Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 3. kapitola

11.08.2010 (07:00) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3647×

Edward:

Připadalo mi, že jsem zkazil, co jsem mohl. Od chvíle, kdy jsem ji dnes poprvé spatřil, jsem nedokázal jasně myslet. Snad jen to mohlo omluvit výpadky mozku, které jsem měl. Jinak bych se tolika faux pas určitě nedopustil.

Začalo to už u nich doma. Po mém nejapném poděkování to vypadalo, jako bych si nemyslel, že se umí sama obléct. A pak v autě to pro změnu vypadalo, že se vytahuju. Mohl jsem si přečíst v její tváři, že jsem ji zase zklamal. Opět jsem se choval jako ten namyšlený frajírek, kterého jsem ze sebe dělal ve škole. Jako bych si už dávno neověřil, že to na ni nepůsobí. A pokud ano, pak jen odpudivě.

Většinu cesty jsem tedy přemýšlel, jak to napravit. Povedlo se mi zformulovat omluvu, aby věděla, že si uvědomuji, jak trapně jsem se zachoval u nich doma. Podařilo se mi tam propašovat i otázku, jestli by se mnou šla, kdybych ji jen tak pozval. Bohužel mi potvrdila má nejčernější tušení. Je to taková komplikace, nevidět jí do hlavy. Proč zrovna jí jediné nemůžu číst myšlenky? Navíc o tom asi neví. Teda myslím o mé schopnosti vůbec.

Snažil jsem se zjistit, proč mě nemá ráda. Co konkrétně jí vadí? Třeba je to jen součást divadla, které jsem si připravil. Abych byl tak nějak uvěřitelnější pro lidi. Nenechala se ale zdržet. Viděl jsem, jak se jí ulevilo, když získala výmluvu v podobě příjezdu ostatních. Ani mě nenechala otevřít jí dveře. Nejsem si jist, jestli vůbec chci vědět, co si o mně myslí. Jen doufám, že dostanu příležitost vylepšit si pověst. Záleží mi na tom víc, než jsem ochotný komukoli přiznat. Konečně mám jednou pocit, že s touhle dívkou bych vydržel déle než jen pár dnů.

Při vstupu do sálu jsme způsobili rozruch. Pro jednou mi to ale bylo jedno. Jediné, na čem mi záleželo, byla dívka po mé pravici. Podíval jsem se na ni, abych dokázal odhadnout, nač myslí. Právě v tom okamžiku vypadala, že by se nejraději otočila a utekla. Jako by mi to konečně došlo. Ona tu se mnou vážně nechce být. Je to mnou, pozorností, kterou poutáme, nebo by prostě raději dělala něco jiného? Snad ji i přesto dokážu přesvědčit, že umím být příjemný společník.

Nevěnoval jsem pozornost myšlenkám nikoho kolem. Nechal jsem je šumět kolem mých uší a myslel jen na to, jak rád bych ji objal. V tom jsem zachytil čísi pokyn, aby začali hrát. Perfektní načasování. Usmál jsem se. Právě jsme byli asi uprostřed parketu, a tak jsem ji beze slova chytil do tanečního držení a vzápětí se ozvala hudba. V očích jsem jí četl překvapení. Musel jsem jí připadat jako čaroděj, ale nevypadala, že by chtěla protestovat. Snad jsem udělal dobře aspoň něco.

Parket se uvolnil, jak nám chtěli dopřát místo. Vznášela se v mém náručí jako víla… a voněla jako hřích. Brzy jsem zaregistroval, že se k nám přidali i její sourozenci. Vyměnili jsme si úsměvy a s Alicí a Rose dokonce spiklenecké mrknutí. Je prima vědět, že jsou na mé straně. Když vidím jejich nadšení, rád si namlouvám, že jsem pro ni to nejlepší. Možná to není pravda, ale určitě bychom spolu nebyli nešťastní. Už teď se kvůli ní měním. To přece musí být láska, ne?

Když jsem si všiml jejího pohledu ke stolu vlkodlaků, neodolal jsem a zaměřil se na jejich myšlenky. Chtěl jsem se ujistit, že nám od nich nic nehrozí. Bylo to trochu těžší, protože jsem kromě Paula a Jareda, kteří se mnou chodili na tělocvik, neznal jejich hlasy. Tušil jsem ale, co mám hledat, a tak se za chvíli povedlo. Drbali nás jako ostatní, až jsem se musel smát. Zřejmě ani monstra se neliší tak, jak by měla.

Jakmile jsem si byl jist, že neplánují žádnou výtržnost, zaměřil jsem se zase jen na Bellu. Nelíbilo se mi, jak daleko se zdála, když se ztrácela ve vlastních myšlenkách, a tak jsem se k ní sklonil a zeptal se na to, co bylo evidentní: „Obdivuješ naše vlčí přátele?“

Její úsměv mi zamotal hlavu. Dalo mi práci udržet se a neunést ji přímo odtud někam, kde bychom mohli být sami. Kde bych se jí mohl zeptat na vše, co mě trápilo a dokázat jí, jak jsem ve skutečnosti jiný. Jenže s tím by asi nesouhlasila. Sotva jsem ji trochu přesvědčil, aby na mě změnila názor. Aspoň doufám. Rozhodně se to zdálo. Její averze se vytrácela a my dál tančili.

Bella:

Kdybych byla člověk, nejspíš by mi brzy upadly nohy. Moje boty to rozhodně nepřežijí. Alice bude mít radost – příště bude muset zase na nákupy, protože domů už budu muset nejspíš bosa. Ale musím přiznat, že jsem se bavila. Když se Edward snaží, dokáže být příjemný a zábavný společník. Asi jsem poslední, která nevěděla, že dokáže číst myšlenky. Je zábavné porovnávat výrazy lidí s tím, co si myslí. A ještě víc vidět rozdíly v tom, co dělají a říkají nahlas, zatímco jejich myšlenky jsou tomu většinou na míle vzdáleny.

Kdybych mohla, asi bych se občas červenala, protože Edward mi popisoval, na co myslí různé dvojice. Holky měly většinou hlavy plné romantických vzdechů a kluci se těšili, až je zavlečou někam do soukromí nebo aspoň přítmí.

Škodolibě jsem se při jednom takovém „čtení myšlenek“ podívala na Edwarda a ten s úsměvem pokrčil rameny: „Tak vidíš. Máme to asi v krvi.“

Když viděl můj výraz, rozesmál se naplno: „No dobře, tak ne. Ale aspoň víš, že nejsem jediný ani nejhorší.“

Z legrace jsem podotkla: „Nejsi, já vím. V tom je právě ten problém. Ty totiž nejsi vůbec špatný – jsi naopak až příliš dobrý… ve všem, co si zamaneš.“

Podíval se na mě takovým způsobem, že jsem se lekla a začala se modlit, aby toho nevyužil. Naštěstí to nejspíš pochopil, takže nedošlo k žádné nabídce, abych vyzkoušela, v čem všem je skutečně dobrý.

Po půlnoci mi upadl podpatek. Byla jsem ráda, že jsme právě tančili, protože při jejich velikosti jsem náhle jednou nohou spadla o zhruba 15 cm níž. Kdybych se Edwarda nezachytila, zřejmě bych to neustála ani s upírskou stabilitou. Bylo to náhlé a definitivní. Podpatek nebylo jak přichytil, a tak se Edward prostě sklonil a vzal mě do náruče. Chtěla jsem protestovat, že si můžu utrhnout i druhý podpatek a odejít po svých, ale umlčel mě pohledem.

Pak mi zašeptal do ucha: „Je tu moc svědků. Utrhneme ho venku a pak se rozhodneš, co dál.“

…

Když jsem pozorovala Edwarda, jak ničil i druhou botu, abych nemusela být bosa (což by mi s naší tvrdou kůží vadilo asi tolik, jako přejít přes vysoký koberec v Carlislově pracovně), škodolibě jsem se usmála při představě Alicina výrazu, až tuhle spoušť uvidí.

Edward se zasmál, když mě viděl. S jiskřením v očích poklekl a nastavil mi botu: „Prosím, krásná princezno. Dovolte mi, abych vám zavázal střevíček.“

V podstatě mi nezbylo, než přijmout jeho hru. Aspoň jsem si ale povzdychla: „Střevíčkem už to můžeme nazývat jen stěží. Alice mě uškrtí.“

Upevnil mi zpátky botu, zvedl se a vzal mě, evidentně pobavený, za ruku: „Tak pojď zmizet. Aspoň to škrcení oddálíš.“

Zakřenila jsem se a popíchla ho: „A to jsi gentleman? Myslela jsem, že se nabídneš, že Alici vysvětlíš, že je to v podstatě tvá chyba, protože jsi mě nutil tak dlouho tančit.“

Usmál se a využil situace. Objal mě kolem pasu a já přemýšlela, jestli si mám nadávat, že jsem mu dala tak krásnou záminku, nebo zda si to mám užít. Už dávno mi jeho blízkost nebyla nepříjemná. Jen jsem to nehodlala nechat zajít příliš daleko.

Než jsem se ale rozhodla, ven se vyhrnula tlupa vlkodlaků. Pošťuchovali se navzájem a vtipkovali na svůj účet. Nejspíš si ten večer užili. Moc příležitostí k balení dívek asi nemají. Ucítili nás téměř okamžitě, stejně jako my je. Nemělo smysl se schovávat.  Jak my, tak oni vidíme ve tmě stejně dobře jako přes den. A navíc, i kdyby nás neviděli, náš pach by je k nám dovedl. Lepší, když jsme se sešli tady, abychom je neprovokovali ještě víc.

Jacob:

Ačkoli jsem se snažil bavit jako ostatní a dokonce jsem zřejmě okouzlil nějakou holku ze třeťáku (ani jsem si nezapamatoval její jméno), stejně jsem pořád koutkem mysli sledoval Bellu. Ta pijavice ji nenechala chvíli sednout. Zřejmě to nepotřebují, ale i tak…

Málem jsem jí vyletěl na pomoc, když zavrávorala. Naštěstí ji ale zachytil. Aspoň k něčemu jí byl. Ale co se stalo? Upíři mají přece dokonalou rovnováhu, ne? Aha, zlomil se jí podpatek. Není divu, při tom zápřahu, jaký mu tu dopřávala. Tak proto se mi zdála vyšší. Když ho teď zvedla, aby si ho prohlédla, vypadal jako malé chůdy.

Viděl jsem, jak ji vzal do náruče, i to, že protestovala. Pak jí ale cosi zašeptal a vynesl ji ven. Nehodlal jsem dál čekat. Vyprovokovat kluky netrvalo nijak dlouho. Zařídil jsem i veselé pošťuchování, abychom vypadali naprosto nenápadně a šel v naší skupince až úplně vzadu.

Když jsme je venku spatřili… a ucítili (přirozeně), zamračil jsem se stejně jako ostatní. Jenže já proto, že ji objímal. I za tu chvilku toho zřejmě stihl docela dost. Bella už měla zase obě boty a vypadala vedle něj tak malá a křehká, že jsem ji chtěl ukrýt ve svém náručí. Jenže ona není křehká ani zranitelná. Musím si to stále připomínat.

Je to přece upírka! Měl bych ji vnímat jako nepřítele a ne se do ní zamilovávat. Nic jiného se totiž během večera nedělo. Čím víc jsem ji sledoval, tím víc jsem s ní chtěl být. Bylo to jako  nějaké kouzlo.

Až teď jsem si všiml, že Paul už se zase neovládá. Zřejmě si vyměnili pár urážek, zatímco jsem nevnímal. Paulovi vždycky stačilo málo. Sam se nás snažil uklidnit a rychle tlačil Paula pryč. Nestáli jsme o pozornost a především o to, aby se někomu něco stalo. Nemohli jsme si dovolit porušit dohodu jako první. Při pohledu na Bellu jsem se vzpamatoval. Paul se nesměl přeměnit nikde poblíž ní. Pravděpodobně by se jí nic nestalo, ale… co kdyby přece? Vrhl jsem se Samovi na pomoc. Poděkoval mi pohledem, zatímco jsme táhli společnými silami Paula do lesa. Ostatní běželi za námi.

2. kapitola - 4. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 3. kapitola: