Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vražedné sny_Kapitola 15. - Duch, učitel a žárlivost

23.09.2010 (21:45) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3926×

„Ale tenhle se moc nepoved, že?“

Carlisle už, už chtěl po tomhle malém ťafnutí do Edova ega preventivně svého syna zadržet, ale ten ho překvapil.

Spokojil se jen s ostrým zavrčením, které přešlo do pobaveného uchechtnutí.

Což pro změnu vyvolalo podezřívavý pohled od Belly.

Ti dva byli prostě jako burčák v zavřené lahvi. Stačí málo a dojde k výbuchu.

„Jen počkej, slečinko, však on tě ten humor přejde,“ sliboval jí a potutelně se usmíval.

„No, ty mi tedy náladu hned tak nezkazíš, to by sis moc fandil, Hezoune,“ odsekla mu Bella, ale bylo vidět, že ji svým prohlášením nahlodal.

„Vsadíš se?“

Co má asi v plánu? běželo Belle hlavou.

Dříve, než stihli pokračovat ve výměně jedovatostí, Bella najednou ztuhla a zadívala se vyjeveně k oknu.

Všichni její pohled následovali, upíři instinktivně připravení v bojových pozicích, ale u okna nebylo nic, než malý pokojový fikus.

„Co to tu na nás zkoušíš?“ vyprskl Ed a narovnal se z přikrčení.

Bella mu ale vůbec nevěnovala pozornost. Stále zírala k oknu, pusu údivem pootevřenou.

První vše pochopila Alice.

„Bello? Koho vidíš?“

„Pane Crabbe?“

„Swanová?“ ozval se duch nejistě a stále se udiveně rozhlížel po místnosti.

„Co tu dělám?“ zněl ztraceně.

Bella se stále pokoušela vzpamatovat z toho, co vidí.

Její profesor se objevil nečekaně, oblečený jen do kalhot od pyžama a s vlasy rozcuchanými spánkem. Vypadal přesně jako člověk, kterého vzbudili z hlubokého spánku uprostřed noci. Jenže rozdíl tu přece jen byl. Nebyl živý. Jeho duch slabě zářil a skrz jeho tělo byl vidět obrys parapetu okna.

„Co je tohle za žert? Proč tu jsem?“ zamračil se a mentální energie kolem něj zavířila. „Swanová, to má být nějaký nejapný studentský žertík? Jestli ano, vykoledujete si ředitelskou důtku. Tohle hraničí s únosem! Kdo jsou tihle lidé?“ Jak jeho rozčilení stoupalo, energie kolem něj se vlnila prudčeji a v nárazech vrážela do Belly, která se stále nemohla vzpamatovat.

Prudce zamrkala a zatřásla hlavou.

„Pane profesore, vy si nic nepamatujete?“

„Co si mám pamatovat? Okamžitě mi vysvětlete, o co se tu pokoušíte, nebo vám slibuji, že budete po škole až do důchodu!“

„Hele, o co tu jde?“ ozval se Ed, ale byl umlčen syknutím Alice.

„Slečno Brandonová? Do vás bych to neřekl. Vždycky jste byla tichá milá dívka. Proč jste se nechala přemluvit k téhle nejapnosti?“

Jenže Alice ho neslyšela a dál upírala pohled na Bellu.

„Slečno Brandonová? Tohle je vrchol nevychovanosti, dělat, že tu nejsem!“ hlas mu v rozčilení stoupl a tvář zbrunátněla. Skleněná váza na stole poskočila a s hlasitým, jakoby zvonivým zvukem, pukla.

V místnosti nastalo ticho.

„Pane profesore, prosím, uklidněte se. Všechno vám vysvětlím. Nejde tu o žádný žert ani únos. Ve skutečnosti tu vlastně vůbec nejste, jste jen duch,“ pokoušela se mu vysvětlit Bella. Že nezvolila zrovna vhodný způsob, ji napadlo v momentě, kdy se rozčilením rudý pan Crabb vydal směrem k ní. Vypadal jak rozjetý parní válec.

V tom okamžiku ji lehce hystericky napadlo, že to bude poprvé, co bude nucena praštit profesora.

Duch se naštěstí zastavil těsně před ní.

„Děláte si se mě legaci?“

„Pane, prosím, zkuste si vzpomenout,“ tiše a důrazně promluvila. Nelíbilo se jí, že mu musí připomenout způsob jeho smrti, ale jinou cestu k jeho pochopení neviděla.

„Před týdnem jste byl ve svém domě napaden a zabit.“ Pravdu o brutální vraždě se pokusila malinko zaobalit. „Nyní jste tu jen jako mentální energie, duše, která z nějakého důvodu neodešla tam, kam měla.“

Profesor na ni hleděl se zmatkem v očích.

„Je to pravda, nelžu vám. Alice?“ obrátila se na svou sestru. „Prosím, můžeš mi pomoci?“

Alice k ní přistoupila a s otázkou v očích povytáhla obočí.

„Pane, zkuste se dotknout Alice,“ pokynula k ní hlavou a sledovala, jak nedůvěřivě zvedl ruku. V následující vteřině, když ji chtěl položit na Alicino rameno, skrz ni prošla jako vzduchem.

Zopakoval to, pak ještě jednou a nakonec oběma rukama.

Šokovaně se zadíval na své dlaně a vykoktal: „Ale... to přece… jak… Swanová?“

Bezradně a se strachem se zadíval na Bellu a ramena mu poklesla.

„Já jsem mrtvý?“ znělo to rezignovaně a smutně.

„Ano, pane, je mi to moc líto. Nikdo z těch lidí tady v místnosti vás nevidí, neslyší, ani neucítí váš dotek. Jen já mám schopnost komunikace s duchy.“

„Jak...?“

„Byl jste zavražděn, v noci, ve svém domě.“ Bella si nebyla jistá, co všechno mu má říci. Už se jí stalo, že duše, které násilně přišly o život, reagovaly vztekem a útokem.

Pan Crabb chvíli nehybně stál a jeho obrys zářil matným světlem. Jak se pokoušel vzpomenout, jas zintensivněl a proudy energie kolem něj vířily v divokých kruzích.

Najednou prudce zvedl hlavu. Něco v jeho tváři Belle řeklo, že si vzpomněl.

„Krev... pamatuji se na krev,“ zašeptal a otřásl se pod tou vzpomínkou.

„Bello, zkus se ho zeptat, jestli může svého vraha popsat,“ vyhrkl Carlisle.

„Pane Crabbe?“ oslovila ho Bella, „slyšel jste otázku mého přítele?“

Jenže duch profesora nereagoval. Stále upřeně zíral před sebe, jako by naslouchal hlasu, který nikdo neslyšel.

„Krev,“ opakoval a přešel k Belle.

Lekla se, že ji chce napadnout, ale on jen sevřel její ramena a zíral jí do očí.

„Jde tu o krev. Chce krev, víc krve...“ Jeho hlas stoupal a stisk se stal téměř bolestivým.

„Pane, co mi tím chcete říci? Víte, kdo vás zavraždil? Můžete nám ho popsat?“ Bella se snažila neucuknout před jeho sevřením.

„Nechápete to!“ téměř zakřičel. „On chce krev! Musíte ho chránit. Nesmí se k němu dostat. Nesmí! Ta zrůda se nesmí dostat k síle. Jestli ho dostane, bude všem hrozit strašné nebezpečí! Musíte ho chránit!“ Pan Crabb se klepal a bolestivě zarýval své prsty Belle do ramen. Najednou se mu protočila bělma a jeho vibrace se stupňovaly.

„Koho máme chránit? Ke komu se nesmí dostat? Pane?!“

Bella se vytrhla z jeho sevření a jen bezmocně sledovala, jak siluetu pana Crabba začíná protínat jasné světlo. Jako paprsky slunce snadno propálí papír, i jeho nehmotné tělo bylo trháno intenzivním světlem a ztrácelo se v něm.

Bella si musela zaclonit oči před prudkou září, jež osvětlila celý prostor. Ostatní ji v údivu sledovali, protože oni neviděli nic.

„Chraňte ho! Pamatujte, nesmí se k němu dostat!“ zaslechla ještě jeho hlas z velké dálky. A náhle vše zmizelo.

Bella konsternovaně stála uprostřed místnosti a pokoušela se zpracovat svůj zážitek.

„Bello? Co se stalo?“ hlas Alice ji probral z omámení.

Pomalu, aby si byla jistá, že na nic nezapomene, jim vše odvyprávěla. Esme fascinovaně naslouchala a nakonec se zeptala: „Je běžné, že si duch nepamatuje, jak zemřel?“

„Stává se to, ale většinou si vzpomenou, jakmile jim pár slovy naznačím, co se stalo. Tohle bylo hodně neobvyklé.“ Bella se odmlčela.

Edward ji zamyšleně sledoval. Zpozoroval jemnou vrásku, která přetla její hladké čelo pod vlivem soustředění. Měl nevysvětlitelnou chuť tu malou rýhu prstem vyhladit.

„Myslím, že jediný důvod, proč tu zůstal, byl vzkaz, který nám předal,“ uvažovala nahlas Bella.

„Vzkaz? Spíš zmatené blábolení,“ neudržel se Ed, ale nejraději by se kousl do jazyka, když po něm Bella vrhla podrážděný pohled. Tohle nebyla situace, kdy by se mohli začít zase hádat.

„Já jen že netušíme, co tím mohl myslet,“ pokusil se vylepšit původní výrok Ed. „Je jasné, že mluvil o vrahovi. Ale koho před ním máme chránit?“

„Říkal chraňte ho, takže to musí být muž, nebo chlapec,“ dumal Jasper, který byl až do teď zticha.

„Jo, ale to pořád nevyjasňuje, o kom mluvil, a hlavně proč je to tak důležité, že nám to musel říci duch ze záhrobí,“ připojil se k úvahám Carlisle.

„Zdá se, že nyní to nevyřešíme. Ať tím myslel kohokoli, nemáme zatím šanci zjistit více. Proto navrhuji, držet se původního plánu,“ řekl Edward a střelil pohledem k Jazzovi.

„A ten je jaký, smím-li se zeptat?“ Do Bellina tónu se už zase vkradla podrážděnost.

Ed se zakřenil a ochotně začal vysvětlovat.

„Máme jen málo vodítek a nejlepším je začít od poslední vraždy. Vrah musel někde na Crabbovy narazit, takže začneme s místy, kde se vyskytoval největší okruh jejich známých – na jejich pracovištích. Pan Crabb byl zdejší profesor a jeho žena sestra na pohotovosti ve forkské nemocnici.“

Edward se odmlčel a hodil postranní pohled na Bellu.

S potutelným úsměvem pokračoval: „Carlisle je lékař a nemocnice shání někoho na přechodnou dobu, za dlouhodobě nemocného chirurga. To je ideální příležitost prozkoumat nemocnici.“

Carlisle jen souhlasně kývl.

„Esme jako odbornice na psychologii a profilování bude moci oficiálně nabídnout spolupráci zdejší policii, za účelem vytvoření profilu pachatele.“

Esme se usmála. „Už jsem se spojila se známým v Seattlu. Uvítají mou pomoc.“

„A zbývá škola. Tam zamíříme já a Jazz.“

Bella vykulila oči. „To se tam chcete jen tak poflakovat a vyzvídat? Nikdo vám nic neřekne.“

Ed se škodolibě zasmál. „Dneska ti to moc nezapaluje, viď?“ A dřív, než mohla odseknout, pokračoval. „Nehodláme se jen tak vyptávat, budeme tam oficiálně a legálně.“

„Ty, jako student? Si děláš srandu, ne? Jazz možná, vypadá tak na maturanta, ale ty? Spíš by si tě spletli s profesorem,“ oznámila mu Bella kousavě.

Na Edově tváři se rozlil přímo svatouškovsky sladký úšklebek, který se Belle ale vůbec nezamlouval.

„Přesně, zlato. Konečně jsi se do něčeho trefila,“ oznámil ji a kochal se jejím šokovaným zajíknutím.

„Cože? Ty tam hodláš učit? Si upad na hlavu, ne? To ani náhodou! Nebudu poslouchat takovýho namyšlenýho pito...“

„Bello!“ zabrzdila ji Alice. „Je to nejlepší řešení, uvažuj. S jejich smysly a schopnostmi budeme mít přístup k informacím jak od studentů, tak profesorů.“

Bella si pohrdavě odfrkla a mračila se jak čert. Alice zněla velmi rozumně. Štvalo ji, že má pravdu. Vůbec se jí nelíbila představa, že bude muset s tím nafoukaným pitomečkem mluvit jako s každým jiným profesorem... tedy aspoň před ostatními.

Bella vrhla rychlý pohled jeho směrem a narazila na úšklebek plný arogance a pobaveného vítězství.

„Nemysli si, že se od tebe nechám buzerovat,“ sykla naštvaně a založila si ruce na hruď.

„Ale, slečno Swanová, přece se nebudete chovat nezdvořile a drze k profesorovi,“ řekl uhlazeně a jeho tón byl plný poučné shovívavosti.

Bella zaúpěla. Za co?

****

„Tak klid, utište se!“ pokoušel se ředitel ztlumit šum, který proběhl kolektivem, když vstoupil s jejich novým záskokem do třídy.

Šum měly na svědomí převážně studentky, které při pohledu na muže, který ředitele doprovázel, začaly nepokrytě slintat - alespoň Belle to tak připadalo. Ona sama se mračila a byla v pokušení na Hezouna vypláznout jazyk.

„Představuji vám pana Edwarda Cullena. Dočasně nahradí zesnulého profesora Crabba, dokud nám školský odbor nepošle nového stálého profesora,“ oznámil a šum ve třídě se zvýšil.

Bella zaslechla vzdych plný okouzlení a touhy. Ohlédla se a zjistila, že spolužačky po její pravé straně vykuleně zírají a zcela nepokrytě svlékají nového učitele očima.

Husy! Jak na nad ním můžou tak slintat? Vždyť je to jen hezká tvářička!

A taky metr devadesát, široká ramena, úzké boky a ten zadek! oznámil jí vnitřní hlas, který bezohledně okamžitě umlčela a zarytě začala hypnotizovat lavici.

Ani si nevšimla, že ředitel odešel a Hezoun se ležérně opřel o katedru.

„Bože, podívej se na ty bicepsy!“ slyšela Becky Smallovou zašeptat směrem k její kamarádce Nancy Riedové, která visela očima na Hezounově obličeji a tvářila se, jako by právě prodělala lobotomii.

„Jo, a ty vlasy! Myslíš, že jsou tak hustý a jemný, jak vypadaj?“ vypustila okouzleně z pusy a její oči skenovaly každičký Hezounův vlásek.

„Hmm, dala bych nevím co vědět, jak líbá,“ zapředla Backy a v očích se jí usídlil výraz piraně, když ucítí zraněnou kořist. Vypla svou nadmíru obdařenou hruď a stáhla si svetřík, aby výstřih patřičně vynikl.

Bella si neodpustila pohrdlivý úšklebek. Jenže její škodolibé podvědomí jí vpálilo jednu dobře mířenou přímo do žaludku: Jen já tu vím, jak líbá, naprosto nespoutaně a vášnivě, dokonale a nenechám žádnou jinou samičku, aby se přiblížila k mému... Okamžitě sklapni! okřikla svůj vnitřní zrádcovský hlas, ale nedokázala svým očím zabránit v rychlém pohledu na muže, jež se pohodově opíral o katedru.

Tvářil se přátelsky a právě se ve stručnosti představoval. Jen ona postřehla ten nepatrný pobavený sklon pravého koutku úst. Ten mizera slyšel všechny myšlenky v místnosti a naprosto si užíval tu teenagerovskou masáž ega.

A pak jeho oči na vteřinu ulpěly na jejích a Belle se zasekl dech v hrdle.

Ksakru! Jak to kruci dělá, že vypadá tak neodolatelně?

Vzápětí si uvědomila, že i její reakci musel slyšet, čemuž odpovídal i jeho levý koutek, který se z nenadání pozvedl v pobaveném úsměvu.

„Kde jste skončili v látce?“ otázal se a třídou se rozlehly dívčí hlasy, jeden přes druhý, jak se holky snažily na sebe upoutat jeho pozornost.

„Ne všichni najednou! Slečno,“ zadumaně se zadíval na zasedací pořádek a hledal příslušné jméno, „Swanová,“ vypadlo z něj spolu s úsměvem, který Bella identifikovala jako zákeřný.

„Povězte mi, kde jste skončili v učebnici.“

Bella by mu nejraději pověděla, kam přesně si může učebnici umístit, ale místo toho se jen cukříkově usmála a odpověděla: „Probírali jsme anglické a irské spisovatele druhé poloviny devatenáctého století.“ Zde by její odpověď mohla končit, ale ona jen zamrkala, napodobila okouzlený pohled svých spolužaček a dodala: „Nejvíc mne zaujal Bram Stoker. Jeho Dracula je velmi vydařená obludka, nemyslíte, pane profesore?“

Edward si neodpustil rýpnutí do Belly, která jako jediná na něj nezírala se zbožňujícím pohledem. Myšlenky všech děvčat, a k jeho šoku i některých chlapců, mu začaly působit nemalé rozpaky.

Vyvolal Bellu s úmyslem nachytat ji na švestkách, kdyby nevěděla, jakou látku probírali naposledy.

K jeho zklamání věděla. Během její řeči se vydal pozpátku zpět ke stupínku katedry. Už si myslel, že pouze oznámí, kde skončili. Ale to by nebyla ona, že? Málem se o ten stupínek přerazil, když nasadila zbožně lačný pohled okopírovaný od svých spolužaček a její svůdná ústa vypustila větu: „Nejvíc mne zaujal Bram Stoker. Jeho Dracula je velmi vydařená obludka, nemyslíte pane profesore?“

Zakopnutí o stupínek se setkalo s chichotem, ale jeho daleko víc podráždil ten drzý tón v Bellině hlase, který zazněl při oslovení „profesore“.

Mrskl po ní rozzuřeným pohledem. Očividně si ho vychutnávala. No počkej, potvoro, tahle hra může mít různá pravidla, pomyslel si a nasadil přísný obličej.

„Jistě, slečno Swanová. Ale netýrejte raději svou romantickou dušičku. Můžeme být rádi, že podobné bytosti jsou jen smyšlenkou. Řekl bych, že v případě existence téhle temné bestie, byste nejevila takové nadšení a raději vzala nohy na ramena. Takové setkání by pro vás totiž nemuselo skončit moc dobře. Jak praví klasik: ,Neradno si zahrávat s temnými silami.´“

Cože? On jí snad vyhrožuje? Co si to dovoluje? Jako by ona před ním někdy utekla!

Jenže neměla čas něco namítnout.

Hezoun ji už totiž nevěnoval pozornost a začal vykládat novou látku. Ke konci hodiny s nemalým překvapením zjistila, že poslouchala výklad se zájmem a soustředěním. On opravdu uměl zaujmout. Když vyprávěl o životě Oscara Wilda, podával ty historky s lehkostí a kupodivu příjemným humorem, jako by tam osobně byl.

****

Alice a Jazz měli hodinu společně. Jasper způsobil docela rozruch, zvláště, když školní drbny zjistily, že chodí s Alicí. Oba byli zasypání nenápadnými otázkami typu kdy, kde, kdo a s kým.

Několik dívek se pokusilo odlákat jeho pozornost od Alice, ale záhy pochopily, že má oči jen pro ni a daly jim pokoj.

První den ve škole skončil celkem bez nehod.

Večer se všichni sešli v nové domě, který zatím pronajala Esme. Byl podstatně větší než domek v Port Angeles a byl jen deset minut od domu Swanových.

Charlie se vrátil ze Seattlu s nepořízenou. Ani jeho kolegové z kriminálky nezjistili nic nového. Jasper se již minulou noc napojil na policejní databázi a stáhl všechny dostupné informace. Zanechal v systému červa, který mu automaticky stahoval a ukládal vše, kde se objevily předem zadaná slova a spojení.

Carlislea nadšeně přijali do nemocnice na pohotovost jako záskok.

Charlie byl informován kolegy ze Seattlu, že do Forks přijede specialistka na profily a zapojí se do pátrání. Ale i tak ho přítomnost Esme před jeho kanceláří druhý den udivila. Její mladá a krásná tvář a milá povaha si okamžitě získala celé oddělení.

Všichni se pokoušeli najít jakékoli vodítko, od kterého by se mohli odrazit, ale po vrahovi jako by se slehla zem.

Ed a Bella se v rámci zachování nenápadnosti v hodinách raději ignorovali. Což jim ovšem nezabránilo ve slovních potyčkách na pravidelných schůzkách večer u Cullenů.

Jejich jízlivosti a narážky se staly vytříbenými. Jejich okolí sledovalo ty přestřelky s pobavením a zájmem. Oba si uvědomovali, kdy je a není vhodné do sebe začít rýpat a oba je to nehorázně bavilo přivést toho druhého na hranici příčetnosti.

Jazz a Alice se pokaždé po poradě spolu vytratili a věnovali se jen sobě. Drželi na uzdě svou vášeň, jak to šlo. Jazz zásadně odmítal cokoli více důvěrného v obavě, že by Alici ublížil.

Byl čtvrtek večer a v obývací hale domu Cullenových bylo ticho. Každý přemítal nad dosavadními výsledky, které opravdu nebyly zrovna valné.

„Bello? Nemohla bys záměrně vyvolat ze záhrobí některou z obětí té bestie? Třeba by nám duše mohly pomoci,“ požádala ji Esme.

„Já nevím, nikdy jsem to nedělala. Duchové za mnou chodí sami, nevím, zda je moudré přivolávat ducha oběti vraždy,“ vysvětlovala Bella s pochybami.

„A máš aspoň představu, jak by to šlo udělat?“

„Ne, musela bych si projít poznámky a taky se podívat na internet. Možná bych se mohla spojit s jedním knězem, který mi pomohl, když jsem pátrala, co jsem vlastně zač.“

„Řekl bych, že to stojí alespoň za pokus,“ souhlasil Carlisle.

Nikdo neměl námitek, a tak Bella zapadla k počítači a hledala. Po několika hodinách měla pocit, že prohledala snad celý Google. Bylo skoro ráno a oči se jí únavou zavíraly. Podařilo se jí navázat kontakt s jedním mužem, který tvrdil, že meditaci provozuje a umí navázat přímé spojení se světem mrtvých. Slíbil, že jí pošle mailem text zaříkadla a odkaz na knihu, kterou k tomu bude potřebovat.

Bella se odpotácela do postele smířená s tím, že ji čekají necelé dvě hodiny spánku, než bude muset vstávat do školy.

Druhý den se snažila být neviditelná, aby ji náhodou profesoři nevyvolali.

Naštěstí z ní únava pomalu opadávala a na odpoledním vyučování už neměla tendenci složit hlavu na lavici a upadnout do bezvědomí.

I tak si její únavy všiml Pete, její společník při hodinách biologie.

S úsměvem si ji začal dobírat, kde flámovala. Pete byl příjemný kluk s nesmělým úsměvem a tichým chováním. Bella ho měla ráda a spolupráce v laborkách jim vyhovovala.

Když hodina skončila, v přátelském pošťuchování spolu vycházeli ze dveří a mířili do učebny historie na hodinu, kterou nyní učil Edward.

Ani jeden z nich si nevšiml pátravého pohledu, který je provázel z druhé strany chodby.

Ed právě vycházel z kabinetu a zahlédl Bellu s nějakým klukem. Na jeho vkus šli moc blízko u sebe a ani jejich hlavy nakloněné mírně k sobě a úsměvy na tvářích, se mu podivně nezamlouvaly.

Bella se zasmála nějakému vtípku toho chudinky a jeho tvář se rozzářila. Myšlenky chlapce byly jednoznačné. Byl okouzlen a ze všech sil se snažil Bellu upoutat. Jeho srdeční frekvence poskočila při každém jejím úsměvu, oči byly jako magnety přitahovány k jejím rtům.

Ed si vůbec neuvědomoval, že stále drží futro dveří u svého kabinetu a kov se pod jeho prsty začíná deformovat. Vcházeli do dveří a Pete dal Belle galantně přednost, přičemž jí bezděky položil ruku na kříž. V okamžiku, kdy v jeho myšlenkách prolétla fantazie, jak Bellu líbá, vyšlo z Edovy hrudi hrozivé zavrčení.

A to ho probralo. Polekaně se rozhlédl, jestli ho někdo nepozoruje. Naštěstí už mělo zvonit, takže studenti byli vesměs ve třídách. Zaklepal hlavou a znechuceně sám sobě vynadal.

Co ho to popadlo? Taková pitomost!

A ona? Klidně se na toho chudáčka nedomrlého culila a flirtovala s ním! Co se má sakra co usmívat na nějakého kluka? Na něj se tak upřímně neusmála nikdy! A dost! přikázal sám sobě a rázně vešel do třídy. Rychlým pohledem přelétl studenty, načež přimhouřil oči s náhlým návalem vzteku a frustrace.

Bella seděla vedle toho kluka a právě oběma rukama něžně probírala vlasy! Pete držel jak beran a jeho mysl byla zaplavena erotickými obrazy jeho a Belly.

Hrdelní zavrčení a nutkání po tom klukovi skočit naštěstí zadusil hned v zárodku, ale pocit z toho, že mi někdo sahá na něco, co je moje, mu ledovou pěstí stiskl žaludek.

S netečnou maskou na obličeji práskl třídnicí o stůl více, než bylo nutné.

„Budu zkoušet!“ oznámil překvapeným tvářím.

I ty nejzarytější obdivovatelky pod jeho zamračeným pohledem ztuhly a ani nedutaly.

„Swanová, k tabuli!“

Bella prudce trhla hlavou a vykulila oči.

Co to dělá?

Na Edwardův vkus příliš dlouho nereagovala.

„Máte něco s ušima, slečno? Nebo potřebujete, abych to hláskoval?“ Jeho hlas byl jako zimní vítr.

Bella vstala a probodávajíc ho očima přešla k tabuli.

„Co mi můžete říci o důvodech, které vedly k První světové válce, jejímu průběhu, výsledku a dopadu na tehdejší svět?“

Bella na prázdno otevřela pusu a zase ji zavřela. Ani ji nenapadlo uvažovat nad jeho otázkou. Spíš přemítala nad tónem, který použil, a nad podivným výrazem v jeho očích.

„Čekám, slečno Swanová,“ ozval se jízlivě a provrtával ji tím divným pohledem.

Nasupeně stiskla čelisti, aby zabránila uniknout nepředloženostem, které se jí draly na rty.

„Nic? Ani ťuk? No tak, zas tak moc dutá být nemůžete,“ utrousil zdánlivě shovívavě. „Nebo za to může únava? Možná byste mohla věnovat více času studiu a nevymetat po nocích večírky či chaty na internetu.“

Bella trhla hlavou, a kdyby pohled vraždil, ležel by nyní Ed před tabulí jak vykuchaná krůta na pekáči.

O co se to ten mizera snaží? Věděl, že novodobé dějiny mi lezou krkem. Byl u toho, když se s Jazzem domlouvala, že jí látku vysvětlí.

A moc dobře ví, co jsem celou minulou noc dělala! Takže proč celý tohle divadlo? To mě chtěl jen ponížit? No počkej, tohle ti nedaruju, chlapečku, běželo jí hlavou, zatímco mu dál zírala do očí vzteklým, vzdorovitým a trochu i raněným pohledem.

Edward se cítil pod psa. Byl tak vzteklý, že se nechal vyprovokovat a zákeřně ji zasáhl tam, kde věděl, že to bude cítit. Její pohled mu vypaloval do zorniček díru lépe než laser.

Viděl, jak moc je naštvaná a vzteklá, ale když tím vším prosákla ta raněnost a bolest, měl chuť si nafackovat.

„Dobře, slečno Swanová, pro tentokrát to nechám být, ale do příště mi sepíšete na toto téma úvahu nejméně o třech stranách. Jděte se posadit.“ Otočil se k tomu obviňujícímu kukuči zády a začal vysvětlovat novou látku.

Bella jako v mrákotách dorazila ke své lavici. Nějak si pořád nemohla srovnat v hlavě, co přesně se stalo. Bavila se s Petem, a když zahlédla v jeho vlasech malého pavoučka, měla co dělat, aby se neskácela smíchy z jeho zděšené reakce. Opatrně mu prohrábla kštici a pavoučka vypustila na zem.

Netušila, čím Hezouna vyprovokovala k tomu divadýlku, ale slíbila si, že hned po konci hodiny to z něj vydoluje a to třeba násilím. Fackovacího panáka ze sebe dělat nenechá.

Sotva zazvonilo, sebral si Ed své věci a odešel ze třídy. Bella se chvilku zdržela. Byla to poslední hodina ten den a ona nechtěla, aby ji spolužáci viděli jít za Hezounem do kabinetu. Když si byla jistá, že všichni odešli, vystartovala ke kabinetu stále plna spravedlivého rozhořčení a se zásobníkem nabitým nelichotivými jmény, kousanci a nadávkami.

S tou trochou rozvahy, která jí zbyla, si uvědomila, že by měla raději zaklepat. To poslední, co potřebovala, byly školní drby, ve kterých by figurovala jako někdo, kdo vtrhl bez zaklepání do učitelské místnosti a začal ječet.

Po zaklepání se nic nedělo a pára, která stoupala jejím přetopeným kotlem sebeovládání začala povážlivě unikat. To ji jako ignoruje? Vždyť ji musel za dveřmi slyšet s těmi jeho upířími smysly!

Druhé zaklepání připomínalo bušení beranidla do brány pevnosti.

Zase nic… Už zvedala ruku k dalšímu zabušení a nadechovala se k hlasovému projevu, když se dveře prudce rozlétly.

Její nádech a úmysl začít mu pěkně od plic vysvětlovat, že je nebetyčný idiot, vzaly za své, když do jejího vědomí pronikl fakt, že Hezoun není v kabinetě sám.

Stála na prahu jak solný sloup s rukou stále zvednutou a dlaní zaťatou v pěst v gestu bušení na vrata. Pohledem klouzala po scéně, jež nedávala její fantazii moc práce s odhadem toho, co se tu dělo.

Profesorka Greenová si nenápadně zapínala horní knoflíčky halenky a Ed se snažil urovnat to vrabčí hnízdo, které mu právě vyrostlo na hlavě.

Ed si ji změřil pohledem. Její zaklepání ho zachránilo před útokem té šílené ženské, která si zjevně dala za cíl ho znásilnit. Hned po zazvonění za ním přišla do kabinetu a „nenápadně“ si rozepla horní knoflíčky halenky. Když na to nereagoval a pokoušel se jí slušně zbavit, normálně po něm skočila. Konsternován jejím chováním nejdřív nereagoval. Ve chvíli, kdy ji chtěl násilím ze sebe sundat, se ozvalo zaklepání na dveře. Věděl, že je to Bella. Její vůně a typický rytmus chůze se mu nesmazatelně zapsaly do vědomí. Nešetrně tu příšernou ženskou od sebe odstrčil a prchl ke dveřím.

Teď koukal na její šokovaný obličej. Nemusel slyšet její myšlenky, aby věděl, k jakému závěru došla. Tedy - ne, že by mu to až tak vadilo…

Vteřina ticha... dvě, tři... někde u čísla dvanáct Ed konečně ztratil trpělivost a vyjádřil to, co ho zajímalo nejvíc.
„Slečno Swanová, co tady děláte?“

Bella spustila ruku, jako by si teprve nyní uvědomila, že tuto končetinu vlastní.

Její ústa se otevřela, nádech… a nic. Na druhý pokus z ní vyšlo:

„Já jsem... ehm... přišla...,“ koktala ukázkově rozpačitým hlasem

Musel se ušklíbnout.
„To je zjevné, že jste přišla, děkuji za poučnou informaci.“ Ta ironie z jeho hlasu by se dala stáčet do lahví.

Jak tak sledoval červeň hrnoucí se do jejích tváří, napadlo ho, že pokud nezkrotí své vyjadřování, Bella zcela jistě vybuchne a plácne něco nevhodného.

Obrátil se na svou kolegyni, která se právě hodlala uhnízdit na židli u jeho stolu a studeným hlasem ji požádal: „Promiňte, profesorko Greenová, zdá se, že slečna Swanová má nějaký závažný problém, který potřebuje probrat. Byla byste tak laskava,“ vůbec laskavě nezněl, „a vyřídila panu řediteli, že za ním přijdu později, měli jsme domluvenou schůzku.“

Žena si ho přeměřila rozzlobeným pohledem, uraženě se zvedla a odplula z místnosti. Jakmile se ztratila za rohem, nabrala Bella dech s úmyslem rozcupovat toho bídáka na kousky.

Velká dlaň, která jí přistála na ústech, ten úmysl pohotově zneškodnila.

V zápětí byla vtáhnuta do kabinetu, dveře se zavřely a ona skončila tak nějak připlácnutá na nich. To, co ji tam drželo, bylo Hezounovo tělo, jak s překvapení zaznamenala.

Měla by ho odstrčit. Měla by mu dupnout na nohu a seřvat ho do kuličky. Místo toho stála nehybně, oči vykulené a ústa stále překrytá jeho dlaní.

Ed ještě chvilku pozorně naslouchal mizejícím krokům odmítnuté ženy. Na Bellu se zadíval, až když si byl jistý, že je nikdo nemůže poslouchat.

Ke svému překvapení zjistil, že stále drží ruku na jejích ústech a celým svým tělem ji tiskne na dveře. Jeho nervová zakončení vyhlásila pohotovost.

Rty pod jeho dlaní byly jemné a nepatrné vibrace způsobené zrychleným pulsem a dechem mu na citlivé dlani vyvolávaly smršť, která se jako požár rozšiřovala po celém jeho těle.

Neochotně stáhl ruku a při tom pohybu pohladil palcem plný spodní ret.

Bella se zajíkla.

Co že to tu chtěla?

Pohled na jeho stále rozcuchané vlasy ji vrhl plnou parou zpět. Zapřela se mu rukama do hrudi s úmyslem ho odstrčit. Stejně tak mohla zkoušet odstrčit panelák, nepohnul se ani o milimetr.

„Co tu děláš?“ zeptal se konečně a jeho hlas zněl podivně nejistě.

„Co asi? Přišla jsem zjistit, co měl znamenat ten tvůj výstup ve třídě. Potřeboval sis vybít na někom vztek? Nebo do mě reješ jen z čiré rozkoše z týrání?“

Při slově rozkoš, se jejich těla jako na povel zachvěla, ale ani jeden tomu nevěnoval pozornost.

„Co máš s tím klukem?“ vypadlo z Eda absolutně mimo téma. Zdálo se, že i jeho ta otázka překvapila. Stiskl rty ve zlobné grimase.

„Cože?“ nechápala Bella a sledovala jeho zjevný boj se sebou samým.

„A co máš ty s profesorkou Greenovou?“ I tahle otázka splynula ze rtů jejich majitelky poněkud svévolně.

„Ne, neodpovídej, ostatně je mi to úplně jasné.“ Belle se znovu vybavil obrázek zardělé učitelky a prostoupil jí pocit nezvladatelného vzteku, podezřele se podobajícímu žárlivosti.

„Vidíš ochotnou samičku a vrháš se po ní jako vosa po medu, že? Řekni mi, nezpůsobuje ti to někdy potíže? Vypadá to, že udržet zapnuté kalhoty je pro tebe velký problém!“ Prstem zapíchnutým do jeho hrudníku do něj začala strkat a k jejímu údivu od ní postupně ustupoval.

„Co to meleš? Musel jsem ji ze sebe sundat skoro násilím. A ty máš tak co říkat!“ skočil jí do řeči. „Co ten nedomrlej chudinka, na kterýho jsi dělala oči dnes odpoledne? Samé chichotání, úsměvy a na začátku hodiny jsi mu skoro skákala do náruče. Při tom tvém vískání ve vlasech vrněl blahem! A ty jeho myšlenky! Vážně nemusím vidět v jeho představách, jak tě vášnivě líbá!“

Zatímco na ni téměř křičel, se jejich pohyb obrátil a Bella couvala zase ke dveřím, až znovu skončila zády nalepená na chladné dřevo, zatímco Edwardova hruď tiskla tu její.

Po jeho poslední větě se na okamžik rozhostilo ticho. Pohledy obou se zasekly tomu druhému na ústech.

Bella nevěděla, kdo z nich se pohnul jako první.

V příští vteřině se jejich rty hladově pokoušely vpít do sebe a vzájemně si vysát duši. Smršť, která je zachvátila, absolutně vymazala jejich mozky a zanechala jen pocity.

Ed ji téměř zoufale tiskl k sobě, ruce pevně omotané kolem jejího těla, až měla pocit, že ji rozmačká. Tvář už dávno změněná na upíří dokazovala, že jeho sebeovládání je minulostí.

Bella instinktivně obtočila nohy kolem jeho boků, bezmocně mu zasténala do úst a rukama zamotanýma do vlasů si ho držela u sebe.

Edwardovu hruď rozeznělo vrčení. Ten hluboký zvuk v Belle vyvolal intenzivní pocit potřeby. Chtěla ho mít blíž, potřebovala, aby ji pevně svíral a nepustil. Její ruce trhly a sprška koflíčků vystřelila všemi směry.

Cítila hlad, hlad po dotecích. Jakmile se její dlaně dotkly jeho břicha, hlad drásavě pobízel její prsty k nekontrolovatelnému hltání té jemné, horké kůže.

Ucítila jeho špičáky v ústech a absolutně se nestarala, jestli se o ně pořeže.

S prvními kapkami její krve Edwardovo vrčení přešlo do zasténání, a když mu přejela jazykem po špičácích, vybuchla mu v hlavě rozkoš jako atomovka. Celý povrch těla mu vibroval v nutkání absorbovat její chuť, vůni a doteky. Zalil ho silný pudový pocit vlastnictví a naléhavá potřeba si bytost v jeho náručí označkovat a přivlastnit.

Bella si jen matně uvědomovala, že se nějak dostali k jeho stolu. Zvuk padajících věcí je nemohl vytrhnout ze vzájemného objetí. Ocitla se na zádech. Intenzivně cítila jeho ruce mapující pod tričkem její tělo a vibrace, které mu vycházely z hrdla jako vrnění šelmy.

„Edwarde.“ Jeho jméno z ní vyšlo jako toužebný sten. Na nepatrný okamžik se zadívala do toho krásného obličeje, ze kterého zářily dva safíry.

Tesáky v plné velikosti, vytažené z úst, se nezadržitelně blížily k jejímu hrdlu.

A ona věděla, že to chce. Potřebuje, aby se do ní zakousl, aby se stala součástí jeho bytosti.

„Ano!“ Ten vášní změněný hlas nepoznávala. Přitáhla si jeho hlavu k hrdlu v dychtivém očekávání.

A pak se zastavil čas.

Další, co vnímala, bylo, že stojí na roztřesených nohách na chodbě a tupě zírá na dveře, které se jí prudce zabouchly před nosem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ehm... jak to vidíte? Ráda bych znala váš názor.

Moje shrnutí

Kapitola 16

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vražedné sny_Kapitola 15. - Duch, učitel a žárlivost: