Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 9. kapitola

02.09.2012 (18:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1936×

9. kapitola  

Chvíli jsem ještě sledoval, jak se spolu baví. Po chvíli to vypadalo na hádku a já uvažoval, že bych přece jenom zasáhnul, aby se Monica třeba nepromněnila. Její psychika jakožto vlkodlaka musela být hodně špatná a proměna mohla nastat při sebemenším rozrušení.

Když už to tedy nabíralo docela obrátek, dojel jsem autem až k nim a když jsem zastavil, jejich rozhovor ustal.

„Dobrý den, doktore Lernere, Monico,“ pozdravil jsem je a Monica na mě překvapeně hleděla. Pohled doktora vypadal spíš pěkně naštvaně. „Zrovna jsem jel náhodou kolem, tak jsem si říkal, že bych se zastavil, pokud máš chvilku,“ obrátil jsem se k Monice.

Překvapení v její tváři se ještě zvětšilo. Nečekala, že se k ní budu chovat tak přátelsky po tom, co jsme si naposledy řekli. „Já… ehm… Zrovna jsem se chystala si jít zaběhat,“ namítla rozpačitě.

„Aha,“ pronesl jsem naoko zklamaně. „Tak to abych asi jel a nechal tě trénovat. A… pane doktore, nechcete někam svést? Zrovna mířím do nemocnice vyzvednout Carlislea,“ navrhl jsem a doufal, že mou nabídku příjme. Snažil jsem se Monicu před další hádkou s ním uchránit.

„To není vůbec špatný nápad. Za chvíli bych tam stejně musel. Aspoň se budu moct podívat na toho zraněného chudáka,“ souhlasil a mně neušel ten významný pohled, který vrhl na Monicu.

„Tak to si nasedněte, ať táta dlouho nečeká… A my se uvidíme později,“ rozloučil jsem se s Monicou. Doufal jsem, že mi za tohle aspoň poděkuje, když už nic jiného. Zachránil jsem ji před hodně ošklivou výměnou názorů.

„Děkuju za odvoz,“ zahájil rozhovor Lerner, když jsme se už pomalu blížili k nemocnici. „Nejspíš bych totiž musel jít pěšky, auto mám v opravně,“ dodal na vysvětlenou.

„To je v pohodě, stejně tam mám cestu, včera jsem měl půjčeno tátovo auto, takže by neměl jak odjet domů,“ pokrčil jsem rameny a uvažoval, jestli se ho zeptat na tu předešlou hádku s Monicou. „Ehm… Nevěděl jsem, že se znáte s Monicou, pane doktore,“ nadhodil jsem po chvíli rozhodování, kdy jsem uznal, že to nebude znít moc vyzvídačně.

„Ani moc ne. Spíš s jejími rodiči. Monicu znám jenom z ojedinělých návštěv jejich domu. Je to moc milá holka,“ vysvětloval neurčitě.

Jasně, milá holka. Tak proč jste se s ní před chvílí hádal? Ta otázka jenom čekala na vyslovení, ale já si to zakázal. Nemohl jsem se skoro cizího člověka vyptávat na soukromé věci. Možná se na to budu moct zeptat Monicy, až se za ní později stavím. Přece jenom jsem se nevzdal rozhodnutí si s ní promluvit o všem, co se s ní děje, a hlavně o Samovi a Emily.

„Ano, to ona je,“ souhlasil jsem lehce zamyšleně a vyhlížel nějaké přijatelné místo na zaparkování.

„Klidně můžeš zajet na mé parkovací místo,“ nabídl mi Lerner, ale já místo toho zabočil k místu, které bylo rezervováno pro doktora Cullena. Zase takoví přátelé jsme s Lernerem nebyli. A přece jedu pro tátu, takže mám právo na jeho místě zaparkovat. „Tak… děkuju za odvoz,“ rozloučil se se mnou a zamířil si to do budovy, aniž by na mě třeba počkal - přece jenom jsme měli společnou cestu - minimálně její část.

Vypnul jsem tedy motor, zamkl auto a zamířil si k recepci.

„Táta je u sebe, nebo se někde potuluje po nemocnici?“ zeptal jsem se sestřičky, která zrovna třídila výsledky testů do karet pacientů.

„Měl by být u sebe. Zkus tam zajít a kdyby tam nebyl, tak ti ho vyvolám,“ nabídla se ochotně, takže jsem jí jenom poděkoval a zamířil si to k tátově kanceláři. Zaklepal jsem se na dveře a hned na to jsem na jeho vyzvání vstoupil.

„Ahoj… Tak co, máš všechno potřebné hotové, abychom mohli vyrazit?“ zajímal jsem se.

„Ještě tak úplně ne. Potřebuju něco dopsat do těhle papírů. Řekl bych, že mi to bude ještě tak půl hodiny trvat. Doufám, že ti nebude vadit na mě chvíli počkat,“ odvětil a vzhlédl od papírů.

„To je v pohodě. Klidně počkám… Nebo… Včera jsem si vlastně chtěl promluvit s Emily, tak pokud by ti to, jakožto lékaři, nevadilo, zašel bych se na ni podívat,“ navrhl jsem. Kromě rozhovoru s Monicou byla tahle záležitost další, co mi vrtala hlavou. Vlastně by bylo mnohem lepší, kdybych si nejdřív promluvil s Emily a poté až s Monicou.

„Dobrá. Krátká návštěva někoho jiného, než nemocničního personálu nebo policie, jí jistě přijde vhod,“ souhlasil, a tak jsem se vytratil z jeho kanceláře. Po chodbě jsem si to namířil k lůžkové části a až tam jsem si uvědomil, že vlastně nevím, v jakém pokoji ji mám hledat. Naštěstí mi to desky se jmény pacientů, které byly u dveří, napověděly a já se zastavil před dveřmi s číslem osm. Lehce jsem zaklepal a pak nakoukl dovnitř.

Emily ležela na posteli blíže k oknu a jako by snad ani nezaregistrovala můj příchod. Chvili jsem dokonce uvažoval nad tím, že zřejmě znovu usnula a já bych měl odejít. Než jsem to však stačil uskutečnit, otočila hlavu na polštáři ke mně.

„Říkala jsem si, kdo to přišel. Doktoři jsou upovídaní už od vstupu a teď tu bylo najednou moc velké ticho,“ prohodila mile a snažila se i trochu usmát. Moc se jí to ale nedařilo přes náplast, kterou měla zalepené jizvy na pravé straně tváře.

„Táta mi dovolil tě navštívit,“ vysvětlil jsem svou návštěvu.

„A já jsem ráda, že je tu někdo, kdo nemá bílý plášť nebo nějakou jinou uniformu,“ zašeptala. Došel jsem tedy až k ní a sedl si na protější ustlanou postel. Sestřičky asi nebudou mít radost, ale mně to bylo docela jedno.

„Tak to jsem rád, že mě vidíš ráda - i když to bys viděla myslím kohokoliv normálního,“ odvětil jsem a usmál se na ni. „Slyšel jsem o tom, co se tobě i Samovi stalo,“ zahájil jsem rozhovor u tématu, které mě nejvíc zajímalo. Zdvořilostních frází už bylo dost.

„Myslíš ten útok, co?“ přitakala a zvedla ruku ke své tváři.

„Všichni tvrdí, že vás napadlo nějaké divoké zvíře. Nejspíš medvěd, pokud se nepletu.“

„Nevím, co za zvíře to bylo. Pamatuju si jenom, že bylo obrovské, vrčelo a potom jenom… Jak se rozpřáhl. Mám dojem, že jsem musela na chvíli upadnout do bezvědomí. Ale netrvalo to moc dlouho, protože když jsem se probrala, zahlédla jsem tu chlupatou kouli nad Samem. Sama ani nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, že jsem v batohu, který se vedle mě válel, našla světlici a vystřelila na to zvíře,“ vyprávěla šeptem něco, co za posledních pár hodin musela říct už minimálně několikrát.

„Co se stalo poté, cos vystřelila?“ vyzvídal jsem lehce netaktně.

„To zvíře se po mně otočilo. Změřilo si mě velkýma očima a hned na to se rozběhlo pryč… Nevím, jestli jsem ho zranila, ale pokud ano, tak si to zasloužilo. Minimálně za to, co provedlo mně a Samovi,“ dodala a lehce popotáhla.

„Já - omlouvám se, že takhle vyzvídám. Měl bych se chovat trochu víc jako gentleman, vždyť se skoro ani neznáme. Kromě tvého jména a skutečnosti, že tě napadlo divoké zvíře, o tobě nic nevím. Máma by z tohohle mého chování byla nešťastná,“ omlouval jsem se.

„V pořádku. Tvoji omluvu přijímám, ale na oplátku se chci zeptat, proč jsi vlastně přišel? Nemusel jsi za mnou chodit,“ zajímala se pro změnu ona.

„Sám nevím. To zvíře v lesích mi nedalo pořádně spát. S přítelkyní jsme chodili taky často do lesa - takže asi proto,“ odvětil jsem, aniž bych si příliš vymýšlel.

„Chodili? Už nechodíte? Tedy samozřejmě, že ne, když je tam ten medvěd, nic jiného to zřejmě kvůli té velikosti ani být nemohlo.“

„Správně, už nechodíme. Musela na nějakou dobu odjet z města,“ přitakal jsem.

„Takže udržujete vztah na dálku, pokud se nepletu. To musí být těžké, nedokážu si představit, že bych se se Samem neviděla každý den. Hrozně by se mi po něm stýskalo,“ dodala a já jí nechtěl ničit iluze o tom, jak ten náš´vztah na dálku´ vůbec funguje nebo nefunguje.

„Jak-jak dlouho tu ještě budeš?“ Rozhodl jsem se pro změnu tématu.

„Doktoři mě tu chtějí držet nejmíň do zítra kvůli případné infekci, ale potom mě prý propustí. Každopádně tu chci zůstat, dokud nepopustí Sama, anebo nepovolí jeho převoz do Seattlu. Až potom odjedu – a zřejmě se sem už nikdy nevrátím. I přesto, jak je zdejší okolí zajímavé, nebudu mít na tenhle náš výlet pěkné vzpomínky,“ vysvětlila přiškrceně a já jenom pokýval hlavou, že souhlasím.

„Tomu rozumím. A - jak by řekli doktoři - bys teď měla zřejmě odpočívat, aby ses co nejdřív uzdravila a mohla se věnovat Samovi. Takže bych se měl zvednout a jít. Táta na mě stejně už čeká, dneska mu totiž dělám tak trochu odvoz,“ usmál jsem se na ni a zvedl se z postele, kterou jsem aspoň trochu uhladil, aby si na mě sestřičky nemohly stěžovat.

„Jen běž… A pokud budeš mít někdy v těhle dnech cestu do nemocnice, ráda tě uvidím, pokud se budeš chtít stavit,“ navrhla a já jí přislíbil, že pokud se v nemocnici ukážu, tak se na ni přijdu podívat.

„Pěkně se uzdravuj,“ rozloučil jsem se s ní a vyšel na chodbu, kde jsem se srazil s Carlislem.

„Zrovna jsem se tě vydal shánět. Všechny papíry mám hotové, takže můžeme vyrazit domů,“ prohodil a já zpozoroval, že už na sobě nemá bílý plášť, takže jsme fakt mohli jet.

To odpoledne jsem se nakonec k rozhovoru s Monicou vůbec nedostal. Odvezl jsem Carlislea domů a už mi volala Alice, jestli bych pro ně nemohl přijet do školy, že skončili s tréninkem o něco dřív a nemají se jak dostat domů.

Nejdřív jsem jí chtěl odseknout něco jako, že nejsem jejich soukromý řidič a ať jdou pěšky, ale nakonec jsem si to rozmyslel a znovu sedl za volant a dneska už podruhé mířil do školy, abych vyzvedl tu šílenou bandu otravů, kterou jsou mí sourozenci. Jelikož nejednou dokázali být přímo dokonale otravní.

„Super, že jsi pro nás přijel. Zrovna jsme si říkali, že si uděláme menší výlet. Nechceš jet s námi?“ zajímal se aktivně Alice, když jsem zaparkoval před budovou školy. Všichni – tak jak tu měli tréninky – tu postávali a na něco čekali.

„Co za výlet plánujete?“ zajímal jsem se podezřívavě.

„Původně to bylo La Push, ale kvůli tomu, co se stalo v místních lesích jsme to zamítli. No, a rozhodli jsme se pro Port Angeles. Zajdeme do kina, na pizzu, a tak… Prostě zábava,“ chopil se objasňování Mike.

„Pojeď, Edwarde. Všichni se chceme trochu pobavit a myslím, že i tobě by to přišlo vhod,“ přemlouvala mě Alice, když už jsem se to chystal odmítnout.

„Pokud se rozhodneš nejet, tak bych docela uvítala, kdybys mi půjčil klíčky od auta, abychom se tam měli jak dostat,“ přidala se do rozhovoru i Rose a přestože jsem věděl, že je to skvělá řidička, odmítal jsem klíče od Volva svěřit kterémukoliv z mých sourozenců – a především to platilo pro Emmetta.

Takže bylo rozhodnuto. „Pojedu s vámi,“ souhlasil jsem a to u Alice vyvolalo takovou vlnu nadšení, že mě musela hned obejmout.

„Tohle si užijeme, věř mi,“ slibovala, když už jsme nasedali do auta. Díky ní v mém autě nehrozilo, že by cesta probíhala nudně a tiše. Stále měla ke všemu co říct a nedokázala mlčet ani dvě minuty, aniž by si nenašla nové téma k rozhovoru.

„Viděl jsi toho zraněného kluka? Slyšel jsem, že když ho přiváželi do nemocnice, byl už skoro mrtvý,“ prohodil Emmett, když přišla řada i na útok divokého zvířete. „A ta jeho přítelkyně prý taky nevypadala zrovna nejlíp. Prý jí to zvíře přejelo prackou od hlavy až k pasu.“

„Sama jsem neviděl, odvezli ho na sál, ještě než jsme s Carlislem dorazili, ale s Emily jsem se viděl a je to docela milá holka, jenom byla spolu s přítelem v nesprávný čas na nespravném místě. Po tom útoku nějaké jizvy mít zřejmě bude, ale nebude to nic, co by nespravil dobrý plastický chirurg,“ namítl jsem.

„Emmette, doufám, že se tady nehodláte bavit o tom, jak moc byl ten Sam zraněný, o jeho střevech, kterými se táta prohraboval, a tak různě,“ přidala se i Rose, když si všimla, že se rozhovor nebezpečně stáčí k ne moc příjemným tématům.

„Popravdě – měl jsem to v plánu, ale pokud by ti to mělo vadit... Nečekal jsem, že ti to bude tak vadit. Když něco podobného sleduješ v hororech, tak ti to nevadí,“ odvětil na svou obranu.

„V hororech vím, že je to jenom film. Tohle je něco jiného, stalo se to tady, nedaleko od místa, kde bydlíme. Mohlo se to tedy stát komukoliv z nás, kdo by se do toho lesa vydal,“ obořila se na něj už lehce naštvaně.

„Naštěstí tam nikdo z nás nebyl,“ snažil jsem se ji uklidnit a zároveň jsem pochyboval, že by se tam někdo z místního týmu roztleskávaček anebo basketbalistů vydal. Tedy kromě jedné bývalé roztleskávačky.

„To je fakt,“ souhlasila se mnou. „Ale upozorňuju vás, ať vás ani nenapadne do toho lesa chodit, dokud tu obludu nechytnou,“ upozorňovala nás rázně.

„A já si zrovna říkal, že bych se tam šel zítra podívat,“ prohodil zklamaně Emmett a na to ho Rose lehce praštila do ruky. Neměla ráda, když si Emmett utahoval z vážných věcí. A bezpečí rodiny k nim rozhodně patřilo.

I v Port Angeles byla Rose na Emmetta a jeho vtipkování trochu naštvaná, a tak se raději celou dobu držela poblíž holek z roztleskávaček a Emmett svých spoluhráčů – při nichž jsem se držel i já.

„Tak nejdřív kino a pak pizza nebo naopak?“ zajímal se Mike, když jsme se blížili k jedné z pizzerií a přes cestu nás lákal zářivý poutač kina.

„Já jsem pro zajít nejdřív na jídlo a pak na film,“ ozvala se Jessica, se kterou nakonec všichni souhlasili, takže jsem se hned vešli do pizzerie, u které jsme se zastavili. Naše skutečně početná skupina jim tam udělala pěknou tržbu a následně jsme se mohli odebrat do kina na nějaké to sci-fi.

Večer proběhl přesně tak, jak si všichni plánovali. O shlédnutém filmu jsme se bavili ještě během školy. Konečně tu bylo jiné téma k rozhovoru než Monica a Bella se svou rodinou. Mohl jsem si oddechnout – mohl jsem se přidat k rozhovoru.

„Ten večer by stálo za to někdy zopakovat. Místo kina můžeme ale zajít na bowling,“ navhl najednou Mike a všichni jeho nápad podpořili.

„Zní to fajn, ale nesmíš zapomínat na trénink. Chceme se přece probojovat do nějaké vyšší soutěže, než jenom washingtonských středních škol,“ namítl okamžitě Emmett, který hodlal zvýšit morálku svého týmu na maximum, aby mohli skutečně pozvednout jméno naší školy.

„Na to nezapomínám! Tým především, ale zábava musí být taky,“ přitakal.

„Slyšela jsem, jak se mezi sebou baví učitelé tělocviku a… Zřejmě budeme hrát proti střední škole z Olympie,“ zašeptala Jessica a tím rozproudila novou debatu.

„Jak můžeme hrát proti Olympii?!“ zajímal se Emmett.

„Proti nim nemáme šanci. Vždyť se probojovali až do finále posledních několik let,“ namítal Paul. Jeho obavy mohly být jakkoliv oprávněné, ale naprosto nepodporovaly ducha jejich týmu. Podkopával ho, aniž by se o něco pokusili.

„Co blázníte?“ ozvala se po chvíli i Rose, která stejně jako Emmett nechápala, co se děje. „Škola v Olympii má možná dobré hráče, ale popravdě – nejsou tak dobří, kdyby ano, slyšeli bychom o nich i ve Virginii, a to se nestalo. Takže tu přestaňte skuhrat. Pokud s nimi máte hrát, tak hrát budete. Máte ještě dva týdny na přípravu a my s holkama se vydáme na obhlédnutí terénu – že holky?“ obrátila se na zbytek roztleskávaček, které jenom váhavě přikývly.

„Mám jenom drobnou otázku – co si představuješ pod pojmem´obhlédnutí terénu´?“ zajímal se nechápavě Mike a Rose jenom vševědoucně blýsklo v očích.

„To nech na mně a děvčatech,“ odmítla ho zasvětit do podrobností jejího plánu, který jsme znali jenom my – její sourozenci. A pokládali jsme ho za geniální. S ním se může naší škole podařit vyhrát.

„Už bychom měli jít na hodinu,“ poznamenala Alice, když pohledem zavadila o hodiny na protější stěně. Do začátku odpoledního vyučování zbývalo necelých pět minut a já se musel vydat s Emmettem na hodinu španělštiny, což znamenalo, že nesmíme mít ani minutové zpoždění.

Po hodně dlouhé době jsme jeli všichni společně i ze školy. Docela mě to překvapilo, ale Rose to komentovala tím, že teď na dva týdny nebude mít na nějakou domácí sešlost čas, takže to pro dnešek udělá. Takže nejen, že jsme dorazili společně, ale spolu s Esmé a Carlislem jsme se sešli jako rodina doma.

„Už dlouho jsme se takhle nesešli,“ pochvalovala si Esmé, když jí Alice s Rose pomáhaly prostřít stůl k večeři a já se s Emmettem a Jazzem díval na nějaký fotbalový zápas. Carlisle seděl s námi, ale byl plně ponořen do studie nějaké lékařské knihy.

„A zase se dlouho nesejdeme. Školu teď bude čekat moc důležitý zápas, takže mám takový pocit, že tam s Emmettem budeme i nocovat,“ povzdechala si Rose.

„Vy dva spolu to zvládnete, toho se nebojím,“ chlácholila ji Esmé. „Vy dva jste sehraná dvojka a pokud každý velíte svému týmu, nemůže to dopadnout jinak, než vítězstvím forkské střední, viď Carlisle?“ obrátila se na tátu a já se pousmál, když jsem si všiml jeho zmatenosti. Natolik se pohroužil do knihy, že přestal naprosto vnímat okolní svět.

„Samozřejmě máš pravdu, jako vždy,“ souhlasil s Esmé, aniž by vlastně věděl, co říkala.

„Mám vás oba ráda,“ objala Rose mámu a poté přešla i ke Carlisleovi a dala mu pusu na tvář. Takovouhle rodinnou idylu jsem zřejmě naposledy zažil ve Virginii, a to už je opravdu hodně dávno. „A, teď jsem si vzpomněla, budeme muset s holkama z týmu odjet na víkend do Olympie, nebude vám to doufám vadit? Bude to takové menší soustředění, budeme se tam věnovat jenom roztleskávání,“ kula Rose železo, dokud bylo horké. V téhle chvíli jí rodiče nebyli schopni něco odmítnout.

„Ale jistě, že můžeš jet. Jsi přece už dospělá a my víme, že se o sebe dokážeš postarat,“ souhlasila Esmé. No, co jsem říkal? Nedokázala jí nic odmítnout.

Ještě, že nevěděla, co se pod tím jejím soustředěním skrývá. Nikdy nepřišla na to, jak ten víkend, kdy jsou pryč, probíhá. Jasný obrázek jsme o tom měli jenom my s Emmettem, Jasperem a Alicí. Tajná špionáž protivníkova týmu – to asi nikdy nevyjde z módy.

Po další části společného večera, kdy Esmé vyzvídala co a jak je nového ve škole a celkově v našich životech, jsme konečně usedli k večeři. Vonělo to báječně a chutnalo snad ještě líp. Esmé byla nejlepší kuchařka, jakou jsem poznal a rozhodně jsem si tím pádem nemohl stěžovat na to, že je to moje máma.

Někdy v půlce večeře se ale ozval telefon. „Ani jednou večer nemůžeme mít klid,“ povzdechla si Esmé, když nás takhle vyrušili.

„Omlouvám se, ale musím to vzít, může to být z nemocnice,“ omluvil se táta a zmizel do pracovny, aby hovor přijal.

„Zase nějaká nehoda?“ zajímala se Esmé, když se Carlisle vrátil ke stolu a netvářil se zrovna nadšeně. „Odjíždíš tedy do nemocnice, jak předpokládám,“ dodala chápavě.

„Je mi to hrozně líto, po dlouhé době jsme konečně byli jako rodina spolu a já to musím pokazit,“ omlouval se.

„To je v pořádku. Tvá práce má přednost,“ odvětila mile Esmé a myslím, že tak Carlisleovi hodně pomohla. Dokud ho v práci podporovala, nemohl se cítit špatně, že nás opouští.

„Jedná se o další nehodu s tím divokým zvířetem. Policii ani odchytové službě se jim ho ještě nepodařilo najít. Obávám se, že policie bude muset zakázat vstup do lesa, dokud nebude riziko útoku eliminováno. Sam Uley měl velké štěstí, že jeho přítelkyně byla tak nebojácná, ale co tenhle nebožák?“ pokládal si otázky sám a já se obával toho, že to opět byl vlkodlak. Tohle už nebylo normální. Pořád samé útoky, copak se ti vlci nedokážou kontrolovat?

Dokonce jsem začal uvažovat nad tím, že bych si na internetu našel kontakt na ten hotel ve Volteře a zavolal Heidi, abych ji požádal o pomoc s touto podivnou situací.

„To by bylo asi nejlepší,“ souhlasila s ním Esmé. „Teď si ale pospěš, musíš zachránit další život,“ pobídla ho a vysloužila si svým povzbudivý úsměvem od Carlislea polibek.

„Pokusím se být doma co nejdříve to půjde,“ přislíbil a už si odcházel pro věci, aby mohl co nejdříve vyjet. Tyhle jeho ambulance ho poslední dobou vyčerpávaly víc, než si sám přiznával. Divoké zvíře v lesích ho znepokojovalo stejně jako mě.

Tak, dočetli jste si kapitolu a teď jenom ze zvědavosti - kolik z vás tuhle povídku skutečně čte? Komentářů je opravdu málo, ale to mě tak netrápí... Jsem jenom hrozně zvědavá, tak bych vás ráda požádala aspoň o jednoho smajlíka za každého čtenáře, který tuhle povídku neotevřel "jenom náhodou".

Děkuju Petronela

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 9. kapitola: