Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 27.

UH sraz 2010


Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 27.Její slova mi splývala v jednu velkou katastrofu. Jak to mohla říkat tak klidně? Každým dalším slovem mi dávala ránu za ranou a já si nepamatoval, že bych někdy zažil něco tak bolestivého. Jedině když mě Isabella opustila prvně. To by se tomu dalo podobat, ale že to udělá znovu? S tím jsem nepočítal.

Bella:

Už se začínalo stmívat a já se konečně dostala na místo našeho prvního setkání. Trvalo mi to tak dlouho. Rychle jsem se unavila a bolest z opuštění mi moc síly nedodala. Všechno bylo na nic. Přišlo mi to jako rouhání, ale opravdu jsem si přála, abych v ten osudný den nedostala ten destruktivní nápad, že se podívám na pevninu. Měla jsme navždy zůstat v hlubinách a neměla jsem vylézat ze svého vězení. Vyčerpaně jsem sebou plácla na písek a zhluboka vydýchávala dlouhou kamenitou cestu.

Zároveň při představě, že bych to všechno, co se stalo, nikdy nezažila, mě bolelo na srdci. Každým krokem, kterým jsem se vzdalovala z nového domova, se mi do hrudi dělala větší díra a čím dál víc bolela a dávala o sobě znát. Tím, že jsem byla sama na tomto místě, ve mně povolilo všechno ovládání a propukla jsem v zoufalý pláč. Vzlyky se mi draly z hrdla nezadržitelným způsobem. Bolelo mě celé tělo, pálily oči a měla jsem pocit, že se brzo rozsypu na prach a nic ze mě nezbude. Možná by bylo lepší, kdybych se vypařila a přestala existovat. Proč jsem vlastně měla být mezi živými. Ztratila jsem vše. Znovu jsem byla sama a tentokrát to bylo už trvalé. Ani Alicina naděje, že naše sbohem nemusí být opravdivé, mě nedokázala utišit ani přesvědčit.

V rukou jsem stále svírala to poslední, co jsem od Alice dostala. Neměla jsem odvahu se na to podívat, natož nakouknout dovnitř. Bylo to to jediné, co jsem měla. Jediné, co mi zůstalo. Jediný důkaz toho, že jsem patřila do jejich života, i když to bylo jen krátce. Setřela jsem si slzy hřbetem ruky a přinutila si svůj poklad prohlédnout. Uvolnila jsem svoje sevření dlaně a zarazila se tou prudkou bolestí, která zaútočila na moje klouby prstů. Až teď jsem si uvědomila, že jsem ten předmět držela tak pevně, že jsem měla ruce ztuhlé. Tak moc jsem se bála, že bych to mohla ztratit při svém bloumání zarostlou a nehostinnou krajinou, že jsem si odkrvila prsty. Tu věc jsem si položila do klína a procvičila si dlaně, abych vypustila tu ztuhlost. Když jsem se cítila trochu lépe, znovu jsem to zvedla a pořádně si prohlédla strukturu té věci. Bylo to hladké, hladivé a poseté drobnými blyštivými kamínky. Bylo to moc hezké, ale jeden růžek to mělo sedřený a zaprášený. Nejspíš jsem to poškodila, když jsem se snažila dostat jeskyní na toto místo. Povzdechla jsem si nad svojí nešikovností a rozhodla se do toho nějak dostat. Na přední straně bylo něco rozmáchlým písmem napsáno a těsně u okraje byl knoflík. Zatahala jsem za jednu stranu a můj poklad se otevřel skoro jako kniha.

Vevnitř bylo spoustu přihrádek a v každé něco bylo. Trochu jsem si poposedla a opatrně vytahovala jednu věc za druhou. Bylo tam několik destiček, které vypadaly jako fotky, ale byly tvrdé. Nedaly se ani ohnout. Položila jsem je vedle sebe a pokračovala v prozkoumávání.  Další destičky byly bílé pokryté písmenky. Některé byly úhledné a jednoduché, jiné byly zdobené a jejich okraje lemovaly vlnky a spirálky ve zlaté nebo červené barvě. Ty byly naopak měkké. Nechtěla jsem je poškodit, tak jsem je radši rychle odložila na předchozí pevné destičky. V průhledné kapsičce bylo několik fotografií. Opatrně jsem je vyndala.

Na té první, která byla navrchu, byl Jasper. Moc mu to slušelo. Jeho milý široký úsměv mě donutil k lehkému pousmání i přes moje zabloudilé slzičky. Jazz byl trochu plachý a nemluvný, ale jinak to byl muž s dobrým srdcem. Další fotografie mě zasáhla. Byla na ní Esme. Klečela na zemi. Měla na sobě zelenou zástěru, podobnou té, co používala v kuchyni. V ruce měla zvláštní předmět s několika zahnutými hroty, které byly zahrabány v tmavé zemině. Před sebou měla nádherné rudé růže s velkými hlavami. Usmívala se na ně. Byl to úsměv plný hrdosti a radosti. Důvěrně jsem ho znala. Posledních několik dní se tak usmívala na mě. V očích mě zaštípala bolest.

Radši jsem fotku ženy, kterou jsem považovala za svou maminku, odložila a pokračovala dál. Na dalším snímku byla Alice a Carlisle. Ona měla na sobě krásné dlouhé bílé šaty, ve vlasech měla květiny a Carlisle měl černý oblek. Moc jim to spolu slušelo. Oba se usmívali, ale zarazil mě pohled do Carlisleových očí. Jejich lesk a jiskra mluvily za vše. Byl dojatý.

Na další fotce byla Alice s nádhernou blondýnkou. Obě měly červenou pokrývku hlavy s miniaturní anténkou. Za nimi v okně byl výhled na vysokou věž na nohách a stromový park. Na stole před nimi byly dva menší hrnečky a zakroucené pečivo na talířcích. Obě byly šťastné. Další fotku jsem jen tak prolítla. Byl na ní muž s pomalovaným obličejem a vypadal velmi vtipně. Alice byla vedle něho a dělala hloupý obličej. Předposlední obrázek mě znovu tvrdě zasáhl. Byl tam on. Moje láska. Alice mu seděla na ramenou a cuchala mu jeho krásné vlasy. Přesto, že se přihlouple culil, jeho úsměv byl okouzlující. Fascinovaně jsem zírala na tu nádheru před sebou a nedokázala od nich odtrhnout zrak. Byli v lese. Oba byli teple oblečeni. Alice měla pletenou čepici s bambulkami a on měl velký huňatý bílý svetr. Byla jsem zvědavá, co je na posledním snímku, a tak jsem na chvilku odtrhla pohled ze svého prince. Ale na té poslední byl znovu on. Ale nebyl sám. Byli tam všichni. Esme s Carlislem stáli v objetí před obrovským stromem, který byl ozdobený světýlky a barevnými kuličkami. Před nimi na zemi seděla ta krásná blondýnka, vedle ní seděl ten zmalovaný blázen a dělal jí z prstů růžky za vlasy. Tvářil se celkem nevinně, ale v očích měl lumpárnu. Vedle seděl můj Edward. Ruce založené v klíně a svůj pevný pohled upíral před sebe. Alice mu z části seděla na klíně a hlavu měla opřenou o jeho rameno. Z její druhé strany seděl Jasper a pevně držel Alice za ruku. Byl to pohled na dokonalou rodinu. Vůbec nic jim nechybělo. Všichni krásní a dokonalí. V krásném klidném prostředí, které říkalo, že je to jejich domov.

Tam bych nikdy nezapadla. Nikdy bych nemohla být součástí něčeho tak dokonalého. Všichni vypadali tak šťastně. A teď? Zničila jsem je. Svojí přítomností. Vtrhla jsem jim do života jako velká pohroma a nehledě na ta krásná slova, která jsem od nich slyšela, byla to chyba. Tak jak jsem jim vlítla do života, tak bych měla i zmizet. Ale kam mám odejít? Jak se mám vypařit a napravit tak svoje unáhlené rozhodnutí? Momentálně jsem uvězněná na jednom ostrově s nimi. Kdybych byla tím, čím jsem bývala, mohla jsem se vrátit do svého mořského domova nebo přeplavat ten nekonečný oceán a pokusit se žít sama mezi lidmi. Teď už mi nepřišli tak zlí. Ale neměla jsem se za svojí jedinou nadějí jak dostat.

Mohla bych se vrátit k jejich domu na pláži a případně si vypůjčit jejich člun, ale těžko se mi povede kolem nich projít bez povšimnutí, a kdyby ano, tak nevím, jak se takový člun ovládá. Jsem prostě ztracená. Možná bych mohla přečkat tady. Pár dní se živit tím, co se mi namane, a časem prostě seschnout, propadnout se v prach. Ale to také nebylo možné. Stále musí cítit moji přítomnost, a kde mám jistotu, že mě jednou nepůjdou hledat? Třeba bych jim ublížila ještě víc.

Možná bych měla zkusit, jestli by nebyl možný návrat tam dolů. Do hlubin zapomenutého světa. Destičky, co jsem vyndala ze svého pokladu, jsem znovu uschovala do svých přihrádek a naposledy si prohlédla všechny fotografie. Naposledy jsem pohlédla do očí svojí jediné lásky. Naposledy jsem si zaplakala nad našim nešťastným osudem. Naposledy jsem políbila jeho ústa. Odložila jsem vše, co mi po nich zůstalo, a s úctou jsem vše opatrně pohladila. Rozhodně jsem se postavila na nohy a odešla k rozbouřenému moři. Chodidla jsem zabořila do mokrého písku a nechala se pohladit malou vlnkou. Pohlédla jsem k nebi a naposledy se pokochala tou krásou, která na mě do teď dohlížela.

„Děkuji. Děkuji ti, že jsi mi dala ten dar. Děkuji, že jsem mohla poznat lásku, která rozechvěla celé mé tělo a pohladila moji osamělou duši. Ať už budu kdekoliv, vždy ti budu vděčná. Ať se stalo cokoliv, stálo to za to. Teď když vím, že je to můj konec, si uvědomuji, že nebýt toho všeho, co jsem s ním prožila, odcházela bych prázdná. Takhle mám aspoň lásku, která mě doprovodí. Vím, že nejsem v postavení, abych tě o něco prosila, když jsem tě tak zradila, ale prosím. Dávej mi na něj pozor. Nechci, aby byl sám. On si zaslouží být šťastný. Teď se odevzdávám do tvých rukou, má všemocná. Byla jsem stvořena, abych ti sloužila a ctila tvé přání,“ vykřičela jsem do neurčitého místa k černé obloze. Doufala jsem, že se mé díky dostane k naší bohyni. Udělala jsem několik krůčků do úderných vln.

„Miluji tě, Edwarde,“ zašeptala jsem a pak jsem se nechala pohltit vlídnou tmou.

 

Edward:

Celou cestu, co jsem plaval z pevniny k našemu ostrovu, jsem měl pocit, že musím být co nejrychlejší. Měl jsem nutkavý pocit, že mi něco moc důležitého proklouzává mezi prsty a já to musím okamžitě získat. Teď, když jsem konečně stál nohama pevně na zemi, ten pocit zmizel. Nahradil ho strach. Posadil jsem se na molo a utíral si obličej ručníkem, který tu na mě čekal. Alice asi musela vidět, že jsem chtěl být sám, a tak jsem Esme zanechal s Carlislem samotné na lovu a přenechal jim člun. Sundal jsem si košili a rozprostřel ji vedle sebe na dřevěnou podlahu. Určitě jsem vypadal jako zmoklá myš. Budu muset trochu oschnout, Esme by vyváděla, kdybych jí našlapal v domě. A já vlastně nikam nespěchal. Ručníkem jsem si osušil neposlušné vlasy a povzdechl jsem si sám nad sebou.

Konečně jsem se trochu uklidnil. Celý den, už od rána, jsem byl nervózní a vše, co se stalo, jsem si jen vyčítal. Teď mě zalil podivný klid. Vysál jsem tolik zvěře, jako snad ani ne za celý předešlý rok. Až mi z toho množství bylo zle. Při každém tempu či pohybu jsem cítil, jak ve mně všechna ta krev šplouchá, a to nebyl příjemný pocit. Pálení v hrdle bylo uhašeno a zařekl jsem se, že na lov si zajdu nejdříve za čtrnáct dní. Stejně jsem z toho všeho měl špatný pocit. Nevěřil jsem, že mi to množství bude stačit a nebudu toužit napojit se z mojí Belly. Nedokázal jsem si vybavit její vůni, ale ten pocit potřeby a touhy jsem stále cítil.

Byla blízko mě, stačilo jen pár kroků a mohl bych být s ní. Ale v tom mohl být ten problém. Stále jsem netušil, co se stalo. Alice ale všechno věděla. Nechtěla mi nic říct. Jediné, co jsem z jejích popletených myšlenek pochopil, že to čekala. Věděla, že se něco děje, ale neřekla mi to. Doufal jsem, že se o Bellu postará za mojí nepřítomnosti. Moje malá nejspíš teď spala v naší posteli a čekala, kdy se k ní vrátím. A já se bál. Tolik jsem chtěl být s ní, ale zároveň jsem měl strach ze své reakce. Co kdybych se nedokázal ovládnout? Musel bych se pak přidat k Jasperovi? Ten se schovával v špinavém motelu na kraji města. Co nejdál lidí. Nechtěl riskovat, že by Isabelle ublížil. Nejspíš ho vyděsilo, že i já měl na mále, a to jsem se vždy celkem dobře držel. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ještě chvilku si vychutnával ten velkolepý výhled. Nikdy jsem si nedokázal takové chvíle plně vychutnat. Stále jsem byl zaslepený vlastním utrpením. Neuměl jsem vypnout proud myšlenek a jen si užívat koloběh života a čas, který měl každou minutkou vliv na vše kolem nás. Je zvláštní, jak jedna osoba dokáže změnit úplně všechno ve vašem životě. Vás, vaše myšlenky a hlavně vnímání okolí. Naposledy jsem se podíval na černou oblohu s malými světýlky a závojem oblak.

Vyskočil jsem na nohy, popadl už sušší košili a vydal se pomalu k domu. Mravenčími krůčky jsem se dostával stále blíž a každým dalším krokem jsem očekával ránu, kterou mi uštědří Bellina vůně. Ale nic se nedělo. Stál jsem před dveřmi a stále očekával nějaký ohlas svého démona, ale ten klidně dřímal. Nasycený. Tiše jsem vešel a měřil si známý prostor zkoumavým pohledem. Čekal jsem, že na sedačce uvidím moji Bellu. Stále v těch krásných šatech, v kterých jsem ji dnes ráno viděl naposledy. Místo ní seděla Alice. Mysl měla prázdnou a koukala přímo na mě. Její pohled nebyl přívětivý jako vždy, ale co já vím, co jí mohla přelítnout přes nos.

„Isabella spí?“ zajímal jsem se tiše, abych ji neprobudil. Zatím se zdálo vše v pořádku. Nic mě netrýznilo.

„Budeme si muset promluvit,“ řekla, aniž by odpověděla na moji otázku. Pohledem jsem střelil ke dveřím našeho pokoje. Radši bych byl s ní, ale Alicin pohled říkal, že jde o něco vážného. Moje vroucné objetí a polibky budou muset počkat. Posadil jsem se na opěrku sedačky a čekal, co z Alice vypadne.

„Isabella odešla,“ řekla a já se rozsypal na kousíčky. Ta věta mi zněla v hlavě stále dokola, ale vůbec nedávala smysl. Zkameněl jsem. Když jsem si ta slova stále opakoval, pochopil jsem, že odešla, protože jsem jí ublížil. Jsem stvůra a odehnal jsem to jediné, co jsem kdy miloval.

„Neodešla, protože by ti nedokázala odpustit. Mám ti vyřídit, že to není tvoje chyba. Víš, už je to dlouho, co se mi svěřila, že mívá problémy se svojí osobou. Tím, že opustila svůj svět, opustila svoji podstatu, a tak se z ní stávala lidská bytost. Nechtěla, abys to věděl, ale i tak mi slíbila, že ti to řekne. Nechtěla jsem, aby měla před tebou nějaké tajnosti. Bohužel mě neposlechla. A tak tě to zastihlo nepřipraveného. Říkala, že ti nechtěla ublížit a nemáš si nic klást za vinu.“

Její slova mi splývala v jednu velkou katastrofu. Jak to mohla říkat tak klidně? Každým dalším slovem mi dávala ránu za ranou a já si nepamatoval, že bych někdy zažil něco tak bolestivého. Jedině když mě Isabella opustila prvně. To by se tomu dalo podobat, ale že to udělá znovu? S tím jsem nepočítal. Konečně jsem věřil, že si ji zasloužím. Alice to věděla. Bella to věděla a nic mi neřekla. Proč?

„Kam šla?“

„Nevím. Odešla odpoledne.“

„Jak nevíš kam? Jak jsi ji mohla pustit mezi lidi? Vždyť se jich bojí. Nezná vůbec nic. Nikdy nebyla sama. Sakra, Alice, jak jsi to mohla dopustit. Vidíš aspoň, co se stalo nebo tak něco?“ zařval jsem rozrušeně. Už jsem nedokázal klidně sedět. Začal jsem přecházet po pokoji jako neklidný lev.

„Nevěděla jsem, co mám dělat. Sama se zvedla, chtěla odejít. Nedošlo mi, že by ji to mělo nějak ohrozit. Dala jsem jí všechny peníze, co jsem u sebe měla.“

„A napadlo tě třeba, že ani neví, na co to je? Vždyť to je hloupost. Jak by se odsud asi dostala?“ vybuchl jsem znovu.

„Ty něco víš? Udělala jsi to schválně,“ obvinil jsem ji zahořkle. „Je to nějaký plán k lepší budoucnosti?“ Mlčela a zarytě koukala do země. Plně se soustředila, abych neviděl nic.

„Proč mě nepustíš do své hlavy? Proč mi nepomůžeš?“ prosil jsem zoufale.

„Já ti pomáhám jako vždy. Věř mi, ano?“ řekla a pohlédla mi do očí. Nějak jsem nedokázal uvěřit, že to se mnou myslí dobře. Tohle by byla největší zrada ze všech. Ještě několikrát jsem přešel svoji vychozenou trasu v koberci, než mě z toho vyrušil Alicin vzlyk. Okamžitě jsem se na ni podíval a viděl prázdný pohled. Měla vizi. V mžiku jsem klečel před ní a čekal, co uvidí.

Nejdřív jsem viděl jen rozbouřené vlny a perlivé bublinky, jak stoupají v točivém víru vzhůru. Občas jimi prolnula čísi ruka nebo noha. Až když jsem viděl ty krásné dlouhé tmavé vlasy, jak tančí v tmavé hlubině, pochopil jsem. A aby ten obrázek byl ještě hrůznější, všechny pohyby rukou i nohou ustaly a jediné, co jsem dokázal vnímat, byl Isabellin bílý obličej. Oči tmavé, plné bolesti a bez života se propadávaly do stále větší tmy, až zmizely úplně.


Snad se Vám díleček aspoň trochu líbil. :) Prosím všechny o malý komentář. Moc se na ně těším. Děkuji :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 27.:

 1
8. Katka
16.02.2018 [0:01]

Je to skvelé kedy bude pokračovanie Emoticon Emoticon

7. zuzika
18.01.2014 [13:12]

kedy bude dalsia?????? nemozes nas nechat tak dlho cakat uz teraz je to na nevyrdzanie

6. zuzka
21.08.2013 [14:55]

kedy bude dalsia kapitola?????? strasne sa tesim Emoticon

09.04.2013 [20:21]

liliboTo si ze mě děláš jako prdel?! TY!!!! Emoticon Jak si jí to jen mohla udělat?! A ALICE! Potvora jedna! A to sem jí vždycky měla ráda. Koukej jí nějak oživit!!!

Já vím, píšu zase pozdě. Ale v minulých dnech jsem měla dost špatnou náladu a nějak mě přešla chuť něco číst. No, teď se mi zase vrátila a ono takovýhle ošklivý překvapení!!! Emoticon Emoticon Emoticon

4. Petulka
02.04.2013 [21:06]

Ja nemám slov. Musí to dopadnuť dobre lebo sa zblááznim. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Niki
01.04.2013 [18:22]

://

2. lena
01.04.2013 [13:22]

super, doufám že to dobře dopadne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Jana
01.04.2013 [12:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!