Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vše není tak, jak to vypadá 7. kapitola

15.05.2010 (08:30) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1840×

„Nemůžeme si tykat, lidem může přijít divné, že já ti tykám a ty mě vykáš," potichu jsem se zasmála.

„Dobře, Bello, ale teď odpočívejte!" usmál se, hraně jsem se na něj zamračila, „odpočívej," opravil se.

„Dobře, když to říká doktor!" zasmála jsem se. On se jen usmál a odešel, „Edwarde, jdeme," poručil.

„A nemohl bych?" začal. Jenže Carlisle ho přerušil.

„Nemohl, jdeme, Isabella musí odpočívat!" zamračil se, Edward s povzdechem odešel, Carlisle se usmál a zavřel dveře. Cítila jsem, jak na mě padá únava.

Skoro jsem spala, jenže mě vyrušilo vrznutí dveří. S trhnutím jsem otevřela oči, to co jsem uviděla mě překvapilo. Naproti mě stála Rosalie.

Vykulila jsem na ní oči. „Co potřebuješ?" ptala jsem se. Když jsem se probrala z toho šoku.

„Přišla jsem ti poděkovat," zašeptala, vypadala tak bezmocně, skoro by mi jí bylo líto.

„Za co poděkovat?" nechápala jsem. Vždyť jsem nic neudělala, jen zničila partičku neposedných upírů.

„Zachránila jsi mojí rodinu, i když jsi nemusela. "vypadalo to, jako že je opravdu vděčná. Ale může to být dobrá herečka, podle Ara má ráda jen samu sebe a Emmetta.

„To nic nebylo, mám výcvik z Volteri. Zničit je nebyl problém," snažila jsem se vyvrátit její názor.

„Stejně ti děkuji," usmála se. Do dveří doslova vlítl Edward, rozzuřeně se podíval na Rose. „Co je?" vyštěkla Rose na Edwarda. „Bello, jsi v pořádku?" strachoval se, „jistě, proč bych neměla být?" nechápala jsem. Počkat, on se o mě bál? Ne, to je blbost.

Mám moc bujnou fantazii. „Jen tak, Aro by nebyl rád, kdyby se ti, teda vám něco stalo. "Znejistěl, „jo, to asi nebyl," zívla jsem a zavrtala se od peřiny nejvíc co to šlo. „Dobrou noc!" řekli unioso, nezabránila jsem uchychtnutí. Je odpoledne a oni mi přejí dobrou noc. Cítila jsem, jak mi těžknou víčka a konečně usnula.

Probudily mě až sluneční paprsky, které pronikaly skrz závěs. Zamžourala jsem do prázdna, cítila jsem se hrozně slabá. To znamenalo jedno - musím na lov.

Do pokoje vešel Carlisle s Edwardem, ten se tu objevuje nějak často. Carlisle se na mě nejistě podíval. „Jak dlouho jsem spala?" zachraptěla jsem, „dna dny," zamračil se. „Jste, jsi, hodně unavená a zesláblá," konstatoval suše, „potřebuju na lov!" dokončila jsem za něj větu.

„Jenže to bude malí problém, musím objednat krevní konzervy," mračil se.

„Prosím jednu AB negativní!" zasmála jsem se. „Jistě, objednáme," uchychtl se Carlisle, „nemohla bych dostat zvířecí krev?" ptala jsem se kdyby to šlo, byla bych rudá až za ušima.

Edward se na mě vykuleně podíval, „jistě, ale nebude to Arovi vadit?" vykrucoval se. „Ode mě to nezjistí!" usmála jsem se, „dobře," rezignoval. „Tak, kdo mi chytí medvěda?" zasmála jsem se, „já, ale pumu," usmál se Edward.

„Ne brácha, já ji chytím medvěda, nech jít mě!" ozvalo se ze spoda a nahoru se přihnal Emmett. „Ne, to je dobré, já si dám radši tu pumu," usmála jsem se a utápěla se v Edwardovích očích. Ta karamelová barva byla jako magnet.

„Tady kvete láska!" křičel Emmett, zasmála jsem se a hodila po něm polštář, čímž jsem si pohnula se stehama na břiše. „Jau!" sykla jsem, „Emmette vypadni!" zavrčel Edward. „Nic to není," procedila jsem skrz zatnuté zuby, „ani to už nebolí!" šeptla jsem.

„Vážně?" ujišťoval se a v očích měl něhu? Usmála jsem se a kývla, jeho přítomnost pro mě byla jako droga, byla jsem šťastná, když jsem ho viděla.

„Co to se mnou kruci je!" nadávala jsem si, doslova jsem vysela na každém jeho úsměvu. Ne, to není možné, nemohla jsem se do něj zamilovat, to je blbost!

Ale co když ne, možné je všechno, ten jeho úsměv, „no tak, Bello, nech toho, seber se!" nadávala jsem si v duchu. Tohle nesmí Aro zjistit, Edward se usmál a běžel pryč. Do pokoje vešel Jasper, vypadalo to, že přemýšlí.

„Vy Edwarda milujete, ale nejste si tím jistá. Pořád si to snažíte vymluvit," konstatoval, jak... no jo, ta jeho schopnost. „Nemůžeme spolu být, jsem Volturi!" zašeptala jsem, „Edward je šťastný, vlastně takovouhle atmosféru tady jsem ještě nezažil, všichni jsou šťastní, díky vám!" další, to mi nemůžou tykat. To jsem tak stará, vždyť mi ani není osmnáct, tedy vypadám na osmnáct, ve skutečnosti je mi asi dvě stě let, kdo by to taky počítal.

„Nemůžeme si tykat?" navrhla jsem, „jistě!" usmál se. „Edwarda miluju, to už vím, ale Aro nedovolí to abychom byli spolu," zašeptala jsem. „Není nějaká možnost?" ptal se, „jedině, kdybych se vzdala trůnu, ale to bych zase ztratila rodinu!" tomuhle jsem se vždy chtěla vyhnout, rozhodování se mezi láskou a rodinou.

„Jakej to může být život ve Volteře!" posmíval se, zamračila jsme se na něj. „Uvědom si s kým mluvíš, ano?" zamračila jsem se, ve dveřích se objevil Edward s pumou v ruce. „Do toho mám kousnout?" nechápala jsem, „jo!" zasmál se Edward. „Ne, k tomu mě nedonutíte!" stála jsem si na svém, do toho kousnu a udělá se mi blbě.

„Je to pro tvoje dobro!" mračil se.

„Ne, do toho já nekousnu," odmítavě jsem zakroutila hlavou. „Rychleji se tak uzdravíš!" nabádal mě, pf, to tak a budu muset odejít o to dřív. „Ne!" založila jsem si ruce na hrudi. „Dobře," povzdechl si a odešel do kuchyně.

Po chvíli se vrátil s kelímkem, ve kterém bylo zapíchnuté brčko. Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím, podal mi kelímek a sedl si na kraj postele, ani jsem si nevšimla, že Jasper už odešel. Nasála jsem vzduch do plic a ucítila tu nádhernou vůni pumy, s chutí jsem se přisála na brčko, chutnalo to lépe, než ta srnka co jsem chytila líp.

„Jakto, že ta puma chutná líp, než srnka?" zvědavost ze mě jen sršela. „Ty jsi chytla srnku?" divil se. „Popravdě jsem se snažila živit zvířecí krví, ale jak sem ochutnala tu srnku, tak mě to přešlo!" uchychtla jsme se. „To proto, že puma je podobná člověku a je to masožravec," vysvětloval.

„Aha," uteklo mi. Edward se krásně usmál, pod tím pohledem by roztál i sněhulák. Do pokoje přišel zase Carlisle, to nám nemůžou nechat trochu soukromí! „vidím, že je ti lépe," usmál se. „Jo, je to lepší," usmála jsme se. „Už vím co jsi myslela tím, že se to od tebe Aro nedozví," vítězně se usmál. „Prosím?" nechápala jsem, co tím myslí.

„Tvoje oči," usmál se. „Aha, to, jejich barva se nezmění, ať už piji lidskou, nebo zvířecí krev," vysvětlovala jsem. „Výhoda poloupírů!" zasmála jsem se.

„Pořád jsou hnědé?" zašeptal nevěřícně Edward. „Jistě, pořád jsou hnědé," usmála jsem se. Začínala jsem se pěkně nudit, koho by taky bavilo pořád ležet, že? „já se nudím!" zaskučela jsem.

„Ty hadičky ti odpojím, ale chodit ještě nesmíš!" zamračil se Carlisle, „aspoň televizi," prosila jsem.

„Dobře," rezignoval a odpojil mě od těch hadiček, byla to úleva, konečně mi nic nebránilo nic v tom otočit se na bok. Edward mě zamotal do peřiny a nesl dolů. Položil mě na pohovku, pustil televizi a sedl si vedle mě. V televizi vůbec nic nebylo, takže jsem tohle smlouvala zbytečně. Hlavu jsem si opřela o Edwardovu hruď, cítila jsem, jak mi těžknou víčka, zavřela jsem oči a usnula.

Cítila jsem, jak mě něco studeného bere do náručí a odnáší mě pryč. Pod sebou jsem ucítila něco měkkého, přitulila jsme se k Edwardovi a tvrdě usnula.

Probudila mě až nádherná vůně z kuchyně, vstala jsem a mlně mlaskla. Vedle sebe jsem uslyšela uchechtnutí, otočila jsem se a vedle mě ležel Edward, matně jsem si vybavila vzpomínky na včerejšek, „no co, mám hlad!" ohradila jsem se.

„My víme, včera večer jsem s Carlislem studovali knihu o poloupírech," usmál se a vstal z postele, zase mě zamotal do peřiny. „Připadám si jako mumie!" hekla jsem, on se jen zasmál a vzal mě do náruče. Alice držela dveře, asi aby mě nepraštily, Edward prošel a sešel se mnou do kuchyně. Položil mě na pohovku a šel do kuchyně, něco tam štrachal.

Snažila jsme se zhypnotizovat televizi. Třeba by se zapnula, kdyby mě nevyrušil Edward s tím, že mi nese snídani. Vonělo to nádherně, Esme je výborná kuchařka. Pustila jsem se do té dobroty, Edward pustil televizi, začal tam hrát pořad o vaření. Ten chlap dělal těstovinoví salát, dal do toho listy pampelišky? Ty lidi už neví, co mají jíst. Dojedla jsem tu dobrotu a opřela se o opěrku pohovky.

„Chutnalo?" ptal se Edward. „Bylo to výborné, doufám, že tam Esme nedala žádnou pampelišku," usmála jsem se. „Neboj, nedala," uklidňoval mě a snažil se zadržet smích. Nevím proč, ale pořád jsem se nudila. Rozhlížela jsme se kolem sebe a hledala něco na zabavení, do oka mi padl klavír. „Čí je ten klavír?" vyzvídala jsem.

„Můj," usmál se Edward. „Ty hraješ?" ptala jsme se překvapeně. „Jo, hraju," usmál se. "A zahraješ mi?" prosila jsem a nasadila štěněcí pohled. „Jestli chceš," usmál se. „Jasně, že chci!" souhlasila jsem nadšeně. Edward se usmál, vzal mě do náruče a nesl ke klavíru.

Posadil mě na židli a šel si do kuchyně pro svoji, dal ji ke klavíru a začal hrát. Domem se linula nádherná ukolébavka, položila jsem si hlavu na Edwardovo rameno a zaposlouchala se do melodie.

Budu doufat, že se líbílo. =)

Shrnutí

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vše není tak, jak to vypadá 7. kapitola: