Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 13. kapitola

Eclipse


Všechno naruby tu je 2 - 13. kapitolaTak, je tu 13. kapitola a s ní i jisté odpovědi na některé další Edwardovy otázky. Co všechno se dozví o Mikeovi? Je jeho podezření správné nebo se plete a ne všechno v jeho okolí musí být za každou cenu nadpřirozené?

13. kapitola

Mike už nebyl schopný přidat se zpět k tréninku, a tak ho Emmett poslal domů. S Monicou jsme ho doprovodili až k domu a tam jsme se rozloučili.

„Co to mělo, sakra, znamenat?“ obořil jsem se na Monicu, jen co jsme se octli na konci ulice.

„Nemám nejmenší tušení, co máš na mysli,“ odvětila naprosto nevinně, přestože moc dobře věděla, co mám na mysli. Jak se může z Mikea stát vlkodlak, když se po okolí nepotulují upíři? Vždyť to vůbec nezapadá do klasické rovnice, kterou mi předestírala ta kniha.

„Moc dobře víš, co tím myslím. Co se to děje s Mikem?!“ upřesnil jsem svůj doraz.

„S Mikem? Vypadalo to, že mu není moc dobře, možná měl i horečku… Ale neříkej mi, že sis toho sám nevšiml,“ odmítala mi odpovědět tak, jak jsem chtěl já. Opět byla tak odmítavá, stejně jako předtím, než jsem ji přemluvil k tomu, aby mi věřila. To ji budu muset přemlouvat pokaždé, když se budu chtít něco dozvědět?

„Samozřejmě že jsem si všiml, že mu nebylo dobře. Ale to tobě taky ne. Zrovna před tvými narozeninami, jestli si dobře pamatuju. A Mike bude svoje narozeniny taky zanedlouho slavit,“ upozornil jsem ji. „Což ty samozřejmě musíš dobře vědět, vyrůstali jste spolu,“ dodal jsem jenom tak mimochodem.

„Stejně nechápu, na co narážíš. Každému se prostě může někdy udělat špatně a nemusí to mít pokaždé spojitost s nadpřirozeným světem,“ namítla a já se trochu zarazil. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by to mohlo být přirozené. Okamžitě jsem si to spojil s proměnou, což jsem možná dělat hned neměl. Vždyť upíři v okolí už nežijí… A to, že jsem v Itálii narazil na dva vlkodlaky, ještě taky nic neznamenalo. Nevěděl jsem, jak staří jsou, ani odkud pocházejí, což samozřejmě nevylučovalo jejich setkání s upíry.

„Možná máš pravdu,“ zaváhal jsem, ale přesto jsem se nevzdával toho stébélka naděje, že se mě snaží jenom odradit od nějakého toho dalšího pátrání.

„To si piš, že mám,“ ujistila mě a chystala se opět rozběhnout. „Budeš ještě běhat nebo jdeš domů?“ otočila se ještě ke mně.

„Ještě na chvíli bych se k tobě přidat mohl, doma stejně nemám co na práci,“ přitakal jsem.

„Tak tedy poběž, nikdo na tebe čekat nebude!“ pobídla mě a sama už byla několik metrů přede mnou. Rozběhl jsem se tedy za ní, a když jsem ji dohnal, srovnal jsem s ní tempo a běžel po jejím boku. Tentokrát ale mlčky.

 

 

Ten běh mi vydržel jenom hodinu. Poté už jsem se vedle Monicy držel jenom s vypětím všech sil a jazykem skoro až na mikině. Byl jsem totálně hotový, takže jsem se raději odpojil a vydal se domů, protože se nezdálo, že by Monica s během jenom tak přestala. Na ní nebylo vůbec patrné to, že poslední hodinu běhala. Vypadala pořád čerstvě a neunaveně.

U hlavních dveří jsem se potkal ještě s Jasperem.

„Neříkej, že ses vrátil k běhu,“ podivoval se, když jsem se ještě trochu protahoval, aby mě následně svaly moc nebolely.

„Už to tak vypadá. Trochu jsem to poslední rok zanedbával, tak je potřeba s tím něco udělat,“ přitakal jsem.

„Tak to je jenom fajn. Možná bych se k tobě měl někdy přidat, vypadá to, že holky letí víc na vysportované krasavce, než na přirozeně štíhlé kluky,“ zamýšlel se Jazz a já se musel jenom zasmát. Od kdy mě považuje za vysportovaného krasavce?

„To bych neřekl. Navíc ty jsi neustále v obležení samých holek,“ namítl jsem, když jsem si vzpomněl na tu jeho školní partu. Samozřejmě mezi nimi byli i nějací kluci, ale vypadalo to, jako by tam spíš převažovaly dívky.

„Jo, to jsem… Ale ty mě považují jenom za kamaráda a nic víc,“ povzdechl si teatrálně.

„I přes tvé obrovské charisma? To je mi skutečně záhada,“ podivil jsem se. Ve Virginii měl holku dokonce dřív jak Emmett, a to je už co říct. Bohužel jim to dlouho nevyšlo. Prostě a jednoduše nebyla ta pravá, tak se tehdy vyjádřil Jazz a my s ním museli všichni souhlasit. Ta holka byla poděs.

„Záhada je to i pro mě,“ souhlasil. „Tak co, můžu se přidat k tobě s tím během?“

„Pro mě za mě klidně můžeš. Jenom nevím, jestli se ti bude chtít každé ráno vstávat aspoň o hodinu dřív, abys všechno potom stíhal,“ upozornil jsem ho vstřícně. Přece jenom potom nemůže říct, že jsem ho nevaroval. Navíc, pokud si to rozmyslí, budu moct chodit běhat s Monicou a tím ji i nějakým způsobem zpovídat. A Jasper mi tyhle mé malé plány trochu kazil.

„Dobrá, uvidíme, jestli budu schopen v pondělí stanout. Když ne, tak dostaneš svou odpověď na ten běh,“ souhlasil a společně jsme šli do domu a já okamžitě pod sprchu. Mít na sobě ještě chvíli to propocené oblečení by bylo jistě za trest.

 

 

Neděli jsem nehorázným způsobem proflákal. Potřeboval jsem dát odpočinout svalům, které po včerejší námaze docela protestovaly. Docházelo mi, že se hned ze začátku nesmím tolik přeceňovat a snažit se navázat tam, kde jsem před rokem přestal. Tehdy mi nedělalo problém celou hodinu běhat, aniž bych se nějak víc zadýchal. Teď to ale problém byl.

Vrátil jsem se tedy k rozečtené knize, ve které jsem se na pár hodin ztratil, a málem mi ušel i návrat Rosalie a Alice. Ale naštěstí jenom málem. To by totiž nesměla Alice bez vyzvání vejít do mého pokoje.

„Ahoj, zrovna jsme se s Rose vrátily. Jen co si vybalíme, budeme vás čekat v obýváku, máme spoustu novinek,“  ohlásila okamžitě.

„To vybalování bude trvat jak dlouho?“ zajímal jsem se, abych si udělal představu, jestli zvládnu přečíst ještě deset nebo třicet stran.

„Jenom chviličku,“ odvětila. Takže ještě deset stran přece jenom zvládnu. Rozhodně jsem si nedělal žádné iluze o tom, že by výlet do Olympie nevyužily sestry k tomu, aby si zajely nakoupit. To by totiž nebyly ony. Takže jsem jim dával čas na to, aby si to nové oblečení v klidu uložily do svých šatníků a potom se k nám až přidaly.

„A nebudete čekat na Emmetta?“ namítl jsem překvapeně, když už odcházela.

„Emmett už o našem příjezdu ví. Psaly jsme mu asi před hodinou, ať pro dnešek ukončí trénink a že se sejdeme všichni tady. Holky se jely domů taky vybalit, takže až všichni dorazí, začneme s vyprávěním,“ slíbila a já počet stran zvýšil na třicet. Alici a Rose jsem těch deset nechal, ale zbytek holek plus cesta k nám to zvedlo na původních třicet.

„Fajn, jak ostatní dorazí, tak sejdu taky,“ souhlasil jsem a popravdě se nemohl dočkat toho, co budou holky vyprávět.

 

 

Mezi všemi příchozími byl i Mike. Oproti včerejšku už měl naštěstí zdravou barvu a vypadal celkově mnohem líp.

„Tak co, už je ti dobře?“ zajímal jsem se, když jsem k němu došel.

„Zdravý jak rybička. Možná jsem včera jenom něco špatného snědl, a proto mi bylo špatně, ale teď už jsem v pohodě. Navíc jsem ještě mluvil s Emmettem, a když si dám dneska ještě pár koleček na hřišti a několik střel na koš navíc oproti zbytku týmu, nebude mít nic proti té oslavě narozenin,“ chlubil se. „A tímto tě hned oficiálně zvu.“

„Díky za pozvání,“ zamumlal jsem už spěšně, protože k nám se schodů scházela Rose a v těsném závěsu za ní Alice. Rosalie na sebe svolávala veškerou pozornost, a tak i můj šepot byl nakonec dost hlasitý.

„Jak všichni už víte, během víkendu jsme byly v Olympii, abychom vám pomohly vyhrát letošní zápas nad místní střední školou,“ začala oficiálně Rose a zůstala stát ještě na dvou schodech, aby na ni bylo dobře vidět. „Doufám, že naše následné informace nejen, že oceníte, ale rozhodně i upotřebíte při plánování strategie proti protihráči.“

„Samozřejmě, tak už to vybal,“ pobídl ji netrpělivě Emmett a stále se nepřestával usmívat.

„Předem upozorňuju, že neznám všechny čísla hráčů, ale snad vám fotky a jména budou stačit,“ upozornila a potom sešla konečně o ty dva schody níž a rovnou k televizi, kam zapojila svůj telefon a nalistovala tam složku s fotkami.

Zatímco hledala ty správné fotky, ujala se slova Jessica.

„Jedno z velkých plus, co musíme klukům z Olympijské střední připsat, je to, že jsou fakt rozhodnutí vyhrát. Tedy tím stylem, že jsou velmi pozitivní a nekňučí jako malé děcka,“ prohodila a významným pohledem si změřila všechny přítomné kluky. A zvlášť potom Paula, který jako první prohodil, že proti téhle střední škole prostě vyhrát nemůžeme. „Takže pokud se nebudete snažit o pozitivní myšlení, můžete se s výhrou skutečně rozloučit, protože to je základ, na kterém oni stavějí,“ upozorňovala kluky dál.

„Tak, tady jsou ty fotky,“ ozvala se Rose a s ovladačem v ruce ukazovala na jednotlivé hráče. „Jak Jessica řekla, oni stavějí na pozitivním myšlení. To je jejich nejsilnější zbraň. Odeberte jim to jejich myšlení a jsou to kluci jako… ehm, jako vy.“

„Co tím chceš říct, jako my?“ dotázal se vedle mě stojící Mike.

„Každý z nich má své chyby. Ani jeden z těch hráčů není bez nějaké, byť sebemenší chybičky,“ odvětila mu Jessica.

„Jess má pravdu. Tohle je kapitán,“ ukázala Rose na jednoho z kluků. „Jmenuje se David. Svůj tým neustále motivuje – v tomhle je skutečně skvělý. Řeči mu spolu s basketem jdou nejlíp,“ začala s jeho popisem, když se jedna z holek rozchichotala. Tušil jsem, že to bude mít něco společného s Davidem. Určitě nějaká velmi zábavná historka. „Poslední dobou má však trochu problémy s pravou rukou. Občas ho trápí bolesti, když dlouho hraje. Mohla by to být výhoda tohle vědět. Jinak jsme na něj nic moc nezjistily,“ informovala nás.

 

 

A tak to pokračovalo ještě nejméně hodinu, než jsme se dostali k poslednímu hráči. Byla to hrozná nuda a celou tu dobu nepadla ani jedna z těch historek, které mi Alice slibovala. Pomalu jsem dokonce u nedokonalostí těch sportovců usínal. Ale kluci byli do těch slov naprosto zažraní. Zjištění nepřátelských slabin pro ně bylo skvělou zprávou a navíc je to velmi motivovalo k výhře – zjistili totiž, že jedni z nejlepších hráčů v oblasti středních škol nejsou přece jenom bozi.

Jeden by až nevěřil, že popis sedmi hráčů zabere až tolik času.

„Děkujeme, holky, tohle jsme doopravdy potřebovali,“ děkoval Paul, div, že se jim neklanil.

„Nemáte vůbec za nic. My se tím docela dobře bavily,“ odmávla to Lauren a prohodila to podivným tónem. Snad s nějakým přízvukem, na který jsem u ní nebyl zvyklý. Což samozřejmě holky rozesmálo. „Ten přízvuk mi ještě nějakou chvíli zůstane,“ povzdechla si.

„Náhodou! Zní to docela sexy. Nalákala jsi na něj přece samotného kapitána týmu,“ odporovala jí Jessica.

Takže jsme se tedy konečně dostali k něčemu zajímavějšímu.

„To je fakt. David by pro mě udělal úplně všechno, o co bych ho požádala,“ zasnila se. „Vůbec mu ale nezávidím tu jeho přítelkyni. Hrozná žárlivka. A já jí navíc její situaci nijak neusnadňovala,“ pochechtávala se.

„Máš pravdu. Myslím, že kdybys tam zůstala ještě jeden další den, tak se s ní rozejde a tobě padne k nohám,“ souhlasila s ní Madison.

„Může nás tu někdo zasvětit do toho příběhu s oním Davidem?“ skočil jim do řeči najednou Emmett. No a popravdě, kdyby to neudělal on, tak bych to musel udělat já. Takhle načít jednu z jistě velmi dobrých historek a ještě ji vykládat skoro od konce, to se prostě a jednoduše nedělá.

„Jistě. Rose, začneš?“ pobídla ji Jessica a Rosalie se chopila opět slova.

„Jakmile jsme dorazily do Olympie, zasvětila jsem holky do plánu zjišťování informací. Proto, abychom u hráčů z týmu nevyvolaly jakékoliv podezření, zahrály jsme si na Angličanky cestující za zábavou po Státech. Na víkend jsme se tedy rozhodly zakotvit v Olympii a trochu si užít místní kulturu,“ začala velmi ze široka vyprávět. A už jenom ten nápad zahrát si na cizinky byl opravdu geniální.

„Jak tě napadlo hrát si na Angličanky?“ zajímal se Mike.

„Jednoduše. Anglicky přece mluvíme normálně a stačilo jenom trochu toho jejich přízvuku. Byla to celkem zábava. Ale v Anglii bych žít fakt nechtěla. Poslouchat tu jejich příšerně spisovnou mluvu celý den,“ odvětila Rose a přitom ještě protočila očima.

„Pak už nebyl žádný problém seznámit se s hráči. Vydaly jsme se na malou rozcvičku do parku, o kterém jsme věděly, že tam budou dopoledne trénovat. Stačilo pár pohledů, lehkých úsměvů a první pozvání na rande jsme měly v kapse,“ chlubila se Jessica.

„Byli ale hrozně namyšlení. Jeden by až nevěřil, co s vámi pár vítězství udělá,“ povzdechla si Madison, která tam zřejmě nenašla nic podle jejího vkusu. Při pohledu na ni mi ale neušel pohled, který vrhla po Jasperovi. Ten si toho samozřejmě nevšiml. Myšlenkami byl zřejmě u toho, jestli se mu zítra bude chtít vstávat kvůli tomu běhu. A přitom, kdyby si všiml toho jednoho pohledu, už by to ani řešit nemusel. Madison se totiž Jasper rozhodně líbil.

 

 

Po zdlouhavém začátku se konečně holky dostaly k popisu tanečních kreací hráčů. K jejich balím technikám – které u našich kluků nezůstaly bez odezvy. Až dokončily popis i těch nejbizarnějších situací, do kterých se všechny dostaly. Dokonce nechyběla ani dívčí bitka.

„To jste to nemohly natočit aspoň do mobilu?“ stěžoval si Paul.

„Mohly, ale nějak k tomu nebyla pořádná příležitost,“ odsekla mu Jessica. „No a tohle je vlastně konec,“ uzavřela to ve chvíli, kdy se už holky neměly čím pochlubit a probíhala spíš taková společná konverzace.

„Dobře, tak pokud je to všechno,“ chopil se slova Mike, „chtěl bych vás všechny pozvat na zítřejší oslavu mých narozenin. Kapitán byl tak hodný, že se rozhodl přesunout trénink až na úterý, takže pokud mu všichni teď a tady slíbíte, že to zítra nijak nepřeženete, bude oslava!“ Poslední slova už skoro křičel a všichni se k němu hlasitě přidávali.

 

 

A v pondělí ve škole se opět neřešilo nic jiného, než Mikeovy narozeniny. Samozřejmě se tak úplně nezapomnělo na výlet do Olympie, ale teď to byla druhořadá záležitost. Narozeniny měly přednost.

„Takže v sedm u vás?“ ujišťoval jsem se, když jsme se na školním parkovišti rozcházeli. Potřeboval jsem mu koupit ještě nějaký ten dárek a naprosto jsem netušil co. Byl jsem stejně bezradný jako v době, kdy slavila narozeniny Monica. Tehdy se vybrání dárku zhostila Bella, ale dneska to bylo na mně a já neměl nejmenší představu, co by to mělo být.

„Jasně, v sedm,“ souhlasil a už se měl rychle k odchodu, aby stihl všechno ještě nachystat.

Navíc k mému nemalému překvapení jsme poprvé za celou dlouhou dobu jeli domů společně. Emmett i Rosalie odvolali tréninky svých skupin, aby se všichni mohli nachystat na oslavu a trochu se i uvolnit z toho stresu, který pro ně nadcházející zápas představuje.

„Máte pro Mikea nějaký dárek?“ zajímal jsem se, ještě cestou domů, celého osazenstva auta.

Odpovědí mi bylo nesouhlasné zakývání hlavou od všech v autě. Nikdo zatím nic neměl, takže jsem si nemusel připadat tak blbě.

„V týmu už nad nějakým dárkem uvažovali, ale nestihli jsme to probrat do podrobností. Navíc, myslím si, že Mikeovi nebude vadit, když dárek dostane opožděně. Přece jenom i ta oslava je svolaná nahonem,“ omlouval to Emmett.

„A tobě by se taky líbilo, kdybys na své oslavě nedostal žádný dárek?“ pochyboval jsem o jeho slovech. Přece jenom by to bylo docela divné, zvlášť pokud bych to jenom namátkou srovnal s oslavou u Monicy, kde byla oslavenkyně zahrnuta všemožnými dárky od všech příchozích.

„No, asi nelíbilo,“ připustil s trochou zaváhání.

„Tak nám tedy pomoz vymyslet něco, co seženeme ještě tady ve Forks a mohlo by se mu to líbit. Z nás všech s ním trávíš nejvíc času, takže jsi měl jistě příležitost ho nějak poznat,“ pobídl jsem ho k akci. Potřebovali jsme nějaký nápad a bylo jedno, jak moc dobrý bude.

„Ok, už to mám. Co takhle mu koupit stolní fotbálek? Podle mě ho ve Forks seženeme a ještě mu tím uděláme radost,“ nadhodil jednu z možných variant a musel jsem uznat, že to neznělo špatně.

„Jasně, je to kluk, má rád fotbal. To by nemuselo být špatné,“ souhlasila s ním Rosalie.

„Ale kde ho teď tak narychlo seženeme?“ zajímala se pochybovačně Alice.

„Nevím, možná v obchodě s hračkami nebo možná ve sportu. I když tam asi ne,“ zaváhal.

„Máš pravdu, ve sportu to neseženeme,“ přidal se do debaty po chvíli i Jasper. „Navíc je to hra, takže hračkářství je jasná volba. Jenom nemám zrovna nejmenší představu, kolik taková zábava může stát, takže budu možná potřebovat trochu založit. Všechno ale do posledního centu vrátím,“ sliboval a my neměli důvod mu nevěřit.

Společně jsme se tedy vydali do hračkářství, kde jsme kromě zmiňovaného fotbálku našli i spoustu menších hloupostí, z nichž jsme některé dokoupili. Byly to sice ty klasické lapače prachu, ale nedalo se nic dělat. Každý trval na tom, že to všechno musí Mike mít, o čemž bych se mohl s kdekým dohadovat. Naše nákupy pak největší radost udělaly prodavačce. Jak samozřejmé.

 

 

Po sedmé hodině se to u Mika začalo pěkně plnit. A já se sourozenci jsme měli ten největší dárek, jaký Mike letos dostane. Společnými silami jsme to pomohli prodavačce zabalit do jednoduchého, ale vkusného papíru, který zakrýval obrázky a popisy na krabici. Celou krabici pak zdobila obří červená mašle. Bylo to trochu kýčovité, ale vypadalo to v konečném výsledku docela zajímavě.

„Tak tedy, Mikeu, všechno nejlepší k těm tvým narozeninám. Spoustu úspěchu ve sportu a taky všem ostatním, co tě zajímá. A tak vlastně i všechno ostatní, co se přeje a co lidé tady už zmínili anebo teprve zmíní,“ popřál mu za nás všechny Emmett a potom jsme mu společně předali náš dar i s kupou malých dárečků.

„Páni, co to může být?“ zamýšlel se, když zvažoval odkud si dárek rozbalit.

„Ten papír můžeš klidně roztrhnout. Tak se údajně rozbalují všechny dárky,“ poradil mu Jasper a Mike se dal tedy do trhání, až před ním zůstala stát holá krabice.

„Vy jste mi koupili fotbálek?“ ujišťoval se, jestli je v krabici přesně to, co naznačuje obrázek na ní. Souhlasně jsme tedy přikývli a spokojenější výraz Mike u rozbalování dalších dárků neměl. Trefili jsme se přímo dokonale. A jen co mu všichni zbývající popřáli k narozeninám, dali jsme se do vybalování všech součástek k fotbálku, který jsme na místě složili a ta pravá párty mohla začít!

 

 

Kvůli úterní škole jsme tu oslavu museli ale ukončit předčasně. Řekněme, že přímo v tom nejlepším. Zábava byla v plném proudu, tak dobře jsme se snad nebavili ani u Monicy, když prostě Emmett s Rose zaujali stanovisko dospělých a rozhodli se oslavu ukončit.

„Poté, co vyhrajeme ten zápas nad Olympijskou střední, si tuhle oslavu můžeme vynahradit. Oslavíme Mikeovy narozeniny i vítězství z utkání a to všechno pěkně dohromady,“ chlácholil ostatní Emmett a všichni se na slibovanou oslavu těšili. Stejně jako se nemohli dočkat toho zápasu. Těch zbývajících čtrnáct dní bylo docela o nervy a každý to chtěl mít už za sebou.

Všichni, až na Mikea. Jak se totiž ukázalo, ráno nedorazil do školy. Emmett mu hned po první hodině volal, aby zjistil, co se stalo a kde tak dlouho vězí. Nijak se mu totiž z dnešního tréninku týmu neomlouval. Jenže telefon byl neustále hluchý. Nikdo se na druhém konci neozýval a já začínal tušit, odkud vítr fouká. Monica si myslela, že na to nepřijdu a ona mě jednoduše obalamutí historkou o tom, jak Mikeovi bylo špatně jenom z nějakého jídla.

Tohle Monice nedaruju! Byl jsem rozhodnutý se za ní po škole vydat, abych si to s ní ještě vyříkal a dozvěděl se, jak Mike snáší svou první proměnu. Navíc jsem se taky trochu obával toho, aby se neopakovala situace se zraněnými turisty. Pro Forks ani pro vlkodlaky by to nebyla zrovna dobrá vizitka – přestože si obyvatelé města myslí, že to mají na svědomí medvědi.

Stále mi ale nešlo do hlavy to, jak se to vlastně mohlo stát, když se ve městě nevyskytují upíři. Bella a její rodina tu už nějakou dobu nejsou, tak jak je to vlastně možné?!

 


Tak, další kapitola je za námi a já bych Vám všem, co jste mi u minulé kapitoly nechali komentáře, chtěla hrozně moc poděkovat. Udělaly mi hroznou radost.



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 13. kapitola:

 1
9. beda
02.08.2014 [18:08]

Emoticon Emoticon Emoticon

8. marcela
28.12.2012 [11:31]

Emoticon Emoticon Emoticon

7. Meredith
31.10.2012 [12:44]

Emoticon Emoticon Emoticon

6. culinka
16.10.2012 [18:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon uz sa tesim na dalsie diel snad bude skoro. hlavne dufam ze sa mu bella rychlo vrati

5. PCullen
04.10.2012 [10:08]

Dneska bez zbytečných řečí okolo. Kapitola byla perfektní jako vždy a po pravdě já nevím co k ní ještě dodat! Emoticon
Vážně se těším už na další kapitolu k této povídce a omlouvám se za to že o sobě dávám vědět až tak pozdě! Emoticon Emoticon
Ještě jednou skvělá práce!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.10.2012 [22:09]

kikuskaTakže... Dala som to! Zvládla som to ešte dnes prečítať. Vďakabohu. Emoticon Lebo neviem, kedy budfem mať zase chvíľku pokoja.
Takže začnem Mikom. Čo sa teda, do pekla, deje? Ja som zmätená! Tak na začiatku kapitoly to Monica zahovorila a ja som myslela, že teda má pravdu, keď potom mal Mike tú oslavu a všetko bolo v pohode a on sám povedal, že sa cíti byť absolútne zdravý a že zrejme len niečo pokazené zjedol. No ale teraz zase nebol v škole, neodpovedá na telefonáty a Ed si myslí, že z neho fakt bude vlkolak. Ale! Presne ako vraví Ed, vo Forkse nie sú upíry! Tak čo teraz? Potrebujem vysvetlenie! Emoticon
No ale poviem ti, čo ma na tejto kapitole dostalo úplne najviac. Bol to ten odsek, kde Edward povedal, že vydržal behať len hodinu. Že len hodinu! Ja už by som ležala dakde kríkoch mŕtva po hodine behania! Nie, počkaj, klamem, ja už by som tam ležala po pol hodine ak nie skôr! Emoticon Emoticon A on ešte povie, že ten beh rok zanedbával. Tak to má teda dobrú kondičku. Pri mojej fanatickej telocvikárke mu ju aj celkom závidím. Emoticon
No a rozhovor s Jasperom. Tak ako si mi spomínala, že Jasper sa tu neobjavuje moc často, tak s tým súhlasím a myslím, že mi to celkom fajn padlo, keď sa ukázal v dnešnej kapitole. To bol taký milý bratský rozhovor. Bez problémový, taký ľahký ak to tak môžem povedať. Emoticon Mne sa to proste zase páčilo, Peťuš. A samozrejme sa zase moc, moc, moc teším na ďalšiu kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. UV
02.10.2012 [14:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.10.2012 [13:52]

Ivka77Pekná kapitolka Emoticon Už sa neviem dočkať návratu Belly. Emoticon Emoticon

02.10.2012 [13:10]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, příště dej pozor na:

- skloňování jmen Mike a Monica
- čárky
- překlepy
- ji/jí
- mně/mě
- shoda přísudku s podmětem
- přivlastňování

Děkuji. Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!