Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 26. kapitola

22.03.2013 (08:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1436×

26. kapitola

Bella se mě chystala vysadit před naším domem a pokračovat dál do La push. Přemlouval jsem ji, že nikomu nebude vadit, pokud u nás zůstane přes noc, ale ona trvala na svém. Prý si ještě potřebuje o něčem promluvit s rodinou. Když to říkala, znělo to divně, jako by měla opět něco v plánu – něco, z čeho nebudu vůbec nadšený.

Vysedl jsem tedy z auta a potichu jako myš jsem se vydal k domu, kde už zřejmě všichni spali. Minimálně tedy Esmé, Carlisle podle toho, jestli má službu, a mí sourozenci – to jsem se neodvažoval hádat. Byl pátek večer, jedenáct v noci, takže stále poměrně brzy, a to, že Volvo stojí zaparkované před domem, ještě neznamená, že jsou doma.

Za normálních okolností bych ani já nebyl v tuhle dobu nějak unavený, byl jsem zvyklý ponocovat, ale tělo se mi stále ještě vyrovnávalo s fyzickými dary upírů a potřebovalo k regeneraci daleko víc spánku. Proplížil jsem se tedy po schodech a bez jediného vzkazu, že jsem se už vrátil, jsem zapadl do svého pokoje a zalehl do postele.

Opět prázdné a studené.

Ráno jsem se probudil snad ještě rozlámanější než ve chvíli, kdy jsem šel spát. Celé tělo mě bolelo a při pohledu do zrcadla jsem se nemohl skoro poznat. A ani jsem se nedivil. V noci jsem se pořád vracel do Denali, do chvíle, kdy na mně upíři testovali své dary. Bylo to bolestivé a popravdě – divil jsem se, že jsem nekřičel ze spaní a někoho jsem doma neprobudil.

Nakonec jsem se však místo dalšího uvažování osprchoval a oblékl na sebe něco čistého. Dneska mě čekal opět jeden velmi zásadní den. Rozmluva s rodiči ohledně stipendia do La Push. Doufal jsem, že o tom už něco vědí a nebudu jim muset všechno vysvětlovat. No, a hned potom mě čekala další docela důležitá činnost a to rozhovor s Monicou za přítomnosti Belly. To bude asi daleko větší nervák než rozhovor s rodiči.

Nedalo se ale nic dělat, musel jsem to všechno podstoupit. Ještě jednou jsem se před zrcadlem zhluboka nadechl, abych si dodal odvahy pro to, co mě všechno dneska čeká, a vyšel jsem z pokoje, abych se tomu všemu postavil. Byl jsem plný odhodlání, ale zároveň jsem v sobě měl takovou malinkatou dušičku.

„Edwarde! Kdy ses vrátil? Jak to, že nevím, že už jsi doma?“ zajímala se Esmé, jen co jsem na ni narazil v kuchyni, kam jsem si šel pro něco na snídani.

„Přijel jsem včera pozdě večer a už jsem tě nechtěl budit, mami,“ usmál jsem se na ni.

„To byla skutečně krátká návštěva příbuzných. Stalo se tam něco, že jste se tak brzo vrátili?“ vyzvídala. Při cestě domů jsem se nad tím vůbec nezamýšlel. Esmé možná očekávala, že se doma objevím až někdy v neděli večer, a ne že už v sobotu ráno se budu shánět po něčem k snědku.

„Nic se nestalo, všechno bylo v pohodě, jenom na to slíbené lyžování nebyly zrovna nejlepší podmínky. Sníh nestál za nic, tak jsme se rozhodli vrátit,“ začal jsem si okamžitě vymýšlet a doufal, že to zní přesvědčivě. Nerad jsem Esmé lhal – vlastně nerad jsem lhal komukoliv z rodiny –, ale opět jsem neměl zrovna na vybranou.

„Tak to potom… A jaká je Bellina rodina? Spřátelili jste se?“ pokračovala ve vyzvídání.

„Bellina rodina? Ehm… Řekl bych, že jsme se spřátelili, už teď mě považují za člena,“ prohodil jsem a konečně to byla i trochu pravda. Tanya se přece vyjádřila, že mě vítá do rodiny, takže jsem vlastně ani Esmé nelhal. Jenže už jsem nemohl dodat, do jaké rodiny jsem to byl přibrán.

„Vážně?! Tak to je skvělé. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že na její rodinu uděláš náležitý dojem,“ pochvalovala si a já se jenom kysele usmál. Kdyby jenom věděla, jaký skutečný dojem jsem udělal, nebyla by zrovna dvakrát tak spokojená. Teď si ale mohla myslet aspoň něco v tom smyslu, jak dobře mě s Carlislem vychovala.

„Všichni na mě byli moc milí, takže to nebyl problém,“ zamumlal jsem.

„Jsem na tebe hrdá… A víš co? Neuvěříš, co včera přišlo,“ prohlásila rozradostněně a vyběhla z kuchyně. Překvapeně jsem ji následoval a sledoval, jak zamířila do pracovny. „Včera odpoledne přišel nějaký oficiální dopis, byl do tvých rukou, ale pošťačka uznala, že ho může svěřit i mně. Nejdřív jsem nechápala, co to asi může být, ale potom jsem uviděla razítko se zpáteční adresou do La Push. Píší ti z místní střední! Nevíš, co to může znamenat?“ vyzvídala a podávala mi neotevřený dopis.

Zavrtěl jsem hlavou, přestože jsem přesně věděl, co v tom dopise stojí, aniž bych ho musel otvírat. V Denali si skutečně pospíšili, když ten dopis dorazil ještě dřív, než jsem stačil dojet domů.

Před nedočkavou Esmé jsem roztrhl obálku a vytáhl z ní poskládaný papír s hlavičkou střední školy v La Push. Všechno to bylo úhledné, oficiální a Esmé byla nehorázně zvědavá, co mi tak můžou z té školy psát.

„Vážený pane Cullene,“ přečetl jsem nahlas oslovení a potom jsem se začetl už potichu. Potřeboval jsem zjistit, co všechno se tam píše ještě předtím, než to ukážu Esmé. Bylo mi jasné, že tam nebude nic ve stylu, že jsem se dozvěděl o nadpřirozenu, takže se musím přestěhovat někam, kde se o mě postarají. Ale i tak jsem byl zvědav, jak to zakulatí, aby to nebylo nějak moc nápadné a aby se rodiče nestali moc podezíraví.

Bylo tam ale napsáno přesně to, co mi Tanya říkala.

„Mami… chtějí mě na místní školu!“ prohlásil jsem, když jsem ten kus papíru dočetl a snažil se přitom tvářit tak překvapeně, jako to dělají herci v podobných situacích ve filmech.

„Cože?“ vyhrkla překvapeně a už se natahovala po tom dopise, aby se mohla přesvědčit na vlastní oči. „Edwarde… To je… Nečekané. Ale já to nechápu. Jak to, že tak najednou?“ zajímala se a já ukázal na odstavec v dopise, kde to bylo vysvětleno.

Za všechno jsem vděčil svým vynikajícím studijním výsledkům a prý si všimli i mého sportovního nadání. Jedno podivnější vysvětlení za druhým. Ale nemohl jsem se divit. Co jiného by tom asi tak chtěli napsat? Jinak svůj zájem o mě vysvětlit nemohli a tohle bylo docela pochopitelné. Navíc měli pravdu, alespoň co se týkalo studijních výsledků.

„Oni tě chtějí na škole v La Push?“ rozdýchávala Esmé tuhle novinku a já jenom přikývl. Netušil jsem, že ji tahle informace takhle rozhodí. Jak na to asi bude reagovat Carlisle, až se to dozví? „To je naprosto úžasné!“ vykřikla najednou spokojeně a já překvapeně vydechl.

„Úžasné?“ ujišťoval jsem se, že jsem dobře slyšel.

„Ano. Ta škola má naprosto skvělé výsledky, nedivím se, že se tam Swanovi přestěhovali. Bella s bratrem musejí být skvělí studenti, když o ně místní škola projevila zájem,“ začala drmolit a já nestačil zírat. Myslel jsem, že budou nějaké problémy s tím, že se od nich nespíš odstěhuju – nečekal jsem, že to bude brát takhle v pohodě a ještě bude nadšená.

„Takže – všechno je v pořádku?“ zeptal jsem se stále trochu ohromen její reakci na ten dopis. Možná mě to ale mělo napadnout ve chvíli, kdy mi ho celá nadšená podávala.

„Všechno je v tom nejlepším pořádku. Škola v La Push se může srovnávat i se školou, kam jste chodili ve Virginii, jenže ani ta nebyla tak na úrovni. To byla jenom soukromá, takže kdo na to měl, mohl tam nechat své děti studovat. Jenže tahle škola – to je úplně něco jiného. Své žáky si vybírá sama a stipendium na ní se neodmítá… Budu to muset okamžitě zavolat Carlisleovi, určitě bude stejně nadšený jako já!“ informovala mě dál a já se nestačil vzpamatovávat z přívalu informací. Očividně jsem se obával až moc.

Jenže mě ani v nejmenším nenapadlo, že to může dopadnout takhle. O škole v La Push jsem toho moc neslyšel. Samozřejmě jsem věděl, že tam jedna je, ale že by měla tak dobré jméno? Nechtělo se mi tomu věřit. Bylo to až podivné a dokonce jsem v tu chvíli začal přemýšlet, jestli za tím nadšením, které Esmé obestírá, není dar nějakého upíra.

Začínal jsem v tomhle ohledu být docela podezíravý.

S obědem se potom Esmé vytáhla. Uvařila mé oblíbené jídlo a obskakovala mě jako nějakého prince. A to přišlo podivné nejenom mně, ale i mým sourozencům, kteří tak úplně nechápali, co se vlastně stalo. Musel jsem jim to vysvětlit až já, když se máma nedokázala pořádně ani zastavit a celé to rozdýchat.

„Takže ty se budeš stěhovat do La Push?“ zeptala se překvapeně Alice a já přikývl. Už to tak vypadalo. Opět budu s Bellou a tentokrát nám už nikdo nebude znepříjemňovat život, jako tomu bylo ve chvíli, kdy jsme se vídali s Monicou.

„Jak to, že nepřišlo stipendium i mně?“ prohlásil naštvaně Emmett. „Ve sportu jsem přece daleko lepší než ty.“

„Ve sportu možná, ale oni oceňují hlavně studijní výsledky a prospěch. A tvůj, promiň mi, že to tak říkám, nestojí za nic,“ namítl jsem. „Kdyby ses víc učil, možná by tu teď Esmé skákala kolem tebe a servírovala tvoje oblíbené jídlo,“ utahoval jsem si z něho při představě, jak sedí mezi knížkami a snaží se učit. Ta představa mi k němu vůbec nešla a o to to bylo vtipnější.

„Kdyby ses nevytahoval. Stejně si myslím, že si moc nepolepšíš. O té škole jsem ani neslyšel. Forks sice taky nemá střední nějak moc známou, tedy nemělo do chvíle, než jsme vyhráli zápas nad Olympií, ale přece jenom o ní lidi slyšeli. O té v La Push… No, nevím. Každopádně jsem překvapený, že je Esmé tak spokojená a vůbec neřeší, že se odstěhuješ,“ zahuhlal s pusou plnou jídla.

„Možná si to ještě neuvědomila. Přece je to jenom necelých šestnáct mil, půl hodiny cesty. Třeba očekává, že budeš denně dojíždět,“ nadhodila Alice a já zavrtěl hlavou.

„Součástí toho stipendia je i ubytování,“ informoval jsem ji.

„Stejně to bude divné, když už tu nebudeš. Kdo nás bude vozit do školy?“ zajímala se dál.

„Někomu z vás budu muset svěřit klíčky. Navíc budu o víkendech jezdit domů. Není to zase tak daleko, ale denně by se mi takhle dojíždět nechtělo. Byla by to příšerná otrava,“ odvětil jsem.

„To uznávám… A komu ty klíčky svěříš?“ zajímala se a všichni mí sourozenci na mě obrátili dychtivě zrak. Všichni je chtěli. Bohužel si ani jeden z nich neuvědomoval, jaká je to otrava dělat domácího řidiče. Určitě si je budou po chvíli přehazovat jako horkou bramboru, protože si neustále budou muset uzpůsobovat svůj denní rozvrh, jenom aby mohli toho či onoho někam odvést.

„To bude záležet ještě na domluvě s Carlislem,“ připustil jsem, přestože už jsem měl vytipováno, komu bych ty klíčky svěřil. No, a Rosalie by moc nadšená nebyla.

„Jak myslíš, já to tedy nebudu,“ připustil chápavě Emmett, kterému okamžitě došlo, že on klíčky svěřené mít nebude. A nebylo by to jenom moje rozhodnutí. Tím se však zvyšovaly naděje pro ostatní a už teď jsem mohl očekávat, v jakém obležení se táta octne, až se vrátí odpoledne z nemocnice, kde je už od včerejšího večera. Podle Esmé toho mají teď skutečně dost a doktor Lerner je zrovna někde na dovolené. Ten si to uměl pěkně načasovat! Carlisle aby se udřel – doufám, že mu ty peníze za to stojí.

„Jenom Carlislea neušlapte, až ho budete prosit,“ poznamenal jsem škodolibě.

Potom už jsem jenom v klidu dojedl oběd a připravoval se na to, co mě bude čekat za necelé dvě hodiny. Bella to chtěla mít sice za sebou co nejdříve, což znamená dopoledne, ale já na to chtěl jít postupně, což naopak zahrnovalo přednostní rozhovor s rodinou, který jsem teď měl úspěšně za sebou. Mohl jsem si pogratulovat, jak dobře jsem to zvládl.

Po jídle jsem pomohl Esmé všechno naskládat do myčky. Od toho jsem se už nenechal odehnat. Celé dopoledne se pachtila s vynikajícím obědem a potom by mi ani nedovolila naskládat špinavé nádobí do myčky? Jaká by tohle byla spravedlnost?

Potom jsem se už odebral do pokoje, kde jsem se natáhl po notebooku a rozhodl se chvíli věnovat něčemu naprosto obyčejnému a normálnímu. Zkontroloval jsem si mail, jestli se tam nenachází nějaká důležitá pošta. Samozřejmě jsem okamžitě polovinu příchozích zpráv smazal, jelikož se jednalo o reklamy anebo ty skvělé řetězové maily, které jsem skutečně nenáviděl. Až poté přišel na řadu dopis od Erica z Virginie, kde mi popisoval, jak probíhají přípravy na svatbu, ze kterých pomalu šílel, přestože to ani nebyla jeho svatba.

Ještě že já se jí zúčastním až v jejich finálních částech – a tedy na svatbě a pak na hostině.

Stále jsem měl ještě před obličejem to, jak se Rose tvářila, když jsem jí o tom řekl. Tehdy se mnou odmítla jet a já se vůbec nedivil. Přesto jsem to musel Ericovi napsat. Spolu s tím, že nejspíš přijedu se svou přítelkyní, kterou bych mu rád představil. Až Bellu uvidí, bude mrkat.

A to bylo všechno, kromě několika nudných zpráv ze školy, kde jsme měli opět napsáno, co si máme připravit na hodinu historie – kterou jsem už prošvihl. A co na příští týden – kdy už tam pro změnu ani nedojdu. To už budu muset sedět na hodinách úplně jiných profesorů… Vlastně jsem si ani nedokázal představit, jak moc se to bude lišit od normální školy. Budeme se třeba v historii učit něco o upírech? Nebo nás budou obeznamovat se všemi jejich zákony? Bella přece tvrdila, že jich je mnohem víc, než mi prve řekla, takže by to možná bylo i logické.

Jenže to jsem mohl jenom hádat, což se mi nechtělo. Bude se tedy muset nechat překvapit.

Následně jsem notebook vypnul a čekal na chvíli, až se mi ozve Bella, že je čas na rozmluvu s Monicou. Vůbec jsem se na tu konfrontaci netěšil. Nedalo se očekávat, že dopadne dobře, ale i přesto jsem mohl doufat, že smečka nebude natolik dutá, aby pochopila, jakou službu jim Bella prokázala, když vládkyním nic neřekla. Přece jenom, pokud by jim něco řekla, tak by vlci už dávno být nemuseli. Přestože sestry žily v Denali, dokázaly všechno obstarat velmi rychle.

Než jsem však stačil něco pořádného vymyslet, zaslechl jsem, jak před domem zastavilo auto a jenom malou chvíli nato se ozval zvonek. S pohledem na hodiny mi bylo jasné, že je to Bella a nastal čas na ten šílený rozhovor.

Popadl jsem tedy bundu, do kapsy dal klíčky od domu a vyšel za ní ven.

„Připraven na přímou konfrontaci?“ zajímala se, když nasedala zpět do auta a vyjížděla od nás. S Monicou a ještě někým dalším ze smečky jsme měli sraz za městem. Bylo to velmi rozumné, ale trochu jsem se divil, že Monica neměla nic proti tomu, aby mě vyzvedla Bella a vlastně se tak octla na jejich území – přestože je jejich tak nějak neoficiálně. To La Push je upíří oficiálně.

„Abych řekl pravdu, tak ne. S Monicou jsem se od toho našeho posledního rozhovoru před cestou do Denali neviděl. Netuším, v jakém může být rozpoložení. A pokud s ní bude i Mike, tak to nebude zrovna to pravé ořechové. Dokud byl člověk, nic proti tobě neměl, ale jakmile se stal vlkem a dozvěděl se, že částečně můžeš za jeho proměnu… Řekněme, že nebyl zrovna nejvstřícnější, když jsme spolu mluvili,“ upozornil jsem ji.

„Nemyslím si, že tam Monica půjde s Mikem sama, pokud ho tedy vezme. Domluvu musíme uzavřít s jejich alfou a docela by mě zajímalo, kdo to je. Svůj pach nemohl nijak zakrýt, ale ještě pořád jsem nepřišla na to, kdo to je,“ poznamenala zamyšleně.

„Nejsi jediná, koho to zajímá. Nedokážu si představit nikoho, kdo by zkrotil Monicu.“

„Monicu? Tu zkrotí každá jenom trochu autoritativnější osobnost a v tuhle chvíli i vlk. Obyčejný člověk si ji už kolem prstu jenom tak neobmotá, bude se totiž stále cítit nadřazenější, takže se podrobí už jenom jinému měniči. Případně své pravé lásce,“ odvětila jistě.

„Pro vlky platí to samé, co pro upíry, ohledně té lásky?“ zajímal jsem se, když jsme vyjížděli z Forks.

„Svým způsobem ano. U nich se tomu říká otisk. V tu chvíli, kdy k němu dojde, pro ně neexistuje jiná osoba než ta, do níž se otiskli. Udělají pro ni všechno, dokonce i zemřou. Na rozdíl od nás ale mají jedno pravidlo, které je nad vším. Nikdo nesmí ublížit družce jiného vlka. Oni pak navzájem cítí svou bolest a ta se nedá vydržet. U nás to je jiné v tom, že jsme hodně agresivní a pokud chceme vyhrát, tak jdeme přes mrtvoly, což znamená, že pokud chceme někoho zničit, stačí zabít jeho partnera,“ vysvětlovala a já sledoval, jak při tom zatíná zuby.

Najednou se ale uvolnila, když sjela z hlavní cesty na lesní mezi stromy a po chvíli zastavila.

Vystoupili jsme z auta a já okamžitě zaslechl zavrčení, když se k nám blížil obrovský vlk.

„Co se děje?“ zašeptal jsem k Belle, která najednou stále přede mnou a kryla mě svým malým tělem, takže jsem měl stále perfektní výhled na situaci před námi. Chvíli jsem si toho blížícího se vlka prohlížel a potom jsem v něm, nevím jakou podivnou shodou okolností, poznal Monicu.

„Neměla jsem ti říkat o tom otisku. Je to prý vlčí záležitost. Ona ti taky prý nevykládala o La Push,“ tlumočila mi to Moničino vrčení… Nebo možná její myšlenky. Což bylo asi pravděpodobnější.

„Monico, to je v pohodě. Byl jsem jenom zvědavý,“ snažil jsem se ji uklidnit. Tak tenhle rozhovor nezačínal zrovna ideálně. Mohl jsem se tedy jednou provždy rozloučit s nadějí, že tak i skončí.

Monica však svůj postoj vůči nám dvěma nezměnila. Stále jenom cenila zuby a vrčela. Alespoň do chvíle, než se vedle ní objevil jiný vlk. Očividně ten, co s ní byl i v Port Angeles. Následně jsem zaslechl, jak Monica tiše zakňučela a zmizela mezi stromy. Když se vrátila, byla opět člověk.

„Promiň, Edwarde, vím, jak jsi zvědavý, neměla jsem na Isabellu vrčet, když ti jenom odpovídala,“ procedila skrz zatnuté zuby a bylo na ní poznat, jaké jí ta omluva dělá problémy. Byla donucena ji říct svým alfou. Nakonec by tedy ten rozhovor nemusel dopadnout tak špatně, jak jsem se obával, když na nás vrčela. Její alfa ji dokáže zkrotit a sám zřejmě uvažuje jen ve prospěch smečky – a tenhle rozhovor měl dopadnout jak v prospěch smečky, tak i Belly a mě. Šlo přece o vzájemnou dohodu a ne o nenávist mezi Bellou a Monicou. To ať si vyříkají někde v soukromí.

„Omluva je přijata,“ usmál jsem se na ni a ona mi úsměv lehce oplatila.

„Tvůj alfa se k nám přidá i jako člověk nebo se rozhodl zůstat ve vlčí podobě jako ostatní?“ zajímala se najednou Bella a její poslední slova mě skutečně zaujala. Bylo jich tu víc. Nejenom dva vlci. Pohledem jsem se zaměřil mezi stromy před námi, snažil jsem se vypátrat další členy smečky, ale nedařilo se mi to.

„Samozřejmě že se k nám přidá jako člověk, ostatní ale zůstanou vlky,“ odsekla jí Monica.

„Jistě, kvůli bezpečnosti… Jako by vám mohl jeden upír s člověkem nějak ublížit,“ odvětila pochybovačně Bella a já s ní musel souhlasit. Na co takovéhle hrozné divadlo? Jako by nestačila Monica a její alfa. Ti dva by všechno vyřídili a nic z toho, co se tu teď odehrávalo, by nebylo potřeba. Bella si sem přece taky nepřitáhla všechny upíry z La Push – a to přitom mohla, kdyby chtěla.

„Na tohle ti nebudu odpovídat, stejně si svou odpověď najdeš v myšlenkách všech přítomných,“ namítla a stále zaujímala tu nenávistnou pózu, přestože měla zakázáno jakkoliv zaútočit. Byli jsme tu s pomyslným bílým praporem, takže to musela respektovat.

„Jenom se nezačněte hádat dřív, než bude nutné,“ mírnil jsem je a netrpělivě pohlížel za Moničina záda, kam po jejím návratu jako člověka zmizel i ten druhý vlk. „Počkáme na návrat tvého vůdce smečky, všechno si vyříkáme a potom pojedeme v klidu domů,“ snažil jsem se o přátelský tón, jenom jsem nevěděl, jak moc se mi to daří.

A pak se najednou mezi stromy objevil Moničin alfa. Kdybych ho neznal, málem bych ho ani nepoznal. Nevypadal tak, jako když jsme se naposledy viděli. Nebyl pečlivě oholený, chyběla mu jeho kravata… Jediné, co zůstalo stejné, byly jeho oči a ty jemné vrásky kolem nich.

„Doktor Lerner,“ zamumlal jsem překvapeně a on se na mě přátelsky usmál.

Já věděl, že mi na něm něco nesedí! Ale copak jsem mohl hádat, že je to vlk a ještě k tomu všemu i vůdce smečky? Teď tu jenom tak postával vedle Monicy ve sportovních kalhotách a napůl zapnutou košilí. Nikdo v něm v tuhle chvíli nemohl vidět toho doktora jako já před několika týdny.

„Zdravím, Edwarde. Isabello,“ oslovil zdvořile Bellu a já se mohl jenom domýšlet, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Najednou mi začalo docházet všechno – hlavně mi dávala smysl ta hádka mezi Lernerem a Monicou, kterou jsem před časem přerušil. Nediskutovali jenom tak o něčem, on musel vědět, kdo stál za útokem na Emily a Sama. Tehdy jsem si myslel, že jsem Monicu zachránil od nepříjemného rozhovoru, ale nebylo to tak. Netušil jsem, jaká pravidla ve smečce vládnou, ani co se stane, pokud dojde k jejich porušení, ale měl jsem za to, že ji Lerner tehdy nějak káral, nebo co já vím.

„Monica vás už informovala o mém malém výletu do Denali, který jsem podnikla společně s Edwardem. Nebudeme tedy chodit dlouho kolem horké kaše, nemělo by to žádný smysl a všichni budeme jenom rádi, když tohle co nejdříve skončí,“ ujala se slova Bella.

„Jistě, všichni chceme, aby to bylo už za námi. Takže – teď nás budete informovat o tom, jak dopadlo vaše setkání s vašimi vládci?“ zajímal se Lerner, zatímco Monica vedle něj házela po Belle nepříjemné pohledy a tvářila se u toho velmi namyšleně.

„Nemusím vám říkat o všem, co se v Denali odehrálo, ale měli byste vědět jednu zásadní věc. Edward od včerejšího odpoledne patří k lidem z La Push a hlavně kvůli tomu jsem se s vámi chtěla sejít,“ informovala ho.

Lerner při těch slovech nehnul ani brvou, ale sledovat výraz Monicy bylo… minimálně zvláštní.

„Cože?!“ vykřikla a celá se roztřásla. První jasné symptomy před proměnou.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 26. kapitola: