Je tady 10. kapitola, bohužel velmi kátká, ale musela jsem to nějak rozepsat, takže doufám, že se nebudete zlobit. Berte to z té lepší stránky, aspoň nemusíte jednu kapitolu číst pět až deset minut a stačí vám na to tři. xD Příjemné počtení a nezapomeňte zanechat kometář!
08.11.2009 (15:30) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1456×
Odjezd
Nicole:
Šla jsem, co nejrychleji do pokoje se slzami v očích. Tak ráda bych si pamatovala svojí matku. Opřela jsem se o zeď a sjela zády k zemi a vzlykala. Nevím, jak dlouho jsem seděla a vzlykala, ale začalo svítat, což znamená, že se všichni vrátí z boje. Rychle jsem vstala, otřela si své slzy z tváře a začala se balit. Bylo až zvláštní, jak se všechno mohlo vlézt, jen do šesti kufrů. Balení mi trvalo asi dvě hodiny, když v tom do dveří vešel Demetri.
„Kam jedeš?“ zeptal se mě rychle a vyděšeně.
„Pryč.“ Odsekla jsem mu a ani se na něho nepodívala. Přišel ke mně, objal mě ze zadu a políbil mě na šíji.
„Zabij ho!“ křikly mé pudy.
„Pusť mě Demetri, prosím.“ Žadonila jsem a on mě hned otočil, aby se mi mohl podívat do tváře. Bohužel, viděl to, co neměl vidět, mé slzy.
„Nicole, co se stalo?“ ptal se mě ustrašeně.
„Jestli mě miluješ a jestli si cení své věčnosti, tak odejdeš.“ Odpověděla jsem mu ani nevím, jakým tonem. Demetri pustil mou tvář a krátce předtím, než zmizel za dveřmi, řekl.
„Doufám, že mi Aro, vysvětlí.“ Padla jsem k zemi a dala se znovu do pláče. V zápětí, ale do pokoje vešla Bella.
„Nicole!“ vykřikla a objala mě. Plakala jsem dál a měla obavy, že Nicole nakonec odjede semnou a Marco tady zůstane sám.
„Nicole, pojedu s tebou, ano?“ řekla mi Bella mile a starostlivě.
„Ne. Ne, Bello, to nemůžeš! Co Marco?“ Podívala jsem se na Bellu a Bella se jen usmála.
„Marco, to jistě pochopí a navíc, jsme sestry a nikdo, nás nemůže rozdělit.“ Byla jsem šokovaná.
„Jak to víš?“
„Aro, mi to všechno řekl.“ Usmála se a ukápla jí slza štěstí. Vstaly jsme ze země, já si vzala kufry a vyšly jsme z pokoje. Bella měla kufry už na chodbě, a tak nám nic nebránilo odjet. Došly jsme ke garáži, kde na nás čekal, Aro s Marcem a Demetrim. Aro, se mile usmíval, ale Marco s Demetrim vypadali, jak by jim někdo trhal srdce z těla. Jako prvního, jsem objala Ara.
„Ahoj tati.“ Řekla jsem mu na rozloučenou. Aro, mi věnoval úsměv a pohladil mě po tváři. Rozhodla jsem se, že se rozloučím i s Demetrim. Přišla jsem k němu a políbila jsem ho.
„Promiň.“ Řekla jsem mu hned po polibku a on mě místo odpovědi rovnou políbil.
„Vrať se mi, ať to stojí třeba i mojí existenci, protože bez tebe je zbytečná.“ Usmál se na mě a jeho studenou rukou mi setřel slzu.
„Miluju tě.“ Řekla jsem mu potichu do ucha a vešla do garáže spolu s Bellou. Začaly jsme vybírat auto, když v tom na nás zakřičel Marco s Demetrim z ze stříbrného auta.
http://katalog-automobilu.cz/img/audi-a8-d3-l-3-0-1.jpg
„Nasedněte!“ celé šťastné, jsme přikývli a šli si sednout, bohužel dozadu. Cesta uběhla v tichosti a rychle. Zaparkovali jsme před letištěm a Demetri s Marcem, nám šli otevřít dveře, jako gentlemani.
„Díky.“ Řekly jsme s Bellou součastně a zasmály jsme se tomu. Demetri s Marcem, nějakým zázračným způsobem vytáhli kufry, ale bylo jich jenom pět.
„Kde je zbytek!“ zeptaly jsme se znovu součastně já a Bella. Marco s Demetrim se zazubili.
„Klid, Felix s Danem už jedou.“ A hned na to, skutečně přijeli a už vytahovali z auta i ostatní kufry. Každý si vzal tři kufry a táhly je sebou přes celé parkoviště. Vešli jsme do haly a všichni na nás začali překvapeně zírat. Ani se nedivím, vypadali jsme, jak z módního časopisu, dvě modelky a čtyři modelové. Rozhlídli jsme se a potom šli k odbavovací řadě. Řada byla dlouhá, a tak nám nezbývalo nic jiného, než čekat.
„Málem jsem zapomněl. Aro, vám vzkazuje, ať šťastně doletíte a že na parkovišti už bude připravený jeep, a že jste zapomněly letenky!“ řekl Felix. Letenka, bože, jak jsem na ně mohla zapomenout?
„Díky Felixi, doufám, že je máš.“ Řekla jsem mu starostlivě. Felix se zasmál a vytáhl z kapsy.
„První třída, Forks.“ jemně jsem se usmála.
„Díky.“ Najednou začal mluvit Marco.
„Myslím, že byste si měly jít sednout, my to za vás vyřídíme.“ Usmál se.
„No, když ti to udělá radost.“ Zasmály jsme se s Bellou a šly si sednout. Sedly jsme si, ale do chvilky u nás už byli.
„Kufry se vám nevlezou do auta, takže vám je dovezou přímo z letiště. Být bohatý se vyplácí.“ Zasmál se Felix s Danem vítězně.
„Už bychom měly jít.“ Řekla smutně Bella, která se právě dívala na hodiny. Kývla jsem a vrhla se na Demetriho. Vášnivě jsme se políbily, ale pak jsem se musela odtrhnout.
„Miluju tě.“ Řekla jsem mu hned po polibku.
„Já tebe víc. Vrať se mi brzy.“ Řekl mi na oplátku a potom mě jen zlehka políbil. Vyšly jsme s Bellou do velké chodby a ještě zamávaly, oni zamávali nám a potom jsme se otočily a šly k celní prohlídce, tam velká řada jako vždy, ale to mi nevadilo, jenom mi vrtalo v hlavě jediné.
„Divím se, že nezrušili let, kvůli špatnému počasí.“ Řekla jsem starostlivě Belle.
„Je jenom zamračeno.“ Řekl mi Bella a potom ještě stihla velmi potichu dodat.
„Stejně bychom přežily.“
„No jo, ale co když to bude nad oceánem? Já se nechci namočit!“ řekla jsem humoristicky Belle.
„Bože, ty jsi cvok.“ Zasmály jsme se a přišly na řadu. Začala jsem si sundávat svůj opasek a náramek s řetízkem, na kterém byl znak Volterry, dala jsem to do bedýnky, která projížděla kontrolou. Prošla jsem detektorem, a jelikož jsem neslyšela žádné zapípání, brala jsem si své věci zpátky. Byla jsem spokojená, že nemusím podstoupit osahávání, což se o celnících nedalo říct. Bella byla stejně rychlá, jako já, a tak jsem nemusela tak dlouho čekat. Společně jsme se pak vydaly k terminálu číslo pět. Sedly jsme si na židle a čekaly na letadlo. Ani jedna z nás neměla v plánu cokoliv říct, a každá se zabývala svými myšlenkami. Seděly jsme a přemýšlely, asi tak půl hodiny, než se ozval přívětivý hlas letušky.
„Cestující letu 180, Forks nastupujte prosím.“ Ihned všichni vstali a u dveří, kde stála letuška a kontrolovala letenky, se vytvořila dlouhá řada. Bella se také zvedla, ale já ji rychle chytla za ruku a řekla.
„Klid, sedni si, máme čas a mě osobně se nechce čekat v té dlouhé řadě. Buď ráda, že sedíš.“ Bella po vteřině uvažování kývla hlavou a sedla si opětně vedle mě. Řada zanedlouho ztratila svojí délku, a tak jsem součastně s Bellou vstala. Došly jsme k letušce s milým úsměvem a podaly letenky. Utrhla je a pustila dveřmi do spojovací chodby. Na konci na nás čekala další letuška s milým úsměvem a my obě dvě jí úsměv oplatily.
„Vítává vás společnost ČSA, přeji příjemný let v první třídě.“
„Děkuji.“ Řekly jsme zase společně s Bellou jedna jako druhá. Jsme velmi dobře sehrané, jak vidím. Usmály jsme se a potom odešly k našim místům. Pohodlně se usadily a čekaly, než let začne.
Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Volterovi ženy - 10. kapitola :
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!