Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 7.

23.03.2010 (14:15) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3886×

Edward:

Tašky jsem schoval do své skříně, a protože jsem věděl, že se blíží Esme, aby mě zkontrolovala, skočil jsem do postele, popadl první knížku, která se povalovala kolem a dělal jsem jako, že si čtu.

„Edwarde, jedeme na lov,“ řekla Esme s úsměvem a nenápadně se rozhlédla po mém pokoji.

„Já nepůjdu, zatím nemám potřebu,“ poukázal jsem na svoje zlaté oči plné štěstí. Obával jsem se, že to pozná.

„Synku, měl bys jít a nechce se mi tě tu nechávat samotného,“ řekla mateřským citem, až mi bylo líto, že to všechno před ní tajím. Knížku, kterou jsem možná držel obráceně, jsem odhodil vedle postele a rychle jsem přistoupil k Esme.

„Nemusíš se o mě bát. Budu v pořádku,“ objal jsem ji a byl tak rád, že ji mám. Byla to ta nejstarostlivější mamka pod sluncem.

„Dobře, nechám tě o samotě. Víš, já vím, že tě trápí samota, ale to neznamená, že se v ní musíš utápět. Jsem tady pro tebe,“ políbila mě na čelo.

„Děkuji,“ řekl jsem s dojetím a cítil jsem stále větší vinu. Doprovodil jsem rodinku ke člunu a se všemi se patřičně rozloučil. Alice mi nenápadně popřála hodně štěstí a já jí poděkoval za dobrý typ na nákupy. Ještě jsem jim zamával, ale během okamžiku byli pryč a ani můj vynikající zrak je nedokázal zachytit.

Pospíchal jsem do domu, naaranžoval jsem svíce a připravil dárek pro Bellu. Tak sladké jméno. Prostě vždy se asi zarazím. Nakoupil jsem i nějaké ovoce. Tedy to co na ostrově nebylo k dostání. Zaběhl jsem si dát sprchu, oblékl jsem si znovu bílou košili a plavky a pospíchal jsem na naši pláž.

Znovu mě honila neviditelná síla. Měl jsem tušení, že už tam na mě moje krasavice čeká a taky to tak bylo. Když jsem vběhl na soukromou pláž, přecházela po pláži sem a tam. Byla nedočkavá. Chvilinku jsem ji tak pozoroval a čekal. Když mě spatřila, usmála se na mě kouzelným širokým úsměvem a rozběhla se ke mně. Celá ta chvilka se zastavila. Vlasy se jí vlnili kolem obličeje a pohubovali se za jejími zády. Ladný divoký běh, který prováděla, působil velice eroticky. Její ňadra se lehce pohupovala a já se znovu napomenul, že o ní přemýšlím neuctivě.

Napřáhl jsem svoje paže a ona mi do nich skočila. Byla tak lehká jako pírko. Nádherná vůně květů se rozvířila kolem nás a já ji lačně nasával. Nemohl jsem se jí nabažit. Přitiskla se na moje tělo, prsty si přitáhla moji tvář a vášnivě se mi přisála na rty. Moje pokožka, které se jí dotýkala, pukala štěstím. Takové malé ohňostroje lásky, které mě lechtali na ledové pokožce. Ona na rozdíl ode mě byla krásně teploučká. Vyhřátá od sluníčka. Zatočil jsem se s ní dokola. Opustila moje rty a hlasitě se zasmála. Zastavil jsem se a opatrně jsem ji pokládal na její krásné štíhlé nožky.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala a mě její hlas přišel jako motýlí pohlazení. Všechno se ve mně tetelilo blahem.

„Ty mě taky. Slib mi, že už mě nikdy neopustíš?“ vypustil jsem ze své náročné pusy. Tušil jsem, že je to nemožné. Její pohled posmutněl. Litoval jsem své žádosti, nechtěl jsem ji rozesmutnit.

„Omlouvám se, jen nemohu bez tebe být,“ vysvětlil jsem jí celou pravdu, jen byla trochu zjednodušená.

„Já vím, chápu tvoji prosbu. Mrzí mě, že ti ji nemohu splnit. Sama si nic jiného nepřeji,“ řekla se slzami v očích. Přitulila se ke mně a já ji objal ve svém náručí. Slastně vydechla a já se rozhodl, že s ní budu po celou dobu, co ona bude moct být semnou.

„Mám pro tebe překvapení,“ prozradil jsem jí tiše. Okamžitě se mi podívala do očí.

„Překvapení?“ zajímala se a znovu mě obdařila nádherným úsměvem.

„Ano, chtěl jsem ti ukázat, kde bydlím,“ přiblížil jsem jí svůj úmysl.

„Dobře. Moc se těším. I já plánuji, že ti ukážu můj domov,“ mrkla na mě krásnýma kukadlama. Docela mě to překvapilo. Znamenalo to, že ji uvidím, jak vypadá ve svém přirozeném prostředí. Ukáže a prozradí mi ta neskutečná tajemství. Byl jsem nedočkavý, ale teď jsem se těšil na dnešní den a snad i večer, dokud mi znovu neuteče.

„Půjdeme?“ zeptal jsem se a nabídl jsem jí svoji ruku. Znovu se krásně usmála a propletla svoje prsty s mými. Ještěže nejsem člověk, jinak bych ty její krásné ladné pohyby a kouzelné úsměvy neustál. I přes moji upíří existenci mi to dělalo problém. Proklouzli jsme jeskyní. Všechno co prohlížela s velkým zájmem. Dotýkala se struktury kamene a nasávala vůni vzduchu. Já ji jen tiše sledoval a užíval si chvíle s ní. Vyšli jsme z jeskyně. Před námi byl obrovský zarostlý prales.

Všiml jsem si, že její očka zvědavě rozšířila, když si ale všimla, že ji sleduji, dělala, jakože nic. Byla tak roztomilá.

„Nemusíš se stydět, že jsi nikdy nic takového neviděla,“ zašeptal jsem jí do ouška. Trochu se začervenala a místo odpovědi mí vtiskla polibek. Svoje paže jsem jí obtočil kolem pasu a přitiskl jsem ji těsně na svoje rozrušené tělo. Slastně mi vydechla do úst a já zůstal omámeně kameně ztuhlí.

Než jsem se stačil vzpamatovat, necítil jsem už její dotek. Zamrkal jsem a snažil se tak zrušit vzrušení, které zaplavovalo moje tělo. Stála několik metrů přede mnou a něco na mě volala. Nevnímal jsem. Zatřepotal jsem hlavou a konečně se mi povedlo svoje myšlenky osvobodit.

„Edwarde, slyšíš mě? Dáme si závod?“ zavolala znovu. Bylo to prvně, co mi řekla jménem a já se zatetelil blahem. Vyslovovala ho s takovou něžností, až jsem myslel, že se rozpustím. Docela se mi líbila i její nabídka závodu.

„Nevíš, kam jdeme,“ řekl jsem a pomalým krokem jsem se blížil k ní.

„Bojíš se, že tě porazím?“ usmívala se hrdě. Byla tak dokonalá.

„Ne, nebojím,“ vydechl jsem potichu. Byl jsem jí tolik okouzlen. Začínal jsem bláznit.

„Dobře, řekl sis o to,“ řekla výhružně, znovu se hlasitě zasmála a chytla mě za ruku. Při tom letmém doteku jsem cítil elektrický výboj, který mnou začal proudit.

„Připravit, pozor, star,“ odpočítala začátek závodu. Nečekala, až se probudím a začnu také uhánět. Rozeběhla se ladně jako srna a já spočinul pohledem na jejím pozadí. Kam to zase čumíš? Napomenul jsem se v mysli. Okamžitě jsem se rozběhl za ní. Mohl jsem jí předběhnout, ale já nechtěl. Líbilo se mi jí skoro šlapat na paty. Vlasy, které se jí pohupovaly na zádech, vířily její vůni a já jí svým čichem chytal jako motýli do sítě. Její dlouhé nohy se napínali a utíkali velice rychle. Rozhodně na tom byla líp než člověk.

Její přítomnost mě vzrušovala. Byl jsem ze svých pocitů zmatený, nikdy jsem nic takového nezažil. Jen jsem o tom slýchával a četl v myslích. Vnímal jsem jen svůj zrychlený dech, který neměl svoje opodstatnění. Ztěžklé nohy, které vydávali pravidelný dusot v jemném písku. Toužil jsem přidat na svojí síle. Doběhnout tu krásu. Popadnout ji do náruče a odnést do tůně, která byla poblíž. Vtékal do ní burácející vodopád, a já slyšel jemné kapky dopadající na hladinu. Vítr se prohrál mými vlasy a já si představil, že jsou to její krásné prsty. Toužil jsem ji laskat svými rty po celém těle.

Přes svůj zastřený zrak touhou jsem vnímal její útlou siluetu. Její boky, pohybující se ze strany na stranu. Vzpomněl jsem si na její slastný výdech a všechno se mi v mysli spojovalo. Tomu všemu dělalo kulisu její bušící srdce, které mi připomínalo vzrušení lovu. Pravidelný rytmus mě přiváděl k extázi.

Z toho velkého šílenství mě probrala její tvář. Otočila se na mě a obdařila mě svým dokonalým úsměvem. Všechny ty myšlenky, které se honili jen kolem uspokojení mého vzrušení, odešli do neznáma. Věděl jsem, že by stačilo málo a já svoje touhy uskutečnil. Držet touhu po jejím těle bylo složitější než ovládat svoji žízeň.

Zastavila se a já jsem do ní málem narazil. Zastavil jsem se těsně za jejím tělem a její krásný zadeček se mi otiskl do klína. Kdybych byl schopen otevřít ústa, určitě bych bolestně zaúpěl.