten šokovaně hleděl na výjev před sebou a přemýšlel, kde udělal chybu.

„Carlisle, Bella se bojí, že něco provedla a ty se na ni zlobíš.“ Ten poháněný výčitkami svědomí si k ní a Esmé přisunul židli a jal se napravovat svou přílišnou prudkost a vysvětlovat jí, že se zlobí na Emmetta, ne na ni a že musí umět poprosit a poděkovat, jako to dělají všichni slušní upíři. Malá se trochu zklidnila a zaujatě poslouchala tentokrát vlídnou přednášku svých rodičů, což jim oběma dělalo moc dobře.

…

Ke druhým narozeninám dostala Bella - díky Carlisleovým opakovaným výzvám a pod jeho bedlivým dohledem a kontrolou - jen dárky přijatelné hodnoty. Pár hraček, dětských knížek a oblečení.

Největším ústupkem hlavy naší rodiny bylo třídílné akvárium s rybičkami, aby se jednotlivé druhy navzájem nepožraly.

Pořízení oné nádrže s jejími vodními obyvateli stálo Jaspera a Emmetta dvoudenní přemlouvání Carlislea. Ten nakonec svolil, když jsem se k nim přimluvil i já se zbytkem rodiny. Přece jen to bude krásná ozdoba obývacího pokoje. Že ti dva šašci koupí akvárium obřích rozměrů, které zakrývá celou jednu stěnu pokoje, sice v plánu nebylo, ale co už s tím naděláme.

Rybičky byly hodně vystresované a tiskly se k zadní stěně nádržky, načež jich pár dokonce samým stresem chcíplo. Ty jsme tedy museli okamžitě vylovit, zahrabat a nahradit novými, protože Bella sice ještě neuměla počítat, ale měla dokonalý přehled o zaplněnosti akvária. Jedna uhynulá rybka by jí možná unikla, ale větší množství těžko.

Problém byl, že si je všechny pojmenovala a někdy si všimla odlišnosti její náhradnice. To jsme jí pak museli vysvětlovat tak, že rybička byla asi mládě a teď stárne a tak se mění i její vzhled, jako Isabellčin. Naštěstí je naše maličká zatím tak naivní a důvěřivá, že toto vysvětlení přijala a dál to neřešila. A my při každém lovu zahrabáváme další a další rybí zdechlinky. Teda ale páchne to strašně.

Teď už si ty otrlejší rybičky, které nedostaly rybí infarkt nebo mrtvičku a strávily v našem obýváku delší dobu, začaly zvykat na neustálou přítomnost nás – predátorů, konečně rezignovaly a plavaly celým vodním prostorem, což Isabellka uvítala rozkošným zatleskáním. Není to ideální soužití, ale vypadá to, že se s námi postupně možná i sžijí.

Zrovna jsem byl s Bellou sám doma a chystal jí jednoduchý oběd, když jsem se zděšením zjistil, že nic neslyším. Tedy, že ji neslyším. Vždy, když se od ní vzdálím, nespouštím ani na moment pozornost z poslouchání jejích myšlenek. Teď je ale už asi deset vteřin úplné ticho, na což jsem musel okamžitě reagovat kontrolou své holčičky. Vyběhl jsem rychle do prvního patra a pátral co čemkoli, co by mi mohlo dát vysvětlení.

Snad se jí nic nestalo nebo jí někdo nepřišel ublížit…

Rozrazil jsem dveře Isabellčina pokojíčku, ale nebyla tam.

♣16. kapitola♣ ♣18. kapitola♣

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 17. kapitola: