Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 29. kapitola

06.11.2014 (14:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1436×

29. kapitola

Jakkoliv byla Siobhan o hlavu a půl menší než já, nemohl jsem ji v ničem podceňovat. Bojovala opravdu neskutečně. Hned po prvním seznámení s našimi trenéry jsme se rozdělili do dvojic, které měly svá vlastní místa na trénování. Já se Siobhan skončil na pláži, jenom o deset mil dál, než jsme se původně setkali.

„To, že jsi vegetarián, ještě neznamená, že tě budu šetřit, jasné?“ ujišťovala se Siobhan hned na začátku našeho tréninku. Poslušně jsem tedy hned přikývl. Siobhan pohodila dlouhými vlasy, svázanými ve vysokém culíku, pohled rudých zorniček ztvrdl a trénink mohl začít.

Jakkoliv mě Victoria během toho jednoho večera, co jsme se setkali, stačila obeznámit se vším, co mě bude v následujícím přibližně roce, očekávat, zapomněla se tak trochu zmínit, že během té doby nebudu mít skoro žádný volný čas. Já i Bella jsme byli oba ponořeni do vlastního tréninku, a pokud jsme si během dvou dnů vyhradili i jenom dvě hodiny, bylo to opravdu hodně.

„Nečekal jsem, že to bude vypadat takhle,“ poznamenal jsem, když jsem ji po opravdu dlouhé době držel v náruči v naší pohodlné posteli.

„Tenhle výcvikový tábor nebyl koncipován k tomu, aby se zde zakládaly nebo udržovaly vztahy. Tady se musíme soustředit na něco jiného, než jsme my dva,“ poznamenala Bella šeptem a přitiskla mi rty k hrudi. Ten dotek byl skvělý, jako dvě motýlí křídla… Z hrdla se mi vydralo tlumené zavrčení.

„My ten náš ale kvůli nedostatku času rozhodně nezahodíme, co říkáš?“ zamumlal jsem a stočil Bellu pod sebe.

„Pokud mě nebudeš chtít vyměnit za jiný model, tak ne,“ zasmála se. Zmateně jsem se na ni podíval, tu poznámku jsem nechápal. „Slyšela jsem, že jste se Siobhan skvělý tým a ona je skutečně pěkná,“ rozvinula svou původní myšlenku.

„Máš pravdu, ty ostře řezané lícní kosti, lehce vystouplá brada, světle hnědé vlasy do půli zad a dokonalé rudé zorničky. Kdo by se v tomhle nenašel,“ básnil jsem o mé trenérce z legrace, ale nezabránil jsem Belle, aby mě pěstí nepraštila do ramene, až jsem se svalil na druhou polovinu postele. „Dělám si srandu, to přece víš.“

„Vím?“

„Ovšem. Navíc – stejně jako se ty vyjadřuješ o Siobhan, bych se mohl i já vyjadřovat o tvém trenérovi, se kterým procvičuješ svůj dar,“ namítl jsem, ale očividně jsem trochu přestřelil, jelikož se Bella zachmuřila a otočila se na bok, čelem ke mně.

Sakra, pomyslel jsem si a natáhl k ní ruku, abych ji mohl pohladit po rameni.

„Stále jsi nijak nepokročila s tréninkem?“ Měl jsem za to, že tohle je přesný důvod Belliny odtažitosti. A hned na první pokus jsem se trefil. Bella setřásla mou ruku a vstala z postele. Ani v nejmenším ji nenapadlo zakrývat ladné křivky jejího těla, takže jsem se mohl kochat dokonalým výhledem, který neměl jedinou chybičku. Až tedy na tu zamračenou tvář, jejíž polovinu jsem z profilu viděl.

„Jak mám trénovat něco, co už umím? Eleazar si snad myslí, že čtení myšlenek jde ještě nějak zdokonalit? Vždyť už stačí jen to, že se nemusím nikoho dotýkat, abych ty myšlenky slyšela,“ povzdechla si rozhořčeně.

Posadil jsem se na posteli a prohrál si vlasy. Tohle jsme už chvíli řešili. Bella se namáhala zjistit, co si Eleazar od toho tréninku sliboval, ale pořád se nemohla dočkat žádného uspokojivého výsledku, z čehož byla následně mrzutější.

„Zvláštní že tvůj instruktor netuší, co u tebe má rozvíjet. Siobhan a Diego vědí přesně, co mají se mnou trénovat. Dlouho jsem se obával, že ten můj dar bude naprosto k ničemu, když s ním mohu chránit jenom sebe, ale v tom jsem se pletl. Můj dar je pasivní pouze v tom smyslu, že s ním nemohu nijak bojovat, ale to ještě neznamená, že tím nedokážu zaštítit i někoho dalšího. Jednou se mi už podařilo svůj štít přenést i na Diega, když na nás Siobhan útočila a…“ rozmluvil jsem se, ale následně jsem přestal, když jsem viděl, že má slova Belle vůbec nepomáhají.

Rovněž jsem tedy vstal z postele a přešel po pokoji až přímo k ní. Stoupl jsem si za její záda a objal ji kolem pasu. Cítil jsem lehké elektrické impulzy, když se naše holá kůže dotýkala i na těch nejintimnějších místech, ale teď jsem nemohl myslet na sex, ačkoliv část mého mozku se tím zabývala neustále. Právě teď bylo mým úkolem utišit mou partnerku a stát se její skutečnou oporou, přesně takovou, jakou potřebuje.

A jakkoliv na tom byla Bella špatně, malý kousek mé duše se radoval z toho, jak je to teď správně – tedy, abych byl přesnější, teď jsem já, jako muž, mohl chránit svou ženu. Rozevřít svou náruč, do které by se mohla stulit.

„Mám dojem, že Doug o tom něco ví, ale jako by ta informace byla ukryta v jeho mysli v nějakém nedobytném trezoru, do kterého se nemůžu dostat,“ zamumlala po chvíli Bella.

„Je možné, aby to byla pravda?“ Upíři měli spoustu různých darů, které dokázaly dokonce pohnout zemí – a to myslím do posledního písmene vážně –, takže bych se nedivil ani tomu, kdyby někdo zakryl Dougovy myšlenky, aby se Bella nemohla něco dozvědět.

„Vypadá to, jako by přesně věděl, co se mnou má trénovat, ale když se ho na to zeptám, tak nemá nejmenší zdání. Jako by vzpomínka na očividný rozhovor s Eleazarem byla ukrytá někde uvnitř jeho hlavy a skrývala se tam i před ním samotným,“ povzdechla si.

„Pokud máš dojem, že Doug ví, co má dělat, tak ho nech. Nakonec oba odemknete ten zamčený trezor a zjistíte, co před vámi Eleazar tajil,“ ujišťoval jsem ji, sklonil se k jejímu ramenu a vtiskl jí na něj polibek.

„Opravdu si to myslíš?“ zajímala se.

„Samozřejmě. Pokud si Eleazar myslí, že tvůj dar jde ještě nějak rozvinout, tak ty to určitě dokážeš. Neznám učenlivější a umanutější upírku, než jsi ty, lásko,“ ujistil jsem ji a přesunul se z ramene až ke krku. Po tom polibku se mi Bella otočila v náruči a přitiskla své rty na mé.

„Miluju tě,“ zamumlala mezi polibky, „a děkuju, že ve mě tak věříš.“

„Renée? Myslíš, že bych si s tebou mohl promluvit? Někde v soukromí, pokud by to bylo možné,“ požádal jsem svou druhou matku asi o týden později. Stále mi totiž v hlavě vrtala Bellina slova, a tak jsem chtěl zjistit, jestli je Bellino podezření oprávněné.

„Samozřejmě. Co potřebuješ, Edwarde?“ pobídla mě, abych se jí svěřil. Společně jsme tedy zamířili mimo vesnici, abychom si našli trochu toho soukromí. Jeden toho docela dost nachodil, od doby, co na vlastní kůži zažil, jak moc citlivý sluch ten upíří je. Jediné štěstí potom bylo, že jsme se nemohli fyzicky unavit, jelikož to byly opravdové túry.

Zastavili jsme se až někde uprostřed Státního parku Serra do Tabuleiro, kde nás rušily pouze zvuky pohybujících se zvířat. Bylo to rovněž místo, kam jsme chodívali občas lovit. Park byl opravdu rozsáhlý, a pokud jsme to moc nepřeháněli, tak ochránci neměli šanci zjistit, že jim v tom jejich revíru řádí nějaká ta škodná.

„Myslím, že už jsme dost daleko. O čem jsi to se mnou chtěl mluvit?“ obrátila se na mě Renée.

„Mám na tebe takový menší dotaz. Před nějakou dobou jsi zmiňovala, že jsi mluvila s Eleazarem ohledně Bellina daru…“

„Nemůžu ti říct, co za speciální část svého daru má Bella trénovat,“ skočila mi okamžitě do řeči, aniž by mi nechala trochu prostoru k nastínění mého problému.

„Ne, kvůli tomu jsem s tebou mluvit nechtěl. Respektive, Bella má takové menší podezření, tak se chci přesvědčit, jestli je pravdivé, nebo se jí to jenom zdá,“ uklidňoval jsem Renée, která už vypadala, jako by chtěla vzít nohy na ramena a utéct – jako by vůbec měla naději, když jsem patřil mezi nejrychlejší upíry v Santa Catarině.

„Dobrá, tak tedy do toho. Jakou teorii si chceš ověřit?“ uklidnila se.

„Zvláštní, že to už dávno sama nevíš. Každopádně, to je teď vedlejší. Jde mi o tohle – Bella si myslí, že Doug přesně ví, co má u Belly hledat a jakým způsobem vést její trénink, ale dělá to nějak podvědomě. Když jsi mluvila s Eleazarem, byl s vámi ještě někdo jiný?“ Eleazar měl dar rozpoznat jiné dary, takže pokud měla Bella pravdu, musel mít po ruce někoho dalšího.

„Ale jistě, dva členové gardy. Eleazar je moc vážený člen královské rodiny na to, aby cestoval úplně sám,“ namítla Renée, jako by to nebylo už samo o sobě dost jasné.

„Nepřišlo ti na tom setkání nic zvláštního? Proč by zrovna tobě říkal Eleazar o tom, co Bellin dar dokáže, když ona sama umí číst myšlenky a on by se to snažil utajit?“ zpochybňoval jsem to setkání. Celé to přestávalo dávat smysl.

„Věděl, že si před Bellou dokážu myšlenky nechat pro sebe,“ namítla Renée.

„A dokázala bys to i tehdy, pokud by tvá dcera byla úplně na dně? I tehdy bys před ní dokázala tajit pravdu?“ namítl jsem. Znal jsem Renée natolik dobře, abych věděl, že vzlykům své dcery by neodolala a určitě by jí všechno vyzradila.

„Na co tímhle narážíš?“ zamračila se na mě Renée.

„Jenom to, že máš nějak zabráněno myslet na schopnost Bellina daru a zároveň o něm nemůžeš mluvit. Tu informaci máš někde hluboko v mysli, kam se ani Bella nedostane… Nebo se snad mýlím?“ nadhodil jsem a dal tak Renée možnost zpochybnit moje slova.

Jenže to neudělala. Jenom poraženecky sklonila hlavu.

„Chtěla jsem to říct Charliemu. Podělit se s ním o tu dobrou novinu – vím totiž, že je to něco dobrého. Měla jsem z toho radost už ve chvíli, kdy mi to Eleazar řekl, ale najednou, jako bych si na to nedokázala vzpomenout,“ potvrdila mé domněnky.

„To je v pořádku, Renée, nic se neděje,“ snažil jsem se ji uklidnit, když začala vzlykat nad svou bezmocností.

„Proč si s ní takhle Eleazar zahrává?“ vzlykala mi v náručí.

„Nemám nejmenší zdání, ale hodlám to zjistit. Bella se trápí až moc a já už toho mám po krk. Nejdřív jsem si myslel, že je Eleazar správný upír, ale začínám své mínění o něm dost značně přehodnocovat,“ prohlásil jsem a pohladil Renée po vlasech.

„Pomůžu ti zjistit, co za informaci mi to ukryl v hlavě a ze které mám podvědomě radost,“ slíbila Renée, odtáhla se a věnovala mi malý úsměv. Rychle jsem jí ho oplatil a potom jsem s ní dál probíral, co si pamatuje ze setkání s Eleazarem. Kromě té jedné informace měla o celém setkání celkem dobrý přehled, což byl začátek. Mohli jsme zjistit, co byli ti další dva členové gardy zač, jakými dary oplývali a jak ty následky darů zrušit.

Renée to považovala za dobrý nápad a rozhodla se pátrat na vlastní pěst, zatímco já budu dál pokračovat ve výcviku.

Celý ten plán jsme potom probírali hodně dlouho, takže mě ani nepřekvapilo, když jsme do vesnice dorazili tak akorát včas, abych mohl Siobhan ukázat, co jsem se na poslední lekci naučil. 

Práce s mým štítem nebyla z počátku vůbec jednoduchá. Vlastně ani po půl roce trénování nefungoval úplně automaticky, jak bych si přál. Stále jsem se na něj musel plně soustředit, abych ho dokázal vyvolat a zaštítit jím více lidí, než jenom sám sebe.

„Přijde mi, že se na dnešní trénink vůbec nesoustředíš," napomínal mě Diego. K tréninku, i když mi to bylo pokaždé proti srsti, používal několik lidí z vesnice – prý je to pro mě dobrá motivace, abych se soustředil. Když jsem se totiž nesoustředil, bylo lidem ubližováno Diegovým darem – a rozhodně to nebylo nic příjemného. Samozřejmě, dar, který na mě použila Kate, byl ještě nepříjemnější, ale ani tak.

„Omlouvám se, myšlenkami jsem někde jinde," přiznal jsem svou chybu a snažil se víc koncentrovat na tu pevnou, ale tvárnou hmotu, která mě jako by celého obalovala. Potřeboval jsem ji odtrhnout od svého těla, nafouknout ji a zvětšit tak, aby zahalovala i lidi v mé blízkosti.

Na minulém tréninku si Diego všiml jistého pokroku, a proto se mě snažil od soustředění rozptýlit i jistými útoky od fiktivních útočníků. Při trénincích zkušeným upírům asistovalo i několik dalších, kteří se ke gardě přidali jenom z vlastní vůle, ne že by si je královny speciálně vybraly. V tomto ohledu mě můj štít nechránil a to jsem věděl už od chvíle, kdy ho na mně testovaly vládkyně v Denali. Odolával jsem pouze psychickým darům a nemohl jsem tedy někoho zastavit. Můj štít žádnou zeď proti nepřátelům nevytvářel.

„Tak se soustředit začni, nebo to těm lidem nebude zrovna příjemné," upozornil mě naštvaně Diego a opět svůj dar přenesl na skupinku lidí, kteří ho s vyděšenými pohledy sledovali. Tohle pro mě byla nepěkná zkušenost a asi jediná věc, ke které bych měl nějaké výhrady vzhledem k fungování vesnice. Lidé jako pokusní králíci – tohle moc neodpovídalo idealismu, který chtěly vládkyně hlásat.

Znovu jsem se tedy zaměřil na štít, pomalu se mi ho podařilo roztáhnout, že už neobjímal mé tělo jako nějaký neoprenový oblek, a pak jsem ho už jenom natahoval. To natahování bylo tou jednodušší částí, uchopení štítu a snaha přesunout ho i na někoho dalšího bylo horší. Jako by ten štít měl vlastní hlavu a snažil se tak chránit jenom mě, já mu to pak zakazoval a obvykle nakonec i vyhrál, ale někdy to vítězství moc dlouho nevydrželo.

„Co tě rozptylovalo tentokrát?" zajímal se Diego ve chvíli, kdy jsme dokončili trénink.

„Mám starosti o Bellu," přiznal jsem a zároveň jsem věděl, že tuhle odpověď používám až moc často.

„Nemáš k tomu žádný důvod. Tady se jí nic stát nemůže a Doug s jejím tréninkem pokračuje na jedničku," namítl Diego a mávnutím ruky propustil skupinku lidí zpět k jejich práci.

„O ten trénink mám vlastně starost. Nezmínil se ti někdy Doug, čeho se vlastně snaží s Belliným darem dosáhnout? Já vím, že u mě se snažíš dokázat to, abych štít nepoužíval jako jednu velkou bublinu, ale abych s ním dokázal zaštítit jednotlivé lidi... Ale Bella naprosto neví, jakým směrem svůj trénink směřovat."

„Pokud jí to Doug neřekl, jistě k tomu má nějaký důvod, takže to teď neřeš," odbyl mě takovou nijakou odpovědí Diego. „Zítra budeme pokračovat v tréninku, takže přijď včas," rozloučil se se mnou a vydal se zpět do vesnice. V tu chvíli mi taky došlo, že jsme skončili o něco dřív než obvykle a tak by vlastně Bella měla ještě trénovat, což mi vnuklo skvělý nápad.

Vydal jsem se k místu, kde se pravidelně Bella scházela s Dougem, abych jako nestranný pozorovatel mohl dohlédnout na jejich výcvik. Už jsem věděl, že Bellino podezření je oprávněné, a tak jsem se chtěl i teď ujistit, jestli Doug opravdu ví, co dělá.

„...Jak jsme si to říkali? Snaž se uklidnit a koncentruj se pouze na svou mysl. Snaž se oprostit od myšlenek mých a všech v okolí," nabádal ji Doug ke zklidnění, jako by snad řídil nějakou meditaci. U mě to vlastně ze začátku fungovalo stejně. S Diegem jsme se snažili propracovat k jádru mého daru, abych ho byl schopen následně uchopit a nějak tvarovat, takže i v tomto jsem poznával jistou strategii. Ale od této koncentrace jsme se už dávno s Diegem posunuli o dost dál, zatímco Bella s Dougem setrvávali na stejném místě už několik dlouhých týdnů.

„Já se o to snažím," zavrčela na něj Bella a já jasně poznal, že začíná být netrpělivá. Chtěl jsem jít blíž, abych ji uklidnil, ale nevěděl jsem, co by na to Doug řekl, proto jsem raději postával bokem a po větru, aby ji ani můj pach nerozptyloval.

Bohužel mé utajení nebylo tak dokonalé, jak jsem si myslel. Po určité chvíli, kdy se Bellina nálada přenesla i na Douga, si mě její instruktor všiml a gestem mě pobídl, abych se k nim přidal.

„Edwarde, přidej se k nám. Třeba nám změna mé původní strategie trochu pomůže," prohlásil, když už jsem byl skoro u nich.

„Jak by nám Edwardova přítomnost mohla pomoct?" podivila se Bella a na čele se jí zformovala ta drobná vráska, kterou jsem na ní tak miloval. Díky ní jsem taky poznal, jak moc se soustředí na Dougovy myšlenky. Snažila se v nich najít nějakou odpověď, po které jsem pátral i já s Renée.

„To ještě uvidíme. Ty nedokážeš Edwardovi číst jeho myšlenky, takže tě nemohou rozptylovat v soustředění. Proto teď vyzkouším něco, aby ses uklidnila a my mohli nějak s tvým darem pokročit," informoval Bellu. „Edwarde, ty si teď stoupni za Isabellu, obejmi ji a pokus se vytvořit u ní pocit pohody a klidu, možná to konečně přispěje k našemu snažení," instruoval mě, a tak jsem tedy udělal přesně to, co po mně chtěl.

Stoupl jsem si za Bellu, objal ji kolem pasu a bradou jsem se opřel o temeno její hlavy. „To zvládneš, lásko. Všechno bude fajn," zašeptal jsem k ní ve chvíli, kdy jsem ucítil to její vnitřní napětí. Bella se potřebovala uvolnit nejenom v mysli, ale i fyzicky. Proto jsem k ní ještě chvíli mluvil, dokud jsem nepoznal, že se skutečně začíná uvolňovat.

„Teď se pokus aplikovat to, o čem jsme spolu už mluvili,“ promlouval k ní potichu Doug. „Musíš se dostat až k úplnému základu svého daru, proniknout k jeho kořenům.“

Jo, tak tohle jsem moc dobře znal – tedy, ne že by Diego používal přesně tahle slova, ale princip byl stejný jak u mě, tak i u Belly. Najít místo, kde se jakoby nachází její dar. Těžko se to vysvětlovalo, jelikož každý dar měl své specifické vlastnosti. Já jím byl doslova obalen od hlavy po paty. Kate ovládala svůj dar pouze rukama. Bellin dar se tedy mohl nacházet pouze v určité části mozku. Čtení myšlenek mohlo tvořit nějaký šestý smysl, a co jiného především ovládá smysly než mozek?

„Věnuj se pouze své vlastní mysli, všechno, co se ti snaží dostat do hlavy, se pokus odblokovat,“ nabádal ji Doug.

„Zmlkni,“ zavrčela Bella a na malý okamžik se opět napnula. Lehce jsem tedy zesílil stisk, aby si opět uvědomila mou přítomnost a pak tlak mých rukou opět povolil, jenom aby stále vnímala, že jsem za ní. Uklidňující vlastnosti doteku byly známy lidem už hodně dlouho. Byla to jednoduchá psychologie, kterou jsem ovládal i já jakožto naprostý amatér.

Doug si z Belliných slov naprosto nic nedělal. Mlčky postával dál a jenom pozorně sledoval Bellu, která se snažila konečně uchopit svůj dar. Jeho reakce, nebo její naprostá absence mě trochu překvapila. Diego by nebyl zrovna nadšený, kdybych se na něj podobně osopil. Ale Doug to bral v klidu a jenom vyčkával.

Ticho přerušované pouze nárazy vln na skály kus od nás po chvíli ohlušila zvláštní melodie. Nejprve jsem nevěděl, odkud přichází, až když jsem se zaposlouchal pozorněji, poznal jsem, že si ji brouká Bella. Žádná slova jsem nerozeznal, ale rozhodně se nejednalo o pouze náhodně vyluzovaný popěvek, určitě se jednalo o nějakou písničku. Chvíli mi to trvalo, ale jak ta melodie plynula, zjišťoval jsem, že mi nezněla jenom povědomě – já jsem ji znal. Bylo to už hodně dávno, co jsem ji slyšel naposledy, ale věděl jsem přesně, odkud ji znám. Melodie ve skutečnosti slova měla, ale já si je nikdy nepamatoval, nebyla totiž anglicky, ale píseň jsem měl spojenou s myšlenkami na domov. Vždy mi ji broukala Esmé, když mě chtěla uklidnit, ve chvíli, kdy se mi zdál zlý sen, byl jsem nemocný a tak podobně. Nikdy jsem ale o té písni Belle neřekl. Nemohla ji tedy znát. Pochyboval jsem, že by Esmé na něco podobného někdy myslela. Pokud ano, Bella by se mě na to určitě někdy zeptala, nebo se jenom slůvkem zmínila.

Jak si tedy mohla broukat zrovna tuhle melodii?

Překvapilo mě to natolik, že jsem se od Belly odtáhl, abych se jí mohl podívat do obličeje a zeptat se na to. Ale ve chvíli, kdy jsem ji přestal objímat, tak si přestala broukat.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se překvapeně, když jsem k sobě Bellu otočil. Hleděla na mě, oči otevřené dokořán a leskly se obrovským nadšením, jaké jsem v nich snad nikdy neviděl. Nebo aspoň od doby, kdy zjistila, že má trénovat svůj dar… „Tak počkat, to byl tvůj dar?“

Bella jenom neurčitě přikývla. „Už to tak vypadá,“ pousmála se.

„Vypadáš spokojeně, podařilo se ti tedy uklidnit natolik, aby ses dostala k jádru svého daru?“ vložil se do našeho rozhovoru i Doug, který do teď postával bokem a jenom nás sledoval.

„Myslím, že ano,“ přitakala Bella, „jenom nemám nejmenší tušení, co měla být zač ta melodie, která se mi ozývala po celou dobu v hlavě,“ namítla.

„Zato já to vím,“ prohodil jsem. „Ve chvíli, kdy ses naprosto uvolnila a snažila se polapit svůj dar, jsi zřejmě nevědomky pronikla i pod můj štít. Tu melodii jsi musela najít někde hluboko v mé mysli, zpívala mi ji totiž Esmé, když jsem byl malý kluk.“

Bella jenom bezhlesně otevřela ústa a kratičký okamžik na mě vyjeveně zírala, než se jí podařilo dostat své mimické svaly pěkně pod kontrolu.

„Tohle se jí povést nemohlo. Tvůj štít funguje naprosto perfektně a Bellin dar ho překonat nedokáže. Pokud tu melodii získala z tvé mysli, musel jsi jí s tím sám pomoct. Slyšela jsi během toho moje myšlenky?“ zpochybnil Doug náš objev.

„Neslyšela, snažila jsem se je nevnímat, jak jsi mi radil,“ odsekla mu Bella a opět se celá naježila. Ale tentokrát to bylo zklamáním, že vůbec nepokročila, jelikož mi hned bylo jasné, na co Doug naráží.

„Já jí nijak nepomáhal,“ namítl jsem.

„Možná ne úmyslně, třeba jenom podvědomě. Je to přece tvoje partnerka a ty se jí snažíš pomoct za všech okolností. Chtěl jsi ji uklidnit a tvůj dar tě poslechl po tvém. Zahalil jsi ji do svého štítu, tím pádem zřejmě přestala slyšet mé myšlenky – ačkoliv tohle trochu nesedí – a zároveň, jak byla ukryta v tvém štítu, mohla ti nahlédnout do mysli,“ teoretizoval.

„Pokud máš pravdu – a já rozhodně netvrdím, že máš –, měl bych o tom informovat Diega. Znamenalo by to totiž, že ve chvíli, kdy se rozhodnu někoho s jakýmkoliv psychickým darem, ukrýt pod můj štít, musím mu bezmezně věřit, protože pod štítem se ke mně dostane každý?“

„Je to možné,“ usoudil Doug. „Promluv si o tom s Diegem na další hodině. Přece jenom je to on, kdo se specializuje na obranné dary. Já mám na starosti Isabellu.“

Fakt, že ani tentokrát Bella neuspěla ve snaze uchopit a ovládnout svůj dar, byl pro ni velkým zklamáním. Tolik zářila, když si myslela, že to dokázala. A potom ji Doug konfrontoval s vlastním názorem na to, co se stalo a bylo to, jako by Bella dostala ledovou sprchu nebo kopanec do břicha.

„Jsem naprosto k ničemu!“ zuřila, když jsme se vydali v noci na lov. Každý strom se teď před ní musel mít na pozoru, aby se jí náhodou nepostavil do cesty.

„Zlato, ty víš, že to tak není. Prostě to chce čas,“ snažil jsem se ji uklidnit a zároveň s ní držet rychlost. Když se naštvala, dokázala vyvinout až nepředstavitelnou sílu a pomalu utekla i mně, ačkoliv jsem se velmi brzy v rodině kvalifikoval na nejrychlejšího člena.

„Kolik si myslíš, že mi toho času ještě zbývá?“ okřikla mě a zastavila svůj zběsilý běh.

„Spousta, nemáš se čeho obávat,“ namítl jsem zcela klidně.

„Spousta?“ vyjekla. „To nemyslíš vážně? Sakra, kdyby tu teď byl Eleazar, chytila bych ho pod krkem a donutila ho říct, co mi zatajil. Kdo se ho, proboha, prosil, aby odhaloval nějaké další zvláštnosti mého daru? Já byla naprosto spokojená s tím, jak jsem si žila. A teď tu musím podstupovat trénink, který stejně nikam nevede! Pořád mi vrtá hlavou, co dělám špatně. Jakým směrem se může můj dar vyvíjet, ale ono to prostě nejde. Nevím, kde je ta chyba. Možná jsem celá špatná já! Možná je chyba přímo ve mně!“ V ránu už neovládla tu zuřivost, která se v ní za poslední půl rok nahromadila a dala mi poznat, jak se to v ní všechno vaří. A nejenom mně. Ozvalo se hlasité zapraskání a strom, který stál vedle Belly, se začal s mohutným sténáním kácet k zemi.

„Bell… prosím, uklidni se. Pokud tě to takhle trápí, můžeme vyrazit do Denali, aby nám Eleazar odpověděl na naše otázky. Protože já si jsem víc než jistý, že v tobě žádná chyba není,“ mluvil jsem klidně, ale zároveň jsem byl znepokojený tím, co může následovat, když už se dala do ničení věcí okolo nás.

„Trénujeme stejnou dobu a ty jsi naprosto dokonalý student. Všechno zvládáš a tvůj dar tě poslouchá. Neměl jsi problém uchopit jeho podstatu a začít s ním pracovat. Ale co já? Půl roku se snažím trénovat a nic! Jsem nula. Jsem nula. Jsem nula! Chápeš to?!“

„Nejsi nula. Přestaň se už takhle obviňovat. Nikomu tak nepomáháš. Možná jsi na sebe jenom moc přísná. Třeba se jenom snaží až moc,“ namítl jsem a vysloužil si tak jenom jedno naštvané zavrčení. To jsem jí oplatil tak nějak podvědomě, aniž bych si to uvědomoval.

„Moc se snažím? A nejde vůbec o tu snahu? Trénink je o S-N-A-Z-E.“ Poslední slovo mi rovnou hláskovala jako malému klukovi. A já to věděl – musel jsem se hodně snažit, aby mě dar poslouchal aspoň zčásti, věděl jsem, že budu muset ještě hodně tvrdě trénovat, aby dělal přesně to, co chci a v době, kdy mu to poručím. Ale zároveň jsem se od Diega naučil i to, že každý dar chce něco jiného. Každý upír, který tady někoho vyučuje, se specializuje na nějaký typ darů. Ví, co je potřeba. A pokud se Doug zatím nezačal rozčilovat s tím, že Bellin trénink nepokračuje, jak by měl, asi je to úplně normální. Třeba její dar potřebuje víc času.

Mnoho mladých upírů ve zdejší vesnici trénují svůj dar už od začátku, od chvíle, kdy se stanou upíry. Bella už je upírem moc dlouho. Je se svým darem sžitá tak dlouho, nevyvíjela ho, prostě tam byl a nešel nijak kontrolovat nebo měnit. Byl jako nějaké domestikované zvíře, které se dostalo nějakým nedopatřením do divočiny a teď ze sebe musí udělat opět dravce, aby nebylo samo uloveno. A tím predátorem, který byl na lovu, byla Bella. Svou usilovnou snahou donutit ochočené zvíře začít žít divoce, ho možná jenom ubíjela.

Než na tuhle věc přišla i Bella, uběhlo několik dalších měsíců, přišel květen a s ním i brazilský podzim. Na rozdíl od toho severského věčně deštivého podzimu, byl tenhle nezvykle suchý. Bylo to celé na opak. Ale počasí bylo to poslední, co mě nebo kohokoliv z rodiny zajímalo.

Já se svým tréninkem úspěšně postupoval. Štít mě poslouchal, jak měl a i v boji jsem se velmi zlepšil. S Diegem jsme dolaďovali poslední detaily v práci s mým štítem – ještě pár tréninků a nebudu mít problém zaštiťovat samostatné osoby během boje. Už žádná kopule kolem skupiny lidí, teď bude mít každý svůj vlastní štít. Společně jsme taky zapracovali na informaci, kterou mi pomohl odhalit Doug. Diego s tím trochu počítal, ale nechtěl mě prve nervovat. Nakonec jsme i tohle společně zvládli a já se naučil ochránit i pod vlastním štítem. Stálo mě to hodně úsilí, ale nakonec se mi to podařilo.

Zato Bella kromě klasického tréninku moc nepostupovala. Zabrala se do svého tréninku tak horlivě, že v boji vynikala tak, že ji ve vesnici nedokázal nikdo porazit – a nebylo to jenom tím, že soupeři dokázala číst myšlenky. Ve chvíli, kdy to dělala, vypadal ten boj spíše jako tanec dokonale sehrané dvojice.

A možná tím, že se soustředila především na fyzický boj a snažila se netrápit se svým darem, to jednoho květnového odpoledne přišlo samo.

„Tak, pro dnešek ještě jednou a skončíme. Tvoje výuka bude u konce,“ prohlásil Diego a úplně mě tím překvapil. „Trénovat už budeš jenom ve chvíli, kdy budeš chtít. Ty poslední dva měsíce budeš mít volnější režim, aby sis zdejší pobyt užil. Bude to něco jako odměna za tvrdou práci,“ zasmál se a poplácal mě po rameni.

„Už se nemůžu dočkat,“ zašklebil jsem se na něj a chtěl mu dokázat, že jsem svůj štít dokonale ovládl, když jsem si všiml, jak k našemu kousku pláže míří Bella. Šla pomalu – tedy tak nějak lidsky pomalu, jen co noha nohu mine. Bylo to divné, zrovna v tuhle chvíli měla mít lekci s Dougem. Ale možná se něco stalo. Vzdala Bella ten trénink?

„Vydrž chvíli, hned se vrátím,“ požádal jsem Diega a rozběhl se k Belle. Zastavil jsem se přímo před ní a rychlým průzkumem zjistil, že jí nic není. Jenom výraz ve tváři měla zvláštní. „Stalo se něco, Bell?“ zeptal jsem se s jasnou obavou v hlase.

Bella jenom přikývla a sklopila hlavu, takže jsem si nemohl v jejím obličeji nic přečíst. Byl jsem dokonce v pokušení jí hlavu zvednout a zahledět se jí do očí, které vždy prozradí jakoukoliv Bellinu emoci, ale pouze pozorný a trpělivý čtenář to všechno, co se uvnitř Belliny hlavy odehrává, dokáže přečíst. Mně to trvalo hodně dlouho. Teď už to vlastně byly bezmála tři roky, kdy jsem s výukou tohoto čtení započal. Ale ve chvíli, kdy jsem jí do očí neviděl, jsem byl namydlený stejně jako někdo, kdo stejně číst neuměl.

Po chvíli hlavu zvedla a na tváři se jí rozlil dokonalý úsměv. „Zvládla jsem to, Edwarde,“ zašeptala a skočila mi kolek krku. „Už vím, k čemu jsem se měla dopracovat.“

Jo, já vím, neodhalila jsem Bellin dar, na kterém tak dlouho pracovala. Ale všeho do času. Už nás čeká jenom poslední kapitola. Teď si jenom zkuste tipnout, co přesně by mohla Bella se svým darem dokázat. Předem děkuji za vaše názory.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 29. kapitola: