Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je jinak - 13. kapitola

07.09.2010 (21:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1782×

13. kapitola

Bleskově jsem zaparkoval své Volvo v garáži a vyrazil do lesa. Nechtěl jsem poslouchat zmatené myšlenky své rodiny a ani pozorovat jejich starostlivé pohledy. Ne! Potřeboval jsem být sám a vše si srovnat v hlavě. Sám jsem z toho byl zmatený a nepotřeboval jsem to teď ještě někomu vysvětlovat.

Bezmyšlenkovitě jsem běžel lesem, až jsem si najednou uvědomil, kam že to vlastně moje kroky směřují. Stačilo už jen pár kroků a vyskytl bych se na místě, kam jsem nevkročil už spoustu let. Vyhýbal jsem se tomuto místu jak čert kříži z jednoho prostého důvodu. Až příliš mi to připomínalo ji.

Přesto jsem se ale teď odvážil udělat pár kroků vpřed, šel jsem pomalu, snad ještě pomaleji, nežli je schopný obyčejný člověk, ale já nikam nespěchal. Čas pro mě začal hrát roli až v posledních letech a to jen kvůli Renesmé.

Při pomyšlení na Renesmé jsem udělal dalších pár kroků, přeci jen nedokážu bez ní být nějakou delší dobu. Asi bych neměl být tolik závislý na své dceři, ale mně na ničem jiném víc nezáleží, a kdybych neměl ji, už dávno bych tu nebyl.

Udělal jsem posledních pár kroků a naskytl se mi pohled na rozkvetlou louku osvícenou slunečními paprsky, které tomu dodávaly určitý třpyt a kouzlo. Každý jiný člověk by se doslova posadil na zadek před tou nádherou, jen já věděl, že louce ještě něco chybí. Jakoby bez Belliných čokoládových očí, krásných hnědých vlasů spadající jí až na ramena a její roztomilé nešikovnosti, nebyla louka úplná.

Vešel jsem víc do středu louky a posadil se přesně na stejné místo jako kdysi a neskutečně živě jsem viděl Bellu, jak si nemotorně sedá vedle mě. V tu chvíli jsem byl určitým způsobem šťastný. Když nemohu mít skutečnou Bellu, vystačím si alespoň s přeludy, ať si říká kdo chce, co chce!

„Už to zase děláš!“ ozval se ten protivný hlas.

„Dej mi pokoj!“ zavrčel jsem do prázdna.

„Tatínku?“ oslovila mě zmateně Nessie, která se tam najednou objevila. Byl jsem tak zahleděný do svých přeludů, že jsem si jí nevšiml.

„Renesmé, co tu děláš?“ zeptal jsem se a vybídl ji, aby šla ke mně blíž, ale ona se ani nepohnula.

„Já… měla jsem o tebe strach… a tak jsem se vydala po tvém pachu… Tati, co se to s tebou děje? Na koho to stále mluvíš? Kde to teď jsme? Prosím, vysvětli mi to, už nejsem malá holka,“ prosila mě a opatrně ke mně přistupovala, sedla si vedle mě a já si ji okamžitě přesunul do náruče. Chtěl jsem jí dát najevo, že se ničeho nemusí být a už vůbec ne o mě.

„Všechno je v pořádku,“ přesvědčoval jsem ji a tak trochu i sebe.

„Ne není, tati, já nejsem slepá,“ odporovala mi. „Tati, prosím, vysvětli mi, co se stalo na tom hřbitově? Proč si mě najednou tak vyhnal?“ ptala se a očividně odpověď vyžadovala, jinak se odsud nehne. Rozhodl jsem se tedy, že jí to povím, třeba se mi uleví.

„Tak dobře,“ povzdechl jsem si a začal. „Všechno začalo v den tvých prvních narozenin. Jel jsem ten den na hřbitov sám, protože jsem ti nechtěl jakýmkoli způsobem připomínat, že ten den se událo ještě něco jiného - smrt tvé matky. Zašel jsem tam tedy sám a byla by to normální návštěva, kdyby se tam neobjevila ta dívka.“

„Dívka?“ podivila se Ness s nedůvěrou.

„Ano, dívka. Tenkrát jsem si jí raději moc nevšímal a držel se od ní co nejdál. Druhý den, když jsme tam byli spolu, se objevila znova, ale jen na kratičký moment. Pak jsem se s ní šest let nepotkal a lhal bych, kdybych řekl, že mi to nějak vadilo. Zpočátku jsem po ní sice pátral, ale když se ukázalo, že je to beztak marné, vzdal jsem to a dál neřešil. Ale ona se mi do cesty postavila znovu. Dnes.“

„Tati, ale vždyť tam dnes nikdo nebyl,“ namítala Ness s obavami o mé duševní zdraví.

„Pro tebe ne. Neboj, všechno ti vysvětlím,“ uklidnil jsem ji a začal podrobně vyprávět o dnešním dnu.

„Tak jo, kdo jsi?“ Otočil jsem se opět na dívku.

„Vím já!“ zakřičela na mě, jako kdybych já byl viníkem toho, že nezná svou totožnost. „To musíš vědět ty, Edwarde.“

„Já? Jak bych to mohl vědět? A odkud znáš mé jméno?“

„Jméno není jediné, co znám. Vím toho o tobě mnohem víc, možná víc než ty sám.“

„Nechápu, jak to myslíš. Řekni mi už, co jsi zač!“ Nebyla to otázka, ale přímý rozkaz. Frustrovalo mě, že této osobě, či co to vůbec bylo, nemohu číst myšlenky. Ale to nebylo jediné, co mi bylo proti mysli, neznal jsem ji, ale ona mě zřejmě ano. Navíc mi svými rysy někoho až moc připomínala a navíc ta skrytá mysl. To nemohla být jen souhra náhod.

„Tak přemýšlej, Edwarde, objevím se vždy, když to nejmíň čekáš a vždy ti jen řeknu to, co víš i ty sám, jen si to nechceš přiznat. Navíc tvá dcera mě neviděla, což dokazuje, že mě můžeš vidět jen ty,“ vysvětlovala jako malému dítěti, ale ke mně její slova doléhala jako v dálce. Absolutně jsem nechápal, o čem to mluví „Stále tě nic nenapadá?“ zeptala se, když zpozorovala, že na ni jen tupě zírám. K potvrzení jejich slov jsem jen zakroutil hlavou.

„Edwarde, jsem jen tvá fantazie, nic víc nic míň.“

„Má fantazie? Ale…“ Byl jsem z toho v šoku a popravdě jsem ani nevěděl, co jí na to mám říct. Jak to jako myslí, má fantazie? To jsem si ji já vymyslel a zhmotnil? Ale jak? Vždyť o ní ani nevím.

„Jsem jen přelud, který ti jen radí jak dál. Říkám ti jen věci, které moc dobře víš, ale nevěnuješ jim pozornost. Zarputile se bráníš tomu jít dál a začít znovu žít, a proto si tvá mysl vytvořila na obranu mě.“

„To je absolutní nesmysl,“ řekl jsem a běžel zpět ke svému autu. Snažil jsem se běžet lidskou rychlostí, přeci jen byl bílý den, ale nedařilo se mi to příliš úspěšně.

„Co jsi udělal potom? Viděl tě někdo?“ přerušila mě Renesmé.

„Ne myslím, že neviděl, ale nejsem si tím jistý. Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost. Prostě jsem se jen snažil, co nejrychleji dostat k autu a zmizet. Okamžitě jsem jel domů, ale bylo mi jasné, že před vámi nic neskryji a navíc jsem chtěl být sám a tak jsem zamířil do lesa a nohy mě donesly sem.“

„Co je na tomhle místě tak zvláštního? Mluvíš o něm s takovou úctou, láskou a zároveň bolestí.“

„Byla to moje a Belliny louka. Tady jsme trávili naše společné chvíle, proto jsem tu taky celých sedm let nebyl.“

„Ale dnes si se odhodlal, to už něco znamená. Ten podivný přelud měl pravdu, ty musíš začít znovu žít a to, že jsi sem zašel, už něco dokazuje. Udělal jsi první krok. Tati, já vím, že si mámu bezmezně miloval a stále ji miluješ, ale ty se musíš posunout dál. Ona by to tak chtěla,“ domlouvala mi Ness a já si až teď uvědomil, že už to dávno není žádné dítě.

„Máš pravdu, Nessie, ale ono to není tak jednoduché.“

„Já vím, že ne, ale já ti pomůžu. Všichni ti pomůžou, tak už pojď, musíme se připravit na cestu.“ Zvedla se a vydala se napřed, věděla, že ji brzo doběhnu a chtěla mít alespoň menší náskok. Jen se ještě otočila, jestli jsem se taky zvedl, a když se přesvědčila o tom, že se také chystám odejít, spokojeně zmizela v útrobách lesa.

„Má pravdu, Edwarde, drž se jí. Ona ti pomůže, mě už nepotřebuješ,“ ozval se hlas a vytratil se do ztracena. Už definitivně. Já se vydal za svou dcerou vstříc novým snad lepším zítřkům.