Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra's Prodigy - 3. kapitola

09.08.2010 (08:15) • LeeLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1355×

„Když už jsme u tématu kluci, velmi rád bych ti někoho představil,“ řekl a pokynul rukou ke dveřím.

Pomalu jsem se otočila ke dveřím.

Údivem jsem zkoprněla. To přece nemůže být pravda! Nemohla jsem věřit svým očím. V jednu chvíli jsem tam jen seděla s otevřenou pusou a zírala na něj ! Byl to on, ten z mého snu. Nemohla jsem tomu uvěřit, prostě si tam jen tak stál, ležérně opřený o rám dveří.

Poznávala jsem jeho oči. Jejich pohled byl hypnotizující, nemohla jsem se od nich odtrhnout. Co tam vlastně dělal?

Musela jsem však uznat, že vypadal dobře. Měl delší, špinavě blond vlasy, které mu padaly do obličeje. Jeho obličej byl ostře řezaný jako u každého upíra. Byl krásný. Ale chladný.

Otočila jsem se zpět k otci. Když viděl, že se na něj dívám, řekl:

„Lucio, dovol, abych ti představil Alexandra.”

Otočila jsem se zpátky k Alexandrovi. Podával mi ruku. Ze zdvořilosti jsem mu ji chtěla stisknout, avšak on ji lehce uchopil a políbil. Ihned jsem se mu vysmekl a složila ruce na prsou. Lehce se pousmál.

„Pro přátele jsem jen Alex. Doufám, že jimi budeme,” prohlásil. Věnovala jsem mu jen jeden mrazivý pohled, a pak jsem se obrátila zpět k otci.

„Teď, když jsi mě s ním s ním seznámil, dovol, abych si šla zase lehnout,” řekla jsem a chystala se odejít.

„K sobě, nebo k Alecovi?” pronesl ironicky otec. Rychle jsem se otočila. Vrhla jsem na něj ledový pohled.

„S prominutím, do toho ti vůbec nic není!” zakřičela jsem a vyběhla z místnosti, a práskla jsem za sebou dveřmi. Běžela jsem celou cestu až do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a svalila se na postel. Nevěřila jsem tomu. Křičela jsem na otce, to si zřejmě zítra pěkně slíznu. Ale utěší mě alespoň nákupy.

Dál už se mi nechtělo přemýšlet, zavřela jsem oči a snažila se usnout.

Stála jsem v malé místnosti. Měla jsem na sobě šaty a na obličeji škrabošku. Místnost bya prázdná. Odněkud jsem zaslechla hudbu a vydala jsem se tím směrem. Dovedla mě do velkého sálu, kde bylo spousta lidí v maskách, kteří tančili. Stála jsem u dveří a všimla jsem si, jak ke mně blíží dvě mužské postavy v maskách. Oba ke mně natahovali ruce a druhou rukou si sundavali masku. Poznávala jsem oba: byli to Alec a Alexander.

No to snad ne! To se mi o něm musí zdát dvakrát za sebou? To je k neuvěření! Snad se mi nenamontuje do všech snů, nebo ano?

Když jsem se podívala z okna, všimla jsem si, že už je ráno. Přeběhla jsem v pyžamu do šatny, kde jsem hledala něco na sebe. Nakonec jsem si vzala fialové tričko a bílé kalhoty. K tomu diamantové srdce od Aleca na krk a boty na podpatku.

Vyběhla jsem z pokoje rovnou do jídelny. Na stole jsem měla připravenou svou každodenní snídani, müsli s jahodami, k tomu malou kávu a pomerančový džus. Rychle jsem do sebe naházela jídlo a běžela jsem do koupelny. Rychle jsem si umyla vlasy a vyčistila zuby. V koupelně trávím nejvíce času, jsem přece holka. Namalovala jsem se a upravila si vlasy. Když už jsem byla kompletně připravená, šla jsem dolů do garáží.

Tam už na mě všichni čekali. Byla tam Heidi, Nicole i Jane. Přivítaly jsme se, a nastoupily do limuzíny. Řídil jako vždy Demetri a Felix seděl vedle. Postupně nastoupili všichni a já začala nastupovat jako poslední. Všichni už seděli, ale přesto tam byli dva navíc. Alec a Alex. Zamrazilo mě. To se mnou pojede i nakupovat?

Oba seděli naproti sobě a oba měli vedle sebe volné místo. Neváhala jsem ani chvíli a sedla si vedle Aleca. Ten se šťastně usmál a objal mě okolo ramen. Opřela jsem se o něj a mohli jsme vyjet.

K nákupnímu centru jsme dorazili za půl hodiny. Demetri s Felixem vystoupili jako první a roztáhli deštníky. Jane se automaticky postavila vedle Demiho. Felix rozevřel deštník a já šla hned k němu. Chystal se něco říct, ale pohledem jsem ho umlčela. Chápavě kývl hlavou a šli jsme. Alec šel s Nicole a Alex s Heidi.

Centrum sotva otevřeli, tak jsme měli většinu obchodů pro sebe. Vrhla jsem se hned do svého oblíbeného obchodu. Prodavačka mě nadšeně přivítala, chodila jsem tam často, a tak jsme se trochu spřátelily. Zavedla mě hned k nejhezčím šatům. Byl to velmi těžký výběr, šaty byly opravdu nádherné. Nakonec si jako první vybrala Jane. Koupila si jednoduché růžové šaty s širokou sukní. Vypadala v nich božsky, lichotily její postavě. Heidi si také koupila jedny, které jí ladily k očím. Byly karmínově rudé, dlouhé až na zem. Heidi padly přímo skvěle. Já stále nemohla nic najít. Nicole si našla jedny moc hezké. Byly hnědé, s bílými květy. Prostě úžasné. Nakonec jsem našla jedny i pro sebe. Zatajil se mi dech, když jsem je viděla. Jsou přímo fenomenální, jsou fialové, a vypadají, jako když se třpytí. Hned jsem si je vyzkoušela, a holky mi svorně potvrdily, že jsou nádherné. Klukům jsem je neukázala, ať se trochu těší. Zaplatily jsme a vydaly se směr klenotnictví. Jane si koupila briliantové náušnice s náhrdelníkem, Heidi zvolila rubíny, a Nicole vsadila na stříbro. Já zůstala věrná diamantům.

„Holky, myslíte, že mi bude ladit?” zeptala jsem se jich, držíc v ruce nádherný náhrdelník. Potvrdily mi volbu. Chtěla jsem si ho vyzkoušet, jenže mi nešel zapnout. Najednou jsem vzadu na zapínání ucítila něčí ruce. Otočila jsem se a dívala se do tvíře Alecovi.

„Máš pravdu, je nádherný. Jako ty,” řekl. Mírně jsem se začervenala. Alec mi pomohl najít náušnice. Na to, co se mi líbí, má vážně skvělý vkus. Zbývala jen korunka do vlasů. Zatímco jsme ji hledali, snažila jsem se zapříst rozhovor na téma Alexander.

„Alecu, vždycky jsi ke mně byl upřímný. Pověz mi, co si o něm myslíš?” ptala jsem se ho.

„A o kom?” ptal se mě. Věděla jsem, že ví o kom mluvím.

„O Alexanderovi. Co si o něm myslíš?”

„Alexander? Tak se jmenuje? No, nemyslím si o něm nic moc dobrého. Nelíbí se mi,” odvětil a dál pokračoval hledáním dokonalého šperku. „Proč je vlastně tady?”

„To netuším. Představil mi ho otec, včera po tom, co... Přece víš.” Málem jsem se začervenala.

„Vím. Proč ti ho představoval?” zeptal se mě.

„To vážně nevím. Myslím, že má nějaké plány, třeba ho chce do gardy. Každopádně netuším, jaký má dar.” Pronesla jsem zamyšleně. Sledovala jsem Alexandra z obchodu. Stál u zábradlí a sledoval dění.

„Lucio, chci se tě na něco zeptat. Víš, o tom včerejšku.” Alec se tvářil nervózně, a kdyby mohl, zrudl by.

„Alecu,” uklidňovala jsem ho, „ničeho nelituji. Doufám, že ty také ne. A z táty si nic nedělej, to asem přejde. Jen bych mu na chvíli nepodávala ruku.”

Alec se zamračil. „Proč?” zeptal se.¨

„Proto,” řekla jsem mu a políbila ho. Přede všemi, před Felixem a Demetrim, před Jane i ostatními. A hlavně před Alexandrem. Koutkem oka jsem zahlédla Jane s otevřenou pusou, stejně tak Felixe a Demetriho zírající, jak kdyby spadli z višně.

Konečně jsem se od něj odlepila a zářivě se na něj usmála.

„Doufám, že tě to přesvědčilo, že toho nelituji,” řekla jsem a otočila se ke skříňce, ve které byly korunky. Spatřila jsem jednu úžasnou.

„Promiňte,” oslovila jsem jednu prodavačku, „mohla byste mi podat tuhle tiáru?” zeptala jsem se jí mile.

„Samozřejmě,” řekla a mile se usmála.

Korunku jsem si okamžitě vyzkoušela. Byla perfektní, tak jsem jí zaplatila a šli jsme do obchodu s botami. Cestou se ke mě připojila Jane.

„Luc, ty jsi právě políbila mého bratra,” pronesla.

„Jane, na tobě se mi vždycky líbil tvůj pozorovací talent. Ano, máš naprostou pravdu, políbila jsem tvého bratra. Snad ti to nevadí?” ptala jsem se jí.

„No, je to divný. Však víš, znáš ho odmala, navíc je to můj bratr, takže...,” nedokončila větu, protože právě spatřila boží boty a hned se k nim vrhla. Musela jsem se nad tím pousmát. Otočila jsem se, s pohledem stále upřeným na Jane a do někoho jsem vrazila. Zvedla jsem hlavu a dívala se do tváře Alexanderovi. Chytil mě za zápěstí, snažila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně.

„Princezno, rád bych s vámi mluvil, pokud je to možné. Byla byste tak laskavá a následovala mě?” řekl tónem, jenž nepřipouštěl námitky.

Neodpověděla jsem, jen vyšla z obchodu. Alexander mě následoval. Došla jsem na konec chodby k výtahům a otočila se.

„Tak co po mně chceš, Alexandře?” zeptala jsem se ho. Povytáhl obočí.

„Myslím, že už jsem vám jednou říkal, že pro přátele jsem Alex.”

„Ano, to jsi říkal, ale my nejsme přátelé. Byla bych ti vděčná, kdybys odešel a nechal mě být,” řekla jsem a chystala se k odchodu. Zadržel mě.

„Rád bych věděl, co mělo znamenat to v tom klenotnictví,” řekl a zamračil se.

„S prominutím, do toho ti nic není,” namítla jsem a odešla. Chvíli tam jen stál, a pak mě dohonil a srovnal se mnou krok. Nepromluvil. Chtěla jsem využít situace a chytila jsem ho za ruku. Chystala jsem se přejmout dar, ale to on nemohl vědět, jen se rozzářil a usmíval se jako měsíček na hnoji. Potom, co jsem přejmula, jsem ho ihned pustila. Necítila jsem žádnou změnu. Rozhodla jsem se ho zeptat.

„Alexandře, máš nějaký dar?” ptala jsem se ho. Vypadal, že ho můj nenadálý zájem potěšil.

„Samozřejmě, že mám dar. Dokážu komunikovat pomocí snů,” řekl a podíval se na mě co já na to.

„Takže ty sny mi posíláš ty? To si děláš srandu. Však já ti to vrátím, uvidíš,” řekla jsem a ušklíbla se.

„Tvůj otec se nezmiňoval o tom, že máš dar, takže tuším, že žádný nemáš, jinak by mi o něm řekl. Takže nevím jak se mi chceš pomstít,” pronesl a vítězně se usmál

Zavrtěla jsem nad ním hlavou a vrátila se vybrat si boty. Holky už měly všechny vybrané. Jane měla stříbrné, jemné střevíčky na vysokém podpatku, aby byla větší. Nicole si vybrala hnědé lodičky, nijak výrazné, přesto velmi pěkné. Heidi měla boty v barvě svých šatů, posázené malými kamínky téže barvy. Samozřejmě na vysokém podpatku, jiné jsem Heidi nosit neviděla. Jane držela v ruce ještě jedny, pro mě. Jane má, co se týče bot, úžasný vkus. Vybrala mi jedny, které byly průhledné, vypadaly jako z křišťálu.

„Jane, jsou krásné, opravdu, ale pochybuji, že vydrží nošení,” konstatovala jsem střevíčky. Jane se na mě jen usmála.

„Lucio, tyhle boty vydrží všechno, věř mi. Na tanec budou perfektní,” řekla mi, „a navíc, už jsem je zaplatila. Takže máš smůlu.”

Vzdychla jsem nad ní a nezbývalo, než souhlasit. Zamířila jsem směr knihkupectví, potřebovala jsem nějaké rozptýlení.

„Holky, hodlám si zajít do knihkupectví. Počkáte tu na mě?” Věděla jsem, že do knihkupectví nepůjdou. Místo toho měly jiný návrh.

„Víš co? Já a holky ti teď půjdeme koupit dárek k narozeninám. Felix s Demetrim a Alec jistě půjdou s námi,” řekla Heidi a zářivě se na mě usmála. To byl návrh, který jsem nemohla odmítnout. Vydala jsem se tedy do knihkupectví jen v doprovodu Alexandra. Ten mi opravdu chyběl, vážně. Něco mě v tu chvíli napadlo. Otočila jsem se a běžela za ostatními.

„Jane, Alecu, počkejte!” vykřikla jsem než jsem je dohnala. Tázavě se na mě podívali, ale já jen k oběma natáhla ruce. Pochopili to okamžitě a já přejala dary. To je jedna z výhod, co mám, mohu přejmout nekonečné množství darů. Otočila jsem se a šla zpět do knihkupectví. Alexander tam už čekal. Moje pomsta bude sladká.

Vrhla jsem se k polici se svými oblíbenými knihami. Prohlížela jsem nové tituly a vybírala, co by se mi mohlo líbit. Objevila jsem pár zajímavých knih, třeba Dragonfly by mohla být velmi zajímavá.

Přitočila jsem se k dalšímu regálu. Všimla jsem si, že Alexandera balí jedna blondýnka, zrovna se o něčem bavili. Skvělý čas na pomstu. Použila jsem Alecův dar, takže Alexander ztuhl uprostřed věty. Nechala jsem ho tak jen chvilku. Když jsem přestala, otočil se na mě, ale já dělala, že jsem zaujatá knihou. Vrátil se zpět k blondýně a já začala znovu.

Udělala jsem to několikrát za sebou a výborně jsem se přitom bavila. Blondýnka nakonec odešla pryč a Alexander byl za hlupáka.

Přišel ke mě a ptal se: „Co to bylo?” A tvářil se vskutku zle. Nevinně jsem se na něj usmála.

„Co bylo co? Vůbec nevím, o čem mluvíš.” Dělala jsem absolutně pitomoučkou. Chvíli si mě zkoumavě prohlížel a pak se se zavrtěním hlavy odvrátil. Pomsta číslo 1 byla vykonána.

Přinesla jsem knihy k pokladně a zaplatila za ně. Těch pár knih mi zaručuje pár dní kvalitní četby.

Z knihkupectví jsem to vzala do Music Shopu. Neměla jsem náladu na nejnovější skupiny a hity, zajisté mi něco podobného koupí Jane. Dnes jsem sáhla po několika CD od Nox Arcany, jejich hudba mě uklidňovala. Mladý prodavač za pultem zdvihl obočí, když viděl, co si kupuji. Zjevně mu přišlo divné, že dívka jako já poslouchá Nox Arcanu.

Konečně jsme se sešli v hale. Každý nesl v ruce několik tašek. Fajn, alespoň dostanu víc dárečků.

Odcházeli jsme k autu. Šla jsem za ruku s Alecem, ale najednou se vedle mě objevil Alexander. Viděla jsem, že se mračí. Měla jsem sto chutí použít Janein dar, ale na to je ještě čas.

Nevěděla jsem, o co mu jde. Jediné, co jsem věděla je, že mu vadí když jsem s Alecem, ale netušila jsem proč.

Proč tu je? O co mu jde?

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra's Prodigy - 3. kapitola: