Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra's Prodigy - 4. kapitola

10.08.2010 (17:45) • LeeLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1316×

Nevěděla jsem, o co mu jde. Jediné, co jsem věděla je, že mu vadí když jsem s Alecem, ale netušila jsem proč.

Proč tu je? O co mu jde?

Alec mi otevřel dveře od auta. Usmála jsem se na něj a dala mu pusu na tvář. Nastoupila jsem dovnitř a sedla jsem si vedle Jane. Místo vedle sebe jsem nechala volné, pro Aleca.

Nastoupil hned před Alexanderem. Ten si sedl vedle Heidi, naproti mně. Zdálo se mi, že mě pořád upřeně pozoruje. Zadívala jsem se mu hluboko do očí, a ve vteřině se kácel k zemi. Byl statečný, ani nekřičel, jen se v bolestech zmítal na zemi. Po chvíli jsem přestala, a jeho pohled se automaticky upřel na Jane. Ta se tvářila nechápavě.

„Proč jsi to udělala?!” ptal se jí rozčileně. Jane si to nenechala líbit.

„Zaprvé, jsem to nebyla já, a zadruhé, takhle se mnou mluvit nebudeš!” pronesla výhružně. Alexander si jí ještě chvíli zlostně měřil, pak se odvrátil k oknu. Zřejmě ho zaujala krajina. Využila jsem příležitosti a použila jsem tentokrát Alecův dar. To ho už vytočilo, ale nedal na sobě nic znát.

Demetri zaparkoval auto dole v podzemních garážích. Vystoupila jsem, následovaná Alecem. Sotva vyšel z auta, vrhl se k němu Alexander. Upírskou rychlostí ho chytil pod krkem a přimáčkl ke zdi.

„Tak poslouchej, ty spratku, tohle bylo naposledy, co si něco podobného udělal!” křičel a stále ho tiskl ke zdi. Alec se stačil vzpamatovat a za chvíli měl navrch. Strhl ho na zem a pořádně s ním praštil o zem.

„Nevím, o čem mluvíš!” vykřikl a znechuceně ho pustil a chystal se odejít. Sotva se otočil, Alexander mu podkopl nohy.

„Ty víš co. Vím, jaký máš dar, a vím, že jsi ho na mě použil. Tak nedělej, jako když o ničem nevíš!” řekl.

V tu chvíli jsem se do toho vložila já. Začala jsem s Janeiným darem. Když jsem přestala, postavila jsem se mezi ně. Vrhla jsem ledový pohled na Alexandera.

„Pro tvou informaci, Alec to nebyl!“ křikla jsem na něj a otočila se na podpatku. Chytla jsem Aleca za ruku, a odcházeli jsme pryč. Nevím, jak dlouho zůstal Alexander stát bez hnutí, ale nakonec se otočil k autu a pomohl Felixovi a Demetrimu s nošením tašek. Všichni tři vypadali jako vánoční stromečky, ale Demetri s Felixem už byli zvyklí.

S Alecem jsme se rozdělili, a každý jsme šli do svých pokojů. Ztěžka jsem za sebou zavřela dveře. Nevěděla jsem, co bych dělala, tak jsem vytáhla deníček a začala psát.

4. 8. 2010, Sobota

Drahý deníčku!

Vůbec nechápu, co se tady děje. Táta mi představil nějakého Alexandera, a nevím, co tím sleduje. Ale jedno pozitivum tu je : Políbila jsem Aleca! Tedy, nejdřív on mě, ale to je jedno. Vyrušil nás při tom táta, no trapas jako hrom. Navíc byl pěkně naštvaný. Ale dnes jsem byla nakupovat, šaty na můj narozeninový ples. Mám krásné fialové.

Cestou domů jsem tak trochu trápila Alexandera. Myslel si, že to byl Alec, tak ho napadl! Nevím, proč mě s ním otec nutí být. Taky mi pořád říká veličenstvo nebo princezno. Jako by si mě tím mohl koupit. Asi zajdu za tetou, ta mi vždycky dobře poradí.

Sbohem, Lucia

Zavřela jsem deník, a vyšla z pokoje. Šla jsem za Athenodorou, měla svůj pokoj nahoře ve věži. I pro poloupíra je ten výstup vyčerpávající. Potichu jsem zaťukala na dveře. Slyšela jsem kroky, a pak se dveře otevřely. Stála v nich Athenodora, oblečená v dlouhých, jednoduchých šatech. Když mě uviděla, radostně mě objala.

„Lucio, tak dlouho jsem tě neviděla!” vykřikla radostně. Usmála jsem se na ni.

„Ahoj, teto. Mohla bych s tebou mluvit, prosím?” zeptala jsem se jí. Pokývla a ustoupila od dveří, abych mohla projít. Posadila jsem se do křesla u okna a teta se posadila naproti mě.

„Tak, o čem si se mnou chtěla hovořit?” zeptala se mě. Mluvila trochu divně, zastarale. Přesto jsem ji měla ráda.

„Víš, jde o to, že mi táta představil nějakého kluka, Alexandera.” Začala jsem, ale teta mě přerušila.

„Alexandera? Alexandera Torrese?“ ptala se mě.

„Nevím, jaké má příjmení.”

„Vysoký, tak okolo devatenácti, špinavé blond vlasy?” zeptala se mě. Údivem jsem vykulila oči. Jak ho může znát? Taky jsem se jí na to zeptala.

„Znám jeho matku, víš? Adelaide,” řekla a dívala se z okna. Začala jsem se vyptávat.

„Tvůj otec se zná s jeho otcem, Antoniem. Občas tu byli na návštěvě, a já se spřátelila s Adelaide. Nikdy s sebou neměli Alexe, jen teď. Byli tu včera, už odjeli a myslím, že Alex tu zůstal, že? Jeho rodina je asi 200 let stará. Jeho otec byl proměněn jako první, a nechtěl žít bez manželky a syna, tak nejdřív přeměnil ji a potom svého syna. Tehdy bylo Alexanderovi 19,” řekla, „ale to není jediné, proč si tady, že?”

„Máš pravdu. Jde taky... O Aleca,” řekla jsem. Mírně povytáhla obočí, ale neřekla nic.

„Já myslím, že ho miluju,” dostala jsem ze sebe. Athenodora si povzdechla.

„Luc, to není dobré, vždyť ho znáš odmalička. Jste kamarádi,” řekla mi.

Smutně jsem kývla hlavou.

„Já vím, teto. Ale je to silnější než já. Nemůžu si odolat!” řekla jsem jí, a ona se chápavě usmála.

„Luc, možná ti teď Alex připadá nepříjemný a nafoukaný, ale dej mu šanci. Prosím. Kvůli mně,” řekla mi.

„Dobře, teto, ale mám ještě jeden dotaz. Proč mi otec říkal, že vztah s Alecem nemá budoucnost?” zeptala jsem se jí.

„Lucio, zřejmě proto, že se znáte odmala, jste přátelé. Možná si jen myslíš, že ho miluješ, přece jen, znáš ho dlouho. A představ si, kdybys byla na Arově místě. Chtěla bys, aby princezna chodila se členem gardy?” vysvětlovala mi.

Chápavě jsem kývla hlavou. Přece jen má otec možná pravdu. Každopádně jsem poděkovala Athenodoře a odešla dolů.

Měla jsem děsný hlad, tak jsem si skočila do jídelny. Houkla jsem na Miu, která mi vaří, aby mi dala řízek a hranolky. O půl hodiny později jsem už seděla u stolu a jedla. Za mnou se otevřely dveře a já ucítila Alexandera. Nedala jsem na sobě nic znát. Řekl něco potichu Mie a ta mu podala kelímek s brčkem. A s rudou tekutinou. Ten drzoun mi vypije zásoby! Sedl si naproti mně a pil. Celou dobu mě pozoroval. Pak už jsem to nevydržela a začala jsem rozhovor.

„O co ti jde?” zeptala jsem se ho.

„Co myslíš?” odpověděl. Tahle odpověď mě vytáčela. Snažila jsem se zůstat klidná.

„Proč se na mě pořád lepíš? Co z toho máš? Platí tě snad otec za to, abys mě sbalil a já nebyla s Alecem nebo co?” pronesla jsem.

„Víš,” začal, „líbíte se mi,” řekl. Cože?!? To si dělá srandu, ne?

„Ty mě ne. Takže bych ocenila, kdybys zvedl zadek a odkráčel pryč,” řekla jsem a dál se věnovala jídlu.

„Víte, princezno,” začal, ale já ho zarazila.

„Ještě jednou mi řekneš veličenstvo nebo princezno, předvedu ti dokonalou ukázku princeznovského chování a vykopu tě z Volterry. Je ti to jasné? Jmenuju se Lucia Didyme Leah Volturi, ale stačí jen Lucia. Rozumíš?” řekla jsem mu a varovně na něj pohlédla.

Usmál se a pokračoval: „Dobrá, Lucio. Vážně se mi líbíš. Myslím, že stejné tušení měl i tvůj otec, protože nás chce dát dohromady.”

Zrovna jsem pila džus, a když to vyslovil, vyprskla jsem ho na stůl. Vykulila jsem na něj oči.

„To si ze mě děláš srandu?!” vykřikla jsem na něj. Vážně zavrtěl hlavou. To už jsem nevydržela.

„Teď mě omluv, ale musím si jít něco zařídit,” řekla jsem mu a odešla od stolu. Práskla jsem za sebou dveřmi. Cestou jsem narazila na Demetriho. Viděl, jak se kolem něj ženu jako velká voda. Nastavil mi ruku a já musela zastavit. Byla jsem celá navztekaná, že mě zarazil, a proto jsem se na něj zlostně obořila.

„Co zase je?!”  Demetri se na mě jen zmateně díval, nechápal, proč jsem na něj taková. Zavrtěla jsem hlavou.

„Omlouvám se. Jsem jen rozrušená a pekelně naštvaná na tátu,” vysvětlovala jsem mu. Chápavě kývl hlavou, a uvolnil mi cestu. To je jedna z věcí, které na něm mám ráda. Zbytečně se nevyptává.

Pokračovala jsem v cestě k otcově pracovně. Silně jsem zabušila na dveře a nečekala jsem na povolení vstoupit. Rozrazila jsem dveře a vtrhla do pracovny jako uragán. Nerozhlížela jsem se po ní, jen jsem hned spustila: „Děláš si ze mě legraci? Žiju tady šest let, se svými přáteli, kteří mě mají rádi a s rodinou, o které jsem si myslela, že jí na mě záleží! A co se dozvím? Že ten, komu jsem nejvíc věřila a ke komu jsem vzhlížela, na mě pošle nějakýho šampónka, aby mě sbalil!? Děláš si ze mě legraci? To přece nemůžeš myslet vážně. Čekáš, že se mu hned vrhnu kolem krku a ty si budeš mnout ruce nad tím, že tvoje dcera se nezahazuje s někým, kdo neodpovídá její společenské vrstvě? Jako kdyby byl něco víc jen proto, že není z gardy! A co, že je bohatý! Je mi to úplně fuk, ale já ho nemiluju a ani nebudu! Jsi se sebou spokojený? Máš ze sebe radost? Jestli ano, tak jsi pěkný pokrytec! Jak jsi mohl? Myslela jsem, že mě máš alespoň trochu rád!” křičela jsem na něj.

Pak jsem se rozhlédla po místnosti. U otcova stolu seděl muž. Byl vysoký, blond. Podíval se na mě a já rozeznávala jistou podobnost... S Alexanderem.

„Dovol, abych ti představil Antonia Torrese, Alexanderova otce,” řekl otec. Zastyděla jsem se za svůj předešlý výstup.

Antonio si mě zkoumavě prohlížel. Připadalo mi, jako bych pod jeho pohledem byla nahá.

A pak promluvil.

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra's Prodigy - 4. kapitola: