Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 3. kapitola

01.02.2010 (15:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6126×

3. kapitola

Probudila jsem se do pošmourného rána. Nebe, ač bylo léto, bylo opět zatažené, naštěstí nepršelo jako včera odpoledne, teda zatím. Moc se mi z postele nechtělo, ale potom jsem se rozpomenula na svůj včerejší rozhovor se starým pánem a to, že se dnes konečně dozvím nějaké informace. Proto jsem vyskočila z postele, lehce jsem se umyla, oblékla si temně modré šaty a pokusila se učesat své neposedné vlasy, nikdy mi to moc nešlo a dnes tomu nebylo jinak. Nakonec jsem se rozčílila a vrchní vlasy si stáhla na temeni stužkou stejné barvy, jako byly moje šaty.

Sešla jsem dolů do jídelny, kde se podávala snídaně a celou dobu pozorovala hodiny zavěšení nade dveřmi. Bylo teprve půl deváté, popoháněla jsem je silou vůle, aby už bylo oněch deset hodin, kdy se mám sejít s Johnem, ale asi to bylo k ničemu, protože ručičky hodiny se pohybovaly ve šnečím tempu.

Abych si nějak zkrátila čas, rozhodla jsem se pro malou procházku. Vůbec jsem to tu neznala, tak jsem šla prostě rovnou za nosem. Vzhledem k tomu kolik mraků bylo na obloze, jsem nechtěla jít moc daleko, abych nedopadla jako včera. Venku bylo překvapivě teplo, přece jenom nějaká známka léta.

Za penzionem jsem zahnula vpravo, tuto ulici lemovaly nádherné cihlové nebo kamenné domy. Bylo mi jasné, že zde žije vyšší společnost. Každý z domů měl před sebou nádvoří a mohla jsem je pozorovat jen přes vysoké brány, které bránily vstupu. Chvíli jsem je zbožně pozorovala. Taky bych si přála mít jednou takový dům.

Co si pamatuji, vždycky jsem žila v malém bytě, kde nebylo moc místa na roztahování a něco jako zahrada? O tom jsem si mohla nechat tak akorát zdát a musela jsem si vystačit se dvěma květinami v salónu. To každý z těchto domů měl nádhernou zahradu. Zelené trávníky pečlivě zastřižené, barevné, někdy i exotické květiny mi skoro braly dech. Byla to prostě nádhera, ale při vzpomínce na zahradu u Cramptonů, maličko na té úchvatnosti ztrácely.

Šla jsem dál, znovu jsem se dostala na křižovatku. Netušila jsem kam, tak jsem se rozhlédla. Napravo se táhla nekonečná řada různých domů a nalevo byly vidět výlohy obchodů a v dálce kostel.  Vydala jsem se směr kostel. Už jsem dlouho žádný nenavštívila, měla bych to napravit.

Už jsem byla skoro u něj, když můj pohled upoutalo sedm postav, stojících nedaleko dveří do kostela. Byly to čtyři muži a tři ženy. Muži měli obleky šité na míru, ženy nádherné lesklé a barevné šaty, dokonalé účesy. Všichni byli úchvatní, měli bledou plet, líbezné obličeje. Usoudila jsem, že asi bydlí v jednom z těch krásných domů, okolo kterých jsem procházela. Stále jsem si je pohlížela, protože jsem měla pocit, že jsem potkala anděly. Přišlo mi, že jsou až nadzemsky krásní. Hlavně mě upoutal jeden z nich. Měl bronzově hnědé lehce rozcuchané vlasy a kouzelně se usmíval, jak se s ostatními o něčem bavil. Měl, tedy podle toho, co jsem mohla přes oblek odhadnout, vypracovanou postavu, byl celkem vysoký, no zkrátka takový ten princ z pohádky, o kterém sní každá dívka.

Ze snění mě vytrhlo zafoukání větru. Rozhlédla jsem se po nebi. Na déšť to zatím moc nevypadalo, ale rozhodně jsem to nechtěla pokoušet. Spěšně jsem došla do kostela, posadila se do lavice a pomodlila se. Pak jsem si také chtěla promluvit s maminkou, tak jsem začala co nejtišeji šeptat.

„Jak se tam nahoře máš? Asi se divíš, odkud k tobě mluvím, viď? Přišel ti dopis od Anny, stále nějak netuším, kdo to je, ale vím, že věděla něco o mé rodině, proto jsem vlastně tady. Mimochodem, taky už zemřela, ale to ty asi víš. Možná jste tam nahoře spolu. Proč jsi mě odvedla od rodiny? Proč si myslí, že jsme obě již třináct let mrtvé? Mám spoustu otázek, ale nikdo mi nechce dát odpovědi. Kdybys tu byla se mnou, bylo by vše snažší. Jak jim mám dokázat kdo jsem, že mi nejde jen o peníze, že chci jen rodinu? Poraď mi, prosím. Prosím tě o nějaké znamení co dělat, jsem tak zmatená.“ Z oka mi vyklouzla slza. „Mám tě moc ráda.“ S těmi slovy jsem se zvedla, otočila se a pohledem jsem se srazila s karamelovýma očima. Upřeně se na mě dívaly z krásné tváře toho muže, co jsme ho viděla stát před kostelem. Sklopila jsem zrak a vypálila rychle z kostela.

Usoudila jsem, že je nejvyšší čas se vrátit zpátky do penzionu, aby na mě John nemusel čekat. Když jsem dorazila, seděl ve stejném křesle jako včera. Okamžitě jsem k němu zamířila. Stoupnul si, napřáhl ke mně ruku a představil se.

„Včera jsem na to nějak zapomněl. Jmenuji se John Bruker. Dobrý den.“

„Já jsem Isabella Swanová, těší mě.“ Usmála jsme se na něj a posadila se naproti němu.

„Tak co pak taková krásná mladá dáma jako vy, chce vědět o rodině Cramptonových?“ zeptal se zvědavě.

„Víte, ona je to taková choulostivá záležitost. Je to trochu složitější na vysvětlení, ale doufám, že by mi to mohlo pomoci zjistit něco o mé minulosti,“ vysvětlovala jsem mu opatrně, celá v rozpacích. Přeci mu nemusím ihned vyprávět o tom, že jsou to s největší pravděpodobností moji příbuzní.

„Nemusíte mi to vykládat, jestli nechcete. Jen mi prozraďte, co přesně potřebujete vědět.“ Mile se usmál a tím mě pomohl z těch největších rozpaků.

„Řekněte mi všechno co více. Ale nejvíce mě asi zajímá, co víte o Renée a její dceři. Opravdu moc by mi to pomohlo, pane Brukere.“

„Říkejte mi Johne. Tak já začnu asi od doby, co jsem nastoupil do služby, co vy na to slečno?“ otázal se.

„To by bylo skvělé a jsem Bella.“ Pusu roztáhl do širokého úsměvu a připadalo mi, že se trochu začervenal, to vehnalo ruměnec do tváří i mě.

„Ke Cramptonovým jsem nastoupil jako patnáctiletý mladík. Matka u nich dělala kuchařku, tak se za mě přimluvila a já získal místo zahradníka. Květiny, stromy, země, to je moje láska, samozřejmě po mé ženě.“ Zachechtal se. „No, jako zahradník jsem se se členy rodiny do styku moc nedostal, ale znal jsem ostatní služebnictvo. To co pracovalo přímo v domě informovalo o dění toho, co bylo venku. Cramptonovi byli mocná rodina, a hlavně neuvěřitelně bohatá, ale vyhýbali se společnosti, pečlivě si chránili své soukromí, proto každého zajímalo, co se u nich děje. Když jsem tam pracoval, žila v domě paní Victoria, její dcera Judith a sestrou Annou, ta se nikdy neprovdala. Manžel Victorie byl tehdy asi deset let po smrti. Zemřel velmi mladý a nikdo netušil, co byla příčina smrti. Povídalo se, že ve stejném věku a stejným způsobem zemřel i jeho otec a jeho děd a praděd. Jako nadšený mladík jsem v tom viděl úžasnou záhadu. Mezi služebnictvem se však mluvilo o prokletí. V rodině se rodili samí chlapci a ty ve věku sedmadvaceti let umírali neznámo proč.

Deset let po tom, co jsem nastoupil, se Judith vdala za Roberta Kleye a narodil se jim syn Charles, kterému všichni říkali Charlie, a rok po něm dcera Julia. Všichni byly tehdy moc šťastní, mysleli si, že se tím třeba kletba prolomila, protože Julia byla po mnoho generací první žena narozená v rodině. Mladý pán Charlie odjel na studie a když se vrátil, přivezl si sebou snoubenku slečnu Renée. Nikdo toho o ní moc nevěděl. Jen to, že nemá žádnou rodinu a nepochází ze stejných poměrů jako Charlie, ale zdálo se, že to nikomu z rodiny nevadilo.“ Když se zmínil o Renée, rozbušilo se mi srdce a já si ji začala představovat s Charliem, který byl podle všeho mým otcem.

„Zanedlouho se konala svatba a hned po ní se narodil Phillip. Zase chlapec, Charlie, byl zdráv jako řípa, takže zatím nebyl důvod k žádným obavám. Pár let po Phillipovi se Renée narodila dcera Isabella.“ Při vyslovení toho jména se na mě zkoumavě podíval. Sklopila jsem oči. Nekomentoval to a pokračoval v příběhu, který mě celou pohltil.

„Mezitím se Charlieho sestra Julia také vdala, vzala si Davida Billingse. Billingsovi byli druhá nejbohatší rodina ve městě. A měli dvě děti Marka a Victorii. Tím, že se jim opět narodil chlapec a dívka, se šuškalo, že prokletí je pryč a rodina může žít šťastně dál. V den Charlieho dvacátých sedmých narozenin, si vyjel s tehdy sedmiletým Phillipem na koni na lov. Ale už se nevrátili. Všichni je hledali, já byl mezi nimi, a pak jsme je našli. Jejich těla byla studená, nebyla v nich ani kapka krve. Byl to hrozný pohled. Ale nebyli na tom místě sami. Za velkým balvanem se choulilo dítě. Byla to Isabella. Když jsem ji tam našel. Spala, donesl jsem ji domů. Když se probudila, všichni se jí vyptávali, co se tam stalo, co viděla, ale ona na všechny jen beze slova hleděla. Její matka byla celá bez sebe z toho, co se stalo jejímu muži a synovi a co se jí mohlo stát, ale Isabella neřekla ani slovo. Celý dům byl zdrcený, ta strašná událost se opět opakovala, prokletí nepominulo a tentokrát zaplatil životem i malý chlapec. Noc po tom neštěstí Renée i s malou Isabellou zmizely. Na útesu se našly stopy a moře pak vyplavilo Renéeiny šaty. Jejich těla se nikdy nenašla, ale jsou zde silné proudy, tak je to mohlo zanést někam do oceánu, daleko od břehu.

Po tom všem, se rodina uzavřela ještě víc. Většina služebnictva byla propuštěna, nechali si jen ty nejdůležitější a žijí izolovaní v tom svém sídle. Paní Victorie zemřela pár let po té hrozné události, paní Judith nevychází s pokoje, ostatní se snaží žít alespoň trochu normálně, ale obávají se Markových dvacátých sedmých narozenin, je mu už dvacet jedna a nikdo neví, co ho čeká.

Já jsem od nich odešel před pěti lety. To víte, staré kosti. Nevím, co se dělo po tom, ale zaslechl jsem, že nedávno zemřela paní Anna, sestra paní Victorie. Bylo to moc milá žena, taková srdečná. Škoda, že nikdy neměla děti. Ale ono je to tak možná i lepší, byla ušetřena toho utrpení, o ně pak přijít.“ Těmi slovy John skončil.

Musela jsem se nadechnout, aniž jsem si to uvědomila, zadržovala jsem dech. To co mi tu vyprávěl bylo tak neuvěřitelné. Prokletí, smrt mého otce a bratra, vždyť jsem ani netušila, že jsem nějakého měla. A pak to, že maminka se mnou skočila z útesu… nic nedávalo smysl musela jsem si to všechno promyslet.

Poděkovala jsem Johnovi, řekl mi, že je mi kdykoliv k službám a šla jsem ven. Šla jsem stále rychleji, až jsem nakonec běžela. Přede mnou se zčista jasna objevil les. Sedla jsem si na jeho kraji do trávy a začala usedavě plakat. Musela jsem oplakat všechny, kteří zemřeli, hlavně mého otce a bratra. Nešlo přestat. Vzlykala jsem pro lidi, které jsem ani neznala, ale byli to moji příbuzní. Bylo to zvláštní.

„Jste v pořádku, slečno?“ oslovil mě nádherný sametový hlas a já nadskočila, protože jsem nikoho neslyšela přicházet.

_________________________________________________________________________

2. kapitola     SHRNUTÍ     4. kapitola

_________________________________________________________________________

Tak jak se Vám to líbilo? Napište mi to prosím do komentíků:) Díky moc všem, kteří tak učiní.

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 3. kapitola: