Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 7. Nemocnice

24.03.2010 (16:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6489×

NEMOCNICE
(Edward)

„Uklidni se!“ zaječel na mě Jasper. „S tou tvojí náladou tady dlouho nevydržím,“ sykl naštvaně.
„Uklidním se, až tu bude Alice a všechno mi řekne,“ vyjel jsem na něj naštvaně.
„No tak, děti, přestaňte,“ zaúpěla Esme. Nechtěl jsem je tak stresovat, takže jsem raději zapadl do volného křesla. Oči celé rodiny se teď upírali střídavě na dveře a na hodiny nad krbem. Nikdo nemluvil, dokonce ani nemyslel. Jen tam jako sochy seděli a čekali, až se Alice vrátí a řekne jim, jestli uspěla, či nikoliv. Všichni Bellu milovali a mysleli si, že je mrtvá. Vzlykali u jejího hrobu a nosili jí květiny. Já tam dokonce trávil víc času než doma a teď ji tu potkáme, zdravou a živou. Jenže nás nenávidí a nechce vidět. Změní na tom její kdysi nejlepší kamarádka něco? To nikdo z nás neví…

Bez ní se naše rodina začala rozpadat, já jsem všechen čas trávil u ní, nebo v nemocnici jako zdravotní bratr. Emmett už nevtipkoval, neměl proč. Jediná, kdo jeho humoru rozuměl, byla Bella. Esme ji ráda vařila, Carlisle ošetřoval rány. Alice ji nutila do nákupů a neustále ji převlékala a česala. Všichni ji milovali a já jim ji sebral. To kvůli mně se rodina téměř rozpadla.

A nejhorší je, že toho nemůžu litovat. Tak moc bych teď za ní chtěl jít a za vše se jí omluvil, ale nemůžu. Nedokážu toho litovat. Přál jsem si, aby si žila šťastný život s někým normálním, kdo jí může dát děti. Sice si nakonec vybrala vlkodlaka, ale má dítě a určitě je šťastná. Nevím sice, proč s nimi není Jacob a proč jsou tu. Vždyť ten její syn je taky vlkodlak, měl by být v La Push s ostatními.

A proč má ve Forks hrob? Copak fingovala svoji smrt? Proč by to dělala? Aby utekla i se synem? Ublížil jí Jacob? Spousta otázek a žádná odpověď. Moc bych si přál si s ní alespoň promluvit, co se stalo a poprosit ji o odpuštění. Ale ona je vdaná, teď je Isabella Black. Už nepatří mně, nemůžu si na ni dělat nárok, přesto bych jí byl rád nablízku. Ale dovolí mi to?

Konečně jsem zaslechl Aliciny myšlenky.
„Edwarde, odpustila mi! Zítra s ní budu zdobit jejich dům!“ výskala Alice radostí v myšlenkách.
„Alice tu bude každou chvíli,“ řekl jsem jim neutrálně.
„A?“ zeptali se všichni zároveň.
„Chce vám to říct sama,“ pokrčil jsem rameny. Jen Jasper už znal odpověď, cítil moje pocity.

Za chvíli jsme už slyšeli drcení štěrku pod koly auta. Následně utichl motor a v tu samou chvíli se dveře domu rozrazily a do nich vlítla rozzářená Alice.
„Odpustila mi, nakupovaly jsme spolu a zítra jí budu pomáhat zdobit dům,“ tančila po místnosti a nakonec zakotvila u Jaspera na klíně. Všichni se rozzářili, dokonce i Rose a začali se objímat.

Ve mně se teď praly dvě já. To první ji chtělo jít zase v noci pozorovat, zatímco to druhé jí chtělo dopřát soukromí a jít jako normálně s Carlislem do nemocnice.
„Eh, Casrlisle, mohl bys mě dnes omluvit v nemocnici?“ vyhrálo první já.
„Edwarde, nechce jít za ní a porušit hned smlouvu, že ne? Její syn by to ucítil a nevím, jak by se jí líbilo, kdybys jí lezl do ložnice,“ ušklíbla se Alice.
„Má pravdu,“ přikývl Carlisle.
„Tak dobře,“ povzdechl jsem si. „Ale neměli bychom už vyrazit?“
„Úplně jsem zapomněl na čas,“ zasmál se Carlisle, políbil Esme na čelo a zamířil ke dveřím. V šatně ještě popadl svůj kufřík a vyšel ven. Když jsem slyšel motor jeho mercedesu, vyběhl jsem ven a zapadl na místo spolujezdce…

„Jdu do ředitelny, dnes nastupuje nějaká nová lékařka a já ji dostal na starost,“ oznámil mi Carlisle.
„Dobře, co mám dělat já?“ zeptal jsem se, jelikož jsem měl v hlavě vymeteno. Myslel jsem jen na Bellu, jak rád bych se ještě alespoň jednou díval, jak spí.
„Počkej tady, potom půjdeme zkontrolovat pacienty,“ poradil mi.
„Dobře,“ přikývl jsem.

 Hned, když Carllisle zmizel za dveřmi jeho primářovny, svalil jsem se do pohovky vedle lékařské knihovny. Nudil jsem se, takže jsem si jednu knihu vytáhl a začetl se do nějakého článku o bypassu. Nebylo to nic zajímavého, ale alespoň nějak jsem zabíjel čas. Kvůli mému věku mi ředitel zakázal jakékoliv samostatné úkoly v nemocnici. Musel jsem být neustále s Carlislem, který za mě ručil. A teď jak to tak vypadá, bude mít chudák i další ocásek. Jen doufám, že se nás zase nebudou pokoušet sbalit. Doktorky a postarší sestřičky se snaží pochodit u Carlisla, i když ví, že je ženatý. Ty mladší a různé praktikantky si pak rozepínají co nejvíce knoflíčků a zvětšují rozparek, abych si jich všiml. Ale copak bych mohl? Moje srdce už navždy patří Belle…

„Ano, po třech měsících se sama postavila na nohy a za rok už chodila normálně, téměř bez omezení,“ uslyšel jsem ten známý hlas z nemocniční chodby, následován pravidelným bušením srdce. Ale žádné myšlenky, tohle byla moje Bella. Ale co dělá tady? A o čem to mluví?
„Páni, kde jsi studovala? Asi bych si už měl medicínu zopakovat,“ ptal se se zájmem Carlisle.
„Na fakultě ve Vancouveru,“ odpověděla Bella, následně se otevřely dveře a oba vstoupili.

Bella na sobě měla bílé tričko a kalhoty a přes to přehozený lékařský plášť. Vlasy měla vzadu zapletené do francouzského copu. Strašně jí to slušelo. Takže o téhle práci mluvila Alice? Ona je doktorka? Počkat, takže ji teď má Carlisle na starosti? Takže budeme mít stejné směny a budu s ní.

Teď už se šťastnějším úsměvem na tváři jsem na ně pohlédl. Bella mě zaraženě pozorovala. Na čele se jí utvořila ta roztomilá vráska, i když teď jimi byla docela posetá. Mě však její věk vůbec nevadil, byl jsem rád, že ji znovu vidím, že žije. Že už k jejímu hrobu nemusím dál chodit, protože ona je tady.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni. „Co ty tady?“
„Čau, já tady pracuju,“ řekla klidně. „A ty?“ zeptala se. Stále jsem totiž měl na sobě normální oblečení, nějak jsem se zapomněl převléct. Zaklapl jsem knihu a vstal.
„Taky tu pracuju,“ pokrčil jsem rameny. Ona na mě vyvalila ty krásně čokoládové oči.
„Cože?“ vyjekla. Její klid byl pryč. Copak mě tak nenávidí?
„Edward jakože studuje a je tu na praxi,“ vložil se do toho Carlisle.
„A na jak dlouho?“ zeptala se a zaměřil svůj pohled na něj.
„Rok, možná dva,“ pokrčil rameny. Bella na něj trochu vyděšeně zírala, pak se ale ovládla a nasadila zase tu klidnou masku.
„Takže, máš pro mě nějaký úkol?“ zaměřila pozornost na Carlisla.
„Teď půjdeme zkontrolovat pacienty. Některé případy ti přiřadím a podle úspěchů budeš dostávat další,“ řekl ji Carlisle. Bella se zamračila.

„Co se děje?“ zeptal se jí.
„Jen přemýšlím, proč jsem nezůstala v Kanadě,“ zabrblala.
„Proč?“ zeptal se.
„Vedla jsem oddělení, měla ty nejtěžší a nejzajímavější případy, vysoký plat a autoritu. Psala jsem do nejprestižnějších odborných časopisů a žila si klidně,“ povzdechla si. „Ale Filip nestárne.“
„Taky se tu dočkáš, neboj,“ uchechtl se Carlisle. „Taky jsem tu nejdříve byl pod dohledem.“
Bella se jen uvolněně zasmála a omluvila se, že jde najít lékařský pokoj.

„Bella? Doktorka?“ vydechl jsem překvapeně, jen co zavřela dveře.
„Už to tak vypadá, tak se převleč a já zatím mrknu na její složku z Vancouveru,“ rozkázal. Zatímco jsem se převlékal do pracovního, Carlisle četl upíří rychlostí její složku a já v myšlenkách s ním. Nestačili jsme se divit, kolik toho dokázala. Dokonce bych snad tvrdil, že je tak dobrá, jako Carlisle. A on si to myslel také.
„Tak to vypadá, že máš konkurenci,“ zasmál jsem se.
„Asi ano, ta holka je vážně talent,“ přikývl vážně a zaklapl její složku.

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 7. Nemocnice: