Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra's Prodigy - 1. kapitola

05.08.2010 (19:00) • LeeLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1916×

„Ahoj tatí!“ vykřikla jsem a vrhla se mu kolem krku. Pevně jsem se ho držela a on mě objal.

„Ahoj, zlatíčko. Měla ses v Británii dobře?“ ptal se mě. Zářivě jsem se na něj usmála.

„Samozřejmě. Koupila jsem ti hrneček s Buckinghamským palácem.“ Vytáhla jsem ho z batohu.

„To je sice hezké, ale na co mi bude hrníček?“ Táta povytáhl obočí. Já jsem obrátila oči v sloup.

„To je přece jasné. Večer si vlezeš do rakve a při čtení knih si můžeš dát do hrnku krev a pít ji brčkem.“ Rozesmála jsem se na celé kolo. Dostala jsem malý pohlavek.

„Lucio, já v rakvi nespím! Nespím vůbec!“ prohlásil táta naoko naštvaně.

„Já vím. A taky vím, že pokaždé, když to řeknu, dostanu pohlavek. Ale za tvůj pohled mi to stojí.“ Táta už to dál neřešil. Poslal mě do pokoje, abych si vybalila.

Hned, jak za mnou zaklaply dveře, jsem se svalila na svou obrovskou postel s nebesy a zahučela jsem do kupy polštářů. Je krásné být zase doma. Otevřela jsem zásuvku nočního stolku a sáhla jsem pro svého nejvěrnějšího přítele, pro deníček. Ve spěchu jsem si ho do Anglie zapomněla vzít. Otevřela jsem ho na prázdné straně a začala jsem psát.

1.8. 2010, Neděle

Drahý deníčku!

Dnes jsem se vrátila ze svého dvoutýdenního pobytu v Anglii. Jela jsem tam s mámou a Andrem. Anglie je super, zvlášť se mi bude stýskat po rybě s hranolkama. Museli jsme být nenápadní, ale máma stejně občas lovila. Bylo to i ve zprávách. S Andrem jsou tak neopatrní, co se týče schovávání mrtvol. V kontejneru ji našel bezdomovec a my jsme odjeli pryč z hotelu. Asi si v Anglii koupím dům. Teda, táta mi ho koupí. Andre na mě byl celou dobu protivný, kromě toho, když chtěl transfuzi. Přibalila jsem si s sebou pár balíčků… No pár, spíš celej kufr balíčků krve, abych nemusela lovit. Andre mi šel celou dobu na nervy. Máma byla výjimečně na mé straně, a tak jsme ho jeden den nechali na hotelu a šly jsme na dámskou jízdu. Koupily jsme dost věcí, zvlášť suvenýry. Ty mám v dalším kufru, pro každého nějakou drobnost. Obchodní dům v Harrod’s je dokonalý. Máma mi koupila obrovského plyšového medvěda. Já jí koupila taky plyšáka, ale delfína. Má je nejradši. Poslední den jsme byli na pláži. Foukal vítr a bylo zataženo, ale to bylo dobře. U mola dělají nejlepší smažené ryby. Vlastně jsem se nebyla přivítat s nikým kromě táty, a to budu muset napravit, nebo se strýčkové urazí. Zatím pa,

Lucia

Zaklapla jsem deník a vrátila ho na jeho původní místo. Vzala jsem tašku plnou dárečků a rozběhla se z pokoje. Jako první jsem se rozhodla navštívit Caia. Zaklepala jsem na jeho dveře a zevnitř se ozvalo nerudné: „Dále!“

Otevřela jsem dveře a strčila do nich hlavu.

„Překvapení, strejdo!“ vykřikla jsem. Jeho tvář se rozjasnila, a než jsem se nadála, byl u mě a objímal mě. Začalo vyptávání na můj výlet. Snažila jsem se uspokojit jeho otázky a zdál se spokojený. Nakonec jsem vytáhla z tašky dárek pro něj: srolovaný papír. Tajemně jsem se usmívala, když jsem mu ho podávala. Rozmotal papír a oči se mu rozšířily úžasem. Na papíru jsem byla nakreslená od jednoho pouličního umělce. Byl to velmi vydařený portrét. Strejdovi se moc líbil. Slíbil mi, že si ho dá zarámovat.

„Ráda jsem tě viděla, ale teď se musím jít přivítat i s ostatními,“ řekla jsem, políbila ho na tvář a s tichým „ahoj" jsem opustila jeho komnaty.

Další na řadě byl strýček Marcus. Během pár vteřin jsem byla u jeho dveří. Tichounce jsem zaklepala. Bylo mi jasné, že nepromluví, tak jsem otevřela dveře. Seděl zády ke mně a něco psal. Přikradla jsem se k němu zezadu, ale věděla jsem, že o mně ví. Přesto hrál překvapeného, když jsem ho objala a políbila na tvář. Povídali jsme si o mém výletu do Anglie, a pak jsem vytáhla dáreček i pro něj. Věděla jsem, že rád neustále něco píše, tak jsem mu koupila nádherný psací brk s inkoustem. Moc se mu líbil a tentokrát jsem neodcházela dobrovolně, nýbrž mě poslal přivítat se s ostatními, aby mohl vyzkoušet můj dárek. V duchu jsem se nad tím usmála a letěla jsem za Felixem a Demetrim.

Demetriho jsem našla hned, byl v tréninkové místnosti a zrovna složil na zem jednoho z nováčků. Když mě spatřil, rozběhl se ke mně a už mě svíral v náruči. Letmo jsme se políbili na přivítanou. S dárkem pro Demiho byl trochu oříšek. Co mu dát? Nakonec jsem mu koupila knihu o bojových technikách. Třeba se mu bude hodit. Při pohledu na dárek se rozsvítil jako vánoční stromeček. Hned knihou začal listovat a mě si dál nevšímal. Potichu jsem se vytratila. Chtěla jsem začít hledat Felixe. Nemohla jsem ho nikde najít. Nakonec jsem došla za Demetrim.

„Ty, Demetri, kde je Felix?“ ptala jsem se ho. S očima upřenýma na stránky knihy ze sebe vyloudil jen:

„Nevím.“ A dál louskal knihu. Zamračila jsem se.

„A nemohl bys mi ho najít?“ zkoušela jsem to znovu. Tentokrát neřekl nic, jen ke mně natáhl ruku. Chytla jsem ho za ni a minutu se ho mlčky držela. Cítila jsem všechny upíry ve Volteře, a pak jsem ucítila Felixe. Pustila jsem Demetrimu ruku a zamumlala jeho směrem něco jako díky.

Běžela jsem po Felixově stopě. Zvláštní, vedla do zahrady. Tam přece Felix nechodí. Šla jsem dál, a pak jsem ho uviděla. Ležel v houpací síti a četl Alenku v říši divů. Přála jsem si mít u sebe svůj polaroid. Nevadí. Felix byl zřejmě tak zabraný do děje, že si nevšiml, že tam vůbec jsem. Plížila jsem se potichu za ním a bafla jsem. Lekl se, zařval a spadl na zem. Mohla jsem se smíchy potrhat a Felix se netvářil zrovna nadšeně. Když se však vzpamatoval a pořádně se podíval, kdo ho vlastně ztrapnil, přestal se vztekat a už mě drtil v medvědím obětí.

„Lucio, kotě, už jsi zpátky!“ křičel na celé kolo.

„Ano, Felixi, už jsem zpátky a, prosím, nemůžu dýchat!“

„Jo, vždyť já vím!“ zasmál se a pomalu mě položil na zem.

„Felixi, něco jsem ti z výletu přivezla,“ prohlásila jsem a už jsem hrabala v tašce. Felix dychtivě nastavil ruce. Do rukou jsem mu podala balíček zabalený a převázaný rudou stuhou. Felix rozvázal stuhu a údivem otevřel pusu. Dala jsem mu balíček krve, a to doslova.

„Luc, to nemyslíš vážně, že ne?“ ptal se mě.

„Naprosto. Říkal jsi, že chceš britskou krev, ne?“ Felix se rozesmál.

„To jo, ale nečekal jsem, že mi ji fakt dovezeš. Seš třída.“

„Já vím. Ale teď už musím jít hledat Jane. Nevíš, kde je?“ ptala jsem se ho.

„Jane je u sebe v pokoji a poslouchá tu úchylnou muziku,“ prohlásil. Zamračila jsem se.

„Jakou úchylnou muziku máš na mysli?“

„-no přece Jonas Brothers,“ řekl, jakoby to bylo naprosto jasné. Zavrtěla jsem hlavou a protočila oči.

„Felixi, Jonas Brothers nejsou úchylná muzika, jsou dobrý. Na rozdíl od tvého vkusu." Felix se chystal něco namítnout, a já ho mávnutím ruky umlčela. Radši jsem se otočila a odešla.

Jane byla opravdu ve svém pokoji. Zastihla jsem ji ve velmi dobré náladě. I za zavřenými dveřmi jsem slyšela, jak si zpívá. Pomalu jsem otvírala dveře. Z pokoje se linula hudba, a Jane zpívala spolu s kapelou: We gotta live to party, bust your move…

Dodatečně jsem zaklepala, a když mě uviděla, vrhla se mi kolem krku a objímala mě a já jí objetí opětovala. Objímaly jsme se dlouho, je to přece jen má nejlepší kamarádka a dlouho jsem ji neviděla. Vyprávěly jsme si své zážitky z dob, kdy jsme tu druhou neviděly. Já jí líčila všechno o Británii a společně jsme pomlouvaly Andreho. Jane ho zná také a nijak sympatický jí není. Občas ho chtěla trochu pomučit, ale já jí to nedovolila. Máma ho má ráda a já jí nechci ubližovat. Vlastně myslím, že máma je se mnou jen proto, aby se neřeklo, že si nevšímá vlastní dcery. Její roli maminky za ní převzala Athenodora. Athenodoru spíš považuji za svou matku. To opravdu máma nemohla zůstat se mnou na hradě? Možná, že souhlasila mít dítě výměnou za přeměnu. Ale takovými myšlenkami si nechci kazit den.

„Lucio, jak jsi vlastně vydržela 14 dní s tím psychoušem?“ ptala se Jane.

„Jednoduše. Snažila jsem se mu co nejvíc klidit z cesty, nerušit ho, když chtěl být s mámou, a hlavně dělat, jako když neexistuju,“ vysvětlovala jsem.

„Škoda, že jsem tam nebyla s tebou. To by si chlapec užil.“ Podotkla má NK.

„Naprosto s tebou souhlasím. Navíc jsem neměla ani od koho přejímat dar. Máma žádný nemá a Andreho stojí za prd. Vážně bys chtěla, aby tě poslouchaly kytky? Zkusila jsem ho jednou potají přejmout a řeknu ti jediné, co je na jeho daru dobré, je, že můžeš přinutit fíkus tancovat sambu,“ vyprávěla jsem se smíchem.

„Jane, víš, že Felix čte Alenku v říši divů?“ zeptala jsem se jí. Užasle na mě vykulila oči.

„To si děláš srandu!“ Vyprskly jsme smíchy a válely se po sobě na posteli. Od smíchu mě bolelo břicho a lapala jsem po dechu. Když jsme se přestaly smát, řekla jsem jí, ať jde se mnou ke mně do pokoje.

„Mám pro tebe dárek z Anglie a je moc velký, než aby se mi vešel do tašky." Nadšeně šla za mnou. Otevřela dveře do mého pokoje a vešla. Jane tu byla mnohokrát, ale pokaždé našla něco, co by mohla obdivovat. Můj pokoj byl vymalovaný nafialovo se světlounce růžovým kobercem. Veškerý nábytek mám bílý. Postel mám obrovskou s nebesy a spoustou fialových a růžových polštářů. Jane si sedla na kraj postele.

„Tak, co pro mě máš?“ ptala se dychtivě.

„Zavři oči,“ nakázala jsem jí a Jane poslechla. Když měla zavřené oči, hodila jsem jí do náručí dárek. Byl to obrovský, růžový plyšový králík s nápisem You’re my best friend forever na břiše. Jane otevřela pusu ohromením a hned králíka objímala. „Jak ho pojmenuješ?“ ptala jsem se jí. Podívala se na mě.

„No, asi… Coniglio,“ řekla.

„Jane, to nedokážeš vymyslet lepší jméno než králík?“ ptala jsem se jí.

„Hele, je to můj králík, můžu mu říkat, jak chci.“ Naoko se rozzuřila. Radši jsem ji dál neprovokovala.

„Ty, Jane, co se tu vlastně dělo, když jsem tu nebyla?! Ptala jsem se jí. Podívala se na mě a odpověděla mi.

„No, vlastně se bude pořádat ples, nevím proč, byl to nápad tvého otce. A měl tu i návštěvu.“

„Jakou návštěvu, Jane?“ zvědavě jsem vyzvídala.

„No, měl tu doktora Cullena,“ řekla po chvíli. To mi vyrazilo dech.

„Doktora Cullena? Jako toho doktora Culena? Carlislea?“ byla jsem nanejvýš zmatená.

„Ano, Carlislea Cullena.“

„Toho od těch vegetariánů? To je ten doktor, co má jeho syn toho poloupíra?“ ptala jsem se dál.

„Přesněji řečeno, poloupírku. Jmenuje se Renesmé,“ oznámila Jane. Dál a dál jsem se Jane vyptávala na rodinu Cullenových, až už jsem nemohla.

Byla jsem čím dál víc ospalá, až už jsem sotva udržela oči otevřené. Probralo mě, až když Jane vyslovila jméno svého bratra. Alec! Jak jsem mohla zapomenout na Aleca? Bože, já mu nedala dárek. Ani jsem se s ním nepřivítala! Vylítla jsem z pokoje jako blesk. Demetriho dar už téměř vyprchal a u sebe v pokoji Alec nebyl. Běžela jsem tedy rovnou za Demim. Zaťukala jsem na dveře, a když mě pozval dál, vešla jsem. Zrovna byl zabraný do složité šachové partie proti Felixovi. Je skoro nemožné vyhrát šachy nad Felixem. Felix má snad kromě síly dar i na tuhle hru. Občas mě přemluvil ke hře, ale nikdy jsem nevyhrála. Jediný, kdo ho dokáže porazit v šachu, je táta, ale ten už dlouho nehrál.

Demetri vzhlédl od stolu a já jen natáhla ruku. Pochopil, co chci, a podal mi svou. Potichu jsem přejala dar a mlčky kývla, jako poděkování. Věděla jsem, že při šachách musím být zticha. Už od mala mi to Demi s Felixem vtloukali do hlavy. Pomalu jsem se rozhlížela po chodbě a snažila se zachytit Aleca. Matně jsem ho ucítila a vydala jsem se po stopě. Podruhé za tenhle den jsem směřovala do zahrad. Zahrady ve Volteře je to nejlepší, co tu máme. Mám tu svůj vlasní kout, s jezírkem a vodotryskem, a hlavně svůj hammack natažený mezi dvěma stromy. Ve svém koutku jsem strávila veškerý svůj volný čas, přečetla jsem tam spoustu knih a trávila jsem čas meditacemi u vody. Nevím proč, ale Alecova stopa mě zavedla tam. Pomalu jsem prostupovala svojí tajnou cestičkou mezi keři růží a vysokou trávou. Chtěla jsem ho překvapit. Vylezla jsem z keřů, a to největší překvapení čekalo na mě.

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra's Prodigy - 1. kapitola: