Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlak a já 3. kapitola

02.10.2011 (19:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 4162×

Když jsem přicházela k sobě, věděla jsem, že nejsem doma. Ležela jsem na posteli, která byla tvrdá a pořád voněla novotou. Jako by na ní nikdo dlouho neležel. Doma, v mém pokoji, mi postel voněla po levanduli a citrusech. Mamka tvrdila, že když se ráno probudím a ucítím uklidňující vůni, osvěží mě to a připraví na celý den. Smála jsem se tomu, ale něco na tom bylo. Slyšela jsem vedle sebe pravidelný tichý dech. Chtěla jsem se podívat, komu patří, a tak jsem otevřela oči. Okamžitě jsem je zase zavřela, protože mě oslepilo prudké světlo. Párkrát jsem zamrkala a konečně se mohla rozhlédnout kolem sebe. Otočila jsem hlavu na stranu, abych se mohla podívat do tváře člověka, který mi dýchal u ucha. Byl to on. Bronzové vlasy měl rozházené kolem obličeje, pod rovným nosem mu zářil šťastný úsměv. Podívala jsem se do jeho očí a uviděla v nich lásku. Kdybych stála, určitě už by se mi podlomila kolena. Ten pohled způsobil, že mi začalo rychle bušit srdce a nahrnula se mi krev do obličeje.

„Konečně jsi vzhůru. Začínal jsem o tebe mít strach. Jel jsem zrovna kolem domu, kde si zaparkovala, a ucítil tvou vůni. Běžel jsem za tebou do patra a chytil tě dřív, než si spadla na zem. Co se stalo, Bello?"

Když domluvil, konečně jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Rozhovor s mamkou, cesta k Angele, ten dům, obraz, strach, Edward. Edward je studený. Znovu jsem se na něj podívala a už neviděla toho Edwarda, který mě okouzlil na biologii. Viděla jsem netvora, který zabíjí lidi. Netvora, který zabil ty dva lidi, které jsem viděla. Rychle jsem se vymrštila do sedu a rozhlédla se po místnosti. Dveře byly moc daleko. Než bych k nim doběhla, bylo by po mně. Okno bylo jistější. Rychle jsem seskočila z postele a pospíchala k oknu. Už už jsem se natahovala, že ho otevřu a vyskočím ven, ale přede mnou se náhle zjevil Edward a držel mě za ruce. Začala jsem sebou házet, snažila jsem se kopat, ale bylo mi jasné, že proti upírovi nemám tu nejmenší šanci.

„Bello, co se děje? Proč chceš utéct? Ty se mě bojíš?" Jeho hlas zněl smutně a zklamaně. Nevěřila jsem mu. Jen se mě snažil oklamat. Chce, abych tu zůstala a pak by si mě dal k večeři. Už nikdy bych neviděla mamku, taťku ani Harryho. Dokonce jsem si vzpomněla i na Jacoba. Jeho narážky a hloupé vtipy by mi také trochu chyběly.

„Edwarde, já se tě bojím. Vím, co jsi zač. Upír. Chceš, abych tu zůstala a pak mě zabiješ. Já ale nechci umřít. Prosím, pusť mě a nech mě jít. Nikomu nic neřeknu, přísahám. Jen mě nech žít." Vzlykala jsem a půlce slov, které jsem řekla, jsem sama nerozuměla. Držení jeho rukou povolilo a já chtěla vyskočit z okna, ale další velké ruce mě chytly. Podívala jsem se na hromotluka, který mě držel, a začala vzlykat ještě víc. Třásla jsem se a vzpomínala na své milované, které už nikdy neuvidím. Billy, Jacob, naši, Harry, Angela, Leah a všichni ostatní z La Push.

„Uklidni se, nechceme si ublížit. Kdyby jsme tě chtěli zabít, tak už jsme to dávno udělali. Nebreč a posaď se," promluvil ten kluk, který mě držel a ke svým slovům přidal i nesmělý úsměv. Sedla jsem si na připravenou židli a utřela si oči. Konečně jsem měla možnost se rozhlédnout kolem. V místnosti stálo ještě dalších pět osob. Blonďatý muž se na mě díval se smutkem v očích. Žena vedle něj vzlykala a držela za ruku blondýnu, která vypadala jako bohyně. V jejím dokonalém obličeji se mísilo několik emocí, ale vítězil vztek a smutek. Za nimi stála malá černovlasá dívka, kterou kolem pasu objímal kluk s vlasy podobnými lví hřívě. Černovlasá dívka se na mě dívala prázdným pohledem, jako by tu s námi ani nebyla.

„Bello, vážně se nás nemusíš bát. Nikdy jsme neměli v plánu ublížit tobě, nebo tvé rodině. Mimochodem, já jsem Carlisle a tohle je moje žena Esmé. Ten chlapec, který tě drží je Emmett. Vedle Esmé stojí jeho žena Rosalie. Za nimi jsou Alice a Jasper. Edwarda už znáš. Jak se cítíš? Byla jsi v bezvědomí pár hodin." Pár hodin? Naši už o mě musí mít strach. Podívala jsem se znovu na Alici, která měla pořád nepřítomný pohled. Najednou zatřepala hlavou a podívala se mi do očí. Stach, zloba a zklamání. Přesně to se jí objevilo v obličeji.

„Cítím se dobře, ale naši už o mě musí mít strach. Přece nechcete, aby si sem pro mě přišli." Můj hlas byl chraplavý a vyděšený.

„Myslím, že naše situace už je tak dost vyhrocená. Vlky tu opravdu nepotřebujeme. Chtěl jsem se jen na něco zeptat, smím?" Přikývla jsem na souhlas a čekala, co z něj vypadne.

„Víš, kdo doopravdy jsi?" Všechny tváře se otočily na mě a netrpělivě čekaly, co jim řeknu. Kdo doopravdy jsem? Isabela Uleyová, dcera Emily a Sama a sestra malého Harryho. Dcera měničů. Dcera vlků.

Až teď mi došlo, že když mi maminka vyprávěla celý příběh o našem kmeni, nezmínila se o tom, že já jednou také budu jednou z nich. Nikdo se přede mnou nezmínil o tom, že bych se jednou měla stát vlkem. Vždycky jsem se od ostatních doma lišila. Měla jsem světlou pleť, světle hnědé oči a byla dost nešikovná. Všichni okolo mě byli snědí, měli tmavé oči a jejich pohyby byly jako baletní kroky. Proč nejsem taky taková?

„Ne," vydechla jsem a slyšela několikero zalapání po dechu.

„Asi nejsem hoden toho, abych ti to řekl, ale už dál nemůžeme čekat. Naše vztahy s vlky jsou na pokraji boje. Navíc by mi můj syn nikdy neodpustil, kdybych ho připravil o jeho jediné štěstí," odmlčel se a já pohlédla na Edwarda. Seděl na zemi a hlavu měl v dlaních. Kdybych nevěděla, co opravdu je, myslela bych si, že pláče. Trhalo mě vidět ho takhle, ale byl to úhlavní nepřítel mé rodiny, tudíž i já bych ho měla nenávidět. Jenže já nejsem vlk a má rodina tu není se mnou. Pořád jsem se ale toho anděla bála. Podívala jsem se na Carlislea a pokynula mu, aby povídal.

„Nebudu ti vyprávět celou naši historii, protože jsi jen člověk a nemusela bys všemu rozumět. Navíc je už dost pozdě, takže ti řeknu jen to nejdůležitější. V době, o které mluvím, jsem byl upírem jen několik málo let. Byl jsem moc osamělý, a proto jsem se rozhodl, že někoho přeměním. Edward umíral na španělskou chřipku. Jeho rodiče už byli mrtví. Možná jsem ho přeměnil ze soucitu, ale když se po třech dnech probudil, věděl jsem, že mé rozhodnutí bylo správné. Běhěm několika let do mé rodiny přibylo dalších pár členů. Rosalie, která si po pár letech našla Emmetta, pak Alice, která přišla i s Jasperem. Nakonec jsem si našel Esmé. Byl jsem do ní zamilovaný a ona se mnou chtěla být navždy, tak jsem jí to splnil. Jenže pár měsíců po její přeměně se tu objevila její dcera Emma. Řekli jsme jí, co jsme zač a ona to vzala velmi klidně. Byla ráda, že vidí svou matku, i když už nebyla člověkem. V té době k nám přijel James, můj poslední a nestarší syn. Stvořil jsem ho těsně po Edwardovi, ale nelíbilo se mu, že musí lovit jen zvířata, a proto odešel. Vrátil se zrovna ve chvíli, kdy se z Emmy stal novorozený upír. Byla nezvladatelná a pořád jen toužila po krvi. Neměli jsme sílu ji zadržet, protože v prvních měsících po přeměně jsme nejsilnější.

Utekla a James s ní. Zamilovali se do sebe a společně páchali hrozné činy. Když se nám podařilo je zastavit, tak se hrozně pohádali a Emma ovládaná smutkem a zuřivostí zabila pět vlků. James naopak utekl do města a zabil dva lidi. Byli to ti lidé, kterým patřil dům, ve kterém jsi byla. Charlie a Renée Swanovi. Chtěli se bránit, ale upír byl silnější a zabil je. Jejich malou dcerku unesl a chtěl ji zabít. Naštěstí mu v tom zabránil jeden z vašeho kmene a holčičku předal jedné rodině, která se o ni až do teď stará. Isabello, jsi to ty. Ta malá holčička, kterou chtěl můj syn zabít jsi byla ty. Je mi to hrozně líto. Nedokážu si ani představit, jaký vztek teď na nás musíš mít, ale pamatuj na to, že Emma a James už nejsou. Už nikdy ti neublíží."

Po posledním slově se zhluboka nadechl a vzlykl. Isabella Swanová. Dcera Charlieho a Renée Swanových. Unesena. Viděla smrt svých rodičů. Pamatuji si na novinový článek, který jsem našla u rodičů v ložnici. Opravdu jsem to já?

Zvedla jsem se ze židle, běžela ke dveřím. Slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno, ale to už jsem vybíhala ze dveří a nasedala do svého náklaďáčku, který stál na příjezdové cestě. Klíčky byly v zapalování, takže jsem ihned nastartovala a rychle jela domů. Opravdu Sam a Emily nejsou mí rodiče? Byly tu jisté rozdíly, které by mohly napovídat, že nejsem jejich potomek. Nebyla jsem tmavá, neměla tmavé oči, ale jedna věc tuto skutečnost dokazovala nejvíce. Nejsem vlk. Zrovna, když jsem zatáčela u velkého dubu mé světlomety ozářily silnici přede mnou. Stál tam obrovský vlk a vrčel na mě. Rychle jsem strhla řízení a sjela ze silnice. Dřív než jsem stačila dupnout na brzdu, mé auto narazilo do stromu. Cítila jsem obrovskou bolest a slyšela žalostné vytí. Poslední, co jsem řekla, než jsem upadla do bezvědomí, bylo Edwardovo jméno.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlak a já 3. kapitola: