Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 1. kapitola

13.03.2010 (14:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 10166×

Procházela jsem se po ulici a cítila jsem na sobě pohledy mužů, kteří procházeli kolem. Už jako dívku si mě kluci prohlíželi se zalíbením, byla jsem pěkná a věděla jsem to, ale nevěděla jsem, kam mě moje krása dovede.

Šla jsem dál a dál, nebála jsem se ničeho. Každá žena by se bála znásilnění, ale já ne. Muži přede mnou měli respekt, nikdy si nic nedovolili, ani nevím proč.

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a já bez nejmenší známky strachu procházela těmi nejzapadlejšími uličkami, jaké toto město má.
Když v tom se předemnou zjevila žena. Byla vysoká, krásná. Nádherná bílá pleť, její tvář dokonalá, oči zvláštně fialové.

„Ahoj. Jsem Heidy a dělám v našem nádherném městském hradě. Nehceš spolu s ostatními si hrad prohlédnout zevnitř?" usmála se na mě. Její hlas byl stejně dokonalý, jako její tvář.
Nikdy jsem ji tu neviděla, přestože tvrdila, že mi ukáže hrad zevnitř, moc se mi to nezdálo, čím jsem si to jenom zasloužila? Cizinci, ba dokonce i místní měli vstup do hradu povolen jen vyjímečně a teď mě, chudé holce z ulice nabízí jeho prohlídku.
„Ne, děkuji," usmála jsem se odmítavě a snažila se projít kolem ní, ale nedovolila mi projít.
„Proč ne?" zeptala se mě nedůvěřivě.
„Mám ještě nějakou práci," podala jsem svůj důvod, jako u soudu alibi. Byla to pravda, že mám práci, čekal na mě pracháč.
„Myslím, že v hradě ti bude líp, než u někoho v posteli," pošeptala mi do ucha a šla pomalu pryč.
Prošla kolem mě a mě to nedalo, musela jsem se za ní otočit. Jak to myslela, že mi na hradě bude líp, než v posteli toho pracháče? Pozorovala jsem její houpavý krok a když už se blížila ke konci uličky...
„Počkejte!" zavolala jsem na ni a žena se na mě s úsměvem otočila.
„Myslím, že mi prohlídka hradu neuškodí," uznala jsem a vydala se za ní.
„Ano, neuškodí," usmála se a bok po boku jsme vyšly do další ulice. Zjistila jsem, že Heidy pracuje na hradě, který je zároveň jejím domovem. Cestou k hradu ještě vzala dalších dvacet lidí, prý abych nebyla tak sama, že bych se bála.
Možná měla pravdu. Hrad z dálky sice nevypadal nijak strašidelně, ale už babička mi vyprávěla staré báchorky o upírech, kteří na něm žili, dokud se ve městě neobjevil sv. Marcus a všechny je pomocí kříže, svěcené vody a česneku nevyhnal. Od té doby je hrad majetkem neznámého muže, který si sám určuje, kdo smí do hradu a kdo ne.
S ostatními lidmi jsme se cestou vesele bavili a nakonec se zastavili před velkými dřevěnými vraty.
Nikdy jsem hrad neviděla z takové blízkosti, všechny kameny vypadaly tak veliké a na dotek byly chladné. Heidy otevřela ta velká vrata, která nepatrně zavrzaly. S naší malou skupinkou jsme procházeli první chodbou tohoto obrovského hradu a já jsem těkala očima po stěnách.
Heidy měla pravdu, kdybych šla sama, určitě bych se bála.
Všude bylo takové zvláštní ticho, které narušovaly jenom šepoty ostatních návštěvníků. Hrad vypadal zevnitř velmi zachovale, dřevěné obklady na stěnách, staré obrazy, dokonce i stříbrné svícny s ohořelými svícemi vypadaly pravé. Něco se mi na tom však přestávalo líbit.

Heidy na nás byla velmi milá, vyprávěla nám vše, na co jsme se zeptali, jenom jednou se trochu zadrhla a to bylo tehdy, když se jí nějaký muž zeptal, proč jsme sem byli pozváni na prohlídku zrovna my a navíc až tak k večeru.

Procházeli jsme chodbou k nějakým starým dveřím. Nedalo mi to, musela jsem na konec, nechala jsem ostatní, aby šli první, a i když jsem byla na konci, čím blíž jsem byla těch dveří, tím horší pocit jsem měla. Začaly se mi samy od sebe třást ruce, tak jsem se zastavila, abych se uklidnila a sama sobě vysvětlila, že se nic neděje, když v tom jsem uslyšela hlas.

„Vítejte ve Volteře.“ Hlas byl jakoby uvítací a k něčemu vybízel, když se však hned na to zavřely dveře, utíkala jsem k nim, i když jsem měla strach. Chvíli bylo velké ticho, tak jsem přiložila ucho ke dveřím, abych slyšela, ale potom se to rozjelo. Všichni za dveřmi křičeli, naříkali, bouchali do dveří, aby mohli utéct.

Rychle jsem vystartovala pryč. Věděla jsem, že těm ostatním za dveřmi nepomůžu. Podívala jsem se v tom běhu ještě za sebe, ale v tom jsem narazila do zdi, teda myslela jsem si, že to byla zeď, ale jak se ukázalo, byl to muž, dost podobný Heidy, alabastrová pleť, vysoký, svalnatý, ale na rozdíl od Heidy, měl tenhle nebezpečné červené oči.

„Večeře nám utíká, a jaký kus, až je škoda tě zakousnout,“ usmál se. Jeho bílé a už na oko ostré zuby, byly pro mě signál, abych utíkala, ale kam? Zamnou smrt a přede mnou zřejmě taky.

Svět kolem jako by se na chvíli zastavil, sekunda jako by trvala dlouhé hodiny a já jsem hleděla do té bezchybné tváře a pohledem střídavě těkala z těch vínově červených očí na dokonale bílé zuby. Čím víc jsem se snažila vymyslet, jak z téhle patálie ven, tím víc se jeho úsměv rozšiřoval.

„Felixi, co tady ještě děláš, pojď nebo na nás nic nezbude!“ promluvil na toho muže ještě jeden, který zrovna procházel kolem a mířil si to do sálu, kde byly slyšet většinou už jenom ozvěny těch, před chvílí, hlasitých výkřiků.

„Jen běž, já tu mám něco rozdělaného,“ odpověděl mu s úsměvem a já si všimla překvapeného pohledu toho druhého muže, který byl Felixovi, jak ho oslovil, velmi podobný.

„Jak myslíš, ale potom si nestěžuj,“ pokrčil rameny a už otvíral dveře do sálu. Ani jsem si nevšimla, že stihl dojít na druhou stranu dlouhé chodby, jak byl rychlý.

„Jak se ti hrad líbí?" zeptal se mě jako by nic.

„Viděla jsem hezčí," odbyla jsem ho a šla pomalu na stranu, abych ho obešla. Nevyšlo to. Když jsem byla v mezeře mezi ním a zdí, jednoduše mi odříznul cestu.

„Nechceš jít do tamtoho sálu?" usmál se, až mě zamrazilo.

„Díky za nabídku, ale já bych raději šla někam jinam," řekla jsem, rychle podběhla pod jeho rukou a utíkala, jak to jen šlo. „Sakra!" lekla jsem se, když se zjevil znovu přede mnou.

„Kampak? To se ti moje společnost tolik protiví?“ zeptal se mile, ale já jsem mu to nevěřila.

„To ne, jenom jsem si vzpomněla, že mám být už někde jinde,“ byla jsem zvyklá mluvit s dotěrnými zákazníky, co se nedají jen tak snadno odbýt, ale tohle bylo něco jiného. Mluvila jsem s ním sice normálně, ale uvnitř mě byla malá dušička. Nevěděla jsem, co od něj můžu čekat.

„Kde?" Prosté, snadné, spolehlivé, protože na to jsem nenalezla žádnou odpověď.

„Já... já... já mám jednoho zákazníka," snažila jsem se nějak z toho vykroutit a svým způsobem jsem říkala pravdu. Pracháč pořád čeká!

„Jak ti říkají?" změnil úplně směr hovoru, jakoby neslyšel, že mám na spěch.

„Kde?" zeptala jsem se na to rovnou. Jsou dvě místa a dvě jména, tak které chce slyšet?

„No, doma přece, ne?“ podíval se na mě nechápavě.

„Aha, no to je jasné, že doma, kde jinde, že?“ odpověděla jsem nervózně a rozmýšlela se, jestli mu mám své jméno říct, přece jen do soukromí si nikoho jen tak nepustím a už tím, že by znal mé jméno, bych to porušila.

„Takže…?“ vyčkával a já rychle probírala pro a proti, jestli to bude vadit.

„Sophie,“ pípla jsem a on se na znamení toho usmál.

„Hezké jméno,“ pochválil mě svůdně a začal mi jemně hladit zadní část stehna. Teď jsem se opravdu začala bát.

„Ehm… Díky,“ usmála jsem se nervózně a přesunula váhu z jedné nohy na druhou.

„Takže Sophie, co kdybychom zašli ke mně do pokoje?“ navrhnul šarmantně.

„Za prvé – říkej mi Lulu, za druhé – máš na to?“ vyvalila jsem se na něj, jako lavina. Předpokládám, že na to měl, ale i tak jsem se musela zeptat.

„O, máme tady šlapku,“ začal se smát. „Tak to je dobrý! Žiju tady už pět set let, ale poprvé vidím na hradě šlapku,“ pořád se smál, ale najednou se zarazil stejně jako já.

„Pět set let?“ dostala jsem po chvíli ticha. Kolik toho ten chlap vypil? Ale podle zorniček a krásného dechu nic.

„Ne, to jsem přehnal, když tak nad tím přemýšlím pět set určitě ne, ale čtyři sta osmdesát určitě,“ zamyslel se a já na něj ještě víc vykulila oči. On ale vypadal, jako by si legraci nedělal. On to snad myslí vážně! ,Možná fetoval' pomyslela jsem si. Vzal si něco, po čem má zorničky v pořádku. Co budu dělat?

„Aha, co teď?" zeptala jsem se stále nervózně.

„Teď? Co takhle jít do mého pokoje?“ zeptal se a já věděla, kam tím směřuje.

„Jak myslíš, ale jak už jsem se jednou ptala, máš na to?“ Vím, že nevypadal, že na to nemá, ale zeptat se musím, už tolikrát jsem viděla chlápky vyfiknuté jak od Armaniho a přitom bez jediného centu. Od té doby jsem opatrnější.

„Bydlím na hradě, tak co bys řekla?" odpověděl mi na otázku otázkou.

„Felixi, nic na tebe nezbylo," řekl právě přicházející muž se škodolibým úsměvem.

„To je mi fuk, jestli sis nevšiml, mám tu něco rozdělaného!“ odpověděl příkře a nespouštěl ze mě zrak. Já jsem čekala, jak ten druhý zareaguje a k mému překvapení se začal smát.

„Začínáš stárnout, chlape, nebo co se s tebou děje? Jak to, že je ještě na živu?“ Na odpověď mu bylo hlasité zavrčení a má rozklepaná kolena.

„Teď si mi jí vyplašil," zuřil ten Felix. Já nebyla vyplašená už před tím?

„No tak brzdi," zvednul ruce nad hlavu druhý chlap a začal si mě prohlížet. „Kus," řekl nakonec uznale. Měla jsem pocit jako by hodnotili nějaký dobytek na trhnu, ještě aby mi začali kontrolovat zuby!

„Ruce pryč, kamaráde, ta je moje!“ usmál se na mě a vzal mě za ruku, aby mě odvedl do svého pokoje, naposledy jsem se podívala na toho druhého muže. Jeho oči teď byly jasně červené. Co se to tu děje? To mají všichni nějaký červený zákal, o kterém jsem ještě nikdy neslyšela?

Náhle mě někdo čapnul za druhou volnou ruku. „Je moc sexy na to, abych ti jí nechal," začal vrčet ten, co nebyl Felix. Oba dva se o mě teď začali přetahovat.

„Pusť ji! Já ji viděl první!" křičel Felix.

„Vždycky jsem ti někoho nechal, teď je řada na tobě!" bránil se ten nejmenovaný muž.

„Dost!" křikla jsem do toho všeho nakonec já. Oba na sebe ještě jednou zavrčeli, a pak se na mě překvapeně podívali. Asi jim teď došlo, že nejsem jen ta němá tvář na trhu. „Laskavě tu nedělejte žádnou scénu,“ čekala jsem, kdy odněkud přijde Heidy nebo někdo jiný.

„Neboj se, Demetri tě teď pustí a nechá nás v klidu odejít, že?“ usmál se na mě Felix a já se konečně dozvěděla jméno toho druhého muže s červeným zákalem.

„Tak to si jenom myslíš. Ta slečna půjde se mnou!“ rozkřikl se znovu Demetri.

„Tak to ne!" začal na oplátku křičet Felix a zase se o mě začali přetahovat. Proboha, co jsem komu udělala, že jsem dneska přijala nabídku Heidy k návštěvě tohohle prokletého hradu. Teď bych mohla v klidu dojídat skvělou večeři ve špičkovém hotelu a jenom přemýšlet, jak na toho staříka udělat dojem a ne tu čekat, jak se tihle dva dohodnou. Když jsem si vzpomněla na ten hotel, kde jsme měli mít sraz a na tu jejich bezvadnou kuchyni, zakručelo mi v břiše.

„Tak a právě teď toho mám tak akorát dost,“ vytrhla jsem jim oběma své ruce, ať si to klidně vyřídí, jak chtějí, klidně ať se třeba poperou, ale já odcházím. Proklouzla jsem kolem nich a už jsem se blížila na konec další chodby.

Byla jsem blízko dveří, které - myslím - vedly na recepci a z recepce ven na svobodu. Už jsem otevírala dveře, když v tom je Felix zavřel.

„Kam si myslíš, že jdeš! Znáš naše tajemství, tak musíš umřít!“ seřval mě za něco, co jsem nevěděla a vůbec nechápala. Rozbušilo se mi srdce při posledních slovech. Musím umřít. Konečně mi došlo, kdo to je - upír! Na sucho jsem polkla a začala se třepat ještě víc, než před tím.

Felix mi krutě naklonil hlavu na stranu, přibližoval se k mému krku. Cítila jsem jeho ledový dech na své kůži, v tom jsem však místo bolestného zakousnutí, místo jeho ostrých zubů ucítila jeho chladné rty. Upír mě právě políbil, místo toho aby mě zakousnul!

„Nádherně voníš," řekl nakonec, když se odtáhnul od mého krku. Úlevou jsem vydechla. Právě jsem myslela, že umřu, ale nestalo se tak a to, že krásně voním, mi tvrdí všichni, vždyť přece používám jenom značkové parfémy. „Co takhle se tedy přesunout konečně do mého pokoje, Demetri nás už nebude obtěžovat.“ Mrkl na mě a já přestože jsem věděla, kdo to je, jsem se za ním vydala chodbami hradu.

~ Shrnutí~

~ 2.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 1. kapitola: