Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 15. kapitola

07.07.2011 (16:30) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 5831×

Alice:

Zažívám právě jedno z nejšťastnějších období své existence a za to vděčím holčičce, která právě leží na huňatém koberci ve středu obývacího pokoje, natahuje se po Edwardovi a můj bráška ji štěklí na nahém bříšku svými vlasy. Ona je totiž důvod, proč se v naší rodině změnila atmosféra k nepoznání. Všichni jsou šťastní a plní souznění a nadšení. Ta malá v nás vzbuzuje tolik něžných a láskyplných emocí, až se z toho musí mému muži hlava točit.

Veselý smích a výskání se ozývají celým domem, zatímco já se svým miláčkem sedíme v objetí na pohovce a společně pozorujeme naše mrně, které se nechává blaženě škádlit Edwardem. Užívám si Jasperovo hlazení, neustálé polibky a slastné, hluboké a tiché vrnění.

Vždy byl ke mně dokonale pozorný a něžný, vždy jsem měla pocit, že jsem ta jediná, na čem mu záleží, ale vždy jsem z něj zároveň cítila osten bolesti a strachu plynoucí z jeho nejistoty. Bál se, že nebude dost dobrý ve svém odhodlání a zklame naši rodinu, sebe a především mě. Nikdy se nedokázal pořádně uvolnit, s čímž mu rozhodně nepomáhaly emoce, které se kolem něj vznášely. Trápil jej především Edward, jeho samota a niterná prázdnota.

Já a Jasper jsme byli jediní dva členové rodiny, kteří Edwardovi nikdy nezazlívali jeho krátkodobé románky. Jasper, protože cítil jeho beznaděj a smutek plynoucí z toho, že nemá svou druhou polovinu a už půl druhého století se potlouká po světě bez osoby, se kterou by mohl sdílet své radosti a trápení a já, protože jsem na Edwarda vyladěná a vnímám jej jako skutečného bratra, na kterém dokážu poznat i beze slov, jak se cítí.

Občasné zpestření jeho existence za asistence rozverných a ochotných dívek sice přímo neschvaluji, ale je to asi jediný důvod, proč se ještě Edward nezbláznil a těch téměř dvě stě let si uchovává tolik potřebný nadhled a zdánlivý klid. Nedokážu si představit, že bych na svého Jaspera ještě stále čekala.

Ovšem, za ten necelý rok, kdy s námi žije naše malé poloupíří třeštidlo, se Jasper neskutečně změnil. Je všemi těmi pozitivními emocemi tak nabuzený, že se někdy až nestačím divit. A to mě jako jasnovidku hned tak něco nepřekvapí.

Hmm, což mi připomíná, že to bude za tři měsíce rok, co se Isabellka narodila. Nejvyšší čas začít plánovat oslavu. Na tuto myšlenku reagoval Edward nepřirozeným ztuhnutím a vyděšeně ke mně vzhlédl. Isabellce se jeho polevující zájem vůbec nelíbil a snažila se mu nožičkou dosáhnout do obličeje, aby na sebe opět upozornila. Má skoro osm měsíců a podle Edwarda a Carlislea vypadá na více než dokončený rok života. Pokoušeli se vytvořit křivku jejího stárnutí a s menšími výchylkami a odchylkami to vypadá, že dospělosti dosáhne tak za deset, dvanáct let.

No co, Edwarde! Je to jediný stárnoucí člen rodiny a jsem přesvědčená, že si oslavu náležitě užije! Edward jen zavrtěl hlavou a věnoval se zase maličké, která už k němu nazlobeně vzpínala ručičky a žvatlala cosi tou svou batolecí hatmatilkou. Jediné, co bylo možné zachytit, bylo její oblíbené e-e, nyní se střídající ještě s be-be.

Já jsem se raději začala rychle zase věnovat Jasperovi, protože jeho slastné vrnění začalo slábnout, za což mohl určitě Edward a jeho ne příliš souhlasný postoj k mým plánům.

Ostatně, Edward by mi mohl s přípravami na oslavu pomoci. Je přece doma s malou. Když jsme se tehdy vrátili s Jasperem od moře zpět domů, ještě do Helsinek, nemohli jsme věřit svým uším. Edward nám zapáleně vyprávěl o Emmetových krmících zkušenostech – přitom se nadšeně pochlubil, jak utrpení naší malé krutě pomstil při následném baseballovém zápasu, kdy Emmetta „slušně sejmul“ - a dále nás informoval o jeho následné volbě zůstat s malou nějakou dobu doma.

Je mi jasné, o co mu jde. Chce si ji užít, dokud je malým batoletem a přitom ji nenápadně ovlivňovat v jejím vývoji.

Musím se přiznat, že pro mě byl docela šok, že mi toto jeho dost podstatné rozhodnutí ušlo, ale naopak Jasperovi zjištění mého věšteckého výpadku vykouzlilo na tváři dokonalý úsměv. Dal si totiž před odjezdem na naši dovolenou závazek, že se postará o to, abych celých deset dní nemyslela na nic jiného než na něj.

A uznávám, že to bylo nezapomenutelných deset dní, kdy mě Jasper skutečně naplno zaměstnával a dokonce i vize slušně zaháněl. Jediné, co jsem nedokázala potlačit, bylo nutkání denně zkontrolovat Rhyse a jeho plány, což Jasper respektoval. Dál už jsem ale musela být jen jeho, za což jsem byla dokonale odměněna.

Asi měsíc po našem návratu domů se Rhys skutečně rozhodl propátrat opět území, na kterém se Isabellka narodila, a tak jsme uspíšili náš odchod do Kanady. Fakt, že na svou dceru nezapomněl, nás nepřekvapil, ale trochu znervózněl. Začali jsme zvažovat možnost, že se vydáme zpět do Evropy za účelem jej zabít.

Tedy s tímto nápadem přišla kupodivu Rosalie, ke které se velmi ochotně přidal Emmett, Edward i Jasper.

Od Jazze jsem věděla už dávno, že tuto variantu několikrát promýšlel, ale měl obavy, že se nějak dotkne Carlisleových zásad odmítajících jakékoli násilí. A také se mi můj muž svěřil s tím, že Edward na jeho myšlenky o likvidaci Rhyse reagoval velmi opatrně, ale rozhodně v souhlasném duchu. Ani jeden z nich se ale nechtěl unáhlit, protože se obávali, že z nich mluví hluboko zakořeněné vraždící monstrum, které nechtěli poslouchat. Edward se navíc držel zpět, protože nechtěl být vrahem Isabellčina biologického otce. Obával se, jak by jí to jednou vysvětlil, a také toho, že by jej za to mohla nenávidět.

Na novém bydlišti v Edmontonu jsme tedy přizpůsobili Isabellce vše, co jen bylo možné. Edward s ní byl doma, až na občasné výlety za odreagováním, jak to decentně nazýval, a já s Jasperem jsme odložili naše plány, že si opět po letech vystudujeme nějakou univerzitu. Chtěli jsme zkusit práva, ale rozhodli jsme se, že škola počká. Třeba bychom mohli počkat na Isabellku a studovat až za pár let s ní.

Rose s Emmettem letos plánovali roční cestu kolem světa, ve které mělo jít spíš o věnování se sobě navzájem, ale také se rozhodli uskutečnit odpočinek od zbytku rodiny jindy. Maličká je přece maličká jen jednou. Navíc Rosalie by asi nepřežila, kdyby od ní měla být delší dobu pryč, a ani Emmettovi by to nebylo jedno.

Abychom tedy neseděli jen doma, pronajmeme si opět obchůdek a budeme si krátit věčnost službami lidstvu. Carlisle se rozhodl nijak neměnit svůj zajetý řád a nastoupil do nemocnice, jak měl domluveno. No a Esmé musí dokončit projekty, které si nasmlouvala ještě před tím, než se Isabellka stala součástí naší rodiny. Nejraději by zůstala jen doma s maličkou, bez pracovních povinností, ale je příliš zodpovědná na to, aby zklamala své zákazníky, kterým už něco slíbila. Útěchou jí ale je, že doma bude, přestože pracovně.

Náš nový dům se od těch předešlých nijak významně neliší. Všechny místnosti jsou zařízeny podobně, až na Edwardův pokoj, do kterého si Edward koupil velkou postel. Rodina to sledovala s pozvednutým obočím, ale když viděli, že já proti tomu nic nenamítám, naopak mu nadšeně pomáhám, docela se uklidnili. Přestože mě někdy považují za šílence, moc dobře ví, že i já mám své hranice, za které bych nešla. A hranicí je například to, že bych nepodporovala nápad, že si udělá Edward z našeho domu nevěstinec. To jej ale ani na chvíli nenapadlo.

Především Esmé a Carlisle se báli, že má Edward v plánu využívat postel k uspokojování potřeb, jak svých, tak dámských společnic. Skutečnost je ale taková, že Edward myslí do budoucna a je mu jasné, že se bude maličká brzo vyptávat, kde spíme. Ona totiž spát potřebuje a vysvětlovat tak malému špuntovi, že ona spát musí, zatímco my ne, není ten nejlepší nápad.

Velký rozdíl v našem současném a minulém bydlení se ale nachází v prvním patře našeho domu. Mezi ložnicí Carlislea a Esmé a Edwardovým pokojem jsme vytvořili království pro naši princeznu. Že bude její pokoj mezi pokojem rodičů a Edwarda, který bydlí sám, bylo jasné hned. Přesto se u Rosalie setkal s nesouhlasem. My s Jasperem a Rose s Emmettem máme pokoje ve druhém patře.

Přímo nad Isabellčiným pokojíčkem má pracovnu Carlisle, aby měla malá trochu klidu. Tato místnost už ale není tou nevinnou knihovnou s psacím stolem, jako bývala dřív. Probourali jsme zeď a hned vedle regálů s cennými knihami si Carlisle vytvořil malou ordinaci.  Společně s Edwardem zde vybudovali lékařské zázemí pro první pomoc, jak tomu s chutí skromně říkali. Nikomu ze zbytku rodiny ale nedokázali vymluvit, že jde o perfektně zařízenou vyšetřovnu, která by úplně klidně mohla sloužit jako špičkový operační sál. Žádná první pomoc, klidně by zde mohla probíhat ta nejsložitější lékařská péče, kdyby to bylo zapotřebí. Všichni ale doufáme, že k tomu nedojde. Ordinace je vybavená těmi nejnovějšími a nejdražšími přístroji a nástroji, kde pochopitelně nechyběla ani klasika jako rentgen či ultrazvuk. O plně vybavené skříni a šuplících zásobených obvazy, léky a desinfekcí ani nemluvě.

Jsem přesvědčená, že by si tu ordinaci kvůli Isabellce vybavili tak jako tak, ale ona sama jim dala podnět, jakmile začala chodit. No, ona totiž nezačala chodit, začala rovnou běhat. A protože jsme její rychlé pohyby zezačátku podcenili, tak přestože má upíří geny, zamotaly se jí z toho šoku, že je schopná samostatného pohybu, nožičky a nešťastně narazila do skříně. Než stihl kdokoli z nás zareagovat, svrhla na sebe Esméinu starodávnou vázu.

Ta ji tehdy ošklivě pořezala na hlavičce. Po čelíčku jí tekla krev, která barevně vypadala podobně jako lidská, ale byla o poznání hustší a naštěstí nám jako lidská nevoněla. To jsme ale tušili ještě před tím, než začala maličká krvácet, protože se nám v její přítomnosti netvoří v ústech jed, ani se nijak nezvyšuje pálení v krku. Poloupíří krev evidentně obsahuje tolik upířích genů, že ji nemůžeme zaměnit s naší potravou, což je pro nás velkou výhodou, protože se nemusíme obávat být v její blízkosti i kdybychom byli vyhladovělí.

Isabellka nám sice moc krásně voní, ale myšleno způsobem, jak lidem voní růže nebo frézie, ne čokoláda nebo pečené maso. Člověk by se také nezakousl do květiny, a přesto si užívá její vůni.

Edward:

Alice právě vzpomínala na událost, která se stala krátce poté, kdy Isabellka zjistila, že pohyb je možné provozovat i jinak, než v lehu na bříšku s pomocí odstrkávání se všemi čtyřmi končetinami, později zběsilým lezením s podpěrou v kolínkách a pěstičkách.

Jakmile se za starostlivého přidržování Esmé postavila, vzbudilo to u ní takovou radost, že opět žuchla na zadeček. Naštěstí to bylo na koberci a ona měla plínku, takže ji to nemohlo bolet. Esmé ji sice chtěla ihned po zavrávorání chytit, ale Carlisle trval na tom, že pro ni bude nejlepší přirozený vývoj, kdy musí přijít na to, že u ní nebude stát vždycky někdo, kdo jí bude dělat záchrannou síť.

Isabellka brzy pochopila, že chození už není plazení a že se musí trošku soustředit, jak udržet rovnováhu. Možná by jí to šlo lépe na tvrdé podlaze, ale koberec byla jistota měkkého dopadu. Poté, co dokázala stát i bez Esméina prstu – a věděla, že musí svou radost tlumit a nerozházet svou rovnováhu radostným poskakováním – se podívala na své nožičky a trošku vystrašeně vzhlédla. Z jejích myšlenek jsem viděl, že ji překvapila ta výška. Během chvilky totiž shlížela na zem z mnohem větší vzdálenosti, než z lehu nebo sedu. Začala se ustrašeně rozhlížet kolem sebe a nevěděla, co by měla dělat.

Podal jsem jí teda svůj ukazováček, jehož se chytila s takovou dychtivostí, jako by na tom snad záležel její život. Její stisk vypovídal o tom, že si svýma, poprvé chodícíma nožkami, není vůbec jistá. Poté, co jsme společně ušli kolečko, jsem zaregistroval, že se její motorické schopnosti zdokonalují neskutečně rychle. Nebyl jsem ale sám, kdo si toho všiml. Maličká byla tak nadšená, že se mě začala dobrovolně pouštět. Kdyby záleželo jen na mně, nedovolil bych jí tak brzo se ode mě odpoutat, ale ona toužila po samostatném pohybu. Poprvé mi problesklo hlavou, že zatímco se ona osamostatňuje, já ji pomalu ztrácím.

Esmé, stojící pár metrů od nás, rozpřáhla paže a zavolala Isabellčino jméno. Ta se s neskrývanou radostí zachechtala a už bez mé pomoci se trošku bázlivě rozešla k mamince. Po druhém kroku nejistě zavrávorala, pohotově jsem ji chytil za lopatky a vrátil zpět do stabilní polohy. Ona se pomalu nadechla a pokračovala v předešlém úmyslu. Mně i Esmé bez výhrad důvěřovala, což pro nás bylo tím nejúžasnějším zjištěním.

Během jednoho dne zvládla dovednosti, které se lidské děti učí týdny. Večer, kdy už byla docela unavená, a my si mysleli, že se nebude pouštět do větších akcí, se z ničeho nic rozhodla prozkoumat Esméinu starou, vzácnou vázu. Nefalšovanou poloupíří rychlostí se k ní rozběhla a ani já ani Alice jsme navzdory našim darům nestihli zareagovat. Právě svým chováním potvrdila to, na co si Alice stěžovala od samého počátku, kdy jsme si maličkou vzali domů. Jakmile se rozhodne, koná a nedá nám sebemenší šanci se podle toho zařídit.

Její pohyb zastavila až skříň a domem se rozezněl srdcervoucí křik. Byli jsme u ní hned v následující vteřině, zranění jsme už ale zabránit nemohli. Na hlavičce měla asi třícentimetrový šrám, ze kterého jí tekla krev. Okamžitě jsme ji přenesli do vyšetřovny, která byla zatím jen základně vybavená, abychom jí zranění zašili. Maličká ječela, jako by ji na nože brali a snažila se nám vykroutit, ručičkama si schovávala ránu a nechtěla nikomu dovolit, abychom se třeba jen podívali. Nakonec jsem si ji vzal na klín a poté, co se trochu uklidnila, jsem zneužil její důvěry k tomu, abych jí zabránil uhýbat Carlisleovi a jeho ošetření. Druhý den už měla na hlavičce jen malou jizvičku, načež jsme usoudili, že už můžeme odstranit stehy a třetí den to vypadalo, jako by se ani nic nestalo.

To se ale nedá říct o Isabellce, která se doteď ošetřovně zdálky vyhýbá, a když náhodou do něčeho vrazí, což se ale stává minimálně a jen tehdy, když je příliš zaměstnaná nějakou jinou činností, obezřetně se dívá po mně či jejím adoptivním taťkovi, jestli snad nemáme v plánu jí opět ubližovat. Na druhou stranu mě ale nevýslovně těší, že na důvěryhodnosti jsme u ní neztratili.

Přestože nás její zranění vyděsilo, musím uznat, že bylo jistým přínosem v tom, že teď už víme zase víc o Isabellině organismu. Carlisle, který neměl dosud odvahu jí jen tak bezdůvodně vzít krev, získal pár kapek cenné tekutiny bez toho, aby se musel komukoli zpovídat, proč ji trápí. Navíc už víme, že je prcek skutečně zranitelný. Naštěstí se ale velmi rychle hojí a následky zranění nejsou ani zdaleka tak vážné, jako by byly u člověka. Přece jen - váza padající na hlavu lidského dítěte by jej s největší pravděpodobností ohrozila přímo na životě.

…

Dnes se rozhodly členky naší rodiny uspořádat dámskou jízdu, všechny, až na tu nejmladší, kterou jsme dostali za úkol hlídat. Carlisle je v práci, a tak si Isabellka užije pozornosti svých tří brášků. Určitě se už těší a to ještě netuší, co si na ni Emmett opět vymyslel.

Jen co se Rosaliin červený kabriolet nacházel v dostatečné vzdálenosti od domu, odběhl její manžel do garáže a v následujících vteřinách už nafukoval v obývacím pokoji dětský bazének. Měl přiměřené rozměry - myšleno tak, že se do našeho prostorného obývacího pokoje vešel, nikoli tak, že by byl snad malý – a dokonce splňoval i kritéria dostatečné hloubky.

Isabellka si div nevykroutila hlavičku, jak se snažila zachytit bleskurychle se pohybujícího Emmetta a já ji jen bezmocně svíral v náručí a snažil se přijít na způsob, jak klukům lekce plavání vymluvit. Jasper se totiž těšil skoro stejně jako Emmett.

„Kluci, to není dobrý nápad. Jestli ji chcete vyčáchat, můžeme napustit vanu…“ začal jsem opatrně. Následoval Emmettův pohoršený pohled a Jasperův zklamaný výraz chlapečka, kterému vezmete stříkací pistolku.

„Edwarde, to nemyslíš vážně,“ spustil odhodlaně mohutnější bratr s černými vlasy, „jako bývalý miminkolog - ten váš výraz odmítám používat, neboť dostatečně nevystihuje zmíněný obor - bys měl vědět, že miminka mají ihned po porodu vrozenou schopnost plavat, díky jejich vývoji v plodové vodě. A tato schopnost, pokud je podporována, nabývá na intenzitě a dítě se tak lehce a snadno stane plavcem. Už včera bylo pozdě, máme s výukou velké zpoždění!“

Neměl jsem slov. Jen jsem na Emmetta vytřeštil oči a nechápavě zakroutil hlavou.

„No, neval na mě oči. Koupil jsem si knížku Máme miminko, tatínku a pilně studuju! To bys nevěřil, jak to dokážou těm chlapům všechno perfektně vysvětlit. Myslím, že bych mohl jít hned zítra pracovat jako porodník. Teda, ale některé části byly fakt psycho, podezírám autory, že si dělají z těch budoucích otců srandu. Viděl jsi třeba někdy obrázek, kde je těhotná žena nakreslená na průřezu? No, ať mi netvrdí, že se těma tenkýma cestičkami to dítě protáhne…“

„Emmette,“ hluboce jsem se nadechl a přemýšlel, co mu na to mám, sakra, říct, „víš, neviděl jsem to jen na namalované na obrázku, ale i v reálu a věř, že to možné je, jen to není taková legrace, jak si možná někteří myslí. Pokud budeš mít zvláštní zájem, můžu ti dávat soukromé hodiny. Teď bys měl ale uklidit ten bazének, než do něj bude chtít prcek jít.“ Jenže prcek už viděl vodu, kterou mezitím přinesl Jasper a začal nadšeně tleskat a vykřikovat: „Be! Be! Be!“.

Po jejích prvních pokusech s mým jménem, tedy jen prvním písmenem, pokračovala slabikou Be, která znamenala ji samotnou. Používá ji už asi týden, kdykoli něco chce a rozhodně nás nešetří.

Jasper k nám přešel a maličká k němu vztáhla ručičky a nebesky se na něho usmívala. A máš po ptákách, Edwarde, pomyslel jsem si. Uvažoval jsem, že jim ji nedám, ale najednou jsem se cítil velmi klidně a uvolněně. Ten bídák Jasper na mě použil svou moc! Došlo by mi to, i kdybych mu nemohl číst myšlenky, ale takto mi to bylo jasné ihned. Přesto jsem ale vysvlékl Isabellce šatičky a nechal Jaspera, aby jí navlékl plovací rukávky, které jí mají do začátku pomoct. Jeho nápad.

Vlastně mi to celé přišlo docela vtipné. Jistě, rodiče budou nejspíš zuřit, ale já byl přece zmanipulovaný a za nic tedy nemohl. Pokud bych bratrům zábavu zatrhl, stejně by mě neposlechli, jsou v přesile a navíc bych zklamal Isabellku, která se už moc těší. Kromě toho, že se Carlisleovi určitě nebude líbit, že děláme z obýváku plovárnu, nevidím jiný problém. Voda je teplá a maličká bude pod dozorem tří upírů, nic se nemůže stát. Tak ať si zaplave.

Emmett začal statečně s drezúrou a Jasper mu v plaveckých lekcích zdatně sekundoval, ale maličkou zajímalo jediné – co nejvíc si zařádit a co nejvíc vody vyčáchat na zdi a podlahu. Já jsem vše z bezpečné vzdálenosti pozoroval a jistil. Stejně bychom se k tomu bazénku tři nevešli. Náš malý naháček měl už zmáčené i své lokýnky, které jí sahaly až pod lopatky. No, snad přinese Emm Rosaliin fén…

Když se Emmett snažil už asi podvacáté Isabellce vysvětlit, co má dělat, zatímco ji Jasper držel v podpaží, aby nešla hlavou pod vodu, ona si začala zaujatě cumlat paleček na noze.

„Ne, Isabello, to je fuj!“ napomenul ji Emm.

Jasperovi se jeho jednání ale vůbec nelíbilo, tak se na něj obořil: „Copak je pes, Emmette?! Mluv s ní, laskavě jako s upírem, ano?“

„Fajn, takže, Isabello, to snad nemyslíš vážně!“

„Emmette, Japere, Edwarde! No, to snad nemyslíte vážně!“ ozvalo se rozezlené zahřmění od vchodových dveří. Carlisle se vrátil.

„Eh, ahoj tati, cože tak brzo?“ pozdravil nervózně Emmett a snažil se utřít podlahu v dosahu jeho nohou látkou, kterou měl po ruce. Bohužel to byly Isabellčiny šatičky s králíčkem, které milovala. Ta, jakmile to zjistila, ukázala dotčeně směrem k zemi a začala žalostně fňukat.

„Pánové, vy si ze mě snad střílíte! Od čeho máme koupelnu? Proč ji koupete v obýváku?! To přece nejde, takto ji rozmazlovat! Jo a mimochodem, Emmette, přestaň to utírat jejími šatičkami a vezmi si hadr. A budeš jich potřebovat víc. Než přijde Esmé, ať je tu čisto.“ S těmi slovy přešel k bazénku a vylovil z něj uplakanou, ale zaraženou Isabellku. Ta se na něj jen s očekáváním v očích dívala. Pochopila, že se zlobí a měla trochu strach, že na ni. Ke Carlisleovi chovala upřímný respekt, ale zároveň jej milovala.

Carlisle ji zabalil do župánku, ručník jí přehodil přes vlásky, vzal ji do náruče a nesl nahoru. Maličká ani nedutala. Kdybych tak její dovádění přerušil já, nebo kterýkoli z bratrů, spustil by se řev. Takto se ale nechala poslušně odnášet.

Carlisle se ještě otočil a pronesl k Emmettovi: „Pro mě, za mě, vybuduj klidně zastřešený, vytápěný bazén za domem, nebo v garáži. Proti tomu nebudu nic mít. Až bude starší, plavte tam klidně spolu, pořád to je lepší, než abys ji naučil hrát ty své videohry, ale nevidím důvod, proč by se měla koupat v obývacím pokoji. Ty časy, kdy byla novorozenec a její koupání si užívala celá rodina, jsou už dávno pryč.“

Pak se otočil na mě a zklamaně mi řekl: „Edwarde, myslel jsem, že je trochu zkrotíš, ale evidentně jsi stejně pubertální jako Emmett.“ Načež se Emmett urazil.

Jen jsem pokroutil hlavou a zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu: „Carlisle, byl jsem přehlasován dvěma upíry a jednou poloupírkou.“ Na Jaspera jsem nežaloval, nejsem malý kluk. Carlisle mě stejně ani moc nevnímal, především se zabýval tím, že musí rychle usušit maličkou a převléct ji do něčeho teplého, aby se nenachladila. Když nám výchovně sdělil, co je teď zapotřebí s prckem udělat, v hlavách mých bratrů zazněla totožná myšlenka: To bych zvládl taky!

Když už bylo všechno perfektně uklizeno a my tři trestanci seděli schlíple v opět suché sedačce, přišel Carlisle a požádal Emmetta, aby přinesl z kuchyně nějakou přesnídávku pro malou, že už musí mít hlad.

Chtěl jsem bratrovi pomoct, tak jsem jej informoval: „Emme, ty skleničky jsou ve špajzu. Je tam s medvídkem, kočičkou, pejskem…“

Přerušil mě Emmettův šokovaný výkřik: „Tý jo, ti lidi jsou ale pěkně zhýralí! To dělají přesnídávky pro děti i z psů a koček? No to je teda i na mě dost. Ale prcek si dá medvídka, že špunte?“ a už se spokojeně vracel s vybraným výrobkem. Otevřel skleničku, přičichl a zašklebil se, načež se s nechápavým pohledem pečlivěji zadíval na obal.

„Ale vždyť tady píšou, že to je z broskví!“ Carlisle si jen v naprosto lidském gestu vložil tváře do dlaní a konečky prstů si promnul oči. Myslel při tom na to, že kdyby byl Emmett jeho skutečný syn, obával by se šíření poškozených genů do dalších generací.

Víc se nad svým synem ale zamýšlet nestihl, protože přišla jeho žena, Rosalie a Alice. Jakmile se objevila Esmé v Isabellčině zorném poli, maličké se rozzářila očička a nadšeně výskla: „Mama“.

Všichni zůstali stát jako opaření, dokonce i Esmé na chvíli zaváhala, pak už ale nefalšovanou upíří rychlostí přeběhla obývací pokoj, svírala maličkou v náručí a mazlila se s ní. Zalil mě zvláštní, tísnivý pocit, který jsem nedokázal dešifrovat a všiml jsem si Jasperova pátravého pohledu, který ke mně upíral, zatímco myslel na to, co si zítra obleče, což byla ubohá zástěrka. Samozřejmě, že si to nepotřeboval promýšlet – zaprvé proto, že je mu to opravdu šumafuk a zadruhé proto, že jej obleče Alice vždycky jako prvního a teprve až je Jazz hotový, věnuje se ostatním. Něco mi tajil, to je jasné.

Chvilku jsem ještě přemýšlel nad tím, jak je Isabellka šťastná, že se vrátila její maminka a sestřičky a neubránil jsem se povzdechu. Kéž by se tak radovala, když uvidí mě. Jako útěchu jsem se snažil sám sobě namluvit, že její úplně první slovo zkrácené do jednoho písmene, muselo znamenat mě. K Emmettovi tak vřelý vztah nemá a je nepopiratelné, že ke mně chová mnohem větší náklonnost. No a Esmé, která má ve jménu také dvě „e“ je pro ni máma, jak jsme před chvílí slyšeli. To dává samozřejmě smysl. Já jsem své mamince taky určitě neříkal Elisabeth! Ostatně fakt, že ji to zvolání e-e dosud nepustilo a při jeho vykřikování se velmi často dívá na mě, svědčí o tom, že se nemýlím.

…

O dva měsíce později:

Seděl jsem zrovna v obývacím pokoji za piánem a na klíně jsem měl Isabellku. Ta mačkala maličkým prstíkem klávesy, a protože zezačátku neodhadla sílu, do několika klapek svůj prstík otlačila. Esmé právě dochystala lidskou snídani a maličkou si převzala. V klidu jsem si hrál, když na mě po pár vteřinách má matka zoufale zavolala. Přešel jsem k jídelnímu stolu, kde byla Isabellka usazená v krmicí židličce a pobaveně sledoval, jak drží rtíky u sebe, škraněčky má nafouknuté, ručičky založené na hrudníčku a nehodlá otevřít pusinku a dovolit Esmé, aby ji nakrmila. Ta se na ni snažila co nejvlídněji promlouvat:

„Miláčku, proč to nechceš? Vždyť je to dobré.“ Maličká jen demonstrativně zatnula rtíky ještě pevněji a zoufale vykulila očička. Byla sladká. Tvářila se, jako by jí Esmé nutila něco nechutného. Problém byl ale někde jinde. Důvod, proč nechtěla jíst, byl ten, že si všimla, že je jediným členem naší rodiny, který přijímá lidskou stravu.

Jelikož je ona sama z části upír, nemáme v plánu jí nic tajit, jen musí přijít ta pravá chvíle, kdy jí vysvětlíme, jaký je mezi námi rozdíl. Zatím je příliš malá a mohla by to pochopit špatně, třeba tak, že když ona musí na rozdíl od nás alespoň trochu jíst a spát, je méně dokonalá než my a to nemůžeme dopustit. Jakmile jí vysvětlíme, co jsme zač a čím je ona, přijde na řadu ještě obtížnější vysvětlování a pro ni možná náročné na pochopení. A totiž, že na světě existují také bytosti, kterým se říká lidé. Smrtelná, křehká stvoření, která nepřijímají krev v žádné formě – až na výjimky, kdy ji potřebují ve formě krevní transfúze z důvodu nehody, operace či nemoci.

Přestože jsem z jejích myšlenek věděl, proč Isabellka nechce jíst kašičku, musel jsem se jí zeptat: „Zlatíčko, maminka se tě na něco ptala. Proč nechceš papat?“

Maličká ke mně zvedla žalující očička, odvrátila hlavičku na opačnou stranu a pronesla: „Neci!“

Za poslední dva měsíce udělala velké pokroky v mluvení. Po jejích prvních pokusech a následných slovech máma a táta začala brzy samu sebe nazývat Bea.  Na mě sice volá Ede, ale neustále se snaží mezi první a druhou slabiku naskládat tu pro ni nevyslovitelnou část „dwar“. Zarputile a s obrovskou pečlivostí se pokouší vyslovit mé jméno co nejlépe, ale zatím je to pro ni příliš těžký oříšek. Docela mě mrzí, že mám tak obtížné jméno, kdybych se jmenoval John, nemusela by se tak namáhat.

Stejně tak dobře je na tom i s oslovením všech zbývajících členů rodiny. Ty malé logopedické vady se samy jistě brzy poddají, ovšem těžko se s nimi smiřuje Emmett, který se snaží Isabellku učit vyslovovat. Ta se mu ale pokaždé schová za blonďatou sestřičku „Ous“ a ta už si svého muže zpacifikuje, ať dá maličké pokoj.

„No tak, princezno, nemáš ráda ovesné vločky?“ nenechal jsem se tak snadno odbýt.

„Ne! Bea ne! Ci kjev!“ vztekalo se to malé stvoření. S napučenými tvářičkami a zaťatými pěstičkami byla strašně vtipná. Myslela na to, že nikdo z nás dospělých lidské jídlo nejí. Moc dobře si uvědomovala, že my ostatní pijeme jen krev a dožadovala se jí také.

„Ale cvrčku, krev dostaneš samozřejmě taky. Ale děti, jako jsi ty, musí papat i normální jídlo, aby pěkně vyrostly!“ snažil jsem se jí to co nejmileji vysvětlit. Maličká po mně hodila pohled plný naděje a zjihle zopakovala: „Bea kjev! Ede ne-ne ham-ham. Bea ne-ne ham-ham.“ Esmé nepotřebovala překladač k tomu, aby pochopila, jaké myšlenky se to maličká snaží zformulovat. Vyděšeně se po mně podívala, ale rychle zase nasadila klidný výraz, takže si malá ničeho nevšimla.

Na debatu o rozdílech mezi upíry a poloupíry je skutečně brzy. Navíc nemáme zdání, jak to s ní bude dál. Nezbývalo mi, než ji teď nějak ukonejšit a doufat, že na naši debatu buď zapomene, nebo později pochopí, proč jsem jí lhal.

„Víš, zlatíčko, my už jsme všichni velicí, a tak nám stačí jen krev. Až budeš tak veliká jako my, tak sama poznáš, že už třeba nebudeš muset jíst jídlo.“ Podívala se na mě s bezelstnou důvěrou v očích. Zastyděl jsem se, že zneužívám její dětské naivity, vzal si ji na klín a pomohl Esmé, aby do ní dostala alespoň pár soust.

Už jsme úspěšně končili, když se z vedlejší místnosti, ze směru od televize, ozvalo: „No to se mi snad zdá! Vždyť to je celé zaslintané! Bello, pojď sem!“

Isabellka se provinile podívala po Esmé a skálopevně zažvatlala: „Ne-ne-ne.“ Ano, slovíčko ne právě patřilo k jejím nejoblíbenějším.

Emmett na nic nečekal a v momentě byl ve dveřích kuchyně, ze kterých právě hrdě pochodovala naše malá slečna a do kroku si záporně vrtěla hlavou, až jí culíčky skákaly. Isabellka se vyšplhala na pohovku a po vydatném jídle se na ni natáhla, nožičky přitom položila na polštář.

Její bratr byl okamžitě u ní a nervózně opakoval: „Mladá dámo, nefunguje ovladač na televizi. Tento,“ na důkaz svých slov lítostivě ukázal ke krabičce ležící na konferenčním stolku, „přiznej se, žes ho zaslintala. Neboj, nic se ti nestane.“

Náš prcek se po Emmettovi ani nepodíval a stále tvrdohlavě opakovala: „Ne-ne-ne.“

Emmett se na mě a Esmé zmučeně otočil a v myšlenkách mě vyzýval k tomu, abychom se do jeho sporu s ročním dítětem vložili. Mě ale mnohem víc než on upoutala malá cácorka na pohovce. Naznačil jsem Emmettovi, ať se otočí. Poté, co mě uposlechl, se nezmohl na víc, než jen zaúpění: „Né, to je moje nová herní konzole!“

Dál už nic neřešil a sledován Isabellkou s kouzelnou skříňkou z plastu v pusince, běžel do své ložnice. Přinesl s sebou svou momentálně nejoblíbenější knížku Máme miminko, tatínku a před obecenstvem - všemi členy rodiny, které zaujalo dění předešlých minut - ukázal na obal knihy a spustil: „Všimli jste si, že pořád něco cumlá a ohlodává?! S tím bychom měli něco dělat. Podle odborné literatury trpí orální fixací a mně se to teda vůbec nelíbí!“ šest párů zlatých očí se na něj nechápavě, ale zároveň poněkud shovívavě podívalo a Bella se spokojeně zazubila a s chutí pokračovala v cumlání jeho wii.

Emmett se ale tak snadno nedal a směle pokračoval: „Vždyť zuby má už od narození! Tak proč si do té pusy pořád něco strká? No, od koho se to naučila? Jen mám strach, aby si na to nezvykla a v budoucnu neměla problémy. Co když se to neodnaučí…? No?“ Emmett udělal dramatickou pauzu a důležitě se po nás podíval. Jediné co ale viděl, bylo to, jak v sobě všichni stěží dusíme smích.

Emmett si pomyslel něco o tom, že to s námi nemá smysl, protože tomu vůbec nerozumíme a zklamaně se vydal nahoru, cestou ale Isabellce sebral svou hračku, o kterou se neměl v plánu dělit.

Ještě si pomyslel něco ve smyslu, že za pár let ji bude muset dobře hlídat, protože až ta holka dospěje, bude nejspíš pěkné číslo. To už jsem v sobě neudržel zavrčení.

 ♣14. kapitola♣    ♣16. kapitola♣

Doufám, že Vám delší kapitolka vynahradila čekání na ni. Opět moc děkuju za hlasy a krásné komentáře, které mi necháváte, a které mě, jako každého autora, povzbuzují v psaní.

V minulé kapitole jsem pozapomněla poděkovat za zúčastnění se v anketě, jaký by měl Edward být. Opožděně za Vaše názory strašně moc děkuji, všechny jsem si pročetla a jak to s Edwardem bude dál, to uvidíte.

Zvláštní poděkování patří Myfate, která mi dělá poslední díly osobního poradce v oblasti prťavých dětí. Tentokrát se stala i cennou překladatelkou. ;)

Na závěr mám snad dobrou zprávu, šestnáctý díl byl původně součástí patnáctého, takže je už také hotový. Užijte si rychlé přidávání, dokud jej jsem schopná. :)

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 15. kapitola: