Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vražedné sny Kapitola 11. - Jazz, Ed a ty dvě

20.07.2010 (07:15) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3963×

Zamyšleně chodil po pokoji a nespokojeně zatínal pěsti. Pak v náhlém záchvatu vzteku smetl jedním rozmachem věci ze stolu. Ozvalo se tříštění skla, ale on jako by to ani nevnímal.

„Jak se tam tak najednou objevili?!“ vyprskl nahlas.

Další samomluva už se odehrávala pouze v myšlenkách.

Že by sousedi slyšeli na takovou dálku křik? Nebo ho někdo zahlédl vcházet? Přerušili ho, právě když chtěl začít své dílo zdobit. A tak krásně si ji v představách vymaloval! Každý jednotlivý řez, každé přetržení šlachy a odříznutí svaloviny měl do detailu naplánované. Až by s ní skončil, přímo by na pozorovatele křičela – Utrpení!

Takhle sotva stihl sebrat své věci a vyskočit oknem v kuchyni. Nestihl ji ani zabít. Tohle mu někdo zaplatí! Však on si ještě vyrobí svá umělecká díla. Získá zpět své jméno!

Lehl si do postele a ustoupil svou myslí do pozadí. Jeho tělo bude muset brzy vstávat a jít do práce.

****

Tak netrpělivý nebyl, ani když... Jazz se zarazil. Tak netrpělivý snad ještě nikdy nebyl!

„Dělej, Edwarde, už jsme měli být na cestě. Trvá ti to, jak holkám nákupy.“

„Hele, pane Nedočkavý, co kdybys mi raději místo toho remcání pomohl sbalit?“ ozval se Ed ze skladu mírně nakvašeně.

Tahle akce se mu vůbec nehodila do rozvrhu. Včera se ohlásila Gréta, že pojede kolem a zastaví se na návštěvu. Ed si byl velmi dobře vědom, že on je jediným důvodem, proč se chce tahle krásná upírka zdržet v Denveru. Minule celý týden nevylezli z postele.

A teď má utrum a doprovází svého zmateného bratra do další akce. Myšlenky Jazze k němu právě dorazily.

„Sbalit? Jak sbalit? Já už sbalený jsem,“ Jazz plácl rukou na kapsu, kde se nacházela zlatá kreditní karta.

„Ty se mi snad zdáš. Jazzi, prober se, od té chvíle, co jsi dostal ten mail, jsi jak náměsíčnej. Jestli ta holka volá SOS, pak možná budeme potřebovat nějaký to nádobíčko, ne?“ hudroval Edward a zacvakl kufřík s mikrovysílačkami a štěnicemi.

Jasper se zarazil. Co se to s ním k čertu děje? Ed má pravdu! Na každou akci brali základní technické vybavení. Jenomže... Jakmile se na monitoru objevilo jméno Alice, jeho mozek odmítal myslet na cokoli jiného.

Měl pocit, že neudrží nohy namístě. Nutně se potřeboval hýbat.

Směrem k Port Angeles. Směrem k ní.

Jakoby tím e-mailem aktivovala silný magnet.

Seběhl dolů a pomohl Edovi s kontrolou a výběrem udělátek, která mohli potřebovat. Dělal to automaticky, jeho mozek byl zaměstnán vzpomínkami.

Vrátil se v čase zpět, do noci, kdy přišla o rodiče. Viděl, jak se třese, cítil její strach a děsivý pocit viny. V tu chvíli ji chtěl jen uklidnit, byl mu jí líto. Ale jakmile se napojil na její vnímání a ona neomylně těmi velkými kukadly zafixovala svůj pohled do jeho, něco se změnilo.

Nedokázal na to lidské mládě přestat myslet. Musel ji ještě vidět. Jeho noční návštěvy v nemocnici, se pro něj staly závislostí. Potřeboval cítit, že je v bezpečí, že se nebojí.

A potom ho viděla s upíří tváří. Nejen že se nebála, ani se nedivila. Usmála se a naprosto spokojená usnula! Ed říkal, že se jí o něm zdá. V tom snu má pocity dospělé ženy, která chce být s ním.

Ty noci byly jako pohlazení pro jeho duši. Plnými doušky hltal pocit naplnění, který měl jen v její společnosti.

A pak zmizela. Velmi dobře si pamatoval ten nekonečně prázdný a studený prostor, který zaplnil místo okolo jeho srdce a srazil ho na kolena.

Časem se naučil na ni nemyslet. Ignoroval ostré hrany, které mu čas od času, když v davu zahlédl černovlasou dívenku, bolestivě připomněly, že mu něco chybí.

Velmi dospěle a po upírsku si zdůvodnil, že takhle je to lepší. Bylo to jen lidské mládě. V podstatě jeho kořist a k jídlu by rozumný upír neměl chovat jiné pocity, než ty spojené s žízní. Během těch let sám sebe přesvědčil, že vše co tehdy cítil, byla lítost k malé holce.

A když pak poprvé viděl umřít toho hajzla, co jí zabil rodiče, definitivně se zatvrdil a zavřel za Alicí pomyslná vrátka.

Jenže on se nějak vrátil. A vrátil se i silný ochranářský pud. Vystopoval ho znovu, a znovu viděl jeho smrt. Jazz se domníval, že tentokrát to opravdu končí a že splněním slibu je tahle kapitola uzavřena.

Co na tom, že stále ve vzpomínkách vídal její velké, důvěrou a radostí naplněné oči? Co na tom, že ani po deseti letech se pocit prázdnoty a chladu v jeho hrudi nevytratil? Prostě to všechno zasunul až dospodu svého vědomí a pořádně utěsnil všechny skuliny.

Utěsnil skuliny, zavřel dveře...

Jasper ironicky uchechtl.

Stačil jeden mail. Pár slov a všechno bylo zpátky. Když bude sám k sobě upřímný, bylo to tu vždycky, jen to odmítal brát na vědomí.

Přestal s tím bojovat. Nechal se zaplavit tou neodbytnou potřebou ji znovu vidět, ujistit se, že je v bezpečí, že si ho pamatuje a že se ho nebojí.

„Jazzi, tyhle tvoje vnitřní rozhovory jsou jak telenovela,“ dloubl si do něj Ed.

„Tak neposlouchej, když se ti to nelíbí!“ v duchu pronesená věta byla doplněna hlasitým zavrčením.

„Jako bych to mohl ovlivnit,“ odsekl Edward, popadl tašky a kufřík a zamířil k autu.

Ed byl jediný z rodiny, kdo věděl o tichém boji, který se svými pocity Jazz sváděl. A nechápal ho. Vždyť to byla jen malá holka! Jo, měla podivný osud a ten zážitek, když se ve snu napojila na nějakého vraha, byl děsivý, ale to už jsou roky. Jasper na ni myslí skoro denně. Ed měl podezření, že si jeho bratr často své myšlenky ani neuvědomoval.

Carlisle a Esme se přišli do garáže rozloučit.

„Dejte vědět, kdybyste potřebovali pomoc. Emm a Rose se vrátí za čtrnáct dní, neradi bychom je vyrušovali na svatební cestě, ale my můžeme přijet okamžitě,“ řekl Carlisle a podal Edwardovi malou krabičku. „Tohle jsou miniinjektory, napuštěné silným sedativem. Působí do několika vteřin. Mohly by se vám hodit.“ Edward krabičku schoval do kufříku a nechal se obejmout od Esme.

„Dávejte na sebe pozor,“ a do ucha mu pošeptala,, „dohlídni na Jazze, zdá se mi, že není ve své kůži.“

Pak objala i Jaspera.

„Ozveme se hned, jak si vyjasníme situaci,“ ujistil je Ed.

Jasper už seděl v autě a netrpělivě bubnoval prsty na palubovku. Ed protočil oči, sedl za volant a vyrazili směr letiště.

Soukromé letadlo je vyložilo v sobotu ráno na malém letišti v Port Angeles. V místní realitní kanceláři si pronajali malý dům za městem.

Dohodli se, že Jazz půjde na místo setkání a Ed ho bude z bezpečné vzdálenosti jistit. Přece jen, mohla to být nějaká léčka. Edward raději ještě před setkáním celé okolí obešel. Park, ve kterém se měli setkat, byl zanedbaný. Rozkládal se za starým přístavem a lidé dávali přednost upraveném parku s kolonádou okolo nového přístavu. Lavičky byly zašlé a některé už úplně ztrouchnivělé. Omlácená a nefunkční fontánka v zadní části byla oddělena od zaplevelené cestičky vzrostlým křovím. Lavičku, na které měla Alice čekat, z části zakrýval růžový keř. Dobré místo na setkání, tady je nebude nikdo rušit.

Vrátil se do domu, kde Jazz netrpělivě přecházel sem a tam. Edward udiveně sledoval jeho myšlenky, zahlcené nejistotou.

„Co když nepřijde? Co když si to rozmyslela? Co když se mě bude bát? Co když...“

„Jaspere, přestaň, bude mě z tebe bolet hlava. Chce tě vidět, jinak by nás tak složitě nehledala. A buď tak laskav a zkus zase používat mozek. V posledních hodinách se chováš jak puberťák před prvním rande.“

Jazz se chtěl dotčeně ohradit, když mu došlo, že má Ed pravdu. Opravdu měl pocit, že jde na rande. K čertu, proč? Vždyť jí bylo sedm, když ji viděl naposled. Nemá tušení, jak vypadá právě teď. Nemá tušení, jak na ní bude reagovat. Pro pána krále, je to člověk. Měl by ji brát jako klientku, prostě další případ, nic jiného.

„Jasně, bráško, je to pro tebe jen klientka... A já jsem barová tanečnice,“ utrousil Ed sarkasticky.

„Vrrr...“ ozvalo se z hloubi Jazzovy hrudi. „Drahý bratře, nechtěj mě naštvat!“

„Ty jsi tu odborník přes pocity, tak se prosím zkus zorientovat aspoň v těch svých. Jestli nebudeš mít chladnou hlavu, mohlo by se nám to vymstít. Pokud máme co dočinění zase s tím bastardem, co nehodlá pořád chcípnout, nesmíme si dovolit nesoustředěnost.“ Ed propaloval svého bratra pohledem upířích očí.

Jazz se zhluboka nadechl a zatřepal hlavou. „Promiň, máš samozřejmě pravdu.“

Přestal se pokoušet rozebírat své pocity a raději zprovoznil jejich počítače.

Druhá hodina se kvapem blížila.

Konečně mohli vyrazit na místo setkání. Park byl liduprázdný. Blížili se k fontánce a do nosů jim zavanula vůně dvou lidí.

Zastavili se a zvětřili. Edward Jazzovi naznačil, že počká tady. Jazz jen automaticky přikývl, ale nevěnoval svému bratrovi žádnou pozornost. Jeho mysl zahltila krásná vůně. Někde na pozadí cítil i druhou květinovou, ale tahle byla jako čokoláda se špetkou skořice a badyánu, podtón té vůně byl ovocný čistý a svěží jako limetky. Toužil se do toho dokonalého aromatu zabalit a dýchat plnými doušky. Byla to ona. Už jako dítě voněla překrásně, ale nyní se její osobitá vůně rozvinula do dokonalé harmonie. Jak by asi chutnala její krev?

Jazz cítil, jak se mu z horní čelisti vysunují špičáky. Tohle se mu tedy už dlouho nestalo. Dávno se všichni naučili nereagovat na vábení lidské krve.

Ale tohle... Šel dál, úplně tiše se blížil ke zdroji toho aroma. Rozhrnul větve staré smuteční vrby a zůstal nehybně stát.

Na lavičce seděla drobná dívka. Stál za ní, takže viděl jen křehkou postavu, rozčepýřené černé vlasy a graciézní sklon šíje. Najednou její záda strnula a srdce se rozběhlo v rychlejším tempu. S rychlejší cirkulací krve se i její vůně intenzivnějí rozšířila po okolí.

V mžiku se otočila a vyskočila na nohy. A on se vzmohl jen na tiché zalapání po dechu.

Byla to Alice. Z drobného, jemného, elfího obličejíku se na něj s intenzitou dvou sluncí upíraly velké oči barvy hořké čokolády.

A potom ho zasáhly její emoce.

Úleva, očekávání, radost, štěstí, touha, naléhavá potřeba dotyku.

Všechny tyhle pocity zaútočily na jeho podstatu a našly v něm svůj protějšek. A jakmile se jejich emoce setkaly, srazily se s intenzitou dvou vln. Náraz v něm zbořil poslední zbytky sebeovládání a Jazz cítil, jak se mu mění tvář. A on to nedokázal zastavit. On, který ovládal pocity druhých s lehkostí žongléra, se nyní topil v koktailu jejich emocí. Byl proti tomu bezmocný a jediné co dokázal, bylo zírat jí do očí a hltat její přítomnost.

Přes rty, se mu vydralo jediné slovo: „Alice...“

Nohy, nezávisle na jeho vůli, udělaly pár kroků a zastavily až těsně před objektem jeho touhy.

Nebála se ho. Vpíjela se do jeho upíří tváře a on z ní necítil sebemenší náznak strachu, hnusu či nedůvěry. Pomaličku zvedla ruku a dotkla se jeho tváře.

Cítil to.

Cítil, jak s tím dotykem zapadlo něco, co mu bolestivě chybělo, na své místo. Konečně byl zase kompletní. Její malá, teplá ručka, se dotýkala jeho pokožky a z jejích rtů splynulo s neskutečně něžnou intonací: „Jazzi...“

Musel to udělat. Potřeboval to. Nutně a hned, jinak se rozsype na prach a ztratí se v nicotě.

Plynulým pohybem zvedl ruce, objal její křehkou, ale velmi ženskou postavu a pevně si ji přivinul do náruče. A bylo to. Stačilo jen tohle, ten nepatrný pohyb, kontakt jejich těl - tep jejího srdce na jeho hrudi, a to prázdné a studené místo okolo jeho srdce nemělo proti Alicinu kouzlu sebemenší šanci.

Jejich těla do sebe zapadla jako dokonalé odlitky.

Dotýkali se po celé ploše. Kdyby mohli, jeden do druhého se vsáknou. Alice zavrtala svůj obličej do jeho hrudi a rukama co nejpevněji uzamkla jeho tělo ve své náruči.

Konečně se jejich duše dočkaly svého protějšku, své druhé poloviny. Netušili, jak dlouho tam stáli a vnímali jen sebe. Až velmi hlasité odkašlání si našlo cestu do jejich omámených myslí.

„Ehmm.... Jazzi?“ Edwardův hlas se Jasperovi nepříjemně zavrtal do vědomí. Zvedl hlavu a z hrdla se mu vydralo hluboké, varovné zavrčení. Ještě úplně nevnímal, takže prvotní reakcí bylo chránit svou družku. „Vrvrvrrrrrrrrrrr!“

„Hele klid, Romeo!“ Edward udiveně zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Tvoříte vskutku vkusné sousoší, ale tohle místo není úplně nejvhodnější pro odhalování jistých skutečností.“ Ed naznačil ukazováčky u úst tesáky, „a taky jsme sem přišli z jiného důvodu, ne?“

Než stačil Jasper jakkoli zareagovat, za jejich zády se ozval nakvašený hlas.

„Hele, ty, kde se ti dostalo vychování, že je tak hulvátsky rušíš?“ Bella s rukama v bok, vypadala odhodlaná bránit soukromí, stále ještě poněkud dezorientované, dvojice.

Ed na ni zaostřil a mírně lascivním pohledem ji přejel od hlavy až k patě. Musel uznat, že tohle je vskutku výstavní kousek. Třeba tu bude i jiná zábava, než jen nějaké vyšetřování. Ačkoli začít si něco s lidskou ženou opravdu nehodlal, nechtěl tu vyrobit další mrtvolu. Ale trošku flirtu neuškodí.

„Copak to tu máme?“ ironicky se ušklíbl. „Jakpak se jmenuješ, kotě?“ jakmile tuhle otázku vypustil z úst, došlo mu, že neslyší její myšlenky. Což ho, mírně řečeno, zarazilo.

Zmíněné kotě na něj nevěřícně zíralo a poté zaprskalo. „Kotě se rozhodně nejmenuju, kocourku!“

Bella netušila, že ji někdo dokáže vytočit po pár vteřinách od seznámením, ale tomuhle buranovi se to povedlo.

Už ten jeho pohled, kterým ji ohodnotil jak sportovní auto, ve kterém by se rád projel, jí spolehlivě zvedl adrenalin. Očividně byl zvyklý, že mu samičky ochotně skáčou do náručí. Tak toho se tedy u ní hned tak nedočká, hezounek jeden.

Ale hezkej je, že, Bello? Tak hezkej, až se ti zrychluje tep. Protivný hlas svého podvědomí bez milosti umlčela.

Edward si ji zkoumavě měřil.

Věděl, jak na něj reagují lidské ženy, ostatně to byla jedna ze zbraní jeho druhu, lákat na svůj vzhled kořist. Ale on se líbil i upírkám. Pokládaly ho za velmi sexy chlapa. Rozhodně netrpěl nízkým sebevědomím.

Nahodil úsměv číslo pět a upřeně se jí zadíval do očí. A když to udělal, zapomněl, co chtěl vlastně říci. Měla tak zvláštní oči! Hluboké, sametově hnědé, s malými skvrnkami zlata okolo zorniček.

Bella si jeho pohled vyložila poněkud jinak.

„Přestaň na mě laskavě zírat jako koňský handlíř na klisnu! Nechceš se mi podívat i na zuby?“

Cože?! Co to plácá?

Svou schopnost, číst myšlenky, využíval automaticky a to, že tuhle nakvašenou krásku neslyší, ho poněkud znervózňovalo. A když byl nervózní, byl nepříjemný. Tuhle hru můžou hrát i dva.

„Jasně, ukaž, ale nejdřív mi řekni - čistila sis je dneska? Nebo mám raději použít plynovou masku?“

Bella zalapala po dechu. Co si to ten drzoun dovoluje?

„Tak podívej, ty hezoune napomádovanej. Možná se ti po jednom úsměvu holky kácí k nohám, ale s mojí maličkostí v těch místech rozhodně nepočítej!“

„Hezoun? Líbím se ti, viď?“ Edward se začínal dobře bavit.

„Jo, moc.“ Bella teatrálně vzdychla a afektovaně zamrkala řasami. „Hlavně tvoje vlasy. Ale bacha, nepřeháněj to s gelem, aby ti neříkali mastňáku. Naše sousedka, paní Norrisová, má psa s úplně stejným účesem – že ty ses inspiroval?“

„Vrrrrr!“ Ed si ani neuvědomoval, že zavrčel. „Abych neudělal mastnej flek z tebe, holčičko.“

„Jé, velkej, zlej chlapec se nám urazil, ony kočičky mají drápky, víš?“

„Přestaň provokovat, nebo toho budeš litovat.“ Edovy oči zčernaly a v pootevřených ústech se objevila řada ostrých zubů.

Bella ale už věděla, jak vypadá jejich druhá tvář a potom, co se Alice tak důvěřivě tiskla k Jazzovi, ji to rozhodně nevylekalo.

Spíš naopak, byla jeho podobou fascinovaná.

„Víš, že bys určitě dostal práci v nějakém obludáriu? Určitě by tě z fleku angažovali,“ rýpla si.

Ani jeden z nich nezaregistroval skutečnost, že s každou narážkou a urážkou, se k sobě krok za krokem přibližují.

Jasper a Alice, stále v objetí, je vykuleně pozorovali. Připomínali diváky na tenisu. Na podání byl právě Ed.

„S obludami nejsou žerty, holčičko. Raději tu svou nevymáchanou pusu zavři, nebo to udělám za tebe a nebude se ti to líbit!“ tahle slova jí zavrčel už z blízka do tváře.

Stáli těsně u sebe, vzteklí, až jim pomalu pára ucházela z uší.

Bella nevnímajíc nic, než jeho blízkost, podivně působící na její nervovou soustavu vyštěkla: „Planý výhrůžky na mě nezabírají, hezounku!“

A to byla poslední kapka.

Edward s vrčením, které mu vibrovalo hluboko v hrudi, prudce přitiskl rty na tu její nevymáchanou, drzou, krásně tvarovanou, sexy pusu.

A Bella zmlkla. Jediné, co jí prolétlo hlavou, než dočista ztratila pojem o světě, bylo, že se spletl. Zatraceně se jí to líbilo!

Za nimi se ozvalo zajíknutí, doprovázené šokovaným: „No nazdar!“

To ale ani jeden z aktérů nyní již velmi intenzivního polibku nevnímal.

Edward se ztrácel v její chuti, v její vůni a vztek se nějak vykouřil z jeho hlavy. Nahradila ho vášeň. Chtěl ji mít u sebe, těsně, tělo na tělo a bez šatů.

To ho probralo.

Odskočil od ní rychlostí blesku a nevěřícně zatřepal hlavou, pokoušejíc se zklidnit dech.

Bella si přejela prsty po rtech, zvedla obličej a ještě malinko mimo se zadívala na toho chlapa, co ještě před chvílí tak vehementně zkoumal její pusu. Ed viděl její rudé rty, po polibku napuchlé a rozcitlivělé. Stále cítil její chuť a měl naléhavé nutkání ji popadnout a odnést někam, kde je postel.

Tohle musí hned zarazit, napadlo ho zděšeně. Vždyť je to člověk!

„Bože, to je úžasné!“ pronesl okouzleným tónem.

Bella zaostřila a než stačila pocítit stopy něhy, obrátil se na Jazze a ironicky dodal: „Slyšíš to ticho?“

Zalapala po dechu. Bídák jeden! To je jasné vyhlášení války. Zabije ho!!!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

No, snad se to líbilo a necháte mi zde malý komentář.

Mimochodem - velmi bych ocenila, pokud by v něm bylo něco jiného,  než -

Pěkný!!! Kdy bude další???? (na tahle slova začínám být poněkud alergická) díky za pochopení.

Kapitola 12

Moje shrnutí

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vražedné sny Kapitola 11. - Jazz, Ed a ty dvě: